ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.364.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 364/2018-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. dubna 2018 o dovolání, které podal obviněný R. D. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. 7 To 101/2017-528, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 41/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 T 41/2017-478 , byl obviněný R. D. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným jednak pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 1. 1. 2017 v přesně nezjištěné době okolo 2:00 hodin, na místě veřejnosti přístupném, na pozemní komunikaci v N. u., před restaurací „N. O.“ ve Z. n. S., okres K. H., po předchozím požívání návykových látek a vzájemné slovní rozepři, v úmyslu způsobit přinejmenším těžkou újmu na zdraví, fyzicky napadl poškozeného R. V., tak, že jej nejprve povalil na zem, následně jej ležícího na zemi opakovaně kopl do oblasti obličeje, hrudníku a břicha, nejméně jednou ho udeřil do obličeje, přičemž poté, co mu pomohla přítomná E. F., ze země vstát, napadl poškozeného dalším úderem pěstí do obličeje, načež poškozený opětovně upadl na zem, poté jej ze země sám zvedl, vytáhl z pouzdra zavírací nůž o délce čepele cca 10 cm a bodl jím poškozeného do levé podklíčkové oblasti, pokusil se jej bodnout do oblasti krku, v čemž mu zabránila E. F., která jej od poškozeného odstrčila, přičemž poté se obžalovaný znovu ohnal nožem proti poškozenému a řízl jej do oblasti pravé tváře, čímž poškozenému způsobil zranění spočívající v bodné ráně v levé podklíčkové oblasti a bodnořezné ráně v oblasti pravé tváře o délce 3 cm zasahující do svaloviny, přičemž s ohledem na tendenci vedení bodných ran do oblasti hlavy, krku a hrudníku mohlo dojít k zasažení a zranění životně důležitých orgánů a způsobení těžké újmy na zdraví, čemuž bylo zabráněno především aktivní obranou poškozeného a zásahem E. F., která vstoupila před poškozeného, na což obžalovaný reagoval upuštěním od dalšího útoku a z místa odešel, přičemž se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 1 T 112/2004, uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., dále jen tr. zákon, a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody o výměře 3 let a 6 měsíců, který vykonal.
2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to zavíracího nože o délce čepele 10 cm, jakožto věci, které bylo ke spáchání trestného činu užito.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 11. 2017, č. j. 7 To 101/2017-528 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Aleny Beranové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, a přestože byl v řízení mu předcházejícím dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V části II. svého dovolání obviněný uvádí výčet provedených důkazů, kdy dovozuje, že výpovědi svědků trpí značnými rozpory, jsou zmatečné, nelogické a tedy nevěrohodné. Dovolatel předně namítá, že neměl úmysl způsobit poškozenému těžké ublížení na zdraví a takový úmysl mu ani nebyl prokázán. Upozorňuje, že intenzita násilí byla podle znalce malá, nanejvýš střední a pokud tento dále uvedl, k jakým následkům mohlo dojít v případě velké intenzity násilí, jednalo se pouze o hypotézy. Obviněný bránil svoji přítelkyni před hrozícím nebezpečím, jeho jednání lze považovat za reakci na předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného, a tedy za učiněné v omluvitelném hnutí mysli. Z jeho strany šlo tak pouze o nutnou obranu jeho přítelkyně, resp. mohlo jít nanejvýš o ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku. Uložený trest považuje za nepřiměřený, když skutečné zranění poškozeného neodpovídá znakům daného zločinu. Dodává, že ve výroku o vině jsou uvedeny skutečnosti, které nepovažuje za odpovídající pravdě a které nebyly prokázány. Obviněný má dále za to, že jeho vina nebyla prokázána věrohodnými důkazy, nebyl zjištěn skutkový stav, o němž by nebyly důvodné pochybnosti. Soudům dále vytýká, že neprovedly všechny jím navržené důkazy. Nebyly vypracovány revizní znalecké posudky, přestože předložené posudky trpí vadami. V důsledku toho má za to, že byla porušena zásada rovnosti stran a jeho právo na obhajobu. Soudům dále vytýká, že řádně nehodnotily důkazy, neboť nebyly objasněny rozpory ve výpovědích svědků. Soud prvního stupně tak rozhodl zčásti bez řádného zjištění skutkového stavu a částečně na základě vadného zjištění skutkového stavu.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 7 To 101/2017, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 1 T 41/2017, a vadné řízení jim předcházející podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §265i odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze a předcházejícímu Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednaly a rozhodly.
7. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce), který uvedl, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení. Soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Dotčená soudní rozhodnutí považuje co do hodnocení důkazů a učiněných skutkových zjištění za správná, logicky a dostatečně odůvodněná. Krom toho dodává, že námitky obviněného nelze ani přiřadit do rámce uplatněného dovolacího důvodu, neboť nesměřují vůči právnímu posouzení skutku ani jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Co se týče výhrady, že soudy neprovedly obviněným označené důkazy, soudy se důkazními návrhy zabývaly, nepřešly je bez povšimnutí, nicméně shledaly je nadbytečnými, resp. nezpůsobilými k dalšímu objasnění skutkového stavu. K námitce nesprávné právní kvalifikace státní zástupce uvedl, že plně souhlasí ze závěry soudů obou stupňů, a odkázal na příslušné části odůvodnění jejich rozhodnutí. Je toho názoru, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř., a jako taková jsou plně přezkoumatelná.
8. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
15. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
16. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
17. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
18. Dovolatel ve svém dovolání uplatil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak výhrady, jež vůči odsuzujícím rozhodnutím vznáší, nelze za námitky hmotně právního charakteru ve smyslu deklarovaného důvodu dovolání považovat. Obviněný sice zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, činí tak však způsobem, který nezohledňuje skutková zjištění soudu - tvrdí, že mu nebyl (skutkově) prokázán jeho úmysl způsobit poškozenému těžké ublížení na zdraví. Byť takto formulovaná námitka naplnění subjektivní stránky trestného činu nezpochybňuje způsobem, který by dovolací důvod (alespoň formálně) zakládal, lze se k ní vyjádřit, a to alespoň v rozsahu níže uvedeném.
19. Soud prvního stupně vyhodnotil zavinění obviněného v případě pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví jako nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy že věděl, že svým jednáním může těžkou újmu na zdraví způsobit a s případným následkem byl srozuměn (str. 12 rozsudku). Byť z dokazování plyne, že zranění, které poškozený utrpěl, svou závažností nedosáhlo stupně, pro které by je bylo možno označit za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku [znalec MUDr. Miloš Sokol, Ph. D. ve svém znaleckém posudku uvedl (č. l. 256 spisu), že zranění poškozeného lze považovat za poruchu zdraví s omezením v obvyklém způsobu života v době delší než 1 týden a kratší než 6 týdnů], vznik takového závažnějšího poranění poškozeného byl z útoku obviněného zcela reálný. Zranění sice neohrozila poškozeného na životě, nacházela se však v blízkosti velkých a důležitých cév. Jednání obviněného tak mělo přímý potenciál způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, které bylo zabráněno pouze náhodou. Nebýt zásahu svědkyně F. a aktivní obrany poškozeného, mohlo být bodnutí poškozeného obviněným jak do levé podklíčkové oblasti, tak do oblasti krku podstatně vážnější následky naplňující kritéria těžké újmy na zdraví, což je zřetelně prokázáno na fotografiích přiložených ke znaleckému posudku, na nichž je zobrazeno srovnání umístění poranění poškozeného a umístění tepny - krkavice (viz č. l. 251-252 spisu).
20. Povědomí obviněného (vědomostní složka zavinění) o možném následku jeho jednání ve formě těžké újmy na zdraví bylo také dostatečně prokázáno. Jednak se lze ztotožnit s tvrzením, že zcela laická osoba si musí být vědoma toho, že bodnutí nožem do krku nebo do hrudníku může způsobit vážné až život ohrožující zranění, jednak nelze pominout ani trestní minulost dovolatele, který již byl odsouzen za násilnou trestnou činnost spáchanou se zbraní – nožem, přičemž v případně odsouzení z roku 2004, zakládajícího zpětnost, bylo jeho jednání rovněž kvalifikováno jako pokus směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví. Samotné srozumění obviněného (volní složka zavinění) s tím, že svým jednáním může způsobit následek ve formě těžkého ublížení na zdraví, plyne z průběhu samotného zjištěného skutkového děje. Obviněný svůj útok směřoval proti krku a hrudníku poškozeného, přičemž jednal způsobem, z něhož je třeba dovodit, že nebyla dána žádná okolnost, pro kterou by mohl, byť bez přiměřených důvodů, spoléhat na to, že takový následek (účinek projevující se u poškozeného v přivození poranění vykazujícího znaky těžké újmy na zdraví) nezpůsobí. Úmyslná forma zavinění dovolatele ve vztahu k následku v podobě těžké újmy na zdraví – soudy zjišťovaný úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku – byla dokazováním prokázána.
21. Pokud k následku ve formě těžkého ublížení na zdraví u poškozeného nedošlo (a proto je jednání obviněného posouzeno jako pokus podle §21 odst. 1 tr. zákoníku), nebylo to v důsledku nedostatečné intenzity útoku obviněného (intenzita střední) a jeho nedostatečného zaměření (zasažení oblasti krku), nýbrž zejména proto, co vyjadřuje tzv. skutková věta rozsudku (tj. zejména v důsledku obrany poškozeného a zásahu svědkyně F.).
22. Nezbývá než opakovat, že naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku bylo soudem prvního stupně dostatečně prokázáno, neboť obviněný si byl vědom, že svým jednáním může způsobit těžkou újmu na zdraví poškozeného, a pro případ, že k takovému následku dojde, byl s tímto srozuměn.
23. Pokud obviněný odkazuje na další závěry znalce stran možných následků jeho jednání v případě užití větší intenzity násilí a v dané souvislosti shledává nesprávnost rozhodnutí údajně vycházejících z hypotetických závěrů, pak je třeba uvést, že tuto jeho námitku nelze považovat za opodstatněnou. Znalec k závěrům vysloveným v písemně zpracovaném posudku (č. l. 242 až 257) a následně stvrzených při jednání soudu (č. l. 450 až 453) dospěl na základě svých odborných znalostí, kdy vymezil, v závislosti na konkrétní zvažované formy útoku, možný následek jednání obviněného ze soudně lékařského hlediska. Tvrzení obviněného, že závěry znalce neodpovídají skutečným poraněním poškozeného, tedy není přiléhavé, neboť ten povahu skutečně přivozeného poranění poškozeného rovněž posoudil (porucha zdraví s omezením v obvyklém způsobu života v době delší než 1 týden a kratší než 6 týdnů).
24. Pokud dovolatel uvádí, že ve skutečnosti těžké ublížení na zdraví nezpůsobil, je jeho námitka zcela bezpředmětná, neboť jeho jednání bylo (jak již uvedeno) kvalifikováno jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví, tedy jako jednání bezprostředně směřující k dokonání tohoto trestného činu, k němuž (jeho následku) však nedošlo. Přitom i podle samotného odborného závěru znalce, s nímž je nutno se ztotožnit, mělo jednání obviněného přímý potenciál způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, které bylo zabráněno pouze náhodou - viz vyjádření znalce o následku, jenž by nastal při nepodstatném (do 2 cm) odchýlení zasažení krku poškozeného.
25. Právní kvalifikace skutku užitá soudy nižších stupňů dostatečně odlišila skutečně realizovanou intenzitu a zaměřenost násilného útoku dovolatele vůči poškozenému. Vztahuje se totiž toliko k reálně možnému a bezprostředně hrozícímu následku v podobě těžké újmy na zdraví a nikoli k následku smrtelnému, k němuž by za poněkud odlišných okolností taktéž z útoku obviněného dojít mohlo. Tvrzení, že právní kvalifikace skutku je nesprávná proto, že odráží výsledky hypotetických úvah znalce, je proto třeba důrazně odmítnout.
26. Rovněž zbývající námitky dovolatele neodpovídají obsahovému zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňují rozsah dokazování, hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Přestože námitky, prostřednictvím nichž usiluje o posouzení svého jednání jako jednání v nutné obraně, popř. jako přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku, by s jistou dávkou benevolence bylo možno považovat za formálně podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod, v posuzovaném případě takto postupovat nelze. Dovolatel totiž tyto námitky uplatnil způsobem zcela neregulérním, neboť je spojuje s předložením vlastní verze skutkového stavu věci a svým hodnocením provedených důkazů, čímž se s daným dovolacím důvodem zcela míjí. Ten lze totiž naplnit jen při respektu ke skutkovým zjištěním vyjádřeným v dovoláním napadených rozhodnutí a nikoli způsobem prezentovaným obviněným, jímž primárně napadá vlastní skutková zjištění soudů a teprve skrze jejich zpochybnění se snaží prosadit aplikaci příznivějšího ustanovení trestního zákoníku. S ohledem na to, že tyto námitky dovolatele nelze podřadit pod daný dovolací důvod a nejsou tak s to založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, Nejvyšší soud k těmto uvádí toliko následující.
27. Dovolatel je toho názoru, že jeho jednání lze kvalifikovat jako nutnou obranu jeho přítelkyně, eventuálně nanejvýše jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku. Taková změna kvalifikace však nepřichází v úvahu. K nemožnosti posouzení jednání obviněného jako nutné obrany se vyjádřil nalézací soud (str. 11 rozsudku) i odvolací soud (str. 4-5 usnesení). Jako nutnou obranu podle §28 tr. zákoníku lze posoudit toliko jednání, při němž někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok. Podle výpovědí poškozeného, svědkyně F. i svědkyně R. žádný útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, jenž by bylo třeba odvrátit, v průběhu večera nehrozil. Svědkyně F. nadto vyloučila i tvrzení obviněného, že ho varovala, že poškozený mu chce znásilnit přítelkyni. Z výpovědí těchto svědků dále vyplývá, že obviněný zaútočil na poškozeného ihned poté, co vyšel z restaurace, přičemž v tomto okamžiku byli poškozený a svědkyně R. od sebe vzdáleni několik metrů. Útok ze strany poškozeného vůči její osobě tak v tu dobu nebyl možný, resp. ani bezprostředně nehrozil. Vzájemné postavení osob v době činu je zřejmé také z náčrtků zhotovených v přípravném řízení jak svědkyněmi F. (č. l. 92 spisu) a R. (č. l. 142 spisu), tak i samotným obviněným (č. l. 22 spisu), které si s jedinou odchylkou v případě náčrtku obviněného, který neobsahuje pozici svědkyně F., vzájemně odpovídají. S ohledem na to, že tyto náčrtky se vyznačují vzájemnou shodou, kdy navíc místo střetu poškozeného a obviněného na nich vyznačené odpovídá také náčrtku zhotovenému při ohledání místa činu (č. l. 170 spisu), lze je považovat za odpovídající skutečnosti. Ze stejných důvodů nelze uvažovat ani o aplikaci §146a odst. 1 tr. zákoníku, neboť k útoku na svědkyni R. nedošlo, svědkyní F. bylo vyloučeno tvrzení o možném znásilnění a ani žádné jiné okolnosti činu nenasvědčují tomu, že by měl obviněný důvod nacházet se v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli.
28. Následující námitka dovolatele směřuje proti výpovědím svědků, které považuje za rozporné, zmatené, nelogické a nevěrohodné. Nalézací soud se podrobně vyjádřil (str. 10 rozsudku) k důvodům, proč považuje výpověď svědkyně F. za věrohodnou a proč naopak považuje obhajobu dovolatele za vyvrácenou. Upozornil, že svědkyně incident popisovala v průběhu celého trestního řízení v základní linii stále stejně a nebyl u ní shledán jakýkoliv motiv, pro který by chtěla obviněnému svou výpovědí uškodit. Výpověď je třeba považovat za věrohodnou také vzhledem k tomu, že je podporována dalšími důkazy, a to včetně svědkyně R., která v přípravném řízení vypovídala v podstatě shodně se svědkyní F., když až při rekonstrukci na místě činu změnila svoji výpověď, zřejmě ve snaze neuškodit svému tehdejšímu partnerovi. Obhajoba obviněného je naopak vyvrácena nejen výpovědí svědkyně F., ale také závěry znaleckého posudku MUDr. Miloše Sokola, Ph.D., který vyloučil, že by zranění poškozeného mohlo vzniknout ornamentem na straně nože nebo při příčném držení nože. Rozpory ve výpovědích svědků shledává obviněný v tom, že svědkyně F. vypověděla, že obviněný držel nůž v pravé ruce, přičemž obviněný je levák, a dále v tom, že svědkyně uvedla, že nůž vytáhl z kapsičky u pasu, kterou však na sobě neměl. Předně je třeba upozornit, že věrohodnost výpovědi svědka není podstatně narušena pouze na základě drobných nesrovnalostí, kdy výpověď každého svědka je posuzována ve své celistvosti, z čehož je učiněn závěr o obecné věrohodnosti výpovědi tohoto svědka. V podrobnostech lze uvést, že svědkyně R. v přípravném řízení uvedla, že obviněný nůž držel v levé ruce, a dále znalcem bylo potvrzeno, že zranění poškozeného vzniklo popsaným nožem, svědkové spolehlivě popsali nůž patřící obviněnému, který ani v průběhu řízení nerozporoval, že by zranění poškozenému svým nožem způsobil, kdy pouze rozporoval mechanismus vzniku poranění tímto nožem (ornamentem po straně či při příčném držení), což bylo znalcem vyloučeno.
29. Dovolatel dále uplatnil námitky týkající se rozsahu dokazování, a to jednak, že soud neprovedl jím navržené důkazy - výslech svědků a vypracování revizních posudků, a jednak stran nedostatků zjištění skutkového stavu. Dle zásady volného hodnocení důkazů je na rozhodnutí nalézacího soudu, které skutečnosti považuje za relevantní k dokazování, které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede a jak tyto důkazy následně zhodnotí. Stran namítaného neprovedení všech důkazních návrhů obhajoby lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.“
30. Nedůvodností vypracování revizních znaleckých posudků se zabýval odvolací soud (str. 5 usnesení), kdy se vyjádřil k tvrzeným rozporům mezi znaleckými posudky z odvětví psychiatrie a psychologie vypracovanými pro účely tohoto řízení a dříve vypracovanými posudky a také ke kvalitě vypracovaných posudků. K výtce dovolatele stran jeho vedení řádného života po dobu soužití s jeho družkou odvolací soud přiléhavě upozornil na jeho odsouzení trestním příkazem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 2 T 25/2015, pro přečin výtržnictví a nebezpečného vyhrožování. Přestože dovolatel uvádí, že nalézací soud se nevyjádřil k jím navrhovaným důkazům výslechem svědků, lze poukázat na to, že opak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí (str. 11-12), kde zmínil úřední záznamy sepsané o vyjádření dalších osob přítomných v restauraci (H., J., T. a H.), kteří shodě uvedli, že se v restauraci o napadení poškozeného dozvěděli až po příjezdu záchranné služby.
31. Ostatně jak nalézací, tak i odvolací soud dospěl k závěru, že důkazní situace v dané věci je dostatečná ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ve věci byla provedena řada důkazů, a to výslechy všech svědků, kteří byli přímo účastni danému incidentu, dále řady svědků, s nimiž byl v kontaktu poškozený a obviněný v průběhu daného večera a také hosté restaurace N. O. Pro účely trestního řízení byly vypracovány znalecké posudky z oboru zdravotnictví odvětví soudní lékařství, odvětví psychiatrie a odvětví klinické psychologie a odborem kriminalistické techniky a expertiz bylo předloženo několik odborných vyjádření z oboru kriminalistiky. Nebyla proto shledána žádná pochybení v průběhu dokazování ze strany nalézacího soudu a lze uzavřít, že soudy obou stupňů postupovaly zcela v souladu s §2 odst. 5 a 6 tr. ř.
32. Co se týče námitky dovolatele týkající se přiměřenosti uloženého trestu, ani tato není dovolacím důvodem. V případě, kdy nejde o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a očividně to ani nepřicházelo v úvahu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotně právní povahu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
33. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že obviněný ve svém dovolání v rozhodující míře uplatnil námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Jediná námitka hmotně právního charakteru, která byla způsobilá obsahově dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, nebyla shledána opodstatněnou.
34. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., dovolatel ve svém podání uplatnil obě jeho varianty, nevymezil však jaké skutečnosti by pro jeho věcné naplnění měly svědčit. O první alternativu jít nemůže, neboť odvolací soud jeho řádný opravný prostředek věcně projednal ve veřejném zasedání. Ve druhé alternativě může být tento dovolací důvod naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání pro rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť existence důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla vůbec (ani formálně vzato) vznesena.
35. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten vznesl námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o jeho dovolání rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li podáno z jiného důvodu než je upraven v §265b.
36. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. dubna 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu