ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.669.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 669/2018-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 7. 2018 o dovolání, které podala obviněná L. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2018, č. j. 8 To 122/2017-596, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 3/2016, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2018, č. j. 8 To 122/2017-596, jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, č. j. 42 T 3/2016-562, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, č. j. 42 T 3/2016-562 , byla obviněná L. V. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že
dne 30. 4. 2015 v době kolem 11.20 hodin, v ul. v P. si boucháním na dveře a za užití vulgárních nadávek vynutila vstup do bytu v 7. patře domu, který obývá její bývalý přítel Š. F., jenž jí do bytu vpustil, přičemž v té době byla v bytě přítomna i poškozená V. M., po vpuštění do bytu začala slovně a fyzicky napadat střídavě poškozenou V. M. a Š. F., při tomto ze stolku shodila na zem televizi a notebook, dále převrhla dřevěný stolek, poté co poškozená V. M. odešla do ložnice, ji obžalovaná následovala a v úmyslu způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví zaútočila pravděpodobně kuchyňským nožem s černou rukojetí o celkové délce 29 cm a délkou čepele 15-20 cm směrem na břicho poškozené, která se tomuto útoku částečně ubránila tím, že se pokusila uhnout a rukama jej odrazit, tímto poškozené V. M. způsobila nejméně střední silou bodné poranění břicha s vbodem délky 2 cm vpravo v pažní čáře, kdy bodný kanál délky 8 cm probíhal tečně k břišní stěně podkožím nad 10. žebrem, poté již obžalovaná v dalším útoku proti poškozené nepokračovala a z bytu odešla, přičemž poranění V. M. si vyžádalo převoz RZS k lékařskému ošetření ve FN Královské Vinohrady, přičemž při takto vedeném způsobu útoku na poškozenou – bodnutí nožem do břicha mohlo dojít k bodnému poranění jater či pravé plíce a krvácení do břišní dutiny, tedy k poranění bezprostředně ohrožující život v důsledku velkých krevních ztrát, kdy k tomuto díky aktivní obraně poškozené nedošlo, a uvedeného jednání se dopustila přesto, že byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 9 T 92/2003 ze dne 28. 4. 2004, který nabyl právní moci dne 10. 11. 2004 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 290/2004, odsouzena pro trestný čin ublížení na zdraví podle ust. §222 odst. 1 tr. zákona a trestný čin výtržnictví podle ust. §202 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let se zařazením do věznice s dozorem, z jehož výkonu byla podmíněně propuštěna dne 29. 6. 2007 se stanovením zkušební doby 3 let, v níž se osvědčila.
2. Obviněná byla odsouzena podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 32 měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let za současného vyslovení dohledu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, a. s., regionální pobočce pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj částku 2.588 Kč.
3. O odvolání obviněné rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 1. 2018, č. j. 8 To 122/2017-596, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl. Zbývá dodat, že v této věci rozhoduje Nejvyšší soud již podruhé, když usnesením ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 6 Tdo 676/2017, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 8 To 124/2016-497 i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2016, č. j. 42 T 3/2016-452, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citované usnesení Vrchního soudu v Praze napadla obviněná prostřednictvím obhájkyně JUDr. Kláry Long Slámové dovoláním, jež opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho naplnění spatřuje v nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť podle jejího přesvědčení v rozsudku vyjádřený skutek nenaplňuje skutkovou podstatu pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví.
5. Obviněná namítá, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu. V původním řízení soudy právní závěr, že se dovolatelka pokusila způsobit těžkou újmu na zdraví, odůvodnily tím, že na poškozenou zaútočila opakovaně. Tato okolnost však nyní nebyla prokázána. Nedostatek následku soudy opřely o aktivní obranu poškozené, ačkoli tato skutečnost z žádného použitelného důkazu neplyne. Nebylo prokázáno mířené bodnutí do břišní části těla, ani vedení útoku do místa, kde se nachází životně důležité orgány. Naopak bylo prokázáno, že v místě vbodu nemohly být žádné životně důležité orgány zasaženy. Obviněná s odkazem na závěry znalců míní, že k zasažení orgánů v dutině břišní nebo hrudní by došlo pouze tehdy, pokud by nůž byl veden jiným směrem – kolmo do těla a jinou intenzitou. V tomto ohledu pokládá tvrzení odvolacího soudu za extrémně rozporná s provedenými důkazy, jelikož nebylo prokázáno, že by do břišní dutiny čepel vnikla. Vadou zakládající extrémní rozpor s provedeným dokazováním trpí rovněž tvrzení prvoinstančního soudu o aktivní obraně poškozené (tuto skutečnost netvrdí ani poškozená, z jejíž výpovědi naopak plyne, že nůž držela ona, a nepodporují ji ani lékařské zprávy a posudky soudních znalců) a potenciálnímu vzniku poranění bezprostředně ohrožujícím život.
6. Obviněná opakovaně zdůrazňuje, že se nejednalo o bodnutí do břišní části těla, nýbrž do pravého boku (což je podle ní – z hlediska uložených orgánů – podstatný rozdíl, neboť i podle obou znalců by ke vzniku těžšího následku došlo jen tehdy, pokud by nástroj směřoval proti tělu poškozené zcela jinak a v jiné intenzitě) a odmítá rovněž úvahu odvolacího soudu, že ve stavu afektu a agresivity, v němž se měla nacházet, nikdo zcela jistě nemíří. Z důkazů provedených při hlavním líčení nebylo prokázáno, že by nůž byl veden na uvedené místo kolmo či obdobným způsobem. Nelze proto uzavřít, že k následku (těžké újmě na zdraví) nedošlo v důsledku okolnosti na její vůli nezávislé, tak jak je vyžadováno pro stadium pokusu trestného činu. Již proto nemůže obstát právní kvalifikace činu jako pokusu těžké újmy na zdraví. Ze zjištěného skutkového stavu plyne pouze to, že poškozené bylo způsobeno nezávažné poškození zdraví způsobené bodným nástrojem, z čehož nelze dovodit minimálně nepřímý úmysl ke způsobení těžké újmy na zdraví. V případě pokusu musí být prokázáno, že pachatel bezprostředně směřoval ke spáchání trestného činu, k jeho dokonání však nedošlo pouze pro nějakou překážku. Nedošlo tedy k naplnění objektivní stránky.
7. Dovolatelka setrvává na stanovisku, že soudy porušily pravidlo in dubio pro reo , jelikož vycházely z údaje pro ni nejméně příznivého, pokud jde o intenzitu užití nástroje. Znalkyně MUDr. Plocková Tatičová hovořila o střední intenzitě, zatímco znalec MUDr. Vojáček o malé až střední intenzitě. Přestože mezi znalci existuje rozpor ohledně intenzity vedení útoku, prvostupňový soud uzavřel, že se oba znalci shodli na střední intenzitě, odvolací soud konstatoval, že znalec Vojáček střední intenzitu nevyloučil. Podle závěrů znalkyně MUDr. Plockové Tatičové bylo zapotřebí překonat tloušťku a pevnost kůže. Ani to však automaticky neznamená, že intenzita použití nástroje je minimálně střední.
8. Obviněná rovněž nastínila variantu, že u poškozené mohlo dojít – s ohledem na její výpověď – k sebepoškození, což dovozuje z toho, že na vznik svého zranění přišla až po příjezdu policie. Pokud nelze určit, kdo a jakým způsobem se na vzniku následku podílel, nelze uzavřít, že by zavinění na následku nesla obviněná.
9. Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze.
10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), jenž k obviněnou uplatněným námitkám uvedl, že dovolací soud již ve věci obviněné jednou rozhodoval, přičemž výsledkem nového projednání věci soudy nižších stupňů je to, že v rámci dotčených rozhodnutí soudy dostály svým povinnostem a v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu prezentovaným v jeho usnesení ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 6 Tdo 676/2017 napravily veškeré vytýkané vady. V důsledku toho je nyní přezkoumávané rozhodnutí vrchního soudu bezvadné.
11. Vzhledem k tomu státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný dovolací důvod.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
b) vlastní posouzení
18. Protože dovolací argumentaci obviněné (v části namítající existenci tzv. extrémního nesouladu) nelze pokládat za takovou, jež by umožňovala dovolacímu soudu rozhodnout o podaném mimořádném opravném prostředku formou jeho odmítnutí, přezkoumal Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek a dospěl k následujícím poznatkům.
19. Nejvyšší soud shledal důvodnost dovolací argumentace obviněné v té části, v níž brojí proti nedostatečnému skutkovému podkladu pro učinění závěru, že útok obviněné byl veden do jiné části těla, než kde se v podobě bodného poranění projevil, a zejména na základě jakých důkazů je vyvozen skutkový závěr, že se v průběhu příčinné souvislosti projevila aktivní obrana poškozené, jež vznik hrozícího závažnějšího poranění odvrátila (viz body 50. – 60.). Než však přistoupí k vyložení důvodnosti těchto námitek, považuje Nejvyšší soud za vhodné, zabývat se těmi výhradami obviněné, jež neshledal opodstatněnými. Obviněná v převážné části svého dovolání totiž uplatnila námitky, které s jedinou výjimkou (viz body 37. – 42.) jí zvolený důvod dovolání věcně nenaplnily. Nesouhlas s napadenými rozhodnutími totiž vybudovala primárně na polemice se skutkovými zjištěními, které se staly podkladem o vině.
20. Nejvyšší soud (jak již plyne z bodu 3.) v této věci rozhoduje opakovaně. O prvním dovolání obviněné rozhodl usnesením ze dne 22. 6. 2017, č. j. 6 Tdo 676/2017-534, jímž podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 8 To 124/2016-497, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2016, č. j. 42 T 3/2016-452, jakož i všechna další na tato obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
21. Lze připomenout, že obviněná již ve svém předchozím mimořádném opravném prostředku založila dovolací argumentaci především na námitce extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými, resp. právními závěry, který podle jejího tvrzení spočíval v tom, že skutková zjištění vyjádřená v tzv. skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu nemají podklad v provedených důkazech, a to konkrétně ohledně a) škody způsobené na věcech poškozené, b) rozsahu zranění poškozené a c) přítomnosti nože v ložnici (osoby, jež ho přinesla a motivace k tomuto jednání).
22. Nejvyšší soud přiznal důvodnost toliko té části dovolání, jíž obviněná zpochybnila dílčí závěr soudů stran nesprávného vyhodnocení otázky zranění poškozené (ad b), resp. mechanismu (způsobu útoku), který byl soudy nižších stupňů shledán způsobilým k přivození těžšího zdravotního následku. K uvedené otázce (viz body 39. – 45. usnesení) se vyslovil tak, že odvolací soud (stručně uvedeno) „svůj závěr o důvodnosti soudem prvního stupně dovozené právní kvalifikace skutku nevybudoval na zohlednění pouze nejzávažnějšího … poranění, jehož mechanismus vzniku a hrozící možné následky vyjadřuje odsuzující výrok rozsudku soudu prvního stupně ve skutkovém zjištění …, nýbrž i na zhodnocení dalších skutečností popsaných ve své komplexnosti v odvoláním napadeném rozsudku soudu prvního stupně. Při daném poznatku se nelze vyhnout posouzení důvodnosti námitky dovolatelky, že skutková zjištění soudů nižších stupňů … nejsou odvoditelná z (procesně účinných) důkazů… Dovolací soud na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že tvrzení dovolatelky o existenci extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů na straně jedné a skutkovým zjištěním a právním posouzením skutku odpovídá reálnému stavu. Založily-li soudy své závěry o právní kvalifikaci skutku na podkladě skutkových zjištění, která nemají oporu v procesně účinných důkazech (konkrétně na tvrzení o opakovaném útoku dovolatelky nožem na břicho poškozené, jež měl za následek i vznik řezné rány na levém boku a řezné rány na bicepsu levé ruky) vystavily svá rozhodnutí vadě, která – s oporou o ustálený výklad podřazení extrémního nesouladu pod důvod dovolání podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. – naplňuje obviněnou uplatněný důvod dovolání.“
23. Prvním důvodem kasačního zásahu Nejvyššího soudu se proto stal nedostatečně důkazně podložený závěr o opakovaném útoku obviněné na břicho poškozené.
24. Druhý důvod, pro který dovolací soud přistoupil ke zrušení napadených rozhodnutí, spočíval v posouzení otázky procesní použitelnosti výpovědi zasahujících policistů. K tomu Nejvyšší soud (mimo jiné) uvedl (viz body 48. – 53.), že tuto otázku „nelze pomíjet, resp. přistupovat k ní nadále způsobem, jenž se odrazil v odůvodnění napadených rozhodnutí. V nich totiž absentuje přesvědčivé odůvodnění toho, proč za podklad svých rozhodnutí převzaly fakticky veškeré údaje, které při svém výslechu soudem svědci uvedli. Soud prvního stupně … sice (str. 12 rozsudku) procesní využitelnost těchto výpovědí odůvodnil tím, že ‚svědci nebyli v postavení policejního orgánu‘, z čehož dovodil, že ‚sdělení poškozené proto nelze považovat za vysvětlení nebo výpověď ve smyslu trestního řízení‘, avšak již blíže nerozvedl, z jakých skutečností takové závěry dovozuje. Odvolací soud se závěrem o procesní využitelnosti těchto výpovědí (včetně údaje sděleného poškozenou, že zranění jí způsobila dovolatelka) ztotožnil … Odvolací soud proto dospěl k závěru, že ‚výpovědi o tom, co v průběhu tohoto zákroku viděli a slyšeli, jsou plně procesně využitelné‘, z čehož dovodil, že bylo povinností soudu prvního stupně je vyhodnotit v kontextu s ostatními důkazy (str. 5 rozsudku odvolacího soudu)… Nejvyšší soud připomíná, že svědkové R. Z. a Š. V. se na ulici, P. dostavili jako policisté ve službě, kteří byli přivoláni na místo konfliktu svědkyní G. V. Podstatné pro posouzení možnosti využití jejich výpovědí … je zjištění, v jakém postavení se v době zásahu nacházeli a jaké úkony … na místě vykonávali… Založil-li nalézací soud svůj závěr o procesní využitelnosti výpovědí svědků včetně údaje o původci bodného poranění na tom, že teprve až po příchodu do bytu, v němž k poranění poškozené došlo, zjistili sami zakročující policisté svými smysly, že v bytě se nacházející V. M. krvácí a má bodné poranění v oblasti pravého boku a zcela logicky se následně, z důvodu poskytnutí odpovídajícího ošetření před příjezdem zdravotnických pracovníků, dotazovali na příčinu vzniku ošetřovaného poranění, měl toto uvést, případně zmínit jiné skutečnosti, z nichž dovodil, že oba zmínění svědci nevystupovali v postavení policejního orgánu a nečinily úkony trestního řízení…“.
25. S výhradami, které Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím vytkl, se soudy v dostatečném rozsahu vypořádaly.
26. Ve vztahu k prvnímu důvodu, který vedl ke kasaci napadených rozhodnutí (tj. zhodnocení otázky opakovanosti útoku na břicho dovolatelky), městský soud uvedl, že „[o]proti podané obžalobě a v souladu se zrušujícím usnesením Nejvyššího soudu, soud upravil skutkovou větu i ve vztahu ke zranění poškozené, kdy zdejší soud vypustil údaj, že obžalovaná‚ poškozené způsobila povrchní řeznou ránu na levém boku a na bicepsu levé ruky‘, neboť tento údaj neměl oporu v provedeném dokazování – poškozená se o tomto v procesně použitelné výpovědi nezmiňuje, tento údaj není ani v lékařské zprávě.“ , a s tímto hodnocením se ztotožnil rovněž soud odvolací.
27. S druhou výhradou, kterou ve zrušujícím usnesení Nejvyšší soud k napadeným rozhodnutím zaujal (tj. k procesní použitelnosti svědeckých výpovědí zasahujících policistů R. Z. a Š. V.), soud prvního stupně uvedl, že „[s]vědkové R. Z. a Š. V. se na místo, P. dostavili jako policisté ve službě, kteří byli přivoláni na místo konfliktu svědkyní G. V., a to na základě oznámení o nepřístojném jednání obžalované vůči Š. F. Ačkoli z výpovědi policistů je zřejmé, že stopy nezajišťovali, má soud za to, že soud nemůže vycházet z jejich výpovědí týkající se toho, co poškozená uvedla na místě činu, za procesně nepoužitelnou.“
28. Soudy v plném rozsahu respektovaly závěry dovolacího soudu, které ve vztahu k (v pořadí prvním) dovoláním napadeným rozhodnutím učinil. Námitku obviněné, že se soudy neřídily jeho závazným právním názorem, proto nelze shledat opodstatněnou. Ani tvrzené vadě napadených rozhodnutí, již dovolatelka spatřuje v domnělém závěru Nejvyššího soudu o vyloučení právní kvalifikace jednání obviněné jako zločinu těžkého ublížení na zdraví způsobené toliko jediným fyzickým atakem, nelze přisvědčit. Nic takového z kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze naznat.
29. Nejvyšší soud k této otázce sice uvedl, že „[n]elze totiž ani v obecnosti tvrdit, že nezbytně ke stejným právním závěrům je možno dospět, pokud se předmětem posouzení jednání pachatele – podle zjištění soudů obviněné – stane atak, jehož podstatou je opakovaně se projevující snaha zasáhnout poškozeného bodnořezným nástrojem (jak je ve skutkové větě odsuzujícího výroku popsáno), a na straně druhé útok, který se projeví jediným aktivním pohybem vůči tělu poškozeného.“ (viz str. 9), tyto jeho obecné závěry však nelze interpretovat způsobem prezentovaným obviněnou, tj. tak, že by právní kvalifikaci jednání jako pokusu těžkého ublížení na zdraví vylučoval poznatek o toliko jediném aktivním pohybu nožem ozbrojené ruky pachatele vůči tělu poškozené.
30. Předmětem posouzení v původním dovolacím řízení bylo zhodnocení námitek dovolatelky ve vztahu k tomu, co soudy vzaly za základ pro posouzení její viny, a jaká konkrétní skutková zjištění nalezla svůj výraz v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku. Nejvyšší soud reagoval na výhradu dovolatelky o extrémním nesouladu, jež nalezla svůj reálný podklad ve vyjádření popisu jejího jednání. Pakliže shledal opodstatněnou tu část dovolací argumentace, v níž dovolatelka zpochybnila opakovanost útoku a četnost bodnořezných poranění na těle poškozené, dal jí za pravdu toliko v tom, že skutkový závěr ( „… poškozené způsobila povrchní řeznou ránu na levém boku a na bicepsu levé ruky“ ) neměl oporu v provedeném dokazování a jeho vyjádření – jež mohlo mít vliv na právní kvalifikaci jednání dovolatelky – neodpovídalo provedeným důkazům.
31. V odůvodnění svého rozhodnutí však Nejvyšší soud pro soudy nižších stupňů nikterak závazně nevyloučil možnost shodného posouzení činu obviněné i při jiných skutkových zjištěních. Nikde totiž ve svém usnesení neuvedl, že by – byť i jen jeden – útok vedený obviněnou proti tělu poškozené nemohl být právně kvalifikován jako zločin těžkého ublížení na zdraví (ve stadiu pokusu). Trestněprávně relevantní následek v podobě těžkého ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku lze nepochybně vyvolat i toliko jediným aktivním jednáním (jediným útokem vedený nožem proti tělu). Pakliže na podkladě provedeného dokazování upravil soud prvního stupně popis skutku, nelze mu vytknout, že na základě procesně použitelných důkazů dospěl k závěru o podloženosti jím použité právní kvalifikace na jednání dovolatelky.
32. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal důvodnost tvrzení obviněné, že soudy nerespektovaly jeho závazný právní názor. S přihlédnutím k tomu, že (důvodné) námitky obviněné našly svůj projev v navazujících rozhodnutích, necítí Nejvyšší soud bližší potřebu obsáhleji reagovat na ty výhrady, které obviněná vznesla již v původním mimořádném opravném prostředku (a jež nebyly shledány opodstatněnými), a které opakovaně učinila předmětem dovolacího přezkumu (zejména pokud jde o úvahy obviněné stran alternativního průběhu skutkového děje, správnosti popisu úrazového děje, vážnosti poranění poškozené či pravděpodobnosti vzniku těžšího následku s ohledem na charakter vedeného útoku). Tyto námitky obviněná vznesla opakovaně, přestože se touto její obhajobou již patřičně zabývaly obecné soudy.
33. Pod uplatněný dovolací důvod nedopadá ani námitka, že soudy nesprávně vyhodnotily podmínky aplikace pravidla in dubio pro reo , pokud vycházely z intenzity užití útočného nástroje, která je pro obviněnou méně příznivá.
34. Předně je třeba konstatovat, že zmíněné pravidlo vyplývající ze zásady presumpce neviny, zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.). Uplatňuje se v podobě „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. v přijetí skutkové varianty (nej)příznivější pro obviněného. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní povahu, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
35. K námitce obviněné je třeba rozvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Co je však v posuzované věci podstatné, soudy neměly pochybnosti stran intenzity, jakou obviněná vedla útok na tělo poškozené a již tato zjištění nutně ústí do závěru, že aplikace pravidla in dubio pro reo je v daném směru nepřípadná.
36. Závěr městského soudu o tom, že obžalovaná zaútočila na poškozenou střední intenzitou (viz str. 12 odůvodnění) zcela koresponduje provedeným důkazům. Znalkyně MUDr. Olga Plocková Tatičová se přiklonila k závěru o minimálně střední intenzitě vedení útoku (viz posudková část znaleckého posudku na č. l. 303 a výslech znalkyně při hlavním líčení dne 2. 8. 2016 na č. l. 405). Znalec MUDr. Tomáš Vojáček se v hodnocení intenzity vedení útoku proti tělu poškozené s prvně jmenovanou znalkyní nerozešel, když dospěl k závěru (viz kopie znaleckého posudku předložená obhajobou na č. l. 418-425), že „poranění vzniklo po účinku hrotnatého ostrého nástroje, který malou až střední intenzitou pronikal v dlouhé ose přímo do místa vzniku poranění“ (viz č. l. 423) a na tomto závěru setrval i při výslechu u hlavního líčení ze dne 18. 10. 2016, v němž doplnil (č. l. 438), že určení „… intenzity je celkem obtížné vůbec v rámci bodných poranění jednoznačně identifikovat.“ . Závěry znalců Nejvyšší soud nepokládá za protichůdné, jak se obviněná v podaném dovolání snaží tvrdit. Pokud soudy (soud prvního stupně a potažmo soud odvolací) po zhodnocení provedených důkazů a s přihlédnutím k výpovědím jednotlivých znalců dospěly k závěru, že útok byl veden střední intenzitou, má tento jejich závěr plnou oporu v provedených důkazech. Za této situace je proto zcela nedůvodná výtka dovolatelky, že soudy nerespektovaly pravidlo in dubio pro reo , pokud vyšly ze střední hodnoty vedení útoku, kterou připustili oba znalci.
37. Jedinou hmotně právní námitkou, kterou obviněná v podaném dovolání vznesla, je výhrada, že její jednání nenaplňuje znaky pokusu podle §21 tr. zákoníku. Tato je však zjevně (hodnoceno k popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně) neopodstatněná.
38. Pokus trestného činu je v obecné rovině charakterizován jednáním, jímž pachatel bezprostředně směřuje ke spáchání trestného činu, k jeho dokonání však nedojde pro určitou překážku, či jinou okolnost, která pachateli v jeho dokonání zabrání, a která je zpravidla na jeho vůli nezávislá. Pokus trestného činu se vyznačuje jednáním bezprostředně směřujícím k dokonání trestného činu, úmyslem trestný čin spáchat a nedostatkem dokonání ve formě nedostatku následku (resp. účinku) předpokládané ve skutkové podstatě. Nedostatek následku (resp. účinku), který je obligatorním znakem skutkové podstaty vyvolává pouze nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde. Vzhledem k tomu, že u pachatele chybí následek (účinek), nemohla se ani rozvinout příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem (účinkem), která je vyžadována u dokonaného deliktu, jelikož pachatel tento následek svým jednáním nezpůsobil (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 295-296).
39. Právní kvalifikace jednání obviněné je soudy nižších stupňů vybudována na zjištění, že „… (dovolatelka) zaútočila pravděpodobně kuchyňským nožem s černou rukojetí o celkové délce 29 cm a délkou čepele 15-20 cm směrem na břicho poškozené, … tímto poškozené V. M. způsobila nejméně střední silou bodné poranění břicha s vbodem délky 2 cm vpravo v pažní čáře, kdy bodný kanál délky 8 cm probíhal tečně k břišní stěně podkožím nad 10. žebrem…, přičemž při takto vedeném způsobu útoku na poškozenou – bodnutí nožem do břicha mohlo dojít k bodnému poranění jater či pravé plíce a krvácení do břišní dutiny, tedy k poranění bezprostředně ohrožující život v důsledku velkých krevních ztrát…“.
40. Oba soudy nižších stupňů ze způsobu provedení činu, tj. zaměřenosti a intenzity vedení útoku, s přihlédnutím k tomu, jakým nástrojem byl tento útok proveden (nůž s délkou čepele 15-20 cm), dovodily, že jednání dovolatelky bylo nadané potenciálem způsobit poškozené závažnější následek, než ve skutečnosti nastal, a to v podobě těžké újmy na zdraví. Soud prvního stupně věc uzavřel tak, že nedostatek následku (těžké újmy na zdraví) je dílem náhody. Oba znalci se v zásadě shodli na tom, že odlišný směr a intenzita vedení nože by závažnější poranění mohlo způsobit [znalkyně MUDr. Olga Plocková Tatičová v posudkové části znaleckého posudku uvedla, že „k závažnějšímu poranění (mohlo) dojít tehdy, pokud by čepel nože nebyla proti tělu poškozené vedena v tečné rovině, ale v úhlu větším, než tomu bylo v daném případě. Při směru čepele nože více dozadu ke střední čáře by při použití velké síly vedení bodného nástroje došlo k průniku čepele nože do břišní dutiny a mohlo by dobře dojít k bodnému poranění jater. Pokud by čepel nože směřovala dozadu ke střední čáře a vzhůru, mohlo by dojít ke vzniku poranění pravé plíce. Následkem bodných poranění jater a bodných poranění plíce, tj. značně krevnatých orgánů, je při poranění jater krvácení do břišní dutiny a při poranění plíce krvácení do hrudní dutiny. Tato poranění vedou k bezprostřednímu ohrožení života zraněné osoby v důsledku velkých krevních ztrát, jejichž následkem může být smrt pod obrazem vykrvácení.“ ; MUDr. Tomáš Vojáček k tomu uvedl (viz č. l. 423v.), že „pokud by byl bodný nástroj veden kolmo na tělo do oblasti 10. žebra, hrozilo by zde významné riziko průniku do dutiny hrudní či břišní, a to v závislosti na směru vedení bodného nástroje. Mohlo by tedy dojít k poškození pravé pohrudniční dutiny se vznikem pneumotoraxu, tj. proniknutí vzduchu do pohrudniční dutiny při komunikaci se zevním prostředím, s následným kolapsem pravé plíce, anebo ke vzniku bodného poranění pravé plíce s krvácením. V dutině břišní by mohlo dojít k poranění jater, eventuálně velké předstěry a přilehlé kličky tlustého střeva.“ ].
41. Vznik těžšího následku, který by naplňoval znak těžké újmy na zdraví, reálně (za situace opodstatněnosti vyjádřených skutkových zjištěná) hrozil, přestože k němu nedošlo. To je však pro stadium pokusu trestného činu (jak již bylo uvedeno výše) typické. K následku, resp. účinku, který je spojen s dokonáním trestného činu při pokusu trestného činu, nikdy dojít nemůže. V opačném případě by se z hlediska vývojového stadia jednalo již o dokonání trestného činu (zločinu ublížení na zdraví).
42. Dosavadní zhodnocení, z něhož plyne nedůvodnost hmotně právní námitky obviněné, se však váže k tomu, na co již dovolací soud upozornil (bod 37.), tj. že takové hodnocení se týká toho, co vyjadřuje skutek obsažený ve výrokové části rozsudku. Obviněná však důvod, pro který nepokládá právní posouzení svého činu za zákonné, spojuje s tvrzením o extrémním nesouladu skutkového zjištění, které se stalo předmětem následného právního posouzení, s obsahem provedených důkazů. Na tomto základě pak obviněná zpochybňuje správnost rozsudku soudu prvního stupně nejen z hlediska stránky objektivní, ale zejména i stránky subjektivní.
43. Pomine-li dovolací soud to, že obviněná tvrdí, že popis skutku svědčí závěru, že nalézací soud dovodil její zavinění v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 tr. zákoníku, ač v odůvodnění svého rozsudku hovoří o úmyslu eventuálním, je nezbytné připomenout to, na základě jakých skutečností dospěly soudy (zde i soud odvolací) k závěru, že obviněná se svého jednání dopustila v jimi označené formě zavinění.
44. Soudy obou stupňů uzavřely, že obviněná jednala v nepřímém úmyslu. Soud prvního stupně konstatoval (str. 16 rozsudku), že v jednání dovolatelky „je v daném případě možné spatřovat zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku“.
45. Odvolací soud se k naplnění subjektivní stránky výslovně nevyjádřil, přesto lze dovozovat, že setrval na závěrech soudu prvního stupně, pokud uvedl, že „pochybení Vrchní soud v Praze neshledal ani v právní kvalifikaci jednání obžalované.“ – viz str. 3 usnesení. Úsudek, že se soud druhého stupně se závěrem o spáchání činu obviněnou v nepřímém úmyslu ztotožnil, lze činit i na tom podkladě, že uvedl (str. 3 usnesení), že „závěr nalézacího soudu, že bodný útok byl veden tak, aby čepel nože vnikla do břišní dutiny, k čemuž nedošlo v důsledku sebeobranné reakce poškozené, je tedy zcela logický...“.
46. Je nutno usuzovat, že uvedený právní závěr stran existence subjektivní stránky soudy učinily na tom skutkovém základě, jenž lze stručně vyjádřit tak, že
a) dovolatelka podnikla vůči poškozené aktivní (byť jednorázový) atak rukou ozbrojenou nožem s čepelí o délce 15-20 cm,
b) tento útok vedla cíleně, s úmyslem zasáhnout břišní partii těla poškozené,
c) k čemuž nedošlo v důsledku aktivní obrany poškozené,
d) neboť té bylo přivozeno jen zranění popsané ve zpracovaných znaleckých posudcích, byť v rozporu s popisem jeho lokalizace, soud prvního stupně opakovaně – popis skutku i odůvodnění str. 15 – hovoří o tom, že obviněná poškozenou bodla do břicha.
47. Ve vztahu k takovému zjištění činí soudy závěr, že obviněná musela vědět, že svým jednáním může poškozené způsobit vážné zdravotní následky, a to v důsledku zasažení a tím možného poškození důležitého lidského orgánu, a s tímto (eventuálně přivozeným) následkem byla srozuměna. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je nepřímý úmysl obviněné zdůvodněn tím, že v jednání obviněné nelze najít žádné skutečnosti, pro které by – byť bez přiměřených důvodů – mohla spoléhat na to, že z jí podniknutého útoku těžší následek nevzejde ( „… přičemž v daném případě nemohla počítat s žádnou okolností, která by mohla tomuto škodlivému následku, který si musela představovat jako možný, zabránit“ ). Odvolací soud při hodnocení jednání obviněné na str. 3 usnesení uvedl: „[p]okud se již obžalovaná nože zmocnila a pokud s ním již učinila výpad vůči této části těla (míněno těla poškozené) , je zcela nepravděpodobné, že by ve stavu afektu a agresivity, ve kterém se nacházela, záměrně směřovala útok tak, aby poškozené pouze nařízla či propíchla kůži na boku. Závěr nalézacího soudu, že bodný útok byl veden tak, aby čepel nože vnikla do břišní dutiny, k čemuž nedošlo v důsledku sebeobranné reakce poškozené, je tedy zcela logický…“ ).
48. Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku namítá, že úmyslnou formu zavinění ve vztahu k přivození následku v podobě těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 tr. zákoníku budují soudy na zjištění, že k tomuto těžšímu následku ( „bodnému poranění jater či pravé plíce a krvácení do břišní dutiny, tedy k poranění bezprostředně ohrožující život v důsledku velkých krevních ztrát“ ) nedošlo v důsledku aktivní obrany poškozené. Takové tvrzení má oporu v obsahu napadených rozhodnutí. Již v popisu skutku je totiž explicitně vyjádřeno, že k následku v podobě těžké újmy na zdraví nedošlo pouze „díky aktivní obraně poškozené“ .
49. Dílčí nesoulad takového vývodu s tím, co dále popis skutku vyjadřuje, lze shledat již v tom, že soud současně činí zjištění, že poškozená se útoku obviněné „částečně ubránila tím, že se pokusila uhnout a rukama jej odrazit“ . Při takovém vyjádření totiž nutně vyvstává otázka, do jaké míry byla takto vymezená obrana opravdu aktivní ( „se pokusila“ ) a jaký byl její význam pro zabránění vzniku závažnějšího zranění. Pokud by se totiž vyšlo z obecného vnímání významu slova „pokusila“ , pak z popisu skutku plyne, že se poškozená sice snažila uhnout či rukama nožem vedený útok odrazit, avšak k žádné z těchto variant nedošlo. Za takového stavu by pak logicky nebyl útok vedený dovolatelkou jednáním poškozené nijak ovlivněn, z čehož by plynulo, že k poranění poškozené došlo v místech, kam byla rána vedena, a to v nezměněné intenzitě. Není třeba dodávat, že jiná situace nastává v případě, kdy v důsledku částečného vyhnutí se poškozené a částečného odchýlení či zmírnění intenzity vedení útoku jejíma rukama by došlo k jejímu zasažení v jiné části těla a se změněnou intenzitou vedeného útoku.
50. Navazující nedostatek napadených rozhodnutí, který způsobuje, že v důsledku nutnosti zabezpečení práva obviněné na spravedlivý proces ( fair trial ) není možno považovat její dovolání za zjevně neopodstatněné, spočívá v tom, že z nich nelze učinit poznatek, na základě jakých důkazů je konstruován úrazový děj, který popis skutku vyjadřuje. Tedy konkrétně řečeno, z čeho plyne, že útok obviněné byl veden do jiné části těla, než kde se v podobě bodného poranění projevil, a zejména na základě jakých důkazů je vyvozen skutkový závěr, že se v průběhu příčinné souvislosti projevila aktivní obrana poškozené, jež vznik hrozícího závažnějšího poranění odvrátila.
51. Nejvyššímu soudu nezbývá než připomenout, že již ve svém předcházejícím usnesení, jímž rozhodoval o prvním podaném dovolání (a na jehož obecná východiska obsažená v bodech 24. – 26. lze v této souvislosti odkázat), vyložil, že o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, jehož důsledky je projevují v porušení práva obviněného na spravedlivý proces, jde mimo jiné tehdy, pokud skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení.
52. Soud prvního stupně závěr o průběhu útoku vybudoval na okruhu několika důkazů. Souhrnně by bylo lze usoudit, že jím učiněné skutkové závěry založil na výpovědí svědkyně G. V., lékařské zprávy o vyšetření poškozené, znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie zpracovaných MUDr. Petrem Kubejem a PhDr. Jiřím Klosem a ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, zpracovaných MUDr. Olgou Plockovou Tatičovou a MUDr. Tomášem Vojáčkem. Posledně jmenované posudky z oboru zdravotnictví označil prvostupňový soud za klíčové, jelikož z nich plyne, jaká újma na zdraví poškozené hrozila.
Naproti tomu kriticky přistoupil k hodnocení výpovědi svědka Š. F. (výpověď ze dne 1. 10. 2015), jejíž obsah stran průběhu incidentu neshledal příliš věrohodnou, přesto z ní učinil zjištění, že „mu poškozená ještě ten den řekla, že ji bodla obžalovaná.“
53. Za nevěrohodnou označil nalézací soud i výpověď poškozené, když uvedl, že „…její výpověď považuje za nepříliš věrohodnou. Předně je třeba uvést, že její výpovědi učiněné v přípravném řízení byly zmatené a plné rozporů. Ve výslechu ze dne 1. 10. 2015 poškozená uvedla, že slyšela, jak se svědek F. a obžalovaná hádají, a proto si vzala v kuchyni nůž na svou obranu, nůž položila na konferenční stolek, pak se s obžalovanou popraly, ale poškozená se ubránila. Pak se obžalovaná dohadovala opět se svědkem F., přičemž poškozená vzala nůž a odešla do ložnice. Obžalovaná šla za poškozenou do ložnice a sáhla po penězích na nočním stolku, poškozená se proti tomu ohradila, nůž přitom držela v pravé ruce, čepel zněla od palce, jako když člověk krájí chleba. Pak se s obžalovanou praly, obžalovaná poškozené sahala po ruce, ve které měla poškozená nůž, přitom jí to řízlo nebo bodlo do pravého boku. V době bodnutí měla nůž v ruce poškozená, obžalovaná jí držela za vlasy, k bodnutí došlo nešťastnou náhodou, buď drknutím, nebo tím, že poškozená ztratila rovnováhu. Při výslechu ze dne 7. 1. 2016 si poškozená v rozporu s předchozí výpovědí nepamatovala, kdo přinesl nůž do ložnice. Zároveň uvedla, že nůž měla možná nejprve ona, pak ho jí obžalovaná vzala; na otázku obhájce však následně uvedla, že si není jistá, zda jí ho obžalovaná vzala z ruky. Nůž ale prý měly v ruce obě. Svědkyně si nebyla jistá, jak ke zranění došlo, zda se bodla sama, nebo byla bodnutá obžalovanou. Současně ale poškozená uvedla, že když byla v nemocnici a bavila se s policisty, tak si to pamatovala nejlépe. Dále poškozená při výslechu uvedla, že původní výpověď změnila, protože jí bylo obžalované líto, což samo o sobě působí značně nevěrohodně. Událost si přitom nejvíc pamatovala, když hovořila s policisty v nemocnici, tedy nikoli při procesně použitelném výslechu na policii. Na poškozenou pak prý působil její otec, aby obžalovaná neměla kvůli poškozené problémy. Noc před výslechem ze dne 1. 10. 2015 pak trávila se svědkem F., který byl vůči poškozené agresivní. S ohledem na rozpornost výpovědí a zmatenost má soud za to, že poškozená vypovídala účelově, aby nebyla obžalovaná shledána vinnou za uvedenou trestnou činnost.“
54. Průběh incidentu, jak konstatoval sám soud, byl sice částečně popsán svědkyní G. V. (str. 14 odůvodnění), z obsahu její výpovědi (učiněné při hlavním líčení ze dne 2. 8. 2016, č. l. 400-402) je nicméně zřejmé, že nebyla obeznámena s tím, co předcházelo následku jednání obviněné.
55. Při hodnocení výše zmíněných svědeckých výpovědí v částech, které soud prvního stupně shledal věrohodnými, a jež se staly podkladem pro učinění popsaných skutkových zjištění, je nutné dospět k závěru, že tyto odůvodňují toliko učinění závěru o otázce pachatelství. Nelze z nich však oprávněně dovozovat jakékoli relevantní informace o detailnějším způsobu průběhu incidentu a konkrétních okolnostech, za nichž obviněná poškozené zjištěné zranění způsobila.
56. Poznatky plynoucí z výše popsaných důkazů (resp. jejich části, které soud shledal věrohodnými) umožňují učinit dílčí závěry, že
a) se skutek reálně odehrál,
b) došlo ke vzniku poranění poškozené jako následek vbodu hrotnatého nástroje do jejího boku, a
c) pachatelkou činu byla obviněná.
57. Nelze však na jejich základě učinit poznatek, jakým způsobem se skutek zcela konkrétně odehrál, tj. zda nedostatku následku (těžké újmě na zdraví) skutečně zabránila aktivní obrana poškozené, jak soudy uzavřely.
58. Pokud v tomto směru odůvodnění napadených rozhodnutí žádný konkrétní odkaz na důkaz, z něhož takové skutkové zjištění bez důvodných pochybností vyplývá, neposkytují, jsou v uvedeném směru tato rozhodnutí nepřezkoumatelná. Vyjádřeno jinak, není-li stran tohoto dílčího skutkového zjištění uveden konkrétní důkaz, o nějž se opírá, pak je nutno dospět k závěru, že v této části (a nutno říci podstatné, neboť od ní se odvíjí právní kvalifikace činu obviněné) je rozhodnutí soudu prvního stupně zatíženo vadou spočívající v extrémním nesouladu skutkového zjištění s obsahem provedených důkazů.
59. Tvrzený nedostatek totiž nebyl napraven ani soudem odvolacím, který se skutkovým zjištěním městského soudu ztotožnil, když zaujal stanovisko (viz str. 2 odůvodnění), že „[j]ako zcela správný je nutno označit závěr nalézacího soudu o tom, že z výpovědi svědkyně a poškozené V. M. nelze při zjišťování skutkového děje vycházet. Tyto její výpovědi jsou ve vzájemném rozporu, nepřesvědčivé a poškozená ostatně ani příliš nezastírá svoji snahu obžalované nepřitížit, resp. pomoci jí v tom směru, aby pro ni předmětný konflikt neměl závažné trestněprávní následky.“
60. Ani ze skutečnosti, že odvolací soud akceptoval odvoláním napadený rozsudek v otázce pachatelství (tj. že útočníkem byla skutečně obviněná), neumožňuje bez dalšího učinit závěr o (pravděpodobné) obranné reakci poškozené, potažmo závěr, že tato (aktivní) obrana zásadním způsobem ovlivnila přivozený následek.
61. S přihlédnutím k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že soudy vydanými rozhodnutími, jimiž bylo rozhodnuto o vině dovolatelky, nebylo způsobem odpovídajícím požadavku §2 odst. 5 tr. ř. prokázáno, že k následku v podobě těžké újmy na zdraví nedošlo jen díky sebeobranné reakci poškozené. Je proto nezbytné konstatovat, že dovolatelka důvodně vznesla námitku extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými a potažmo právními závěry.
62 Z důvodů výše uvedených rozhodl dovolací soud tak, že z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2018, č. j. 8 To 122/2017-596, tak i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, č. j. 42 T 3/2016-562, jakož i všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud Městskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
63. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání.
64. Úkolem soudu prvního stupně je, aby s přihlédnutím k tomu, co zmínilo toto usnesení, o vině obviněné opětovně rozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 7. 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu