ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.793.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 793/2018-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 8. 2018 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 2017, č. j. 8 To 417/2017-244, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 8 T 69/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 2017, č. j. 8 To 417/2017-244, jakož i všechna rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 15. 8. 2017, č. j. 8 T 69/2017-209 , byl obviněný J. Š. (dále rovněž „obviněný“) uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle jeho zjištění dopustil způsobem popsaným ve výroku označeného rozsudku. Podle §46 odst. 1 tr. zákoníku soud upustil od potrestání obviněného.
2. O odvoláních obviněného a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 11. 2017, č. j. 8 To 417/2017-244 , jímž z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř znovu rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Tachově ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. ZT 190/2016, pro skutek spočívající v tom, že
poté, co dne 17. 4. 2015 za společnost Palbau, s. r. o., IČO: 02329433, na základě plné moci ze dne 1. 2. 2015 udělené mu tehdejším jednatelem společnosti L. T., sám se společností ČSOB Leasing, a. s., IČO: 63998980, uzavřel smlouvu o úvěru č. 7508401, jejímž předmětem financování bylo osobní motorové vozidlo zn. Škoda Superb, které na základě zajišťovacího převodu vlastnického práva obsaženého ve smlouvě bylo ve vlastnictví ČSOB Leasing, a. s., a společnost Palbau, s. r. o., byla jeho provozovatel, a to do doby splacení úvěru, dne 3. 9. 2015 ve S. jako zplnomocněný za společnost Palbau, s. r. o., na základě uvedené plné moci, neoprávněně a bez souhlasu majitele vozidla společnosti ČSOB Leasing, a. s., sjednal a následně i realizoval se společností České reality, s. r. o., IČO: 28503511, prodej uvedeného osobního motorového vozidla, ačkoli věděl, že vozidlo není majetkem společnosti Palbau, s. r. o., přičemž k podpisu kupní smlouvy přiměl jednatelku společnosti J. P., tím, že jí úmyslně uvedl nepravdivé informace o tom, že vozidlo je v majetku společnosti Palbau, s. r. o., následně provedl všechny potřebné kroky k dokončení prodeje vozidla, přičemž výše popsaným jednáním způsobil společnosti ČSOB Leasing, a. s., IČO: 63998980, škodu ve výši 434 200 Kč,
jímž měl spáchat přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
3. Týmž rozsudkem odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zprošťující rozsudek spočívá podle jeho názoru na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolatel se neztotožňuje s právními závěry, o něž odvolací soud opřel rozhodnutí o zproštění obviněného obžaloby. Z trestního zákoníku ani z ustálené rozhodovací praxe neplyne požadavek, že by se trestného činu zpronevěry mohla dopustit pouze fyzická osoba, která by zaujímala zvláštní postavení, specifickou funkci, či se nacházela v postavení konkrétního nebo speciálního subjektu trestného činu podle §114 tr. zákoníku. Tomu podle něj (odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1305/2015) odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu.
5. Nejvyšší státní zástupce připomenul, že obviněný při uzavírání smlouvy o úvěru vystupoval na straně úvěrového dlužníka s tím, že úvěrové prostředky byly poskytnuty výhradně na pořízení předmětu financování. Ten se s ohledem na jeho postavení ředitele společnosti dostal do jeho dispozice. Funkce jednatele společnosti byla spíše formální povahy, společnost byla ve skutečnosti řízena obviněným. Tato skutečnost vyplynula z provedeného dokazování. Obviněný s osobním automobilem volně nakládal, aniž by byl vázán pokyny dalších osob, byť se nacházely v postavení statutárního orgánu. Ačkoli tedy obviněný nebyl v postavení jednatele společnosti a v rozhodné době nefiguroval ani v záznamech obchodního rejstříku, byl mu osobní automobil fakticky svěřen, přičemž s ním naložil v rozporu s účelem svěření, který byl krytý zajišťovacím převodem práva s tím dopadem, že v registru vozidel figuroval v postavení vlastníka pořízeného automobilu jako věřitel společnost ČSOB Leasing, a. s. Ujednání o zajišťovacím převodu práva se stalo součástí úvěrové smlouvy, kterou obviněný za společnost Palbau, s. r. o., podepsal s vědomím, že vlastnické právo k předmětu financování přechází na společnost až okamžikem zaplacení kupní ceny. Přesto obviněný dne 3. 9. 2015 sjednal prodej automobilu společnosti Palbau, s. r. o., a k podpisu kupní smlouvy přiměl J. P. Ta vystupovala za smluvní stranu toliko formálně. Fakticky se defraudačního jednání dopustil obviněný, který provedl všechny potřebné kroky k dokončení prodeje vozidla.
6. Význam (jednání) obviněného je podle názoru dovolatele pro celý děj klíčový, a proto je namístě dovodit jeho pachatelství. Pokud měl odvolací soud pochybnosti ohledně přesného průběhu jednání, měl na tuto situaci reagovat v souladu s trestněprávními zásadami. Pokud choval nejistotu ohledně míry ingerence J. P. při prodeji automobilu, měl v souladu se zásadou in dubio pro reo posoudit verzi skutku pro obviněného nejpříznivější. Tou mohlo být i dovození jejího plného srozumění s tímto jednáním. Ani takové zjištění však obviněného nezbavuje viny, nýbrž mění pouze právní kvalifikaci. V případě záměrného společného postupu by se jednalo o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, případně účastenství podle §24 odst. 1 písm. a) či c) tr. zákoníku. Odvolací soud byl povinen vyslovit svůj skutkový závěr a na něho navazující hmotněprávní posouzení. Tomuto postupu se odvolací soud nemohl vyhnout tím, že právní posouzení skutku v obžalobě nebylo správné, a proto je nutné obviněného zprostit obžaloby. To platí i pro případ, kdy by odvolací soud dospěl k závěru o podstatném významu jednání J. P.
7. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 8 To 417/2017, i případná rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
8. K dovolání nejvyššího státního zástupce se obviněný vyjádřil prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Vovsíka, který uvedl, že dovolatel ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu a vytváří odlišný skutkový základ, jenž hodnotí co do naplnění zákonných znaků skutkové podstaty podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Skutkové závěry odvolacího soudu jsou však pro dovolací soud závazné. Důkazní situace neumožňuje učinit závěr, že by svým jednáním vyvolal ve svědkyni P. omyl s cílem ji použít jako živý nástroj. Tento závěr byl odvolacím soudem zmíněn opakovaně. Nebylo ani prokázáno, že by obviněný jednal s využitím živého nástroje jako nepřímý pachatel. Odvolací soud dále dovodil, že se nepodařilo prokázat, zda vozidlo bylo neoprávněně zapsáno do velkého technického průkazu jako vlastnictví společnosti Palbau, s. r. o., na základě jeho pokynu nebo pokynu jednatele. Rozhodnutí odvolacího soudu proto pokládá za správné.
9. Obviněný vyjádřil souhlas se závěry dovolatele spočívajícími v tom, že pachatel trestného činu zpronevěry nemusí být v postavení konkrétního či speciálního subjektu. To však platí jen tehdy, pokud takový pachatel použije jiného jako živý nástroj nebo trestný čin spáchá v postavení subjektu, jemuž věc byla svěřena. Žádná taková varianta však nenastala, a proto přicházela v úvahu trestní odpovědnost toliko v podobě účastenství ve formě návodu nebo pomoci, a to za situace, pokud by byla současně prokázána trestní odpovědnost hlavního pachatele. Zmínil rovněž pochybnosti odvolacího soudu o tom, která z osob byla v předmětné době jednatelem společnosti. Pokud takovou pochybnost odvolací soud vyslovil, bylo na místě v souladu se zásadou in dubio pro reo vycházet z toho, že svědkyně P. jím nebyla. Za této situace by však pro absolutní neplatnost smlouvy nedošlo k přechodu vlastnického práva a skutek by opět nebyl trestným činem pro absenci objektivní stránky. Dovolatel navíc vychází z nesprávného závěru, že i v době uzavření kupní smlouvy bylo vozidlo obviněnému svěřeno a měl je ve své dispozici. Trvá na své nevědomosti o vlastnictví vozidla a absenci společenské škodlivosti jednání. Vědomost o vlastnictví musí být dána přímo, nemůže existovat pouze eventuální vědomost ohledně vlastnictví. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, že vlastnictví na společnost Palbau, s. r. o., nikdy nepřešlo. Pouze následně přešlo na úvěrující subjekt.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., in eventum podle §265j tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky nejvyššího státního zástupce naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
16. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání.
b) vlastní posouzení dovolání
17. Argumentace mimořádného opravného prostředku neumožňovala, aby o něm dovolací soud rozhodl způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí. Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i řízení jemu předcházející přezkoumal a dospěl k následujícím poznatkům.
18. Z jeho odůvodnění plyne, že se odvolací soud ztotožnil s převážnou částí skutkových zjištění nalézacího soudu a že tudíž i on má za prokázané, že
a) obviněný dne 17. 4. 2015 za společnost Palbau, s. r. o., IČO: 02329433, na základě plné moci ze dne 1. 2. 2015, udělené mu tehdejším jednatelem společnosti L. T., uzavřel se společností ČSOB Leasing, a. s., IČO: 63998980, smlouvu o úvěru č. 7508401 ,
b) předmětem úvěrové smlouvy bylo financování nákupu osobního motorového vozidla zn. Škoda Superb,
c) toto vozidlo bylo na základě zajišťovacího převodu vlastnického práva obsaženého ve smlouvě ve vlastnictví ČSOB Leasing, a. s., a společnost Palbau, s. r. o., byla toliko jeho provozovatelem, a to do doby splacení úvěru,
d) dne 3. 9. 2015 ve S. došlo k neoprávněnému zcizení tohoto vozidla na základě kupní smlouvy uzavřené mezi společnostmi Palbau, s. r. o., za niž smlouvu podepsala J. P., a společností České reality, s. r. o., IČO: 28503511,
e) k prodeji vozidla došlo neoprávněně a bez souhlasu majitele vozidla společnosti ČSOB Leasing, a. s.,
f) naložením s motorovým vozidlem v rozporu se smluvním ujednáním byla jeho vlastníku – poškozené společnosti ČSOB Leasing, a. s., způsobena škoda ve výši 434 200 Kč,
g) na prodeji vozidla svým jednáním participoval obviněný, který si byl vědom protiprávnosti takového naložení s vozidlem, jehož vlastníkem nebyla prodávající společnost.
19. Uvedené konstatování Nejvyššího soudu má podklad v tom, co odvolací soud vyjádřil v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku. Zcela transparentním způsobem (str. 6 rozsudku) totiž vyvrátil tu část obhajoby obviněného, již uplatňuje i nadále (viz stanovisko obsažené ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce), tj. že si nebyl vědom těch skutečností, které zakládají protiprávnost jednání spočívajícího ve zcizení motorového vozidla (jeho prodeji dalšímu subjektu).
20. Při posuzování správnosti napadeného rozsudku lze proto vyjít z toho, že odvolací soud převzal rozhodující část skutkových zjištění vyjádřených v odvoláním napadeném rozsudku [bod 19., ad a) až f)] a že se s nalézacím soudem rozešel pouze v náhledu na způsobu participace obviněného na jednání realizovaném dne 3. 9. 2015. Zatímco soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, že obviněný „sjednal a následně i realizoval se společností České reality, s. r. o., IČO: 28503511, prodej uvedeného osobního motorového vozidla, ačkoli věděl, že vozidlo není majetkem společnosti Palbau, s. r. o., přičemž k podpisu kupní smlouvy přiměl jednatelku společnosti J. P., tím, že jí úmyslně uvedl nepravdivé informace o tom, že vozidlo je v majetku polečnosti Palbau, s. r. o., následně provedl všechny potřebné kroky k dokončení prodeje vozidla, přičemž výše popsaným jednáním způsobil společnosti ČSOB Leasing, a. s., IČO: 63998980, škodu ve výši 434 200 Kč“, odvolací soud při shodně dovozené vědomosti obviněného předestřel dvě možné verze skutkového děje, podle kterých - neboť při realizaci vlastního prodeje obviněný přímo nefiguroval tak, že by učinil příslušný právní úkon podpisem příslušné smlouvy (zde stále shoda se soudem prvního stupně) – J. P.
a) jednala při nevědomosti rozhodných skutečností (nevědomosti toho, že vlastníkem vozidla je společnost ČSOB Leasing, a. s.),
b) jednala ve shodě s vědomostí obviněného (věděla, že společnost Palbau, s. r. o., za kterou smlouvu uzavřela, není vlastníkem vozidla).
21. Odvolací soud při hodnocení nastíněných variant činí (obecně pojímáno) věcně odpovídající právní závěry, jejichž užití ve věci však vylučuje ve své podstatě nesprávnými úvahami procesně právními.
22. V případě prvně popsaném, z něhož (při neúplné právní argumentaci při posuzování jednání obviněného) vyšel soud prvního stupně ( „… jí úmyslně uvedl nepravdivé informace o tom, že vozidlo je v majetku společnosti Palbau, s. r. o….“ ), tj. pokud by obviněný J. P. záměrně nepravdivě informoval o právním stavu existujícím v době činění úkonu (podpisu smlouvy), poté by jeho participace na činu nabyla podoby tzv. nepřímého pachatelství, jak dovozuje odvolací soud na str. 7 svého rozsudku, neboť by ke spáchání činu, tj. vlastnímu jednání, jímž ke zcizení motorového vozidla došlo, užil trestně odpovědnou osobu jednající ve skutkovém omylu (při neshodě jejího vědomí a představ se skutečným stavem věci). Možnost této právní kvalifikace vyloučil odvolací soud z důvodu procesního – „Důkazní situace však takový kategorický závěr (pozn. o uvedení jednající osoby v omyl) plně neumožňuje…“.
23. K situaci, jíž by (patrně) podle odvolacího soudu důkazní situace umožňovala, se vyslovil tak, že obviněný by mohl být považován pouze za účastníka ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, případně pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k označenému trestnému činu, tj. přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, avšak užití této kvalifikace vyloučil s tím, že pro tento případ by musela být „vyvozena a prokázána trestní odpovědnost hlavního pachatele, jímž by s ohledem na podpisy na kupní smlouvě mezi Palbau s. r. o. a Českými realitami s. r. o. mohla být jedině jednatelka“ (str. 7 rozsudku). Protože k tomu nedošlo ( „Z žádného důkazu přitom nevyplývá, že by některý z jednatelů byl v souvislosti s uzavřením úvěru 17. 5. 2015 či v souvislosti s prodejem předmětného vozidla Českým realitám dne 3. 9. 2015 obviněn a stíhán, natož odsouzen.“ ), dospěl odvolací soud k závěru, vyslovit vinu obviněného trestným činem nelze, neboť při zdůraznění toho, že (str. 8) „veškeré důvodné skutkové pochybnosti nutno vykládat ve prospěch obžalovaného“ , věc uzavřel tak, že „nemohl rozhodnout jinak, než dojít k závěru, že jednání obžalovaného nebylo trestným činem, že okresní soud nesprávně aplikoval hmotně právní ustanovení trestního zákoníku neboť zaměnil osobu obžalovaného za hlavního pachatele, proto musel být obžalovaný obžaloby zproštěn s tím, že jeho jednání nebylo trestným činem“.
24. Posledně uvedené závěry odvolacího soudu jsou nesprávné a jsou výsledkem nedostatečného zvážení procesních možností, jejichž užití se nabízelo. Aniž by to bylo v rozhodnutí explicitně vyjádřeno (neboť argumentace odvolacího soudu se nese převážně v linii trestního práva hmotného), výsledek dovolacím soudem neakceptovatelného rozhodnutí odvolacího soudu má svoji prvotní příčinu, jak vyplyne z níže uvedeného, v nesprávném výkladu norem trestního práva procesního, resp. v jejich nevyužití při rozhodování o řádném opravném prostředku obviněného, na niž pak navázalo i nesprávné hmotně právní posouzení, jež bylo důvodem kasačního rozhodnutí dovolacího soudu (viz bod 31. a násl.).
25. Celé zpochybnění správnosti odvoláním napadeného rozsudku založil odvolací soud na odlišném zhodnocení důkazů, resp. na zpochybnění pravdivosti výpovědi J. P., z níž zřejmě/patrně vycházel soud nalézací. Uvedl-li v této souvislosti dovolací soud adverbium „zřejmě“, pak proto, že explicitní vyjádření k otázkám věrohodnosti jednotlivých důkazů v odůvodnění rozhodnutí prakticky absentuje (narativní část přechází hned ve vyložení důvodů právního posouzení skutku).
26. Vyšel-li okresní soud ze skutkového stavu, který vyjádřil popis skutku ve výrokové části jeho rozsudku obsažený (viz též citace obsažená v bodě 22. tohoto usnesení), a podklad patrně shledal v tom, co svědkyně uvedla, resp. v tom, co nalézací soud zmínil na str. 3 rozsudku ( „Před prodejem vozidla se ptala…“, etc.), pak odvolací soud uzavřel, že „[n]ebylo bez důvodných pochybností prokázáno ani to, že svědkyně P. byla před podpisem kupní smlouvy ze strany obžalovaného úmyslně uvedena v omyl.“ Podle soudu druhého stupně „za rovnocennou lze považovat verzi, že si byla plně vědoma, že prodává cizí věc, …“. V této souvislosti však nelze pominout to, že takový závěr je nutně podmíněn odmítnutím toho, co z výpovědi svědkyně plyne, a z čeho zřejmě (s ohledem na způsob rozhodnutí s uvážením jeho nedostatku zmíněného v bodě 39. tohoto usnesení) vyšel soud nalézací. Současně je třeba vznést otázku, z čeho odvolacím soudem dovozený závěr o rovnocennosti dvou verzí plyne, neboť je zřejmé, že v daném směru se odvolací rozhodnutí rozchází s tím, co vzal za prokázané soud prvního stupně.
27. Dovození druhé verze, s níž operuje rozhodnutí odvolacího soudu, je podmíněno přehodnocením důkazů provedených a hodnocených soudem prvního stupně, příp. provedením dalších důkazů soudem odvolacím (k vázanosti odvolacího soudu hodnocením důkazů nalézacím soudem srov. §263 odst. 7 tr. ř.). Odvolací soud přitom hodnocení důkazů soudem prvního stupně žádné kritice nepodrobil a sám při veřejném zasedání provedl dokazování v rozsahu, jenž mu podle soudu dovolacího neumožnil takovou změnu hodnotících úvah, které jsou nezbytné pro dovození oprávněnosti závěru, že tu druhá rovnocenná skutková verze děje existuje. Odvolací soud (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 239 až 242) totiž dokazování provedl jen třemi označenými listinami (opis rejstříku trestů obviněného, výpis z centrální evidence stíhaných osob, výpis z obchodního rejstříku) a výslechem obviněného, jenž však prakticky k činu vlastnímu zaměřen nebyl. Jinými slovy vyjádřeno, toto dokazování zpochybnění výpovědi svědkyně P. odvolacímu soudu neumožnilo.
28. Uvedená konstatování však nelze vnímat tak, že rozhodnutí Nejvyššího soudu v otázce posouzení důvodnosti dovolání nejvyššího státního zástupce bylo odvislé od vyřešení této otázky, tj. zda k uvedenému zpochybnění skutkového stavu přistoupil odvolací soud důvodně či nikoli.
29. K tomu lze dodat, že popisovaný stav do značné míry umožnil soud nalézací tím, že explicitní zhodnocení důkazů v jednotlivosti a vzájemných souvislostech neprovedl, neboť odůvodnění jeho rozsudku žádné hodnotící úvahy v tomto směru neobsahuje. Odvolacímu soudu prostor k zaujetí jeho právních názorů poskytl i tím, že při skutkových zjištěních, která se stala předmětem následného právního posouzení (podpis kupní smlouvy J. P.), nevyložil, jak přistoupil k otázce pachatelství obviněného na činu. Důvodně proto v této souvislosti odvolací soud zmínil ty skutečnosti, které stran právního posouzení skutku v odůvodnění svého rozsudku uvedl (problematika tzv. nepřímého pachatelství, otázky účastenství atd.).
30. Pochybení odvolacího soudu spočívá v tom, že se při řešení otázky trestní odpovědnosti obviněného ve svých úvahách zastavil takříkajíc vprostřed cesty. Přistoupil-li již k tomu, že se otázkou zhodnocení důkazů zaobíral a dospěl-li k tomu, co uvedl v odůvodnění svého rozsudku (existence dvou rovnocenných verzí), pak měl ve svém řešení postupovat dál a měl učinit závěr, zda se nabízejí možnosti toho, aby dalším důkazním řízení byl tento stav zvrácen ve prospěch některého s uvedených skutkových řešení, a to způsobem, který by umožnil závěr, že daný skutkový stav byl zjištěn způsobem odpovídajícím požadavku plynoucímu z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tj. že byl prokázán bez důvodných pochybností.
31. Pokud by takové možnosti byly dány, pak v důsledku závěru, který z rozsudku odvolacího soudu plyne (tj. že skutkový stav vyjádřený v rozsudku soudu nalézacího není prokázán způsobem vyžadovaným zněním §2 odst. 5 tr. ř., neboť požadovaný stupeň jistoty vyvrací rovnocenná skutková verze zvažovaná odvolacím soudem), pak měl takové dokazování, bylo-li by v rozsahu, který může odvolací soud, aniž by nahrazoval činnost soudu prvního stupně, provést, sám realizovat před svým rozhodnutím, případně – za alternativy stran rozsahu dokazování opačné – měl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit se závazným pokynem k doplnění dokazování odvolacímu soudu.
32. Dospěl-li k závěru, že v daném směru se žádné možnosti nenabízejí (tomuto závěru , nasvědčuje text obsažený na str. 5 rozsudku: „… tím lze považovat dokazování za úplné…“ ), pak měl postupovat tak, jak sám uvádí ( „... veškeré důvodné pochybnosti nutno vykládat ve prospěch obžalovaného.“ ), a měl za základ právního posouzení přijmout tu alternativu, která je pro obviněného (nej)příznivější. Pokud za takovou považoval tu, při níž J. P. kupní smlouvu podepsala s vědomím, že společnost Palbau s. r. o., za niž jednala (zde odhlédnuto od toho, zda důvodně jako jednatelka společnosti, či nikoli) není vlastníkem prodávaného motorového vozidla, pak měl přistoupit k právnímu posouzení takto zjištěného skutku.
33. Řešení, k němuž odvolací soud přistoupil, nelze akceptovat. Přitom již na tomto místě je třeba zdůraznit, že zrušení dovoláním napadeného rozsudku je odůvodněno nejen pro dosud poukázané nedostatky projevující se v řízení mu předcházejícím (vady povahy procesní), ale jak bude rozvedeno dále, primárně pro vady hmotně právní, spočívající v nesprávném posouzení skutku odvolacím soudem.
34. Uváží-li se to, co i odvolací soud vzal za prokázané (viz výše), pak nemohl učinit závěr, že skutek, pro který byla podána obžaloba (resp. skutek zjištěný soudem nalézacím), případně skutek, jehož právní posouzení přicházelo podle něj v úvahu v důsledku uplatnění principu in dubio pro (alternativa uvedená v bodě 30.), není trestným činem. Tím spíše, že v navazující části odůvodnění se odvolací soud vyslovil k právnímu posouzení skutku i z hlediska zásady ultima ratio, resp. zásady subsidiarity trestního práva ve smyslu úpravy obsažené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Odvolací soud totiž nevyložil, jaké skutečnosti – hodnoceno z hlediska roviny trestního práva hmotného – vylučují vyslovení viny obviněného trestným činem [zde míněno v podobě některé z variant tzv. účastenství stricto sensu (v užším slova smyslu) k přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku].
35. Z toho, jak vyznívá odůvodnění jeho rozsudku (str. 7: „… natož odsouzen.“ ), totiž plyne, že nemožnost takového řešení shledává v nedostatku odsuzujícího rozsudku, který by konstatoval vinu tzv. hlavního pachatele (jímž podle odvolacího soudu „mohla být jedině jednatelka“ ), tedy ve své podstatě v okolnosti procesní. Je nezbytné dovodit, že podle odvolacího soudu nedostatek takového odsuzujícího rozsudku vydaného ohledně hlavního pachatele brání tomu, aby vyslovil vinu obviněného jakožto návodce či pomocníka přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. ř.
36. Takovému závěru dovolací soud přisvědčit nemůže, neboť dostačuje odkázat na příslušnou pasáž odůvodnění dovolání, v níž nejvyšší státní zástupce poukazuje na to, že v takové situaci je nutno postupovat podle §9 odst. 1 tr. ř. a danou otázku řešit jako otázku předběžnou ( „V každém případě byl ovšem odvolací soud povinen, případně za užití již citované zásady in dubio pro reo, vyslovit svůj skutkový závěr a po opět případném postupu podle §9 odst. 1 trestního řádu, tedy po vyřešení se nabízejících se předběžných otázek zejména stran působení dalších osob v projednávaném ději, vyslovit ohledně jednání obviněného hmotně právní závěr.“ ).
37. Nejvyšší soud proto shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce namítající to, že rozsudek odvolacího soudu je zatížen vadou zakládající důvod dovolání spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení skutku, je důvodné. Jak již uvedeno výše, z toho, co odvolací soud uvedl (tj. jak přistoupil k odvolacím námitkám obviněného zpochybňujícím existenci subjektivní stránky trestného činu) a ve vztahu k jakým alternativám pak své závěry vztáhl, je zřejmé, že neexistovaly žádné relevantní okolnosti, jež by umožňovaly učinění závěru, že skutek, o němž se řízení vede, není trestným činem, a že je tudíž dán důvod k aplikaci §226 písm. b) tr. ř.
38. Dovolací soud se neztotožnil s hodnocením podaného mimořádného opravného prostředku obviněným, obsaženým v jeho písemném vyjádření, že tento má skutkový základ a že tudíž by z tohoto hlediska mělo být posouzeno jako nepřípustné. Jak plyne z výše uvedeného, opak je pravdou. Podané dovolání je třeba pokládat za důvodnou reakci na nesprávnost hmotně právního posouzení skutku (jeho dvou variant předložených odvolacím soudem) ze strany soudu druhého stupně.
39. Nejvyšší soud proto na podkladě podaného dovolání přistoupil k tomu, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 2017, č. j. 8 To 417/2017-244, jakož i všechna rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
40. Úkolem odvolacího soudu je, aby o odvoláních podaných proti rozsudku soudu prvního stupně, při vázanosti právním názorem vysloveným v tomto usnesení (§265i tr. ř.) znovu rozhodl. Je tedy na něm, aby – má-li za to, že skutková zjištění vyjádřená v odvoláními napadeném rozsudku jsou neudržitelná – tato nově vyjádřil (pokud k tomu poskytuje provedené důkazní řízení dostatečný podklad) a poté odpovídající právní kvalifikací vyjádřil participaci obviněného na jednání, jehož důsledkem bylo naložení s cizí věci způsobem odporujícím jejímu svěření. Je potřebné, aby se tak vyjádřil i ve vztahu k té právní kvalifikaci, kterou zmínil jako možnou (spolupachatelství) dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku.
41. Zbývá dodat, že Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. 8. 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu