ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.245.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 245/2018-69
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. dubna 2018 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných R. B. , T. B. , R. M. , I. K. , a L. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 6. 2017, č. j. 5 To 54/2016-9864, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 16/2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 6. 2017, č. j. 5 To 54/2016-9864, jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 12. 2015, č. j. 28 T 16/2013-8851, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 12. 2015, č. j. 28 T 16/2013-8851 , bylo podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání vedené proti obviněným R. B., T. B., R. M., I. K. a L. K., pro skutek, že
„obžalovaní R. B., T. B., R. M., I. K., L. K. a V. K., který zemřel 23. 5. 2014, nejprve v blíže nezjištěném období od září 1998 do června 2001, ve Z. –K., H., O. a na dalších místech v České republice, ve společném záměru ke škodě českého státu soustavně krátit daňové povinnosti ve velkém rozsahu a získat pro sebe neoprávněný majetkový prospěch, navzájem spolupracovali tak, že na základě příkazů obviněného R. B., který fakticky vlastnil a řídil společnost MORÁVIA-CHEM, s. r. o., IČ: 25314416, se sídlem Hrobice 145 (dále jen „MORÁVIA-CHEM, s. r. o.“) v prostorách skladu společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o. a sousedních prostorách bývalé Likérky D. v areálu v O.– M. H. na ulici S., jehož formálním vlastníkem byl obžalovaný T. B., obžalovaní I. K. (správce a řídící osoba tohoto areálu), L. K. a V. K. (dělníci podřízení obviněnému I. K. a jeho prostřednictvím hlavním obžalovaným R. B. a T. B.) společně s další osobou – M. J. prováděli prostřednictvím speciálně upraveného destilačního zařízení čištění technického denaturovaného lihu (dále jen „technický líh“) na líh zbavený nežádoucích příměsí – denaturačních činidel (dále jen „čistý líh“) za účelem jeho následného užití k výrobě nezdaněných alkoholických nápojů, když technický líh byl k tomuto účelu dovážen neustanovenými řidiči ze sídla společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o. v Hrobicích v kovových sudech naložených na kamionech, které střídavě doprovázeli svými osobními motorovými vozidly obžalovaní R. B., T. B. a R. M. (formální jednatel a společník společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o.) a po provedené úpravě byl čistý líh stejným způsobem odvážen v plastových tisícilitrových nádržích na kamionech nezjištěným odběratelům, kterým byl prodáván bez přiznání a odvedení spotřební daně z lihu za účelem nelegální výroby alkoholických nápojů, když v uvedeném období takto vyprodukovali nejméně 1 300 000 litrů lihu (etanolu), načež následně, když společnost MORÁVIA-CHEM, s. r. o. získala oprávnění k provozování daňového skladu a povolení k denaturování odebíraného lihu,
obžalovaní R. B., T. B., R. M., I. K., L. K. s V. K. a dalšími osobami, v blíže nezjištěnou dobu od září 1998 do června 2001, v areálu v O.– M. H. na ulici S., v úmyslu získat finanční prospěch zatajením a neodvedením daně z lihu (§25 odst. 1 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, v tehdy platném znění), prováděli bez příslušného povolení a oprávnění správce daně čištění technického denaturovaného lihu pocházejícího ze společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., a to tím způsobem, že na základě pokynů obžalovaného R. B., který uvedenou činnost organizoval a řídil, pravidelně cca čtyřikrát za týden přepravili ze sídla společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o. v Hrobicích do budovy skladu společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o. v areálu v O.– M. H. na ulici S. kamion naložený kovovými sudy s technickým denaturovaným lihem, který v průběhu celé trasy doprovázeli různě obžalovaní R. B., T. B. nebo R. M. v osobním motorovém vozidle, aby tak zamezili případné kontrole prováděné orgány celní správy, přičemž uvedený technický líh byl ve výše zmíněném skladu v O. přečerpán přes tajně instalované potrubí do vedlejší budovy do prostor bývalé Likérky D., kde byl obžalovanými I. K., L. K. a V. K. prostřednictvím speciálně upraveného destilačního zařízení za pomoci páry vyčištěn a zbaven nežádoucích denaturačních příměsí, čímž vznikl čistý líh, který byl následně přečerpán přes uvedené potrubí zpět do budovy skladu, kde byl naplněn do plastových kontejnerů o objemu 1000 litrů a takto získaný líh nezatížený spotřební daní byl bez příslušného povolení správce daně rozvezen přímo jednotlivým odběratelům kamiony, které byly opět doprovázeny po trase obžalovanými R. B., T. B. a R. M. ve dvou osobních motorových vozidlech, vždy jedno před kamionem a druhé za ním, tak aby bylo zabráněno případné kontrole prováděné orgány celní správy, přičemž uvedenou úpravou technického denaturovaného lihu tak obžalovaní v době, kdy neměli k nezdenaturovanému lihu přístup, neboť společnost MORÁVIA-CHEM, s. r. o. nedisponovala oprávněním k provozováním daňového skladu a neměla povolení k provádění denaturací lihu, získali nejméně 1 300 000 litrů etanolu, který následně prodali blíže neustanoveným odběratelům za účelem nelegální výroby alkoholických nápojů, a přestože věděli, že takto vyčištěný líh je předmětem spotřební daně a jako skuteční skladovatelé a dopravci jsou plátci spotřební daně (§24 písm. d) zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních), vznik této daňové povinnosti před správcem daně zatajili [§26 písm. e) zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních] a spotřební daň ze shora uvedeného lihu nepřiznali a nezaplatili, čímž byla České republice zastoupené příslušným správcem daně neodvedením spotřební daně z lihu zkrácena spotřební daň v rozsahu nejméně 304 200 000 Kč,
tedy účastnili se činnosti zločinného spolčení a ve větším rozsahu zkrátili daň a způsobili činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu a spáchali úmyslný trestný čin jako členové zločinného spolčení, čímž měli spáchat trestný čin zločinné spolčení podle §163a odst. 1 trestního zákona ve znění zákona č. 140/1961 Sb. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona a trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 trestního zákona ve znění zákona č. 140/1961 Sb. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona a spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle §43 trestního zákona.“
2. O stížnosti státního zástupce proti tomuto usnesení rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. 6. 2017, č. j. 5 To 54/2016-9864 , jímž ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. ř., kterým bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.
4. Nejvyšší státní zástupce se neztotožnil se závěry stížnostního soudu i nalézacího soudu. Závěry obou těchto soudů považuje za stojící v příkrém rozporu s výsledky provedeného dokazování. V případě konečného stanoviska stížnostního soudu ohledně nenaplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zločinného spolčení podle §163a odst. 1 tr. zákona spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona shledává rozpor se skutkovými a právními závěry samotného nalézacího soudu.
5. Z hlediska podmínek pokračování se podle dovolatele nalézací soud nedostatečně vypořádal se zcela mimořádnými okolnostmi předmětné trestní věci. Ohledně časového hlediska, pokud jde o majetkovou trestnou činnost, lze obecně vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky, kdy je nutno brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok.
6. V projednávaném případě se jedná o velmi sofistikovanou trestnou činnost, která byla prováděna organizovaným způsobem, za kooperace několika pachatelů a za využití složitých technologických postupů a zařízení, jež nadto musela být za tím účelem utajeně zkonstruována. Ze strany obviněných bylo tedy po jednání popsaném pod bodem A) obžaloby třeba předem zařídit řadu formálních podmínek a zejména připravit množství různých technologických a „bezpečnostních“ opatření umožňujících úspěšné spáchání další trestné činnosti [páchané jednáním v bodech B) až H) obžaloby] tak, aby současně nedošlo k jejímu odhalení. Nejvyšší státní zástupce upozornil na jednotlivá jednání obviněných činěná v rozhodné době, která by bylo možno kvalifikovat jako přípravná ve vztahu ke krácení daní, přičemž v době činu byla příprava u tohoto trestného činu trestná (§7 odst. 1 tr. zákona k §148 odst. 1, 4 tr. zákona za užití §41 odst. 2 tr. zákona), což sice není pro posouzení časové souvislosti trestně postižitelných dílčích útoků zcela rozhodující, ukazuje to však na jednotící záměr obviněných a na cíl činnosti organizované zločinecké skupiny. Dovolatel proto nesouhlasí se závěry soudu, že v období od června 2001 do roku 2004 obvinění nepokračovali v páchání trestné činnosti.
7. Pokud jde o závěry nalézacího soudu stran nesplnění podmínky stejnorodého způsobu provedení trestného činu, nejvyšší státní zástupce upozorňuje, že ten je třeba vykládat vždy ve spojitosti se společným záměrem pachatele. Z provedeného dokazování vyplývá zřejmý jednotný záměr obviněných, jímž bylo dosažení nelegálních zisků z nakládání s lihem pácháním daňové trestné činnosti, který trval nepřetržitě nejméně od roku 1998 až do roku 2013. Zákon u pokračování trestného činu netrvá na naprosto shodném způsobu spáchání všech dílčích útoků jinak naplňujících skutkovou podstatu stejného trestného činu. Musí zde být určitá podobnost v provedení jednotlivých útoků, která vyplývá i z toho, že jde o postupnou realizaci jediného záměru pachatele. Obvinění se předmětného jednání dopouštěli po mimořádně dlouhou dobu, od roku 1998 do roku 2013, logicky se v průběhu takto dlouhé doby musel do jisté míry měnit a vyvíjet i samotný způsob provedení. Dovolatel má proto za to, že nalézací soud učinil nesprávně synonymum mezi pojmem „způsob provedení činu“, který se jako zákonný znak pokračování v této trestní věci vztahuje k samotnému zkrácení spotřební daně, a způsobem výroby či získání lihu, který dani podléhal. Samotnou výrobou či jiným opatřením lihu však daň krácena nebyla. Minimálně v konečné fázi jednání zůstalo provedení činu totožné, neboť po opatření lihu obvinění přistoupili k jeho dalšímu využití, aniž by daň přiznali a aniž by ke zdanění lihu došlo.
8. Nejvyšší státní zástupce dále upozornil na výklad pojmu „výroba“ podle §3 odst. 1 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, účinného v době předmětného jednání obviněných, kdy pod tento pojem spadají i takové postupy, při nichž se jedná jen o změnu ve vnější úpravě předmětu, a tato změna může záležet i v jiném označení či pojmenování předmětu. Proto je nutno dospět k závěru, že obvinění líh „vyráběli“ ve všech dílčích případech jednání, které byly uvedeny ve skutcích v obžalobě, tím pádem i ve vztahu ke zkrácení daně jednali minimálně obdobným způsobem provedení již od přípravných činností (výrobních postupů) směřujících ke spáchání trestného činu (zkrácení daně).
9. Nesprávného právního posouzení skutku se dopustil podle dovolatele již nalézací soud, neboť se chybně zaměřil pouze na daňový delikt. Soud ale zcela pominul zjištěné okolnosti vyhodnotit, a to v prvé řadě z hlediska pokračování v trestné činnosti a dále i z hlediska promlčení, také z pohledu trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 tr. zákoníku, resp. z pohledu trestného činu zločinného spolčení podle §163a tr. zákona. Organizovaná zločinecká skupina musí být podle §129 tr. zákoníku zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, což znamená, že postačí samotná existence takového zločinného záměru, nevyžaduje se, aby k soustavnému páchání úmyslné trestné činnosti nakonec reálně došlo. K postihu trestného činu podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku proto postačí pouhé členství v organizované zločinecké skupině, aniž by bylo nutně třeba spáchání další úmyslné trestné činnosti. V posuzovaném případě bylo podle dovolatele, odkazujícího na jednotlivé výpovědi obviněných, na základě provedeného dokazování zcela bezpečně prokázáno, že se obvinění po celou dobu žalovaného období, tj. od roku 1998 do roku 2013, aktivně účastnili takového společenství, které naplňovalo všechny zákonné znaky zakotvené v §129 tr. zákoníku, přičemž nedošlo k žádné významné časové přetržce v tomto jejich jednání.
10. Vzhledem k tomu, že tohoto trestného činu se obvinění měli dopouštět po celé žalované období, tj. od roku 1998 do roku 2013, postrádají smysl úvahy o tom, zda nedošlo k promlčení trestního stíhání a zda při právním posouzení tohoto jednání postupovat podle trestního zákona nebo podle trestního zákoníku. S ohledem na §2 tr. zákoníku se užije zákona účinného v době dokončení tohoto jednání, tedy trestního zákoníku. Tohoto zákona je přitom třeba užít jako celku, a to i ve vztahu k právnímu posouzení daňové trestné činnosti, která byla páchána s trestným činem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu. Proto musí být i „daňová část“ trestné činnosti obviněných posuzována podle trestního zákoníku jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za této situace pak postrádá správnost i úvaha soudu o promlčení skutku pod bodem A) obžaloby, neboť k promlčení by nemohlo dojít v důsledku přerušení běhu promlčecí lhůty spácháním dalšího, stejně závažného trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku [body B) až H) obžaloby].
11. I v případě správnosti dosud uvedených úvah nalézacího soudu by podle dovolatele bylo usnesení o zastavení trestního stíhání podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. vadné. Nalézací soud totiž zcela pominul, že při souběhu trestných činů bez ohledu na to, zda se bude jednat o souběh jednočinný nebo vícečinný, běží promlčecí doby pro každý trestný čin samostatně. K promlčení trestného činu zločinného spolčení podle §163a odst. 1 tr. zákona nedošlo. Trestnost takového činu podle §67 odst. 1 písm. b) trestního zákona by zanikla uplynutím dvanáctileté promlčecí doby. Obvinění se však totiž v průběhu promlčecí doby nezpochybnitelně dopustili jak trestného činu, na který zákon stanoví trest stejný, jakož i trestného činu, na který zákon stanoví trest přísnější, promlčecí doba byla proto přerušena a tedy ani neuplynula.
12. Nejvyšší státní zástupce dále namítá, že stížnostní soud uzavřel, že k ustavení organizované zločinecké skupiny a rozvinutí její činnosti došlo až v souvislosti s prováděním tzv. fiktivních denaturací ve společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., tedy až od roku 2004. Tím se však jeho právní závěry dostaly do extrémního nesouladu se skutkovými zjištěními soudu prvého stupně. Z jeho rozhodnutí nevyplývá, na základě jakých konkrétních důkazů ke svým závěrům dospěl, závěry stížnostního soudu zůstaly prakticky neodůvodněné, bez odpovídající hodnotící činnosti soudu. Soud fakticky pouze předestřel svůj určitý závěr, který neopřel o konkrétní důkazy.
13. V dosavadním průběhu trestního řízení bylo provedeno dostatečné množství důkazů (odkaz dovolatele na jednotlivé výpovědi obviněných) prokazujících, že obvinění páchali trestnou činnost ve formě organizované zločinecké skupiny již od roku 1998, a to v podstatě permanentně s jediným záměrem (vyráběli líh ve všech dílčích případech – viz bod 8.). Provedené důkazy svědčící pro závěr o naplnění všech zákonných znaků organizované zločinecké skupiny, jež byly dány i v období bezprostředně následujícím po ukončení tzv. nelegálního čištění lihu, tedy v období let 2001 až 2004, kdy zájmem obviněných byla nejprve nelegální výstavba lihovaru ve S. a následně příprava a realizace trestné činnosti spočívající ve fiktivních denaturacích. Nedošlo proto k žádné časové přetržce v tomto jejich jednání.
14. Dovolatel upozorňuje, že v průběhu celého tohoto období byl zachován zcela totožný princip fungování této skupiny, tzn. hierarchické uspořádání skupiny se vztahy nadřízenosti a podřízenosti a dělbou činností, a to i na více úrovních řízení a míry odpovědnosti, systém bezpečnostních opatření spočívající v používání speciálních telefonů a dalších technických zařízení, zabezpečení a opatření na ochranu budov a utajení nelegálních výrobních postupů, konvoje nákladních vozidel, systém odběratelů mimobilančního lihu a systém odběratelů fiktivních výrobků, rozdělení funkcí při vedení evidencí, hierarchizovaný systém odměňování apod., což umožňovalo dlouhodobé a nerušené páchání předmětné mimořádně rozsáhlé a závažné hospodářské trestné činnosti. Je pochopitelné, že s ohledem na tak dlouhou dobu páchání trestné činnosti a její závažnost se rozdělení činností v rámci skupiny pachatelů, její hierarchizace, vzájemné vztahy uvnitř skupiny, jakož i další aspekty organizované zločinecké skupiny vyvíjely, utvrzovaly, prohlubovaly, popř. i zčásti obměňovaly.
15. Připomíná, že v případě, kdy odůvodnění neobsahuje konkrétní důkazy, nýbrž pouhé odvolání se na jejich obsah, jakož i v případě, že je posuzované rozhodnutí soudu pro nedostatek důkazů a pro nesrozumitelnost nepřezkoumatelné, jsou právní závěry soudu porušením principu zákazu libovůle v rozhodování. Ke stejnému závěru je třeba dospět i tehdy, pokud jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V tomto směru dovoláním napadené usnesení podle jeho názoru nemůže obstát.
16. Vzhledem ke shora uvedenému nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 5 To 54/2016, jakož i předcházející usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 28 T 16/2013, současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vyjádřil zároveň souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, i pokud by Nejvyšší soud shledal, že je nutno rozhodnout způsobem předpokládaným v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
17. K dovolání se vyjádřil obviněný R. M. prostřednictvím svého obhájce. Závěry soudu nalézacího potvrzené rozhodnutím odvolacího soudu jsou podle něj správné a naopak se nelze ztotožnit se závěry, k nimž došel nejvyšší státní zástupce. Má za to, že jestliže z provedeného dokazování vyplynulo, že v páchání trestné činnosti nebylo v letech 2001 až 2004 pokračováno, nelze mít jinak než za to, že v důsledku této časové prodlevy podmínka časové souvislosti nemůže být splněna. O naplnění podmínky spočívající ve stejném či obdobném způsobu provedení činu pak již nemůže být vůbec řeč, neboť se jednalo o zcela odlišný způsob provedení. S ohledem na tyto závěry lze uzavřít, že se nemůže jednat o pokračující trestný čin, a to bez ohledu na to, jakými trestnými činy je takovéto jednání kvalifikováno. Z toho důvodu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. pro zjevnou neopodstatněnost odmítl, popř. aby dovolání s ohledem na pravomocné odsouzení ve věci samé odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Závěrem uvedl, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
18. Obviněný I. K. ve svém vyjádření zaslaném prostřednictvím svého obhájce vyjádřil svůj souhlas s názorem Vrchního soudu v Olomouci, že nelze dovodit, že by od června 2001 do roku 2004 docházelo k trestné činnosti skupiny osob kolem R. B. Upozorňuje, že tzv. fiktivní denaturace byla prováděna skupinou osob, které svým osobním složením a způsobem provedení trestné činnosti a způsobem fungování byla zcela odlišná (od původní trestné činnosti týkající se tzv. čištění lihu). Obviněný je toho názoru, že stížnostní soud není trestními předpisy nijak limitován v tom, aby stěžejní okolnost, tedy zda zločinecká organizovaná skupina byla zformována již při čištění lihu nebo až později, mohl posoudit a také posoudil jinak než soud nalézací. Soud je v tomto případě povinen své rozhodnutí učinit takovým způsobem, aby bylo zřejmé, proč takto rozhodl a toto své rozhodnutí řádně zdůvodnit, což se podle jeho názoru v daném případě stalo. Rozhodnutí nepovažuje obviněný za překvapivé, neboť mnohem přiléhavěji vystihuje skutkový stav, který lze dovodit z provedených důkazů. Dále obviněný uvádí, že závěr stížnostního soudu o tom, zda je či není dána organizovaná skupina, není závěrem skutkovým, ale právním, a nebylo proto povinností stížnostního soudu stěžejní důkazy opakovat, pokud tyto sám jinak právně kvalifikoval.
19. Obviněný dále upozorňuje na svoji osamocenou pozici v rámci dané činnosti, kdy vytýká státnímu zástupci, že nakládá se všemi obviněnými stejně a obviněného řadí do organizované zločinecké skupiny nejen při čištění lihu, ale také od roku 2004 do roku 2012. Tento závěr však rozporuje, neboť až do roku 2005 podnikal, a poté až do svého zadržení v roce 2014 pracoval jako správce nemovitostí, tedy jako normální zaměstnanec. Připomíná, že z důkazů plyne, že R. B. měl své zaměstnance rozdělené na ty na legální práci a na ty na práci nelegální. Obviněný má za to, že z daného vyplývá, že v jeho případě neplatí, že se dopustil v průběhu promlčecí doby trestného činu, na který zákon stanoví trest stejný, resp. trest přísnější, neboť se nedopustil žádné trestné činnosti. S ohledem na uvedené navrhl, aby bylo dovolání ve smyslu §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. vůči jeho osobě odmítnuto. Závěrem uvedl, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
22. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), kterým soud přesto rozhodl.
23. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
25. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
26. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání nejvyššího státního zástupce.
b) vlastní posouzení dovolání
27. Protože argumentace obsažená v dovolání nejvyššího státního zástupce neumožňovala, aby o tomto mimořádném opravném prostředku rozhodl způsobem upraveným v §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí, přezkoumal Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. na jeho podkladě napadené usnesení a řízení mu předcházející a dospěl k následujícím poznatkům.
28. Z odůvodnění usnesení nalézacího soudu ze dne 22. 12. 2015, č. j. 28 T 16/2013-8851, jímž rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněných pro promlčení, plyne, že skutečnosti odpovídající je tvrzení dovolatele, že soud prvního stupně své rozhodnutí založil na zjištění, že skutek, kladený obviněným za vinu pod bodem A) žalobního návrhu,
a) není dílčím útokem pokračujícího zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, který v něm shledával státní zástupce, a to pro nesplnění dvou zákonných podmínek vymezujících pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku, konkrétně pro absenci blízké časové souvislosti a stejného nebo podobného způsobu provedení , a že
b) jako takový, z důvodů v jeho rozhodnutí vyložených, musí být posuzován nikoli jako samostatný procesní skutek ve smyslu §12 odst. 2 tr. ř., nýbrž jako samostatný skutek de iure (v daném případě spáchaný v reálném souběhu se zbývajícími skutky popsanými v žalobním návrhu) naplňující jednak znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zákona, spáchaného obviněnými ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona a spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zákona, jednak trestného činu zločinného spolčení podle §163a odst. 1 tr. zákona, přičemž
c) ač je z provedených důkazů možné dovodit, že se obvinění tohoto skutku, který by bylo třeba kvalifikovat jím označeným způsobem, dopustili, je nezbytné rozhodnout o zastavení jejich trestního stíhání pro promlčení, neboť
d) k zahájení jejich trestního stíhání došlo až po uplynutí dvanáctileté promlčecí doby stanovené v §67 odst. 1 písm. b) tr. zákona, když
e) veškeré úvahy stran promlčení byly soudem (což zdůraznila již stížnost podaná proti rozhodnutí soudu prvního stupně) vyloženy jen ve vztahu k jedné ideálně sbíhající se kvalifikaci činu (§148 tr. zákona), tj. při pominutí úvah stran možného přerušení běhu promlčecí doby v důsledku následného spáchání stejně závažného, případně závažnějšího trestného činu ve vztahu ke kvalifikaci skutku podle §163a odst. 1 tr. zákona.
29. Státním zástupcem vnímaná nedostatečnost a nesprávnost právních závěrů soudu prvního stupně nalezla svého výrazu ve stížnosti (č. l. 8988), jíž tento v zákonné lhůtě napadl označené usnesení, a v níž (viz její odůvodnění na č. l. 9034 až 9037) uplatnil řadu námitek, jež jsou nyní i obsahem mimořádného opravného prostředku nejvyššího státního zástupce.
30. Stížnostní soud, který svým unesením ze dne 13. 6. 2017, č. j. 5 To 54/2016-9864, stížnost státního zástupce jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, námitkám stěžovatelem vzneseným nepřisvědčil, když
a) shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že není dána jak blízká časová souvislost , tak stejný nebo podobný způsob provedení , tj. zákonné znaky charakterizující pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku, a když
b) nad rámec argumentace obsažené v odůvodnění stížností napadeného usnesení tuto doplnil (viz str. 4 až 6 usnesení) ve vztahu ke sbíhající se žalované právní kvalifikaci v podobě zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, resp. kvalifikaci, kterou jako přiléhavou k právnímu posouzení skutku označil soud prvního stupně (§163a odst. 1 tr. zákona).
31. Ač se stížnostní soud ve svém usnesení vyjádřil prakticky ke všem námitkám, které ve svém řádném opravném prostředku vznesl státní zástupce, učinil tak způsobem, který svědčí o vadnosti jeho řešení. K jednotlivým dílčím závěrům stížnostního soudu vyjádřeným v odůvodnění jeho usnesení je nezbytné uvést následující skutečnosti.
K otázce blízké časové souvislosti
32. Oba soudy nižších stupňů odmítly právní závěr, na němž (vzhledem k posuzování veškeré protiprávní činnosti obviněných popsané v žalobním návrhu jako jednoho pokračujícího trestného činu zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby) je budována obžaloba, tj. že jednotlivá jednání obviněných, kladená jim za vinu, pojí blízká časová souvislost. V daném směru jednak:
a) akcentovaly svá časová zjištění stran doby, v níž mělo dojít ke spáchání jednání popsaného pod bodem A) obžaloby, a doby, v níž podle zjištění vyjádřených v odsuzujících rozsudcích – soudu prvního stupně ze dne 22. 12. 2015, soudu odvolacího ze dne 8. 6. 2016 – spáchali obvinění trestnou činnost, která jim byla kladena za vinu v bodech B) až H) obžaloby, jednak
b) poukázaly na fakt, že mezidobí (období od června 2001 do počátku roku 2004) není vyplněno žádnou protiprávní aktivitou obviněných, k níž by bylo možno přihlédnout při posuzování viny obviněných z hlediska dovození závěru, že časová přetržka v páchání trestné činnosti je ve skutečnosti kratší, než jak je jimi zjišťována s ohledem na vymezení obsažené v obžalobě, resp. jak tuto vyhodnotily.
33. Z pohledu tohoto zákonného znaku §116 tr. zákoníku lze uvést, že akceptovatelný je závěr stížnostního soudu (str. 3 usnesení), že dikce citovaného ustanovení, neupravující možnost odlišného posuzování naplnění jeho jednotlivých zákonných znaků v případech mimořádně závažné a rozsáhlé kriminality („ … když ani mimořádné okolnosti případu nejsou zahrnuty v podmínkách, za jakých by mělo být pokračování v trestném činu posuzováno“) neumožňuje v situaci, kdy je „mezi žalovanými útoky, pokud jde o daňový delikt, časová přetržka od června 2001 nejméně do počátku roku 2004“, dospět k závěru o blízké časové souvislosti, neboť přetržka dva a půl roku, při páchání daňového deliktu, kdy „zdaňovacím obdobím u spotřební daně z lihu je kalendářní měsíc“, je i v případě tak výrazného zásahu porušující fiskální zájmy státu, jako je tomu v případě posuzovaném, příliš rozsáhlá, aby bylo možno takový závěr (i při znalosti judikatury zmiňované jak v rozhodnutí soudů, tak v podaném dovolání) učinit. Již na tomto místě je však třeba zdůraznit to, že tento (negativní) závěr je platný jen za situace, že není prokázána jiná aktivita (přípravného charakteru) pachatele realizovaná v tomto mezidobí, která by případně výrazněji ovlivnila posouzení této otázky a umožnila učinit závěr opačný (viz dále).
34. Z navazujícího odstavce odůvodnění dovoláním napadeného usnesení je zřejmé, že v něm stížnostní soud reaguje na námitku obsaženou v řádném opravném prostředku státního zástupce poukazující na přípravný charakter jednání obviněných, které mělo být realizováno v mezidobí. Stížnostní soud zdůraznil, že „v době spáchání trestné činnosti (k 16. 5. 2013) nebyla příprava trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 tr. zákoníku trestná“ a v návaznosti na to, s oporou o nutnost respektovat ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, dovodil, že „tedy nelze případné přípravné jednání obžalovaných na páchání trestné činnosti daňového charakteru v budoucnu za trestné považovat“.
35. Nejvyšší soud usuzuje, že uvedeným konstatováním stížnostní soud patrně mínil vyjádřit to, že
a) ustanovení §240 tr. zákoníku – a to až do novelizace provedené zákonem č. 163/2016 Sb., s účinností od 1. 7. 2016 – neobsahovalo odstavec čtvrtý, v jeho znění: „Příprava je trestná.“, a že proto,
b) vzhledem k ustanovení §20 odst. 1 tr. zákoníku, resp. jeho části „… je přípravou jen tehdy, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví“, dovodil, že k jednání, které by vykazovalo znaky přípravného jednání ve smyslu citovaného ustanovení [„[j]ednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§14 odst. 3), zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu…“], a které bylo uskutečněno před datem 1. 7. 2016, nelze přihlížet při posuzování trestní odpovědnosti pachatele.
36. Dovolací soud dále usuzuje, že výše citovaným vyjádřením chtěl stížnostní soud současně vyjádřit to, že přihlížení ke zvažovanému přípravnému charakteru jednání obviněných, na které poukazoval státní zástupce v podané stížnosti [„.. je třeba brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok … je tedy nutno zohlednit např. faktické práce na přípravě daňového skladu ve společnosti MORAVIA-CHEM, s. r. o., čas nezbytný na vydání povolení k provozování daňového skladu a k provádění denaturací, stavební úpravy provedené v jednotlivých tajných skladech a podzemních úložištích, včetně tajné podzemní nádrže vybudované v samotném areálu společnosti MORAVIA-CHEM, s. r. o. v H., čas potřebný k vytvoření systému fiktivních odběratelů výrobků této společnosti (tzv. ´oblíbení´), který fakticky umožňoval zakrytí vzniku mobilizačního lihu apod.“], by toto odporovalo zásadě nullum crimen sine lege previam, kterou vyjadřuje jak odkazované znění §2 odst. 1 tr. zákoníku, tak i čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
37. Takový výklad však Nejvyšší soud nesdílí, neboť zákaz retroaktivity trestního zákona, s nímž implicitně stížnostní soud operuje, se uplatňuje jen tehdy, pokud čin (skutek de iure ) jako celek byl spáchán před účinností zákona, který zavádí jeho trestnost. Vyjádřeno jinak, souhlasit by bylo lze se stížnostním soudem potud, že nelze činit pachatele vinným spácháním přípravy trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, jíž se dopustil v období předcházejícím datum 1. 7. 2016, tj. pokud se dopustil jen a pouze jednání přípravného. Z povahy věci plyne, že úvahy o možnosti vyvození trestní odpovědnosti takového pachatele se v této souvislosti vztahují jen na případy, kdy se jeho trestná činnost nerozvinula do dalších vývojových stadií tohoto trestného činu. V posléze jmenovaném případě totiž omezující ustanovení (§21 odst. 1 tr. zákoníku) stran trestnosti tohoto vývojového stadia pozbývá svého významu, neboť čin pachatele se posuzuje kvalifikačně podle toho vyššího vývojového stadia (pokus, dokonání), do něhož dospěl (bez potřeby vyjádření vlastní přípravy, která je vyšším vývojovým stadiem konzumována).
38. Na straně druhé nic nebrání tomu, aby bylo – jak se tohoto domáhá dovolatel (a jak předtím činil v podané stížnosti státní zástupce) – k přípravnému charakteru jednání, i když toto není trestné (a to nejen z důvodu, který uplatnil stížnostní soud, ale např. i proto, že přípravný charakter jednání se vztahuje k činu, který není zvlášť závažným zločinem podle §14 odst. 3 tr. zákoníku) přihlíženo při posuzování otázky blízké časové souvislosti mezi skutky, které lze pokládat za dílčí útoky pokračujícího trestného činu podle §116 tr. zákoníku. Má-li se vyhodnotit časová přetržka mezi jednotlivými dílčími útoky pokračování v trestném činu, pak musí být uváženo i to, zda a jaká aktivita pachatele předcházela spáchání jednotlivých dílčích útoků. I jednotlivý dílčí útok, potažmo samostatný procesní skutek ve smyslu §12 odst. 12 tr. ř., je dán nikoli jen tou částí jednání, z níž vzchází následek činu (jde o čin/dílčí útok dokonaný), nýbrž všemi předcházejícími jednáními, svou povahou přípravnými, která byla pro vzešlý následek kauzální. Příčilo by se proto logice věci, pokud by od těchto nezbytných, mnohdy delší dobu trvajících, přípravných aktivit pachatele bylo odhlíženo při posuzování otázky časové souvislosti spáchání jednotlivých v úvahu přicházejících dílčích útoků pokračujícího trestného činu.
39. Pokud proto stížnostní soud primárně založil svůj závěr o nedostatku blízké časové souvislosti na tomto argumentu („… nelze případné přípravné jednání … za trestné považovat“), učinil tak zjevně vadně.
40. Ostatně lze poukázat na to, že pro správné posouzení věci obviněných by měly být inspirujícími závěry, jež byly (shodou okolností rovněž ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby) vysloveny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 5 Tdo 326/2014, které bylo publikováno pod č. 37/2015 Sb. rozh. tr. Patrně není od věci zmínit celou právní větu označeného rozhodnutí, podle níž „[p]okud došlo již k dokonání trestných činů, pak i ty části skutků, které v případě, že by čin nebyl dokonán, byly jen přípravou, jsou součástí tohoto dokonaného trestného činu, byť přípravné jednání se ještě v celém rozsahu neuplatnilo při jeho spáchání, neboť dojde-li k pokusu nebo k dokonání činu, příprava se již v právní kvalifikaci pachateli zvlášť nepřičítá (srov. §20 odst. 1 tr. zákoníku). To ovšem neznamená, že by skutkové okolnosti neměly být v tomto směru v popisu skutku ve výroku o vině uvedeny (srov. č. 38/1959 Sb. rozh. tr.), neboť jsou rozhodné z hlediska rozsahu, povahy a závažnosti trestné činnosti, která byla nad rámec dokonaných trestných činů zamýšlena. Příprava má v poměru k pokusu, dokonanému zvlášť závažnému zločinu i k účastenství podpůrnou povahu. Proto jakmile přípravné jednání přerostlo již pouhé vytváření podmínek pro jeho spáchání a dostalo se již do stadia pokusu nebo dokonání, bude pachatel trestný jen pro tuto dosaženou závažnější formu deliktu (u dílem dokonaného trestného činu s výjimkou, kdy pokus směřoval ke kvalifikované skutkové podstatě, která v tomto směru nebyla naplněna – srov. č. 15/1996-I. a č. 27/2000 Sb. rozh. tr.). V takovém případě je třeba pachatele uznat vinným jen pokusem nebo dokonaným trestným činem a ve skutku vyjádřit i tu jeho část, která by byla jinak jen přípravou, i kdyby příprava u posuzovaného trestného činu nebyla trestná. Např. u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku jde v této souvislosti též o vyjádření rozsahu zkrácení daně, ke kterému pachatel směřoval, neboť jinak by nebyla náležitě vyjádřena povaha a závažnost spáchaného trestného činu.“
41. Je třeba ihned dodat, že stížnostní soud se zabýval i skutkovou stránkou věci („[n]avíc je třeba také uvést, že ani ze samotného jednání obžalovaných po červnu 2001 nelze jednoznačně dovodit, že by docházelo k trestné činnosti. … etc.“), avšak způsob jeho argumentace vzbuzuje vážné pochybnosti o její úplnosti a správnosti, případně nerozpornosti se skutkovými zjištěními, která učinil soud prvního stupně a těmi, která posléze vyjádřil i v odsuzujícím rozsudku sám soud druhého stupně. Citované zhodnocení aktivit obviněných po červnu 2001 totiž odporuje (alespoň ve vztahu k některým z nich) tomu, co vyjadřuje rozsudek soudu druhého stupně ze dne 8. 6. 2017 v části výroku o vině pod bodem I/7 ve vztahu k areálu v H., kde uvedený soud vyjádřil skutkové zjištění, že „… v blíže nezjištěné době od roku 2002 do roku 2005 obžalovaný R. B. naplánoval a nechal provést stavební úpravy této budovy, spočívající v uložení dvou kovových nádrží do zmíněné jámy, zhotovení nové elektroinstalace, umístění bezpečnostních lihových čidel a vybudování nové betonové podlahy, načež po provedení těchto prací v době od roku 2005…“ etc.). Je nadbytečné připomínat, že v uvedeném bodě výroku rozsudku popsané jednání R. B., R. M. a R. H. posoudil odvolací soud jako jednání trestné, konkrétně jako zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §371 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §250 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku.
42. Stejně tak nepřesvědčivě působí tvrzení stížnostního soudu, že budoval-li R. B. s dalšími osobami „společnost MORÁVIA-CHEM tak, aby mohla řádně fungovat, musel mít povolení k provozování daňového skladu, musel mít povolení k denaturaci lihu, a to už ze samé podstaty podnikání, pro který společnost MORÁVIA-CHEM vůbec vznikla“, neboť taková argumentace navozuje dojem, že tato společnost se věnovala a hodlala věnovat jen řádné podnikatelské činnosti, ač skutková zjištění soudu prvního stupně, která v tomto směru stížnostní soud nevyvrátil, vyzněla tak, že prostřednictvím označené společnosti se obvinění podíleli již od září 1998 do června 2001 na krácení daně v rozsahu, který podle nalézacího soudu odůvodňoval kvalifikaci skutku podle §148 odst. 1, 4 tr. zákona. Dospěl-li (viz níže) stížnostní soud k odlišným skutkovým závěrům stran vlastní formy propojenosti jednání obviněných (vyloučení závěru o důvodnosti kvalifikace podle §163a odst. 1 tr. zákona, resp. §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, neboť podle něj „k ustavení organizované zločinecké skupiny a rozvinutí její činnosti došlo … až od roku 2004“), pak na straně druhé nezpochybnil vlastní protiprávní a trestní charakter jednání obviněných porušující fiskální zájmy státu v období výše zmíněném (tj. od září 1998 do června 2001).
43. Zarážející je rovněž posouzení období od června 2001 do roku 2004 stížnostním soudem z toho hlediska, jak hodnotí jím zdůrazňovaný fakt, že prvotní úvaha R. B. směřovala k vybudování nelegálního lihovaru, k čemuž nedošlo. Tvrdí-li uvedený soud, že tento obviněný a další osoby „nemohly vědět, zda a jakým způsobem budou krátit daně…, či dokonce, že půjde konkrétně o krácení spotřební daně z lihu formou tzv. fiktivních denaturací ve společnosti MORAVIA-CHEM“, pak je třeba si klást otázku, co bylo cílem zvažovaného vybudování nelegálního lihovaru, či proč se stavební úpravy objektů, později využité ke spáchání trestné činnosti, zaměřovaly na budování skrytých prostor.
44. Celkově lze tuto část uzavřít konstatováním, že v argumentaci stížnostního soudu nejsou obsaženy takové údaje, které by svědčily o přesvědčivém vyvrácení námitek státního zástupce, které ve své stížnosti napadající usnesení soudu prvního stupně vznesl vůči závěrům soudu, že není dána blízká časová souvislost pojící jednání kladené obviněným za vinu v bodě A) obžaloby a dalším jím vytýkaným jednáním. Do značné míry je to dáno i tím, že jak napadené usnesení soudu prvního stupně, tak poté i usnesení stížnostního soudu neobsahuje dostatek skutkových zjištění, která by popsala jednání obviněných ve zmiňovaném mezidobí.
K otázce stejného nebo podobného způsobu provedení
45. Z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení lze zjistit, že stížnostní soud nevyslyšel námitku státního zástupce, který při zdůraznění společného záměru poukázal na možnost změny a vývoje samotného provedení trestné činnosti, která pak nemá být posouzena jako naprosto odlišný způsob provedení ve smyslu §116 tr. zákoníku. Stížnostní soud setrval na stanovisku vyjádřeném již v rozhodnutí soudu prvního stupně, že v trestné činnosti obviněných od roku 2004 „šlo o naprosto jiný způsob jejího páchání“, a to proto, že šlo „o provádění tzv. fiktivních denaturací…“ etc.
46. Nejvyššímu státnímu zástupci je třeba přisvědčit v jeho námitce, že oba soudy nižších stupňů při posuzování otázky existence či neexistence stejného nebo podobného způsobu provedení ve smyslu zákonného znaku §116 tr. zákoníku ve vztahu ke znaku objektivní stránky trestného činu, jehož se má pokračování v trestném činu týkat, tj. trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby, akcentují skutečnost, která není rozhodná. Zaměňují totiž způsob nabytí komodity, která podléhá zdanění, tj. lihu, který podléhá spotřební dani, se způsobem, jímž pachatel usiluje o vyhnutí se splnění zákonné povinnosti tuto daň přiznat a posléze odvést, či o dosažení neoprávněného daňového úniku, a tím neoprávněného obohacení, v důsledku vyměření této daně ve výši nižší, než by odpovídalo jeho skutečné daňové povinnosti. Jak plyne z podstaty žalovaného trestného činu, tento je svou povahou zvláštním podvodným jednáním, které pachatel realizuje v oblasti fiskálních zájmů státu, a jehož podstatou je, že pachatel buď předstírá, že mu žádná daňová povinnost nevznikla, případně tuto vykazuje záměrně v neodpovídající výši, případně se domáhá finančního plnění od státu (tzv. vratka DPH) apod. Z hlediska posuzování otázky stejného nebo podobného způsobu provedení je proto podstatné posouzení tohoto jednání pachatele ve vztahu k příslušnému správci daně.
47. Skutková zjištění, která soudy učinily na základě provedeného dokazování (viz výše citované stručné vyjádření soudu prvního stupně v jeho usnesení o zastavení trestního stíhání obviněných a zjištění obsažené v pravomocném odsuzujícím rozsudku), vyznívají tak, že obvinění se vytýkané trestné činnosti dopustili jak v bodě A) obžaloby, tak v jejích bodech B) až H) tak, že svou daňovou povinnost zatajili, přičemž tak jednali ve vztahu k témuž druhu daně – dani spotřební, která se upínala ke stejné komoditě – podléhajícímu lihu, který si opatřili různými formami (způsoby) svého jednání, tj. v případě prvém čištěním technického denaturovaného lihu, v případě druhém fiktivní denaturizací lihu, který měli denaturovat.
48. Uvedené poznatky ústí do závěru, že závěr soudů obou stupňů, že jednání obviněných pod bodem A) obžaloby a jednání popsaní pod body B) až H) nelze posoudit jako pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku pro absenci znaku stejného nebo podobného způsobu provedení , je nesprávný.
K otázce organizované zločinecké skupiny
49. Stížnostní soud vědom si neúplnosti posouzení všech otázek rozhodných pro závěr o promlčení trestního stíhání obviněných soudem prvního stupně a námitek státního zástupce uplatněné ve vztahu ke skutkovým okolnostem, jež by měly svědčit o existenci organizované zločinecké skupiny od roku 1998, tedy i v období od června 2001 do počátku roku 2004, učinil skutkový závěr, že „má za to, že k ustavení organizované zločinecké skupiny a rozvinutí její činnosti došlo až v souvislosti s prováděním tzv. fiktivních denaturací ve společnosti MORÁVIA-CHEM, tedy až od roku 2004“. Státním zástupcem dovozovaný závěr „s ohledem na obsah důkazů ve věci nesdílí“, a to z důvodů, které vyložil na str. 5 a 6 svého usnesení.
50. Aniž by dovolací soud posuzoval, zda jsou oprávněné skutkové vývody stížnostního soudu, či naopak tvrzení nejvyššího státního zástupce opřená o jím poukazovaný obsah výpovědí (str. 15 a 16 dovolání), musí poukázat na již uvedenou skutečnost. Jak usnesení soudu prvního stupně, tak usnesení stížnostního soudu neobsahují dostatek důkazní materie, tj. konkrétní odkaz na příslušné důkazy, jejichž zhodnocení způsobem upraveným v §2 odst. 6 tr. ř. by umožňovalo učinění závěru, že jejich skutková zjištění, týkající se období od června 2001 do počátku roku 2004, jsou odpovídající požadavkům plynoucím z §2 odst. 5 tr. ř.
51. Nejvyššímu státnímu zástupci je třeba přisvědčit v tom, že skutkové závěry stížnostního soudu se rozešly s těmi, z nichž – při strohém zdůvodnění jejich existence – vyšel soud prvního stupně. Tento totiž svým vyjádřením, že „toto jednání naplňuje znaky trestného činu spolčení podle §163a odst. 1 trestního zákona“, sdělil, že podle jeho zjištění již v letech 1998 až 2001 mezi obviněnými existovala taková forma koordinace jejich činnosti, která svědčí o intenzitě převyšující znaky pouhého společného jednání, tj. spolupachatelství (podle §9 odst. 2 tr. zákoníku, jak uzavřel uvedený soud), a která odůvodňuje její posouzení v podobě označeného trestného činu. Pokud by snad byla uplatněna námitka, že takové skutkové zjištění nelze z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně dovodit, pak lze poukázat na to, že zcela explicitně uvedený soud takové skutkové zjištění vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku ze dne 22. 12. 2015, na který je možno (pro obsahovou souvislost řešené problematiky – tj. zdůvodnění toho, proč skutek popsaný v bodě A) žalobního návrhu není součástí odsuzujícího rozhodnutí) podpůrně poukázat. Na str. 78 a 79 rozsudku nalézací soud s oporou zejména o výpověď T. B. uvedl, že již „v době čištění lihu v areálu v O. na ulici S. byly vytvořeny základy organizované zločinecké skupiny“, resp. že „od září 1998 do června 2001 došlo k vytvoření organizované zločinecké skupiny“, kdy se jednalo „o společenství stálé, nikoli utvořené ad hoc za účelem spáchání jednoho nebo dvou trestných činů“. Toto společenství, jež „mělo vnitřní organizační strukturu s hierarchickým uspořádáním funkcí a z toho vyplývající dělbu práce“, bylo podle soudu „již tehdy zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti“.
52. Stížnostní soud, a tak je třeba chápat vývody obsažené v odůvodnění jeho usnesení, nezaložil svou argumentaci na zpochybnění právní kvalifikace skutku jako označeného trestného činu, resp. zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, který v něm i v daném mezidobí spatřoval státní zástupce, proto, že popis skutku, pro který soud prvního stupně trestní stíhání obviněných zastavil, uvedenou subsumpci neodůvodňuje (otázka hmotně právního posouzení), nýbrž na dovození odlišných závěrů skutkových. Opřel se sice o tvrzení, že jeho skutkové závěry mají podklad v obsahu provedených důkazů („s ohledem na obsah důkazů“), formálně vzato si však procesní podmínky pro odchýlení se od skutkových závěrů soudu prvního stupně, resp. pro formulování svých skutkových závěrů (viz citace v bodě 49.), když soud prvního stupně vlastní (konkrétní) závěry, které z dokazování nabyl, ve svém usnesení - na rozdíl od výše citovaného odůvodnění rozsudku - nevyjádřil. Nelze totiž pominout to, že stížnostní soud své rozhodnutí vydal v neveřejném zasedání, v němž žádné dokazování v rozsahu, který by mu formulaci vlastních skutkových závěrů umožnil, neučinil (viz protokol o neveřejném zasedání na č. l. 9862). Na tomto konstatování nic nemění poznatek o tom, že ve zbývajícím rozsahu se otázkou důvodnosti podané obžaloby, resp. již otázkou důvodnosti skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně vyjádřených v jeho rozsudku zabýval v časově předcházejícím veřejném zasedání, v němž rozhodl o odvoláních podaných proti uvedenému rozsudku.
53. Tato konstatování vedou Nejvyšší soud k poznatku, že ani v otázce organizované zločinecké skupiny, resp. stran souvisejících otázek právního posouzení skutku, nerozhodl stížnostní soud způsobem, jež by mohl akceptovat.
K rozhodnutí dovolacího soudu
54. Aniž by bylo třeba se detailněji zabývat dalšími námitkami, které nejvyšší státní zástupce ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, je možno konstatovat, že rozhodnutí soudu prvního stupně je rozhodnutím přinejmenším předčasným, resp. vadným, neboť jako takové se v úplnosti nevypořádalo se všemi skutečnostmi, které bylo třeba při vydání zákonu odpovídajícího rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněných posoudit. Chybějící argumentace nalézacího soudu ve vztahu k posouzení možnosti rozhodnout o zastavení trestního stíhání obviněných ve vztahu ke skutku, který soud ve výrokové části svého rozhodnutí vymezil, a to skutku jako celku, tj. stran obou právních kvalifikací, které na něj (str. 7 a 8 usnesení) podle jeho zjištění dopadají (zda z hlediska tzv. přerušení běhu promlčecí doby ve vztahu ke kvalifikaci podle §163a odst. 1 tr. zákona), resp. i vadné právní závěry stran nenaplnění zákonných znaků pokračování podle §116 tr. zákoníku vedou Nejvyšší soud k poznatku o důvodnosti tvrzení nejvyššího státního zástupce, že uvedené usnesení zatěžuje vada naplňující dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. v podobě nesprávného hmotně právního posouzení skutku (jako samostatného trestného činu) a v důsledku toho pak i vada naplňující dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. f) tr. ř. v podobě, že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
55. Pokud jde o rozhodnutí bezprostředně napadené dovoláním nejvyššího státního zástupce, to je zatíženo vadou zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho alternativě spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), v posuzované věci důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. To proto, že stížnostní soud svým procesním postupem nenapravil vady, jimiž bylo zatíženo včas podanou stížností napadené usnesení soudu prvního stupně, ač tak učinit mohl a měl.
56. Nejvyšší soud proto na podkladě podaného dovolání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., zrušil jím napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 6. 2017, č. j. 5 To 54/2016-9864, dále jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 12. 2015, č. j. 28 T 16/2013-8851, a současně i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
57. Úkolem soudu prvního stupně je věc opětovně posoudit, a to s přihlédnutím k tomu, co je uvedeno v tomto rozhodnutí. Uvedenému soudu se připomíná, že je při svém rozhodování vázán právním názorem, který Nejvyšší soud v tomto usnesení vyslovil (§265s odst. 1 tr. ř.). Jak již plyne z výše uvedeného, jako výrazný deficit jeho rozhodnutí vnímal Nejvyšší soud to, že v něm soud prvního stupně nevymezil, jakých aktivit se podle jeho zjištění obvinění dopustili v období od června 2001 do počátku roku 2004. Absence příslušných zjištění je zarážející i proto, že v odůvodnění rozsudku (str. 80), vydaného téhož dne jako dovoláním napadené usnesení, zmínil nalézací soud realizaci některých stavebních činností (areál ve S., areál v H.) či nákup technologie s tím související uskutečněných obviněnými v uvedeném mezidobí, přičemž stran motivace těchto jednání uvedl, že „obž. R. B. uvažoval i v mezidobí od června 2001 do roku 2004 o možnostech získání nelegálního lihu, přičemž k tomuto chtěl využít organizovanou zločineckou skupinu, která vznikla za účelem páchání trestné činnosti v letech 1998-2001 v areálu v O. na ulici S.“.
58. Lze usuzovat, že v usnesení nalézacího soudu chybějící skutkové vymezení ohledně aktivit obviněných v uvedeném mezidobí má patrně svůj základ v tom, jak označený soud přistoupil k posouzení významu těchto skutečností (tj. jejich nehodnocení jako aktivit, které by mohly mít význam pro posouzení věci ve smyslu výše vyloženém Nejvyšším soudem).
59. Prvořadým úkolem nalézacího soudu proto je, aby v nově vydaném rozhodnutí vyložil, a to s oporou o příslušné důkazy, k jakým skutkovým zjištěním dospěl a jak tato, případně i se zjištěními, která ve vztahu k některým obviněným sám učinil v jím vydaném odsuzujícím rozsudku ze dne 22. 12. 2015, č. j. 28 T 16/2013-8860, a jež byla posléze ve své podstatě převzata i soudem druhého stupně (v bodě I/7 rozsudku ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, ve vztahu k obviněným R. B., R. M. a R. H.), ovlivňují řešení otázky blízké časové souvislosti z hlediska té části skutku, v níž shledával daňový delikt (§148 tr. zákona, resp. §240 tr. zákoníku). Současně je třeba, aby ve vztahu k učiněným zjištěním vyložil i otázku sbíhající se právní kvalifikace (§163a tr. zákona, resp. §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku), a to nejen v období od září 1998 do června 2011, nýbrž i v období do počátku roku 2004.
60. V uvedeném směru je tedy žádoucí, aby skutková zjištění byla učiněna k tomu, co jako jednání přípravné hodnotí nejvyšší státní zástupce ve svém mimořádném opravném prostředku. Není třeba připomínat, že skutková zjištění je třeba učinit v takovém rozsahu, jenž umožní věc náležitě posoudit stran jednotlivých obviněných, neboť nelze vyloučit, že posléze dovozené právní závěry se u nich mohou lišit. V dané souvislosti se takto stručně reaguje na vyjádření obviněného I. K. k podanému dovolání, v němž (v souvislosti s otázkou přerušení běhu promlčení doby) připomenul způsob rozhodnutí odvolacího soudu o jeho osobě (bod III. výroku, tj. vrácení jeho věci a věci T. P. soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí), ovšem s tím, že neujasněnost skutkových zjištění soudu stran doby jeho participace na žalované trestné činnosti neumožnila dovolacímu soudu, aby o podaném dovolání rozhodl způsobem jím navrženým. Zbývá dodat, že z podobných důvodů nebylo možno rozhodnout ani způsobem, který navrhl ve svém vyjádření obviněný R. M.
61. Není úkolem dovolacího soudu, aby v tomto řízení a při dané (ne)objasněnosti skutkových okolností rozhodných pro posouzení věci, zaujímal stanovisko k tomu, jaké právní závěry má soud prvního stupně dovodit. To je totiž odvislé v prvé řadě od toho, k jakým skutkovým závěrům, tj. zda pozitivním či negativním, uvedený soud dospěje, při řešení otázek zda
a) v mezidobí byla obviněnými realizována činnost, kterou lze hodnotit jako přípravné jednání ve vztahu ke spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, a zda tato byla uskutečněna v časovém horizontu, jenž svědčí o podstatném zkrácení dosud zvažované přetržky mezi jednáním vymezeným v bodě A) obžaloby a jednáním zbývajícím [body B) až H) obžaloby] či zda, případně současně,
b) byla v této době mezi obviněnými taková forma spolupráce a koordinovanosti jejich činnosti, jak tvrdí státní zástupce, která umožňuje její podřazení pod znaky organizované zločinecké skupiny podle §129 tr. zákoníku.
62. Při právním posouzení svých skutkových zjištění týkajících se otázky viny, tedy zejména v případě pozitivních závěrů, bude muset soud prvního stupně přihlédnout i k tomu, že stran některých obviněných byl již vydán pravomocný odsuzující rozsudek (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823), jímž bylo rozhodnuto o podstatné části obžaloby na ně podané. U těchto obviněných proto jeho meritorní rozhodnutí může být ovlivněno nutností reakce na shora uvedený fakt.
63. Stručně shrnuto, úkolem soudu prvního stupně je důsledné posouzení všech skutečností rozhodných jak z hlediska trestního práva hmotného (otázka viny), tak trestního práva procesního (otázka přípustnosti trestního stíhání), a to individuálně ke každému z obviněných, jichž se toto rozhodnutí Nejvyššího soudu týká.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. dubna 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu