ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1609.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1609/2017-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. 1. 2018 o dovolání obviněného L. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 2 To 40/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 57 T 5/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 2 To 40/2017, kterým byl z podnětu odvolání obviněného zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 57 T 5/2012 v celém rozsahu a nově bylo rozhodnuto tak, že obviněný L. H. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků.
2. Uvedené trestné činnosti se podle zjištění vrchního soudu dopustil tím, že v J. n. N. v rodinném domě v J. ulici v bytě o velikosti 3+1 ve 2. patře, v Ú. s. p., H., v P. 9 – Č., v panelovém domě v ulici M. K. v bezbariérovém bytě o velikosti 3+kk v přesněji nezjištěné době, nejméně od počátku měsíce června 2011 do září 2011 a od prosince 2011 do 1. 1. 2012 jako rodinný přítel A. B., matky poškozené AAAAA *), opakovaně využíval situace, kdy přijel do J. n. N. na návštěvu nebo naopak byla s ním a jeho sestrou na dovolené, či na návštěvě v P. v bytě u jeho sestry D. H. A. B. s poškozenou AAAAA *), kterou mu občas zanechala v péči, a přespával s poškozenou vždy ve společné posteli, kde AAAAA *) opakovaně sahal na prsa, zasouval jí prsty do pochvy a konečníku, žádal od poškozené, aby mu penis líbala a také jí ho dával do úst a opakovaně jí jej přikládal ke konečníku s tím, že je to tajemství, aby to nikomu neříkala, v důsledku čehož se u poškozené v lednu 2012 rozvinula posttraumatická stresová porucha, která se projevovala zejména nočními můrami, návratem vzpomínek, pocity vlastní viny za zneužití, pocity bezmoci, rezignace a izolovanosti, přičemž v letech 2013 až 2014 byla poškozená opakovaně psychiatricky hospitalizována a tyto následky jí omezovaly v běžném způsobu života nejméně do března 2015 s předpokládaným chronickým průběhem do budoucna, a tímto jednáním vzbudil u poškozené předčasný zájem o sexuální život.
II.
3. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, jež opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadl výroky o vině i trestu. V mezích dovolacího důvodu především namítl, že zjištěným skutkem nebyly naplněny zákonné znaky zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku spočívající ve „zneužití bezbrannosti“, v provedení činu pohlavním stykem „srovnatelným se souloží“ a ve způsobení „těžké újmy na zdraví“. Zároveň vyjádřil názor, že skutek měl být správně posouzen jako přečin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku. Proti výroku o vině přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku namítl, že v páchání činu nepokračoval „po delší dobu“ a že skutek měl být kvalifikován jen podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Mimo meze dovolacího důvodu zpochybnil některá významná skutková zjištění uvedená ve výroku o vině. Obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby ho zprostil obžaloby nebo ho uznal vinným přečinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu přiměřeně mírnější trest nebo aby po zrušení obou rozsudků přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného označil právní posouzení zjištěného skutku v napadeném rozsudku za správné. Zároveň poukázal na to, že část námitek obviněného má skutkovou povahu a nejsou tedy dovolacím důvodem. Navrhl, aby dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
III.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f odst. 1 tr. ř. ).
IV.
6. Dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.). Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě v zákonně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedených dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7, tr. ř.).
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku, popřípadě ve spojení s odůvodněním odsuzujícího rozsudku. Skutkový stav je tedy při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
8. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu, a že v části, v níž se opírá o námitky, které jsou koncipovány jako námitky proti právnímu posouzení skutku, tak jak je popsán v pravomocném výroku o vině, a lze je tudíž pokládat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
9. Zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2. písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo k pohlavnímu styku s jiným zneužije jeho bezbrannosti, spáchá-li uvedený čin pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, spáchá-li jej na dítěti mladším patnácti let a způsobí- li takovým činem těžkou újmu na zdraví. Zjištěný skutek tyto zákonné znaky evidentně vykazuje.
10. Zneužití bezbrannosti poškozené ve smyslu §185 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku soudy správně vyvodily jednak z nízkého věku poškozené, které v době činu bylo osm let, a dále z její nedostatečné mentální vyspělosti. Souhrn těchto okolností stavěl poškozenou do pozice osoby, která nebyla schopna chápat význam jednání obviněného, projevit s ním nesouhlas a tím méně klást mu odpor, přestože jí toto jednání bylo nepříjemné. Soudy v této souvislosti odkázaly výstižně na to, jak je zákonný znak „ zneužití bezbrannosti“ vykládán v ustálené judikatuře a v komentářové literatuře. Ve stavu bezbrannosti se nacházejí i osoby, které sice vnímají okolní svět, avšak jejich duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni nebo takového stavu, aby si ve své mysli dokázaly situaci, v níž se nacházejí, dostatečně přiléhavě ze všech souvislostí vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat. Tak tomu obvykle bývá mimo jiné u dětí či osob mentálně zaostalých, které nemají dostatečné znalosti a zkušenosti, aby byly schopny posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku apod. V takových případech bezbrannosti se jedná o psychickou bezbrannost , v důsledku níž oběť často nechápe, co se po ní požaduje, resp. co je smyslem jednání pachatele, nebo není způsobilá vůbec domyslet a vyhodnotit důsledky takového jednání (Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník (EVK). Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1834). Je třeba přihlédnout i k tomu, že stav bezbrannosti poškozené byl zesilován tím, že obviněný se posouzeného jednání dopouštěl za okolností, kdy byl s poškozenou v noci o samotě v jedné místnosti a spal s ní ve společné posteli, byl poškozenou vnímán jako rodinný přítel její matky. Toto vše poškozené z jejího subjektivního vnímání ztěžovalo její možnost účinné obrany proti jednání obviněného.
11. Stav bezbrannosti nebyl u poškozené vyloučen tím, co namítal obviněný ohledně jejího chování se sexuálním podtextem a ohledně jejího zájmu o filmy s pornografickou tématikou. Ze zjištění soudů je zřejmé, že ve skutečnosti šlo o nevýznamné projevy, které nelze vykládat tak, že by poškozená byla natolik vyspělá, aby byla schopna pochopit význam, smysl a cíl jednání obviněného, dát najevo nesouhlas s tímto jednáním a postavit se mu na odpor. Naopak je třeba zdůraznit zjištění a závěry, které vyplývají ze znaleckého posudku z oboru školství a kultury, odvětví klinické psychologie, podle něhož poškozená proti jednání obviněného nebyla schopna najít adekvátní obranu.
12. Posoudit skutek jako přečin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku proto nepřicházelo v úvahu. Tohoto přečinu se dopustí ten, kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije. Právní kvalifikaci skutku jako přečinu pohlavního zneužití bránila zjištění, jimiž bylo jednání obviněného charakterizováno jako zneužití bezbrannosti poškozené, tj. jako jednání, které je zákonným znakem trestného činu znásilnění podle 185 odst. 1 tr. zákoníku.
13. Zjištěné jednání obviněného nespočívalo v tom, že by s poškozenou souložil, ale ve spáchání činu jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží ve smyslu §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Pohlavním stykem obecně se rozumí jakýkoliv způsob uspokojování pohlavního pudu na těle jiné osoby. Soulož spočívá ve spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Jiné způsoby pohlavního styku jsou srovnatelné se souloží typicky za předpokladu, že je při nich s pohlavními orgány muže a ženy manipulováno způsobem, který simuluje jejich roli souloží. Ze zjištěných způsobů posuzovaného jednání obviněného soudy pod uvedený zákonný znak správně podřadily zasouvání prstů obviněného do pochvy poškozené a vkládání pohlavního údu obviněného do úst poškozené. Také v tomto ohledu soudy postupovaly ve shodě s ustálenou judikaturou a komentářovou literaturou, kterou v rozhodnutích citovaly.
14. Právní kvalifikace podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku má podklad ve zjištění, že v důsledku činu obviněného se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha v takové míře a intenzitě, že nabyla povahy těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Zjištění, že uvedená porucha duševního zdraví poškozené se projevovala zejména nočními můrami, návratem vzpomínek, pocity vlastní viny, bezmoci, rezignace a izolovanosti s nutností opakované (trojí) hospitalizace ještě v letech 2013-2014, jsou plně dostačující k posouzení, že šlo o vážnou poruchu zdraví a zároveň poruchu zdraví trvající delší dobu. Příčinný význam posuzovaného jednání obviněného není dotčen ani tím, že spolupůsobilo také špatné rodinné a výchovné prostředí, ve kterém poškozená jinak vyrůstala.
15. Přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a). odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí mravní vývoj dítěte tím, že ho svádí k nemravnému životu, pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu. Soudy v daném případě správně dospěly k závěru o úmyslné formě zavinění. Zjištěný skutek evidentně vykazuje popsané znaky i pokud jde o okolnost uvedenou v §201 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, tj. páchání činu po delší dobu. Ze zjištění uvedených ve výroku o vině je patrno, že jednání obviněného spadalo do doby od června 2011 do září 2011 a dále pak od prosince 2011 do 1. 1. 2012, takže celkem zahrnovalo dobu téměř čtyř měsíců. Ze strany obviněného nešlo o nějaké ojedinělé, nahodilé či výjimečné případy, ale o soustavné jednání, jak je patrno ze zjištění, která vyplývají ze svědecké výpovědi poškozené a jsou rozvedena zejména v odůvodnění rozsudku krajského soudu (str. 7). Poškozená výslovně uvedla, že obviněný jí „to dělal hodněkrát“, a to jak u ní v pokojíčku, tak u něho doma v P., a že když obviněný přijel a šel spát, docházelo k tomu „vždy“. Pro naplnění zákonného znaku po delší dobu ve smyslu §201 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku není stanoven nějaký minimální časový úsek. Naplnění uvedeného zákonného znaku je třeba zvážit podle okolnosti konkrétního případu. Soudy v této spojitosti správně poukázaly na to, že čím jsou formy jednání obviněného závažnější z hlediska své intenzity, tím kratší časový úsek stačí k naplnění tohoto zákonného znaku. Jednání obviněného směřovalo k tomu, aby si poškozená ve věku osmi let předčasně osvojovala praktiky sexuálního života, což je v zásadním rozporu se zásadami zdravého mravního vývoje dítěte. V tomto kontextu je doba páchání posuzovaného činu dostatečná k tomu, aby byla posouzena jako „delší doba“ ve smyslu citovaného ustanovení.
16. Skutkové námitky jsou mimo rámec dovolacího důvodu a Nejvyšší soud se jako soud dovolací zásadně nezabývá přezkumem skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Výjimečně může do těchto zjištění zasáhnout, jestliže jsou v extrémním rozporu s důkazy, neboť v takovém případě je porušeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. Tímto pak je z hlediska ustanovení čl. 4, čl. 90 Ústavy odůvodněn zásah Nejvyššího soudu.
17. Mezi skutkovými zjištěními, z nichž v napadeném rozsudku vycházel Vrchní soud v Praze, a provedenými důkazy není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění týkající se povahy a rozsahu jednání obviněného vůči poškozené mají odpovídající podklad ve výpovědi poškozené, která je jako svědkyně podrobně, dostatečně konkrétně, bez významnějších rozporů a celkové přesvědčivě popsala.
18. Námitky obviněného zaměřené proti skutkovým zjištěním uvedeným ve výroku o vině se odvíjely od obhajoby obviněného, který jakékoli jednání uvedené ve výroku o vině popíral s odůvodněním, že svědecká výpověď poškozené je nevěrohodná. S tím se nemohl Nejvyšší soud souhlasit. Soudy zaznamenaly protichůdnost svědecké výpovědi poškozené a obhajoby obviněného a za tohoto stavu přistupovaly k hodnocení svědecké výpovědi poškozené s potřebnou mírou obezřetnosti. Významnou část dokazování proto zaměřily na zevrubné objasnění osoby poškozené z hlediska vlastnosti zaručujících pravdivost jejích tvrzení. Nejvýznamnějším důkazem v tomto ohledu byl znalecký posudek z oboru školství a kultury, odvětví klinické psychologie, jehož závěry jednoznačně ukazují, že poškozená ve své výpovědi reprodukovala skutečně prožité události, že nemá sklon ke zkreslování a že vzhledem ke svým intelektovým schopnostem ani není s to lživě zkonstruovat složitější děj. Věrohodnost svědecké výpovědi poškozené je, byť nepřímo, podporována také výpověďmi některých svědků, jimž se poškozená svěřila s tím, jakého jednání se obviněný vůči ní dopouštěl. Tyto výpovědi jsou podrobně reprodukovány zejména v odůvodnění rozsudku krajského soudu.
19. Obviněný se uplatněnými námitkami snažil zpochybnit také zjištění, že v příčinné souvislosti s jeho jednáním se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha. V tomto směru se skutková zjištění soudu správně opírají o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na dětskou psychiatrii. Znalecký posudek byl vypracován na podkladě důkladného vyšetření poškozené, takže o jeho závěrech nelze mít pochybnosti. Námitky obviněného odkazovaly na znalecký posudek, který ohledně poškozené vypracoval psycholog, tedy znalec, do jehož odbornosti nespadá otázka diagnózy duševního onemocnění poškozené a jeho příčin.
20. Pro to, aby Nejvyšší soud dostál povinnosti ověřit, že skutková zjištění soudů nejsou v extrémním rozporu s důkazy, není třeba, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy obou stupňů hodnotily důkazy způsobem, při němž nijak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Skutková zjištění, jejichž konečnou verzi formuloval Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku, nepředstavují porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivý proces. To, že obviněný nesouhlasí s těmito zjištěními ani se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
21. Dovolání obviněného bylo tedy zčásti založeno na námitkách, které nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani pod žádný jiný dovolací důvod), a zčásti je zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. ledna 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.