ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.49.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 49/2018-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. ledna 2018 o dovolání, které podal obviněný D. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2017, č. j. 8 To 71/2017-632, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 57 T 22/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 22. 5. 2017, č. j. 57 T 22/2015-612 , byl obviněný D. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 4 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 27. 7. 2014 v době okolo 00.30 hodin v J. n. N. po krátkém pokřikování mezi M. R. a S. C. přes plot zahrady u domu v ulici P. vyběhl obžalovaný z této zahrady do spojovací uličky mezi ulicemi P. a M., kde fyzicky napadl M. R., kterého při potyčce chytil zezadu za hlavu a působením enormní síly mu ji zvrátil do prudkého nefyziologického záklonu s maximem pohybu v oblasti dolní krční a horní hrudní páteře, čímž poškozenému způsobil prudký a násilný extenční pohyb hlavy a krční páteře směrem vzad, zlomeninu 7. krčního obratle s prolomením horní krycí lišty, odlomení příčného výběžku sedmého krčního obratle, subluxaci šestého a sedmého krčního obratle se schodovitou deformací páteřního kanálu s výrazným posunem, útlakem a zhmožděním míchy s úplným výpadkem motorických a senzitivních funkcí dolních končetin a výrazným výpadkem motorických funkcí horních končetin, zlomeninu horních obratlových těl třetího a čtvrtého hrudního obratle s hematomem podél páteře ve výši dolní krční a horní hrudní páteře, tedy závažná zranění, která bez včasné intenzivní a vysoce specializované lékařské péče nebyla slučitelná se životem, přičemž útlak míchy není současnými medicínskými poznatky a postupy vyléčitelný, bývá komplikován dechovou nedostatečností, opakovanými záněty plic často nereagujícími na obvyklou léčbu a pravidelně vedoucími v horizontu měsíců k úmrtí pacientů; z místa činu byl poškozený převezen Zdravotnickou záchrannou službou Libereckého kraje na JIP chirurgických oborů Krajské nemocnice v Liberci, kde se podrobil specializovanému neurochirurgickému zákroku, jeho dechové funkce musely být trvale zajištěny řízenou plicní ventilací, výživa nasogastrickou sondou, hospitalizován byl do 16. 8. 2014, kdy byl sanitním vozem transportován do Zakarpatské oblastní klinické nemocnice A. Novaka v Užhorodu a tam dne 17. 8. 2014 na lůžkovém oddělení ARO zemřel v důsledku očekávané a medicínsky neřešitelné komplikace v příčinné souvislosti s těžkým poraněním krční páteře a míchy.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §146 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit Krajské nemocnici Liberec, a. s., Husova 357/10, Liberec I, IČO 27283933, škodu ve výši 755.278 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. R., U D. I., P., a F. R., K L., P., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 7. 2017, č. j. 8 To 71/2017-632 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Pro úplnost nutno uvést, že Nejvyšší soud ohledně předmětného skutku jedná již podruhé, kdy prvním usnesením ze dne 2. 2. 2017, č. j. 6 Tdo 188/2017-24, rozhodl tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně (rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 8. 2016, č. j. 57 T 22/2015-509) a rozhodnutí odvolacího soudu (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, č. j. 8 To 97/2016-533), jakož i všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vladimíra Kyseláka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, když nerespektovaly právní závěry Nejvyššího soudu vyslovené v usnesení ze dne 2. 2. 2017, č. j. 6 Tdo 188/2017-24.
6. Obviněný namítá, že přestože byl soudem prvního stupně proveden opětovný výslech znalce MUDr. Radovana Havla, neobjasnil tento nic ohledně skutečného jednání obviněného ve vztahu k poškozenému, kdy k otázce zavinění se vyjádřit ani nemohl. Závěry znalce neodpovídají na otázku, jaký byl v době jednání stav mysli obviněného a jaký byl jeho subjektivní vztah k tomuto jednání. Vrchní soud nepřistoupil k posouzení z pohledu naznačeného Nejvyšším soudem, kdy uzavřel, že ve vztahu ke smrtelnému následku se jednalo v případě obviněného přinejmenším o nevědomou nedbalost. Obviněný nadále trvá na tom, že nikomu těžké ublížení na zdraví způsobit nechtěl a v rámci konkrétní situace ani nemohl předpokládat, že ze vzájemného konfliktu může nastat takovýto následek.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudu I. a II. stupně zrušil a věc soudům přikázal k novému rozhodnutí.
8. Nejvyšší státní zástupce, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 9. 1. 2017, se k němu ke dni rozhodování nevyjádřil. Tato skutečnost nebránila Nejvyššímu soudu v rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
14. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
15. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
vlastní posouzení dovolání
16. Opravný prostředek obviněného nevznáší žádné námitky, jež by odůvodňovaly přezkoumání napadeného rozhodnutí postupem upraveným v §265i odst. 3 tr. ř. Jeho dovolání se ve své podstatě omezuje na tvrzení o nerespektování právních závěrů obsažených v předchozím kasačnímu usnesení Nejvyššího soudu soudy obou stupňů, jež podle dovolatele odůvodňuje uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V další části vyjadřuje nesouhlas obviněného s oběma rozhodnutími soudů nižších stupňů, neboť podle něj „v celém rozsahu nevychází z právních závěrů vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 2017, č. j. 6 Tdo 188/2017-24“. Obviněný odkazuje na námitku obsaženou ve svém prvním dovolání, zmiňuje obsah předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu a dospívá k závěru, že soud prvního stupně po vrácení věci „provedl dokazování, které se vyslovených otázek zavinění takřka nedotkly (o) a důkazní situace zůstala naprosto nezměněná“. Zmiňuje své námitky vtělené do odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a následně tvrdí, že „Vrchní soud nepřistoupil k posouzení z pohledu naznačeného Nejvyšším soudem ČR, když Nejvyšší soud ČR nevytkl nižším soudům, že by se nedostatečně zabývaly bezprostřední příčinou smrti poškozeného a otázkou její neodvratnosti a nevěnovaly dostatek pozornosti její příčinné souvislosti s jednáním obžalovaného, ani otázce jeho zavinění k tomuto smrtelnímu následku“.
17. Podstatou uplatněnou v dovolání obviněného je nesouhlas s vyhodnocením otázky subjektivní stránky trestného činu, což tento vyjadřuje svým tvrzením, že „v konkrétní situaci nemohl ani předpokládat, že může takovýto následek nastat, jaký nastal“. V návaznosti na to konstatuje, že „[v]rchní soud na str. 4 uzavřel, že odsouzený se smrtelným následkem srozuměn nebyl, ale možnost tohoto následku si uvědomit mohl a měl, ve vztahu k němu se tedy jedná přinejmenším o nevědomou nedbalost“. Oproti tomu obviněný „i nadále trvá na tom, že nikomu těžké ublížení na zdraví způsobit nechtěl a v rámci konkrétní situace ani nemohl předpokládat, že ze vzájemného konfliktu může nastat takový následek“.
18. Z pohledu rozhodování dovolacího soudu je podstatné to zjištění, že obviněný jednak ve své dovolací argumentaci konkrétně nevymezuje, v čemž podle něj nebyly respektovány právní závěry obsažené v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, jednak - a to je rozhodující - nevymezuje, v čem má spočívat jím namítaná nesprávnost hmotně právního posouzení skutku.
19. Jeho tvrzení, výše citovaná v bodě 17., nezakládají vadu, jež by měla jím uplatněný důvod dovolání naplnit, neboť tato je třeba vnímat toliko jako formu vyjádření nesouhlasu se skutkovými a právními závěry soudů, která by měla odůvodnit vydání jím požadovaného rozhodnutí.
20. Zcela nekonkrétní námitky obviněného, tj. neuvedení jednoznačně specifikovaných faktů, jež by měly svědčit o absenci forem zavinění, která ve vztahu ke znakům základní a kvalifikované skutkové podstaty soudy shledaly, nemohou vést ke zpochybnění právních závěrů, které soudy nižších stupňů učinily. Zde je třeba zdůraznit, že tato rozhodnutí (obě) již plně vycházejí ze skutkové alternativy průběhu ataku tak, jak je popsán ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Posuzovaná situace je proto podstatně odlišná od té, jež byla předmětem posouzení Nejvyššího soudu při jeho předchozím rozhodování o dovolání podaném obviněným proti rozsudku soudu odvolacího, jehož předmětem posouzení se stal jinak vymezený skutek ( „… fyzicky napadl M. R. přesně nezjištěným způsobem…“ ).
21. Přestože obviněný uplatnil dovolací důvod určený k nápravě vad při hmotně právním posouzení skutku, ve skutečnosti se svou argumentací s jejím obsahovým zaměřením rozešel, neboť žádnou relevantní námitku ve vztahu k posouzení zjištěného skutku ve své podstatě nevznesl. Dovolací důvod nemůže založit pouhý nesouhlas se skutkovými a právními závěry obsaženým v dovoláním napadeném rozhodnutí.
22. Protože výhrady v dovolání obsažené nelze podřadit ani pod žádný jiný ustanovením §265b odst. 1 tr. ř. upravený dovolací důvod, rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného způsobem upraveným §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b.
23. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. ledna 2018
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu