ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.860.2018.3
sp. zn. 6 Tdo 860/2018-II-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. Ch. S. (dříve M. Z.), proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 To 57/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 10/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ch. S. (dříve M. Z.) odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2017, sp. zn. 1 T 10/2007, byl obviněný M. Ch. S. (dříve M. Z.) [dále jen „obviněný“] uznán vinným pokusem zločinu úvěrového podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, zčásti jako pachatel podle §22 odst. 1 tr. zákoníku (skutky pod body 1, 4, 9, 11-14, 17, 20, 21, 23-25) a zčásti jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku (skutky pod body 2, 3, 5-8, 10, 15, 16, 18, 19, 22, 26-36).
2. Za trestnou činnost popsanou pod body 1) až 30) a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 15 T 452/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 5 To 449/2006, byl odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem zprostředkovatelská činnost v oblasti služeb a obchodu v trvání čtyř let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 15 T 452/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 5 To 449/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ohledně trestné činnosti popsané pod body 31) až 36) bylo podle §227 tr. ř. rozhodnuto tak, že se trest neukládá. Týmž rozsudkem byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Krajského státního zástupce v Brně ze dne 28. 7. 2006, sp. zn. 2 KZv 16/2005, pro skutky popsané pod body 71) a 72), neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal.
3. Odvolání obviněného bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 To 57/2017, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
4. Pro úplnost lze dodat, že výše uvedeným rozhodnutím předcházel odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 1 T 10/2007, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 1 To 54/2011, proti němuž podal obviněný dovolání. Toto dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 6 Tdo 481/2012, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Citovaná rozhodnutí soudů nižších stupňů však byla vydána v řízení proti uprchlému a následně zrušena postupem podle §306a odst. 2 tr. ř.
II.
5. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
6. V odůvodnění svého dovolání brojil prvně proti tomu, že závěr odvolacího soudu, podle něhož byl osobou oprávněnou sjednávat za společnosti VSS KB a Wüstenrot příslušné úvěrové smlouvy, resp. podílet se na procesu jejich vzniku, plyne z toho, že napadený rozsudek jej označuje za obchodního zástupce, který postupoval v jednotlivých obchodních případech způsobem tam konkretizovaným. Vyslovil totiž názor, že podle ustálené judikatury může být pachatelem trestného činu úvěrového podvodu pouze kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy, za něhož lze považovat toliko subjekt, kterému z uzavřené smlouvy plynou určitá práva a povinnosti. Odvolacímu soudu proto vytknul, že se od uvedeného názoru odvrací, když pachatelství trestného činu úvěrového podvodu rozšiřuje i na subjekt, který není účastníkem úvěrové smlouvy. Takový postup označil za nesouladný se zákonem i ustálenou judikaturou vyšších soudů. Dále uvedl, že normy trestního práva hmotného nelze vykládat extenzivně a v neprospěch obviněného, přičemž pojem „sjednávat“ je judikaturou vykládán spíše jako synonymum „uzavírat“ a ze skutkových zjištění napadeného rozsudku nevyplývá, že mohl uzavírat úvěrové smlouvy ať za věřitele či za dlužníka. Z popisu skutku lze podle obviněného dovodit, že smluvními stranami převážné většiny úvěrových smluv jsou osoby od něho odlišné, a to jak v pozici dlužníků, tak věřitelů, a současně z něj nevyplývá, že by byl smluvní stranou daných úvěrových smluv, ať již jako dlužník nebo jako věřitel, že by mu z těchto smluv měly plynout práva a/nebo povinnosti a že by byl osobou jednající za a/nebo jménem dlužníka nebo věřitele. Za nesprávný považoval názor, že z jeho označení za obchodního zástupce plyne implicitně skutečnost, že byl osobou oprávněnou sjednávat za společnosti příslušné úvěrové smlouvy. V dané souvislosti uvedl, že z obecného vymezení povinností obchodního zástupce podle §654 odst. 1 zákona č. 513/1992 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“) se nepodává oprávnění sjednávat smlouvy, k čemuž přistupuje §654 odst. 3 obch. zák., podle něhož obchodní zástupce bez udělené plné moci není oprávněn jménem zastoupeného uzavírat obchody, cokoliv pro něho přijímat nebo činit jiné právní úkony. Podotkl, že podle uzavřených obchodních smluv se společnostmi VSS KB a Wüstenrot nebyl oprávněn k činnosti týkající se zprostředkování úvěrových smluv, když jeho „pole působnosti“ zahrnovalo jiné produkty jmenovaných společností. Právní posouzení učiněné odvolacím soudem, že svým jednáním naplnil všechny znaky pokusu zločinu úvěrového podvodu podle §21 odst. 1, §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, zčásti jako pachatel podle §22 odst. 1 tr. zákoníku, zčásti jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, proto shledal nesprávným a vyjádřil názor, že v jeho případě absentuje subjekt jako znak skutkové podstaty daného zločinu.
7. Odvolacímu soudu dále vytknul nesprávný závěr ohledně výše způsobené škody, když škody způsobené jednotlivými účastníky – dlužníky úvěrových smluv sčítal k jeho tíži. Takový postup označil za nemožný s tím, že není pachatelem a že akcesorita případného účastenství brání závěru o pokračování v organizátorství, návodu nebo pomoci. Škoda ve výši podle napadeného rozhodnutí tak podle něj nevznikla, pročež nemohl naplnit znak kvalifikované skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu.
8. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 To 57/2017, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) s tím, že uplatněné dovolací námitky lze pod formálně deklarovaný dovolací důvod obsahově podřadit, nelze je však považovat za důvodné. S poukazem na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci (rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 481/2012 a sp. zn. 6 Tdo 187/2010) připomněl, že trestného činu úvěrového podvodu se dopustí i ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje v postavení osoby jednající za věřitele – poskytovatele úvěru, a že vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu lze pojmově vyloučit, aby obviněný spáchal trestný čin úvěrového podvodu jen ve formě účastenství jako pomocník, jelikož nebyl pouze osobou obstarávající nepravdivé podklady za dlužníka úvěrové smlouvy, ale jeho podíl na trestné činnosti je dán tím, že byl oprávněn sepisovat žádosti o poskytnutí úvěru, aktivně vystupoval na straně věřitele, tj. měl zásadní vliv na to, aby k uzavření úvěrové smlouvy ze strany stavební spořitelny se zájemci o poskytnutí úvěru došlo, pročež Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný jednal jako pachatel trestného činu úvěrového podvodu. Námitky obviněného stran nesplnění náležitostí speciálního subjektu trestného činu podle §211 tr. zákoníku tak podle státního zástupce směřují fakticky proti dřívějším rozhodnutím Nejvyššího soudu, k čemuž dodal, že v mezidobí nedošlo ke změně relevantní judikatury. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1286/2016 a sp. zn. 6 Tdo 778/2017 podotkl, že jestliže pachatelem trestného činu podle §211 tr. zákoníku může být i osoba, která formálně stojí mimo okruh účastníků úvěrové smlouvy, pak tím spíše mohl být pachatelem obviněný, který jednal v postavení zástupce peněžního ústavu. Rovněž formulace obsažené v tzv. skutkové větě považoval pro vyjádření postavení obviněného jako osoby jednající za věřitele za zcela dostačující. Vzhledem k nedůvodnosti dovolacích výhrad stran subjektu trestného činu shledal bezpředmětnými i námitky týkající se nemožnosti sčítání škod způsobených jednotlivými dílčími útoky. Uzavřel, že obviněný pouze opakuje nedůvodné námitky uplatněné v dřívějších dovoláních, a protože rozhodnutí nalézacího soudu nebylo zatíženo žádnou vadou, která by zakládala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
10. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
III.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
12. Dospěl přitom k závěru, že dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 To 57/2017 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa) .
17. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
18. V návaznosti na výše uvedené lze předeslat, že obviněný vznesl námitky, jež jsou formálně podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody. Z hlediska věcného jim však Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění, a to z níže uvedených důvodů.
19. Dovolatel ve svém mimořádném prostředku uplatnil především námitku, že nemohl být pachatelem ani spolupachatelem zločinu úvěrového podvodu podle §21 odst. 1 a §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Tuto námitku již uplatnil v předchozím řízení a Nejvyšší soud se k ní vyjádřil již ve svém unesení ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 6 Tdo 481/2012, v němž dospěl k závěru o její zjevné neopodstatněnosti. Vzhledem k tomu, že v mezidobí nedošlo ke změně, která by odůvodňovala jiný závěr, je na místě s odkazem na zmiňované rozhodnutí opětně zopakovat názor tam vyslovený.
20. Trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu.
21. Ve stručnosti lze připomenout, že sjednáváním úvěrové smlouvy se rozumí postup při uzavírání úvěrové smlouvy (srov. rozhodnutí publikované pod č. 6/2004 Sb. rozh. tr.), včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Sjednávání úvěrové smlouvy totiž nelze chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, neboť za její sjednávání je třeba považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází, v jehož rámci si strany úvěrové smlouvy poskytují určité údaje a na základě nich vyjadřují svá stanoviska. Trestní odpovědnost podle §211 tr. zákoníku přitom může vzniknout jen v návaznosti na smlouvu o úvěru, a nikoli v návaznosti na jiné smlouvy, jejichž předmětem může být poskytnutí peněžních prostředků. Za nepravdivé se považují údaje, kdy obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé skutečnosti důležité pro uzavření úvěrové smlouvy. Za hrubě zkreslené údaje považujeme takové, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy, což může vést k zásadně nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro uzavření úvěrové smlouvy. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro její uzavření, tedy takové údaje, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že úvěrová smlouva by nebyla uzavřena, anebo by sice úvěrová smlouva byla uzavřena, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto údaje zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Jde o úmyslný trestný čin, přičemž úmysl zde nemusí směřovat ke způsobení škody, a proto je pachatel trestný i v případě, že např. poskytnutý úvěr řádně splácí a žádná škoda věřiteli nevznikne.
22. Pachatelem tohoto trestného činu může být především kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy. V praxi jím zpravidla bude dlužník-fyzická osoba, resp. fyzická osoba, která za něj nebo za dlužníka právnickou osobu s budoucím věřitelem sjednává (uzavírá) úvěrovou smlouvu nebo čerpá úvěr. Může to však být i jiná osoba, která se bezprostředně, ale i zprostředkovaně podílí na sjednávání uvěrové smlouvy a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Osoba, která však straně uvěrové smlouvy pouze opatří potřebné nepravdivé podklady, bude jen pomocníkem ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku za podmínky, že jednání pachatele dospělo alespoň do stadia pokusu (akcesorita účastenství). Přitom je třeba rozlišovat jednak „uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů, popř. zamlčení podstatných údajů“ a jednak opatření nepravdivých podkladů „při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru“, což bude základní kritérium pro rozlišení pachatelství nebo spolupachatelství (§22 a 23 tr. zákoníku) od účastenství (§24 tr. zákoníku). Pokud jde o věřitele-právnickou osobu (banku), přichází v úvahu trestní odpovědnost některé z fyzických osob při sjednávání úvěrové smlouvy, kdy může uvádět některé nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje o podmínkách plnění úvěrové smlouvy nebo může zamlčet některé podstatné údaje ze všeobecných úvěrových podmínek, které jsou součástí úvěrové smlouvy. Jestliže je věřitelem banka jako právnická osoba ve formě akciové společnosti, je třeba vždy zjišťovat, kdo z osob jednajících za věřitele, se konkrétně a jakým způsobem na spáchání trestného činu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku podílel (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1904).
23. Trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se jako pachatel dopustí i ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje v postavení osoby jednající za věřitele - poskytovatele úvěru [např. doloží úvěrovou smlouvu padělaným písemným prohlášením ručitele ve smyslu §546 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (účinný do 31. 12. 2013), resp. §2018 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (účinný od 1. 1. 2014)]. V takovém případě nemůže jít jen o pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §211 odst. 1 tr. zákoníku spáchanému dlužníkem, který získal úvěr na základě těchto nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1290/2009, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 61/2010, pod č. 1242).
24. Škodou velkého rozsahu se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč.
25. Na tomto místě Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem upozorňuje, že otázku, zda obviněný jako obchodní zástupce Všeobecné stavební spořitelny Komerční banky, a. s., a Wüstenrot stavební spořitelny, a. s., jednal v postavení speciálního subjektu trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku (resp. dříve podle §250b tr. zák.), již Nejvyšší soud zvažoval při svém předchozím rozhodování v trestní věci obviněného. Přitom v usnesení ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 6 Tdo 187/2010, shledal, že za popsané situace lze pojmově vyloučit, aby obviněný trestný čin úvěrového podvodu spáchal jen ve formě účastenství jako pomocník. V odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyšší soud mj. zdůraznil, že obviněný, ačkoliv měl jako obchodní zástupce stavebních spořitelen hájit jejich zájmy, tj. zajistit, aby byly úvěry žadatelům o úvěr poskytnuty v souladu se všeobecnými úvěrovými podmínkami, svým jednáním uváděl v omyl úvěrové společnosti ohledně podmínek pro poskytnutí úvěru, které ze strany žadatelů ve skutečnosti nebyly splněny. Obviněný nebyl pouze osobou obstarávající nepravdivé podklady za dlužníka úvěrové smlouvy, ale jeho podíl na trestné činnosti byl dán tím, že aktivně vystupoval na straně věřitele, tj. měl zásadní vliv na to, aby k uzavření úvěrové smlouvy ze strany stavební spořitelny se zájemci o poskytnutí úvěru došlo.
26. Shora předestřené právní závěry judikatury Nejvyššího soudu a doktrinálního výkladu platí i pro dílčí útoky popsané pod body 31) až 36) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. V daných souvislostech je opětovně nutno připomenout, že pachatelem trestného činu úvěrového podvodu může být i jiná osoba, která se nejen bezprostředně, ale i zprostředkovaně podílí na sjednávání uvěrové smlouvy a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Dovolací argumentaci obviněného, podle níž pachatelem trestného činu úvěrového podnětu může být pouze účastník úvěrové smlouvy, je tudíž nutno označit za lichou.
27. Dospěl-li Nejvyšší soud k závěru, že obviněný jednal jako pachatel trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku, stává se současně bezpředmětnou dovolací námitka obviněného stran nemožnosti sčítat škody jednotlivými dílčími útoky způsobené, neboť tato byla navázána na domnělou kvalifikaci jeho jednání jako účastenství ve formě pomoci na předmětném trestném činu.
28. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. pak Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. Vzhledem ke skutečnosti, že námitkám obviněného, byť uplatněným ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně právně relevantně, nebylo lze přiznat žádné opodstatnění, nemohl být dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. naplněn ani v jeho druhé alternativě.
29. Z výše, pouze ve stručnosti uvedených (§265i odst. 2 tr. ř.), důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 10. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu