ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.706.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 706/2018-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 6. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. S. N. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 5 To 551/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 7 T 21/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 19. 10. 2017, č. j. 7 T 21/2017 - 141, byl obviněný M. S. N. (dále též „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odt. 1 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen za použití §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku k trestu vyhoštění na dobu tří let.
2. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se této trestné činnosti obviněný dopustil tím, že dne 17. 2. 2017 kolem 23.05 hod. byl v M. v ulici J. u bloku zadržen hlídkou Policie České republiky přesto, že rozhodnutím Policie ČR, KŘP Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort v Ústí nad Labem ze dne 11. 4. 2016, č. j. KRPU-28124-26/ČJ-2016-040026-SV-CV, které nabylo právní moci dne 28. 7. 2016, mu bylo uloženo správní vyhoštění na dobu šesti měsíců, tj. do dne 28. 2. 2017, proti němuž podal obviněný odvolání, přičemž jeho odvolání bylo rozhodnutím Ředitelství služeb cizinecké policie ze dne 7. 7. 2016, č. j. CRP-11774-3/ČJ-2016-930310-V240 zamítnuto a původní rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. 11. 2017, č. j. 5 To 551/2017 - 151, jímž podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že dovolání směřuje do výroků o vině i o trestu v rozhodnutích nalézacího i odvolacího soudu. Oběma rozhodnutím vytkl nesprávné právní zhodnocení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení.
6. Dovolatel zdůraznil, že podle výroku citovaného správního rozhodnutí byl počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území státu Evropské unie, stanoven v souladu s ustanovením §118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Z dokazování podle obviněného vyplynulo, že pozbyl oprávnění k pobytu na území České republiky již od 5. 2. 2016, tedy ještě dříve, než rozhodnutí o správním vyhoštění nabylo právní moci. Od právní moci předmětného správního rozhodnutí tak nebylo možné dovolateli umožnit vstup na území státu Evropské unie, tzn., že lhůta šesti měsíců správního vyhoštění musela začít běžet již dnem právní moci rozhodnutí o uložení správního vyhoštění a uplynula dne 28. 1. 2017, tedy ještě dříve, než byl dovolatel dne 17. 2. 2017 zadržen v České republice hlídkou policie. Nemohl se tak dopustit maření výkonu správního rozhodnutí, neboť v mezidobí lhůta správního vyhoštění uplynula.
7. Pokud soudy obou stupňů dovozovaly, že lhůta správního vyhoštění začala plynout až po uplynutí třicetidenní lhůty k vycestování, vyložily právní úpravu chybně a výlučně v neprospěch dovolatele. Ten se již v době právní moci správního rozhodnutí zdržoval na území České republiky neoprávněně a vysloveným názorem soudy vlastně konstatovaly, že až do uplynutí lhůty k vycestování se stěžovatel nacházel na území České republiky oprávněně, ačkoli tomu tak nebylo. Použitá interpretace počátku běhu lhůty správního vyhoštění je tak vnitřně rozporná.
8. Podle přesvědčení dovolatele tak soudy obou stupňů chybně posoudily hmotně právní otázku týkající se stanovení počátku běhu lhůty správního vyhoštění. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Mostě, aby věc znovu projednal a rozhodl.
9. K podanému dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolatel sice výslovně nezmínil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je však zřejmé, že napadá výrok o zamítnutí svého odvolání, když dovolací argumentaci opírá o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněným uplatněnou námitku o údajně chybném právním výkladu počátku běhu lhůty správního vyhoštění lze sice pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, je však zjevně neopodstatněná. S uvedenou námitkou se již dostatečně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud.
10. Státní zástupce pak ocitoval příslušná ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, a poukázal především na ustanovení §118 odst. 4 tohoto zákona, podle něhož se do doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, nezapočítává doba, po kterou není rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné. Od doby správního vyhoštění je tak třeba odlišit dobu k vycestování. Dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 106/2010 a připomněl, že podle §118 odst. 4 citovaného zákona ve znění účinném od 1. 1. 2012 lze ztotožnit dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, s dobou vykonatelnosti rozhodnutí správního orgánu.
11. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř..
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
13. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 5 To 551/2017 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
IV.
16. Pro rozhodnutí v posuzované věci je stěžejní aplikace ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění účinném v rozhodné době. Ustanovení §118 citovaného zákona zní:
(1) Správním vyhoštěním se rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby k vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie. Dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. V odůvodněných případech lze rozhodnutím stanovit hraniční přechod pro vycestování z území.
(2) Správním vyhoštěním občana Evropské unie nebo jeho rodinného příslušníka se rozumí ukončení pobytu občana Evropské unie nebo jeho rodinného příslušníka na území, které je spojeno se stanovením doby k vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území.
(3) Doba k vycestování z území se stanoví v rozmezí 7 až 60 dnů. Je-li rozhodnutí o správním vyhoštění vydáno podle §119 odst. 1 písm. a), je policie oprávněna stanovit dobu k vycestování z území kratší než 7 dní. Pokud by podle rozhodnutí o správním vyhoštění měla doba k vycestování z území začít běžet v době trvání zajištění cizince, začíná tato doba běžet ode dne ukončení zajištění. Pokud v průběhu doby k vycestování z území je cizinec zajištěn, běh této doby se zajištěním přerušuje. Požádá-li cizinec během doby k vycestování z území o stanovení nové doby k vycestování z území z důvodů podle §174a odst. 2, policie vydá nové rozhodnutí podle §101 správního řádu, ve kterém stanoví novou dobu k vycestování z území s ohledem na délku trvání uváděných důvodů. Novou dobu k vycestování z území lze stanovit nejdéle na 180 dnů.
(4) Do doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie nebo občanovi Evropské unie anebo jeho rodinnému příslušníkovi umožnit vstup na území, se nezapočítává doba, po kterou není rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné.
(5) Pro účely správního vyhoštění se za přechodný pobyt na území považuje i neoprávněné zdržování se cizince na území nebo zdržování se cizince v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, setrvání nebo strpění na území podle zvláštního zákona2) nebo pobyt do právní moci rozhodnutí ministerstva o udělení oprávnění k pobytu za účelem poskytnutí dočasné ochrany na území3a) nebo soudu o žalobě ve věci dočasné ochrany. Nebude-li v takovém případě rozhodnuto o správním vyhoštění, protože důsledkem tohoto rozhodnutí by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince, policie postupuje podle §50a odst. 6. Cizinec je povinen vycestovat z území v době stanovené v rozhodnutí o povinnosti opustit území.
(6) Hromadné správní vyhoštění cizinců na základě jednoho rozhodnutí se zakazuje.
17. Výkladem a aplikací zmíněných ustanovení citovaného zákona o pobytu cizinců a problematikou stanovení doby zákazu vstupu na území v rozhodnutí o správním vyhoštění se zabýval Nejvyšší správní soud v řadě svých rozhodnutí. Úvodem lze připomenout usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2012, č. j. 1 As 106/2010-83, v němž byl vyjádřen názor, že ustanovení §118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném od 24. 11. 2005 svěřuje správnímu orgánu pravomoc stanovit v rozhodnutí o správním vyhoštění nejen délku, ale i počátek doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, a to například tak, že se tato doba počítá ode dne uplynutí lhůty pro vycestování z území. Nevyužil-li správní orgán této své pravomoci a v rozhodnutí o správním vyhoštění stanovil pouze celkovou dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, aniž by jakkoli vymezil její počátek, počítá se tato doba ode dne právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění. V takovém případě neměla podle právní úpravy ( §118 zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky) účinné od 24. 11. 2005 do 31. 12. 2011 na počítání této doby žádný vliv ani skutečnost, že došlo, ať již z jakéhokoli důvodu, k odkladu vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Doba, po kterou není rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné, se do doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie nebo občanovi Evropské unie anebo jeho rodinnému příslušníkovi umožnit vstup na území ČR, nezapočítává až podle §118 odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném od 1. 1. 2012.
18. V rozsudku ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 2 Azs 231/2016 pak Nejvyšší správní soud z §118 odst. 5 zákona o pobytu cizinců dovodil, že pobyt cizince na území ČR nelze považovat za neoprávněný ani ve chvíli, kdy cizinec již žádným jiným pobytovým oprávněním nedisponuje, jestliže probíhá řízení o jeho správním vyhoštění, neboť dle tohoto ustanovení se pro účely správního vyhoštění považuje za přechodný pobyt na území i neoprávněné zdržování se cizince na území. Tento způsob stanovení počátku doby zákazu vstupu je v souladu s výše nastíněnými závěry rozšířeného senátu. Zákaz vstupu začne působit až v době, kdy cizinec má skutečně povinnost opustit území, přičemž takové stanovení počátku doby zákazu vstupu cizince na území zcela odpovídá účelu institutu správního vyhoštění (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2013, č. j. 9 As 131/2011 – 63). Je možno shrnout, že stěžovatel v době správního řízení pobývá na území ČR na základě přechodného pobytu, který však ztrácí okamžikem vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, a tímto okamžikem je současně určen počátek doby zákazu vstupu stěžovatele na území států Evropské unie.
19. Ze zmíněných i dalších navazujících rozhodnutí Nejvyššího správního soudu tak lze dovodit, že správní orgán je oprávněn stanovit ve výroku rozhodnutí o správním vyhoštění nejen délku, ale i počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, musí přitom dbát, aby doba zákazu vstupu na území navazovala odpovídajícím způsobem na lhůtu pro vycestování cizince, kterou správní orgán stanoví v rozhodnutí o vyhoštění cizince. Zákaz vstupu začne působit až v době, kdy cizinec má skutečně povinnost opustit území, přičemž takové stanovení počátku doby zákazu vstupu cizince na území zcela odpovídá institutu správního vyhoštění. Stěžovatel v době správního řízení pobývá na území České republiky na základě přechodného pobytu, který však ztrácí okamžikem vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, a tímto okamžikem je současně určen počátek doby zákazu vstupu stěžovatele na území států Evropské unie (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 2 Azs 231/2016).
20. Právní názor vyjádřených v rozhodnutích nalézacího i odvolacího soudu, podle něhož začala lhůta správního vyhoštění plynout nikoli od právní moci správního rozhodnutí, tedy od 28. 7. 2016, ale až od marného uplynutí lhůty 30 dnů určené týmž správním rozhodnutím k vycestování obviněného z území České republiky (odkud obviněný v této lhůtě ani později nevycestoval), je tak v souladu se shora zmíněným výkladem ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, jak vyplývá z citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a s tímto výkladem jako věcně správným se ztotožňuje i Nejvyšší soud.
21. S přihlédnutím ke všemu shora popsanému tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacího důvodu. Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, lze odkázat na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí s poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 6. 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Holík