ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1594.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1594/2017-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. ledna 2018 o dovolání, které podal obviněný J. C., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 12. 2016, č. j. 5 To 451/2016-783, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 2 T 20/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 16. 6. 2016, č. j. 2 T 20/2016-638 , byl obviněný J. C. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku společně s M. Š. a J. K. tím, že
dne 31. 10. 2015 v přesně nezjištěné době kolem 1:00 hodiny po vzájemné konkludentní dohodě odjeli osobním automobilem, které řídil obž. K. od restaurace S., v ulici U s. společně s R. H., státním občanem Maďarska, jemuž obž. C. a obž. Š. přislíbili zprostředkování kontaktu se společnicí, do odlehlého prostoru bývalého překladiště vedle vlakového nádraží ČD v M., v ulici N., kde vozidlo obž. K. zastavil a z vozidla následně vystoupil obž. Š. a poškozený, kdy obž. Š. za přítomnosti obž. K. a obž. C., kteří mu vědomě poskytovali zajištění a posilovali jeho útok, udeřil poškozeného jednou ranou dlaní sevřenou v pěst do obličeje, v důsledku čehož poškozený upadl na zem a obž. Š. po něm požadoval, aby mu vydal vše, co má u sebe, načež poškozený z pravé kapsy kalhot vybral finanční hotovost ve výši přibližně 2 000 Kč a tuto obžalovanému předal, a dále zatímco poškozený ležel na zemi jej obž. Š. začal šacovat, kdy mu takto vzal z pravé přední kapsy kalhot mobilní telefon zn. Samsung Galaxy J1 v hodnotě 2 800 Kč, z vnitřní spodní kapsy bundy cestovní pas na jméno poškozeného v hodnotě 1 842 Kč, z levé zadní kapsy 100 USD (v přepočtu 2 459 Kč) a 15 000 HUF (v přepočtu 1 311 Kč) a z levé ruky pánské náramkové hodinky zn. Romanson v hodnotě 4 900 Kč a poté všichni obvinění z místa společně odjeli, kdy věci a hotovost si z velké části ponechal obž. Š. a část hotovosti rozdělil mezi obž. C. a obž. K., přičemž v důsledku tohoto jednání R. H., utrpěl drobné poranění v oblasti úst bez nutnosti lékařského ošetření a byla mu způsobena škoda v přibližné výši 15 312 Kč.
2. Obviněný byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných M. Š. a J. K.
3. O odvolání obviněných a státní zástupkyně proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 1. 12. 2016, č. j. 5 To 451/2016-783, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil z podnětu odvolání J. K. a státní zástupkyně výrok o trestu ohledně obžalovaného J. K. a znovu o právním následku trestní odpovědnosti tohoto obviněného rozhodl. Týmž rozsudkem podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných J. C. a M. Š.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Hejdy, Ph.D., LL.M. dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Dovolatel v části nazvané „nesouhlas s právní kvalifikací jednání podle §173 odst. 1 trestního zákoníku“ zpochybňuje závěr soudů o tom, že poskytoval zajištění a posiloval útok agresora (míněn obv. Š.) na poškozeného, protože pro takový závěr podle jeho názoru nebyly předloženy důkazy. Podle něj totiž nebylo prokázáno, že by v okamžiku útoku agresora vystoupil z vozidla, či agresora nějakým způsobem k útoku nabádal, jakož ani to, že by poškozený měl z dovolatele jakékoli obavy. Z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozený ho nebyl schopen spojit s trestnou činností. Obviněný tvrdí, že z vozidla po celou dobu nevystoupil, neměl v plánu poškozenému věci odcizit, o plánovaném trestném činu nic nevěděl a jednalo se o ryze osobní činnost obviněného Š., který se rozhodl věci poškozenému odcizit.
6. V další části ( „absence úmyslu k jednání dle ustanovení §173 odst. 1 trestního zákoníku“ ) se obviněný vyhrazuje vůči závěru soudů, že jednal úmyslně, námitkou, že úmysl ke spáchání zločinu loupeže u něho nebyl prokázán. Stejně tak nebyl prokázán ani společný úmysl spolupachatelů vedoucí ke spáchání trestné činnosti. Poukazuje na výpověď spoluobviněného Š., jenž vypověděl, že o jeho plánu odcizit poškozenému věci, nikdo z dalších osob ve vozidle nevěděl. Obviněný tvrdí, že z provedeného dokazování vyplývá, že zůstal ve vozidle a chtěl poškozeného odvézt zpět na místo nastoupení, jakmile o to požádal. Tyto skutečnosti jsou podle něj v přímém rozporu s tvrzením obžaloby o společném úmyslu dopustit se loupeže.
7. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mostě a posledně jmenovanému soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta sdělila, že podle jejího hodnocení většina uplatněných dovolacích námitek směřuje primárně do oblasti skutkové. Obviněný totiž vytýká soudům obou stupňů v první řadě nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů a předkládá vlastní skutkové hodnotící závěry. Námitku dovolatele, že se na místě činu ve společnosti spoluobviněných a poškozeného vyskytl v podstatě náhodou pouze v souvislosti s tím, že chtěl poškozenému sehnat společnici, pokládá státní zástupkyně za skutkovou, neboť podle ní bylo naopak prokázáno, že existovala konkludentní dohoda mezi všemi obviněnými o spáchání předmětné trestné činnosti, jejíž obrysy pouze nebyly pevně dány. Byl však určen její cíl, a to obstarání finančních prostředků. Příležitost se pak naskytla v podobě oloupení opilého poškozeného, který sháněl dámskou společnost. Byť ani jeden z obviněných nevypovídá o žádné předchozí domluvě, závěr o tom, že k nikoli výslovné, ale konkludentní, dohodě došlo, vyplývá jednoznačně z provedeného dokazování, resp. z průběhu skutku samotného, kdy všichni tři obvinění nasedli s poškozeným do vozidla a zavezli jej na zcela odlehlé místo. Tato skutková zjištění vyplývají především z výpovědí samotného poškozeného. Ten vyloučil, že by sám žádal o okamžité zastavení vozu během jízdy. Po zastavení vozu na odlehlém místě mu bylo jasné, že se u opuštěného nádraží nenachází za inzerovaným účelem, tedy za účelem obstarání společnice, ale z důvodu jeho oloupení.
9. Obviněný svou argumentací podle státní zástupkyně nenamítl rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení zjištěných skutkových okolností,
nýbrž porušení procesních zásad vymezených především v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod uplatněný, avšak ani žádný jiný z dovolacích důvodů, podřadit nelze. Za jedinou námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod považuje státní zástupkyně tvrzení dovolatele, že nejednal jako spolupachatel ve smyslu §23 tr. zákoníku ve vztahu ke zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, pokud se na poškozeném nedopustil žádného přímého násilí.
10. Státní zástupkyně (i s oporou o závěry soudů obou stupňů) připomíná,
že za spolupachatele loupeže je třeba považovat i toho, kdo se sám násilí nedopouští, ale již pouhou svou přítomností při činu poskytuje druhému spolupachateli, případně spolupachatelům, psychickou posilu, oporu a zajištění, tedy jakousi pohotovost svým jednáním v rámci společné dohody o odcizení věci přispět s použitím násilí proti napadenému nebo i bez takové dohody, avšak s vědomím, že s tím druhý pachatel počítá a oba jednají v témže úmyslu. Není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, dostačuje jen částečné přispění, byť v podřízené roli. To musí být vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a být tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání.
11. Podle jejího hodnocení není pochyb o tom, že chování všech obviněných na místě činu bylo vedeno stejným úmyslem, přičemž bylo současně objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Hovoří o tom skutečnosti, které předcházely, ale i následovaly po skutkovém ději charakterizovaném jako samotná loupež. Obvinění jednak využili příležitosti, že podnapilý poškozený shání společnici, neboť tato okolnost dávala tušit jak tomu, že má u sebe dostatek finančních prostředků, tak tomu, že s obviněnými pod příslibem sehnání společnice usedne do auta. Právě tohoto momentu obvinění využili k tomu, aby, byť bez výslovné dohody, poškozeného odvezli na opuštěné místo, kdy po vystoupení z vozu proti němu násilí použil pouze obviněný M. Š. V tento moment byl však odpor samotného poškozeného eliminován přítomností ostatních spolupachatelů na místě činu. Dle výpovědi samotného poškozeného se tento odebírání věcí obviněným Š. nijak nebránil, neboť měl strach, protože si byl vědom množství přítomných osob, které zjevně jednaly v souladu.
12. O tom, že jednání obviněných bylo vedeno stejným záměrem, svědčí podle státní zástupkyně i to, jakým způsobem naložili zejména s odcizenými penězi. Obviněný J. K. za odcizenou finanční hotovost nakoupil na benzínové čerpací stanici SHELL L. pohonné hmoty a obvinění M. Š., stejně tak jako spoluobviněný J. C., ve směnárně BAS v T. směnili americké dolary a maďarské forinty, tedy měnu, kterou uloupili poškozenému. Soudy proto nepochybily, pokud dospěly k závěru, že jednání obviněných naplnilo znaky spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku ve vztahu k zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť čin všichni obvinění spáchali úmyslným společným jednáním.
13. V posuzované trestní věci není dán ani prostor pro výjimečný zásah do skutkových zjištění daný extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Skutková zjištění totiž z provedených důkazů jednoznačně vyplývají. Navíc z rozhodnutí soudů je zřejmé, že si byly vědomy důkazní situace, řádně hodnotily provedené důkazy a přihlédly k námitkám obviněných, zejména pak soud odvolací. Nelze proto učinit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, nebo že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, případně že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.
14. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva (např. též v otázce, jaký trest zda samostatný či souhrnný měl být obviněnému uložen), nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
21. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
vlastní posouzení
22. Podstatou dovolací argumentace obviněného je vyjádření nesouhlasu s tím, jak věc po stránce skutkové uzavřely soudy nižších stupňů. O tom ostatně svědčí i to, že dovolací námitky jsou ve svém obsahu totožné s námitkami, jež uplatnil v rámci řádného opravného prostředku, jímž napadl rozsudek soudu prvního stupně. I v něm se zcela distancoval od jakékoli participace na činu, jehož spáchání přisuzuje výlučně obviněnému M. Š. Obviněný nadále popírá nejen jakoukoli dohodu o jeho spáchání, nýbrž i vědomost o tom, že se k jeho provedení chystá označený spoluobviněný. Setrvale prosazuje svou skutkovou verzi, v rámci níž mimo jiné popírá, že by na místě činu vystoupil z vozidla a opětovně zdůrazňuje svůj „úmysl a návrh odvést poškozeného zpět na místo, odkud společně s autem vyrazili“, který je „v přímém rozporu s tvrzením obžaloby o společném úmyslu spáchat loupež“.
23. Touto argumentací se však obviněný ocitá zcela mimo mantinely nastavené dovolacím důvodem, o nějž svůj mimořádný opravný prostředek opřel a který je, jak již výše zmíněno, určen k nápravě hmotně právních vad nastalých při právním posouzení skutkových zjištění soudů. Je tomu tak proto, že pomíjí ta skutková zjištění, k nimž soudy nižších stupňů po vyhodnocení provedených důkazů (zejména s oporou o výpověď poškozeného) dospěly. Ty se totiž neomezují na to, co je obsahem tzv. skutkové věty odsuzujícího výroku. Přitom pouze při izolovaném nahlížení na výrokovou část rozsudku, tj. bez uvážení rozvedených skutkových zjištění v jeho odůvodnění, by totiž bylo lze uvažovat o důvodnosti námitky dovolatele. Koncentrovaný popis jednání všech tří obviněných explicitně vyjadřuje toliko základní skutková zjištění týkající se dovolatele ( „… po vzájemné konkludentní dohodě odjeli… obž. C. a obž. Š. přislíbili zprostředkování kontaktu se společnicí… obž. Š. za přítomnosti obž. K. a obž. C., kteří mu vědomě poskytovali zajištění a posilovali jeho útok… poté všichni obvinění z místa společně odjeli, kdy věci a hotovost si z velké části ponechal obž. Š. a část hotovosti rozdělil mezi obž. C. a obž. K.…“ ). Tento popis však na straně druhé nelze pokládat za nedostačující pro soudem užitou právní kvalifikaci skutku, zejména pak s přihlédnutím k tomu, že ve výroku rozsudku vyjádřená skutková zjištění jsou rozvedena v odůvodnění rozhodnutí způsobem, který jakoukoli pochybnost o participaci dovolatele na činu vylučují.
24. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že dovolací soud, jako soud rozhodující o mimořádném opravném prostředku, se z povahy věci nemůže při zvažování toho, zda je ve smyslu kasace odůvodněn jeho zásah do pravomocného rozhodnutí (u něhož je dán zájem na zachování stability právních poměrů jím založených), omezit výlučně jen na posouzení výrokové části rozsudku. Byť tato část rozhodnutí je rozhodující z hlediska trestní odpovědnosti obviněného, neboť toliko ve vztahu k ní lze uplatňovat opravné prostředky (v případě dovolání srov. §265a odst. 4 tr. ř.), nemůže dovolací soud při svém rozhodování odhlížet od celkových skutkových zjištění, k nimž soud, resp. soudy (nalézací a odvolací) dospěly. Důvod ke kasaci nastává zásadně toliko tehdy, jsou-li skutková zjištění obsažená ve výrokové části tak nedostatečná, že neskýtají dostatečný podklad pro hmotně právní subsumpci pod příslušné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl pachatel uznán vinným, případně tehdy, pokud se tato zjištění rozcházejí s těmi, která jsou (zpravidla též v širším rozsahu) obsahem odůvodnění rozhodnutí.
25. O žádný z těchto případů nejde ve věci posuzované. Porovnáním výrokové části rozsudku soudu prvního stupně s jeho odůvodněním, resp. i s odůvodněním rozhodnutí soudu druhého stupně je třeba dojít k závěru, že tato nejsou vzájemně rozporná. Naopak tato rozhodnutí tvoří jeden logický celek, v němž je otázka trestní odpovědnosti dovolatele řešena. A právě ve vztahu k takto posuzovanému celku se argumentace obviněného v jeho skutkovém základě se zjištěními soudů nižších stupňů zcela rozchází, resp. tato zjištění nebere vůbec v potaz.
26. Již z rozsudku soudu prvního stupně totiž plyne, že tento učinil skutkový závěr jak o vystoupení dovolatele z vozidla na místě činu v době napadení poškozeného obviněným Š. (viz str. 14: „… je poškozeným usvědčován taktéž obžalovaný J. C. … neboť tento jako jediný mohl být osobou, která taktéž vystoupila z vozu a přihlížela fyzickému útoku a následnému šacování poškozeného…“ ), tak logické návaznosti tohoto jeho počínání na subjektivní představu toho, co chce veškerým svým počínáním vůči poškozenému dosáhnout (str. 16 a zde obsažený odkaz na vlastní vyjádření obviněného, že „měl ´v plánu´ spáchat trestnou činnost (krádež, neboť neměl finančních prostředků…“ ) .
27. To, že jednání dovolatele je nezbytné pokládat za součást děje, jak z hlediska subjektivní, tak objektivní stránky spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, plyne i z výpovědi samotného poškozeného, z níž nalézací soud při ustálení skutkových zjištění vyšel. Ten totiž uvedl (str. 7 rozsudku), že „[o]debírání svých věcí se nijak nebránil, neboť měl strach, byl si vědom množství přítomných osob“. Pokud soud prvního stupně uzavřel, že dovolatel z vozidla vystoupil, pak je třeba v kontextu výpovědi poškozeného uzavřít, že jím byl obviněný vnímán jako osoba, která po vystoupení zůstala u přední části vozu „jako by jistila prostor“ .
28. V návaznosti na uvedené skutečnosti odvolací soud ve svém rozsudku zdůraznil, že (str. 12) jednání obviněných, jež bylo spolehlivě zjištěno a prokázáno, bylo důvodně posouzeno v podobě právní kvalifikace užité nalézacím soudem, neboť obvinění „jednali se společným úmyslem zmocnit se za užití násilí (tedy fyzického napadení) věcí poškozeného“ a „[a]čkoliv… neparticipovali na trestné činnosti stejným rozsahem... jednali ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, neboť jednali na základě konkludentní dohody, vedeni společným úmyslem přisvojit si věci poškozeného a získat tak pro sebe prospěch i za užití násilí“. Všichni (str. 13) „se aktivním cíleným a vědomým jednáním zapojili do spáchání posuzované trestné činnosti… Na místě pak v okamžiku napadení podporovali spoluobžalovaní J. C. a J. K. svou přítomností a množstevní převahou atak obžalovaného M. Š. vůči poškozenému.“
29. Na rozdíl od státní zástupkyně nenabyl dovolací soud z opravného prostředku dovolatele dojmu, že ten zpochybňuje závěr o svém spolupachatelství na činu v důsledku tvrzení, že se nedopustil žádného přímého násilí. Ostatně z jeho mimořádného opravného prostředku plyne, že absenci takového násilí by obecně za okolnost vylučující možnost posouzení činu jako trestného činu loupeže za podmínek spolupachatelství nepovažoval ( „Typickým příkladem jednání, které by bylo možné takto kvalifikovat, je jednání, kdy spolupachatel svou přítomností posiluje jednání agresora, nebo zajišťuje jeho jednání.“ ). Z opravného prostředku dovolatele podle zjištění dovolacího soudu plyne, že nesprávnost právního posouzení skutku shledává v nesprávnosti samotných skutkových zjištění, neboť v souladu s uplatněnou obhajobou, jakoukoli účast na činu popírá.
30. Byť obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku, učinil tak primárně skrze prosazování vlastních skutkových závěrů a při nerespektování těch konkrétních zjištění soudů, z nichž při právním posouzení skutku vyšly. Způsobem zvolené argumentace proto nedostál těm požadavkům, které je třeba splnit pro obsahové naplnění dovolacího důvodu určeného k nápravě vad hmotně právního posouzení, jak je vymezen v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
31. S přihlédnutím ke skutkovým zjištěním vyjádřeným v napadených rozhodnutích dospěl Nejvyšší soud k poznatku, že se obviněný svou argumentací s věcným vymezením jím uplatněného dovolacího důvodu zcela rozešel. Protože jeho námitky nelze podřadit ani pod žádný jiný, ustanovením §265b tr. ř. upravený důvod dovolání, je nezbytné konstatovat, že své dovolání podal z jiného důvodu než je upraven v §265b.
32. Nejvyšší soud proto o dovolání obviněného rozhodl tak, že je odmítl podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. ledna 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu