ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.867.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 867/2018-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2018 o dovolání, které podal obviněný V. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2018, č. j. 8 To 29/2018-2400, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 122/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2017, č. j. 91 T 122/2017-2347 , byli uznáni vinnými
obviněný V. Š.
zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným (v bodech 1-5, 7-20, 22-34, 36-39, 41-48, 50-51, 53-64, 66-89, 91-97, 99) a dílem ve stadiu pokusu
obviněný J. K.
přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, formou pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (v bodech 6, 21, 35, 65, 100).
Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustili způsobem popsaným ve výroku rozsudku.
2. Obvinění byli za tyto trestné činy odsouzeni
obviněný V. Š.
a taktéž za sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 1 T 2/2017, který nabyl právní moci dne 2. 3. 2017, podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 44 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí označených ve výroku rozsudku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 1 T 2/2017, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
obviněný J. K.
a taktéž za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Přerově ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. 4 T 114/2015, který nabyl právní moci dne 20. 6. 2015, a taktéž za sbíhající se sedminásobný přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku ve formě účastenství pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, dvojnásobný přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku ve formě účastenství pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. 3 T 69/2016, který nabyl právní moci dne 13. 6. 2016, podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Přerově ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. 4 T 114/2015, který nabyl právní moci dne 20. 6. 2015, a dále výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. 3 T 69/2016, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k nímž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Obviněnému V. Š. byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozeným D. S., škodu ve výši 1 601 Kč, M. V., škodu ve výši 3 800 Kč, J. P., škodu ve výši 1 050 Kč, Via SMS, s. r. o., IČ: 24720275, sídlem Praha, Lazarská 1719, škodu ve výši 160 500 Kč, OPR-Finance, s. r. o., IČ: 01381300, sídlem Praha, Na Pankráci 1724, škodu ve výši 30 000 Kč, a Aukro, s. r. o., IČ: 05360722, sídlem Zlín, T. G. Masaryka 1280, škodu ve výši 150 738 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození P. C., P. L., P. M., O. N., A. M., M. H., P. C., a M. V., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Via SMS, s. r. o, IČ: 24720275, sídlem Praha, Lazarská 1719, odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvolání obviněného V. Š. proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 2. 2018, č. j. 8 To 29/2018-2400, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovaným rozhodnutím podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Evy Klimánkové dovolání směřující výhradně do výroku, jímž mu byla stanovena povinnost nahradit škodu, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že soud prvního stupně se nesprávně vypořádal s povinností nahradit škodu, kterou měl dovolatel svým jednáním způsobit. Upozornil, že na trestné činnosti se podílel také spoluobviněný K., který se k tomuto také doznal. Povinnost nahradit způsobenou škodu proto měl soud uložit oběma obviněným, a to společně a nerozdílně. Soud však nijak nezdůvodnil, proč uložil tuto povinnost pouze dovolateli. Jeho rozhodnutí proto považuje v této části za nepřezkoumatelné. Odvolací soud se s touto námitkou dovolatele vypořádal toliko parafrází rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že povinnost nahradit škodu dopadá pouze na hlavního pachatele. Upozornil dále, že zisk z trestné činnosti si se spoluobviněným dělili vždy napůl. Je proto v rozporu se zásadami trestního práva, aby obviněný K., poté co se přiznal, že obdržel polovinu zisku z trestné činnosti, si takto nelegálně získané prostředky mohl ponechat, aniž by mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným škodu. Rozhodnutí soudu proto ve výsledku působí, jako by dovolateli byl výrokem o náhradě škody uložen další trest. Dodal, že v důsledku tohoto rozhodnutí jsou kráceni na svých právech také poškození, kteří náhradu škody mohou vymáhat pouze na dovolateli a nikoli i na spoluobviněném.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2017, č. j. 91 T 122/2017-2347, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2018, č. j. 8 To 29/2018-2400, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že není pochyb o tom, že na způsobené škodě se podílel také spoluobviněný. Ten by byl v případě uložení solidární povinnosti k náhradě škody v postavení povinného podle §2915 o. z. (občanského zákoníku), po kterém by mohli poškození žádat plnou úhradu způsobené újmy, a to za zachování regresního nároku podle §2916 o. z. Zároveň uvedla, že námitka dovolatele sice odpovídá jeho oprávnění ve smyslu §265d odst. 1 písm. b) tr. ř., jejím vyhověním by však bylo zhoršeno postavení spoluobviněného a dovolání je proto nutné považovat za uplatněné v dovolatelův prospěch, ale zároveň v neprospěch spoluobviněného. Pouze nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. oprávněn podat dovolání jak v neprospěch tak ve prospěch obviněného, zatímco obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. oprávněn podat dovolání pouze ve svůj prospěch. Pokud tedy dovolatel podal dovolání také v neprospěch spoluobviněného, pak je toto dovolání podáno osobou neoprávněnou.
8. Závěrem proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu odmítl, neboť jde o dovolání podané osobou neoprávněnou. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Vada naplňující tento důvod dovolání v jeho druhé alternativě může spočívat i v nesprávné aplikaci ustanovení upravujících podmínky odpovědnosti za škodu, podle nichž trestní soud rozhoduje adhezním výrokem o povinnosti obviněného k jeho náhradě ve prospěch poškozeného.
12. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
a) ratio decidendi
13. Obviněný napadající svým mimořádným opravným prostředkem pouze výrok o náhradě škody, a to toliko v jeho části (brojí proti výroku zavazujícím ho uhradit škodu poškozeným D. S., M. V., J. P., Via SMS, s. r. o., OPR-Finance, s. r. o. a Aukro, s. r. o.), se domáhá uplatnění solidární odpovědnosti ( „… ačkoli ji měl uložit oběma obžalovaným k úhradě společně a nerozdílně…“ ), když poukazuje na dělení zisku z trestné činnosti se spoluobviněným J. K. na dvě poloviny. Jak již uvedeno výše (bod 5.), domáhá se toho, aby povinnost k náhradě škody způsobené poškozeným trestným činem stíhala i spoluobviněného J. K. Nepovažuje za spravedlivé, aby nesl povinnost k úhradě škody výlučně on a nikoli též i spoluobviněný, byť i ten se na jejím vzniku podílel. Má za to, že rozhodnutím soudů nižších stupňů byli zkráceni na právech i samotní poškození, kteří se náhrady škody mohou domáhat pouze na něm.
14. Z důvodu transparentnosti tohoto rozhodnutí se na tomto místě jeví vhodné připomenout, jak k otázce náhrady škody způsobené obviněnými trestnou činností, jíž byli shledáni vinnými, přistoupily soudy nižších stupňů.
15. Nalézací soud (str. 35 rozsudku) vyšel z toho, že „ [v] rámci již přípravného řízení se … k trestnímu řízení řádně a včas připojily tři právnické osoby … a obžalovaný byl… zavázán nahradit škodu v uvedené výši … v případě tří poškozených fyzických osob, a to citovaných pod body 72, 101 a 107, jde o osoby, které v podstatě výjimečně nebyli odškodněni zmíněným programem… Soud proto hlavního pachatele… zavázal… nahradit prokázanou přímou škodu… Pro úplnost soud dodává, že povinnost k náhradě škody dopadá pouze na hlavního pachatele, tedy obžalovaného Š., který je rozhodující osobou při páchání trestné činnosti, přičemž bylo jenom věcí obžalovaného, zda a do jaké míry umožní profitovat z trestné činnosti spoluobžalovanému J. K., který byl nicméně projednáván a odsouzen pouze za podvodné jednání ve formě účastenství pomocí ve smyslu §24 odstavec 1 písmeno c) trestního zákoníku.“.
16. Odvolací soud (str. 26 usnesení) k odvolací námitce týkající se adhezního výroku poznamenal, že „nemohla obstát odvolací námitka obžalovaného, že soud prvého stupě ve svém rozhodnutí nezdůvodnil, proč uložil povinnost nahradit tuto část škody výhradně jemu, když na trestné činnosti se spolupodílel i spoluobžalovaný K.. Soud prvého stupně v odůvodnění napadeného rozsudku v této souvislosti vyložil, že povinnost k náhradě škody dopadá pouze na hlavního pachatele, tedy obžalovaného V. Š., který je rozhodující osobou při páchání trestné činnost, přičemž bylo jenom věcí obžalovaného, zda a do jaké míry umožní profitovat z trestné činnosti spoluobžalovanému J. K., který byl nicméně projednáván a odsouzen pouze za podvodné jednání ve formě účastenství pomocí ve smyslu §24 odstavec 1 písmeno c) trestního zákoníku.“
17. Vzhledem k uvedené citaci je nezbytné přisvědčit hodnocení obviněného obsaženému v jeho dovolání, že „[o]dvolací soud se s námitkou, že měla být povinnost uhradit škodu společně a nerozdílně uložena oběma pachatelům, vypořádal(a) pouze parafrází rozhodnutí soudu prvního stupně…“.
18. Byť námitky dovolatele je nutno shledávat opodstatněnými (viz dále – obiter dictum ), z hlediska možností rozhodování dovolacího soudu je není možno podkládat za odůvodňující požadovanou kasaci obou dovoláním napadených rozhodnutí.
19. Z oprávnění obviněného coby dovolatele [§265d odst 1 písm. b) tr. ř.] napadnout dovoláním rozhodnutí vymezené ustanovením §265a tr. ř. a z úpravy řešící možné způsoby rozhodnutí dovolacího soudu (§265i tr. ř. a násl.) plyne, že obviněný se může svým dovoláním domáhat jen takové změny napadených rozhodnutí, která vyzní v jeho prospěch a současně se neprojeví k tíži některého ze spoluobviněných. Takový závěr je třeba učinit s přihlédnutím k ustanovení §265k odst. 2 věta poslední tr. ř., podle něhož dovolací soud zruší i výrok týkající se spoluobviněného, prospívá-li i jemu důvod, pro který zrušil napadené rozhodnutí v části týkající se dovolatele (jiného spoluobviněného), a s přihlédnutím k ustanovení §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož je jen nejvyšší státní zástupce oprávněn podat dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí i v neprospěch obviněného.
20. Nemůže-li na podkladě dovolání obviněného (§265k odst. 2 věta poslední tr. ř. per argumentum a contrario ) dovolací soud zrušit výrok zavazující jej k náhradě škody a nahradit ho výrokem, jímž by vyslovil solidární odpovědnost všech na činu participujících pachatelů (ať již účastníků v širším – spolupachatel, či užším smyslu – organizátor, návodce, pomocník), pak je zřejmé, že dovolání obviněného, které takový požadavek nastolilo, nemůže být považováno za opodstatněné. Jinými slovy vyjádřeno, způsobem požadovaným dovolatelem by dovolací soud mohl rozhodnout pouze tehdy, pokud by dovolání v neprospěch obviněného J. K. v tomto zaměření podal nejvyšší státní zástupce. Jen v takovém případě a současně za podmínky, že poškozený svůj nárok na náhradu škody uplatnil i vůči takovému obviněnému, v jeho neprospěch proti výroku o náhradě škody by nejvyšší státní zástupce své dovolání podal (uplatňující se vázanost návrhem poškozeného), by dovolací soud výrok zavazující i tohoto dalšího obviněného (ve věci posuzované J. K.) mohl vydat.
21. Nemožnost dovolacího soudu rozhodnut na podkladě dovolání obviněného způsobem jím navrženým (kasace napadených rozhodnutí měla směřovat k tomu, aby byl jimi přijat výrok požadovaný odvolatelem) však současně neznamená, že by obviněný měl být považován za osobu neoprávněnou k podání dovolání. Jeho dovolání totiž směřovalo vůči rozhodnutí, které byl oprávněn dovoláním napadnout, přičemž i výsledek jím sledovaný je třeba hodnotit jako změnu, která by vylepšila jeho postavení. Již proto, že v případě solidární odpovědnosti je věřitel oprávněn požadovat celou úhradu škody po kterémkoli ze škůdců (v daném případě spoluobviněném K.), byla by změna zavazující k solidární odpovědnosti i pomocníka J. K. prospívající dovolateli.
22. Dovolací soud proto mimořádný opravný prostředek obviněného neodmítl způsobem navrženým státní zástupkyní, tj. podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako podané osobou neoprávněnou, nýbrž podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako odvolání zjevně neopodstatněné.
b) obiter dictum
23. S ohledem na zjištění, že soud prvního stupně způsobem svého rozhodnutí v otázce náhrady škody patrně navázal na své předchozí rozhodování ( „Soud tedy postupoval stran uplatněných nároků na náhradu škodu(y) a povinnosti hradit tuto škodu (v) zásadně shodně jako již v předchozích trestních věcech, kdy před soudem stanul nejen obžalovaný V. Š., ale také další spolupachatelé či účastníci na trestné činnosti, tj. ve shora uvedených věcech sp. zn. 3 T 2000/2015 a 1 T 2/2017.“ ), přičemž ve vztahu k jím zaujatému právnímu názoru ( „povinnost k náhradě škody dopadá pouze na hlavního pachatele“ ) nelze v odvolacím rozhodnutí nalézt žádné stanovisko soudu druhého stupně, pokládá Nejvyšší soud za potřebné se k uvedeným otázkám vyslovit v této části svého rozhodnutí.
24. Rozhodnutí odvolacího soudu, který odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř., je třeba z pohledu napadeného výroku o náhradě škody pokládat za správné, byť z jiných důvodů, než vyložil soud odvolací. Rovněž uvedený soud nemohl rozhodnout způsobem, který požadoval obviněný. I pro odvolací řízení platí obdobné zásady, které zmínil dovolací soud výše (body 20. a 21.). Soud druhého stupně proto nemohl toliko na podkladě odvolání obviněného vyslovit závazek vážící k náhradě škody spoluobviněného J. K. Učinit by tak mohl toliko na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch tohoto obviněného požadující takovou změnu napadeného výroku o náhradě škody.
25. Byť je tedy výsledek rozhodnutí odvolacího soudu stran otázky adhezního výroku správný, za jeho nedostatek je třeba pokládat to, že se v něm odvolací soud nevyjádřil ohledně výše zmíněného právního názoru nalézacího soudu.
26. Z ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. plyne povinnost soudu ( „uloží mu“ ) zavázat obviněného k náhradě škody (stejně tak k náhradě nemajetkové újmy v penězích či vydání bezdůvodného obohacení), jsou-li splněny zákonné podmínky v citovaném usnesení vymezené. V případě, že je odsuzujícím výrokem vyslovena vina více obviněných, kteří na činu, jehož následkem byl vznik škody, participovali, je namístě – pokud poškozený svůj nárok na náhradu škody uplatnil vůči všem těmto osobám – aby byli zavázáni k její náhradě. Způsob jejich participace (pachatel, účastník) je z hlediska rozhodování o škodě (viz dále) nevýznamný, neboť podstatné je zjištění, že u všech těchto účastníků na trestném činu (ať již lato sensu či stricto sensu ) je dána příčinná souvislost mezi jejich jednáním a vznikem škody (na rozdíl např. od podílníka – viz rozhodnutí č. 13/75 a č. 7/1978-III Sb. rozh. tr.).
27. Vztáhne-li se proto uvedený předpoklad (viz odůvodnění rozsudku: „[v] rámci již přípravného řízení se … k trestnímu řízení řádně a včas připojily …“ ), že se poškození řádně a včas připojili se svými nároky na náhradu škody vůči všem osobám, vůči nimž bylo v daném stadiu vedeno trestní stíhání (tj. i vůči J. K.), pak řešení přijaté soudem prvního stupně, spočívající ve vyslovení povinnosti k náhradě škody pouze u jednoho z obviněných bez dalšího, je nutno pokládat za vadné, a to jak z hlediska občanskoprávních předpisů, jež se při rozhodování o nároku uplatňují (bod 29. a násl.), tak z hlediska trestně procesního.
28. V rovině posledně zmíněné (pokud uplatněné nároky skutečně směřovaly i vůči obviněnému J. K.) se vada projevuje v absenci příslušného výroku, jímž by poškození byli, nebyl-li tento obviněný k plnění zavázán, s nároky vůči němu uplatněnými odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Za takového stavu zatěžuje rozsudek soudu prvního stupně vada spočívající v chybějícím výroku (k uvedenému srov. přiměřeně rozhodnutí č. 9/2016 Sb. rozh. tr.).
29. Hmotně právní problematika řešící otázku odpovědnosti za vznik škody je s účinností od 1. 1. 2014 obsažena v ustanoveních §2894 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Povinnost nahradit škodu stíhá toho škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného (§2910 o. z.). V případě, že je škůdců více, zakládá občanský zákoník v §2915 obč. zák. ( „[j]e-li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně; je-li některý ze škůdců povinen podle jiného zákona k náhradě jen do určité výše, je zavázán s ostatními škůdci společně a nerozdílně v tomto rozsahu. To platí i v případě, že se více osob dopustí samostatných protiprávních činů, z nichž mohl každý způsobit škodlivý následek s pravděpodobností blížící se jistotě, a nelze-li určit, která osoba škodu způsobila.“ ), solidární povinnost k náhradě škody.
30. Pokud byla škoda způsobena více škůdci, je pravidlem, že vzniká solidární povinnost k její náhradě. Tato povinnost vzniká ze zákona, a proto se nevyžaduje žádný volní projev poškozeného, či kteréhokoli ze škůdců, jež by tuto povinnost založil. Občanský zákoník zmiňované pravidlo prolamuje pro určité situace, jež konkretizuje v §2915 odst. 2 věta první obč. zák. a vznik dílčí povinnosti k náhradě škody (tj. povinnosti rovnající se podílu na celkovém rozsahu způsobené škody, jež má původ v jednání konkrétního škůdce) váže na důvody hodné zvláštního zřetele. Pokud tyto důvody nastanou, soud může rozhodnout, že škůdce nahradí škodu podle své účasti na způsobené škodě. Takové rozhodnutí je však vyloučeno tehdy, pokud „se některý škůdce vědomě účastnil na způsobení škody jiným škůdcem nebo je podněcoval či podporoval nebo pokud lze připsat celou škodu každému škůdci, byť jednali nezávisle, nebo má-li škůdce hradit škodu způsobenou pomocníkem a vznikla-li povinnost k náhradě také pomocníkovi“ (srov. §2915 odst. 2 věta druhá).
31. O posledně zmiňovaný okruh případů jde v posuzované věci, v níž nenastaly důvody, s nimiž zákon spojuje možnost vyloučení pravidla, z něhož vychází (v podobě vzniku solidární povinnosti k náhradě škody). Podmínky pro vznik solidární povinnosti k náhradě újmy byly dány. Obviněný J. K. se podle zjištění soudů svého jednání dopustil jako účastník (pomocník). Tím může být pouze osoba jednající v úmyslné formě zavinění, a tudíž (u trestného činu podvodu) s vědomou účastí na způsobení škody ve smyslu ustanovení §2915 odst. 2 věta druhá o. z. Tím, byť jen jako pomocník, i obviněný J. K. zjevně naplnil podmínky pro vznik solidární povinnosti k náhradě škody ve smyslu §2915 odst. 2 věta druhá obč. zák.
32. Z citovaných předpisů plyne, že při prokázání existence více škůdců, z jejichž jednání škoda vznikla (příčinná souvislost), nepřichází v úvahu řešení realizované soudem prvního stupně v posuzované věci. Ten totiž, na rozdíl od nutnosti přihlížet ke kauzálnímu významu jednání obviněných pro vznik škody, zohledňoval při svém rozhodnutí o náhradě škody jednak vlastní profit jednotlivých obviněných z trestné činnosti a jednak formu jejich participace na činu (pomocník). Obě tato hlediska jsou zcela nerozhodná, neboť nemohou prolomit kogentní úpravu obsaženou ve výše citovaných ustanoveních občanského zákoníku.
33. Důvod vzniku pasivní solidarity je spojen především s požadavkem na posílení právního postavení poškozeného, jemuž byla trestným činem (obviněnými) způsobena újma (tzn. vnější vztah pasivní solidarity). Proto lze přisvědčit hodnocení obsaženému v dovolání obviněného, že vyslovení závazku k náhradě škody, pokud byly důvody k vyslovení solidární odpovědnosti, poškozuje i samotného poškozeného.
34. Zbývá dodat, že založení solidárního závazku nijak nevylučuje další trvání vztahu mezi spoludlužníky – spoluobviněnými – navzájem (tzv. vnitřní vztah pasivní solidarity, otázka vzájemného vypořádání).
c) rozhodnutí dovolacího soudu
35. Jak již bylo vyloženo výše (bod 22.), dovolání obviněného bylo shledáno neopodstatněným a jako takové bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšším soudem odmítnuto. Zbývá dodat, že při tomto vyhodnocení přihlédl dovolací soud i k námitce dovolatele, že soudy nižších stupňů pojatá odpovědnost obviněného, jakožto jediné osoby zavázané k náhradě způsobené škody, je ve své podstatě dalším trestem. Takové posouzení – podřazení závazku k náhradě škody pod trestní sankci ve smyslu §36 tr. zákoníku – je totiž zcela nepřípadné.
36. Veden výše uvedenými úvahami rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 8. 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vyhotovil:
Mgr. Daniel Broukal