ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.874.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 874/2018-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2017, č. j. 8 To 102/2017-1312, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 3/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2017, č. j. 41 T 3/2017-1199 , byl obviněný J. M. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době od 3. 7. 1999 do 4. 7. 1999, v P., K. u., v pronajatém bytě fyzicky napadl svoji přítelkyni, poškozenou N. G., státní občanku Ukrajiny, a to s úmyslem ji usmrtit, kdy poškozenou blíže nezjištěným způsobem jednak rdousil, nebo škrtil silou o velké intenzitě, čímž jí způsobil poranění měkkých tkání krku v oblasti hrtanu, a to podkožní krevní výrony a oděrky, jednak poškozenou opakovaně napadl přesně nezjištěným, nejméně jedním jednobřitým bodným nástrojem s čepelí o délce 8-10 cm do hlavy, krku, horní poloviny hrudníku, zad a obou horních končetin, čímž poškozené, která se jeho útoku aktivně bránila, způsobil bodnou ránu horního rtu pronikající do ústní dutiny, bodnou ránu pravé tváře, tři bodné rány v oblasti úhlu dolní čelisti vpravo, čtyři bodné rány na pravé straně hlavy a ušním boltcem, některé pronikající až do zevní kostěné desky, dvě bodné rány na zadní ploše lalůčku levého ucha, tři pronikající bodné rány v levém ušním boltci, dvě bodné rány pod levým ušním boltcem, tři bodné rány vpravo na krku před předním úponem pravého kývače, dvě bodné rány vlevo na šíji, bodnou ránu v oblasti hrdelní jamky, bodnou ránu pod levým klíčkem pronikající do hrudní dutiny a do levé plíce, bodnou ránu na přední a dvě bodné rány na zadní ploše pravého ramene, dvě bodné rány vpravo na zádech, mnohočetné bodné rány na hřbetu pravé ruky, průbod meziprstních řas mezi 2. a 3. a 3. a 4. prstem pravé ruky, průbod levé ruky, přičemž bodná poranění vznikla průnikem bodného nástroje ve směru jeho dlouhé osy do těla poškozené, dále řeznou ránu a oděrky v levém obočí, deset řezných a bodnořezných ran na pravé boční a zadní části krku, povrchní řezné ranky vzhledu škrábanců na šíji, čtyři řezné rány na zádech nad levou lopatkou, řeznou ránu na levé ruce, přičemž řezné rány vznikly tlakem a tahem ostrého nástroje na kůži poškozené, bodnořeznou ránu vlevo na krku charakteru opakovaného bodnutí s jedním vbodem a dvojitým bodným kanálem, a to jednak přetínajícím levý kývač a levou společnou krkavici, jednak bodným kanálem směřujícím dolů, pronikajícím do hrudní dutiny s přetětím levé podklíčkové žíly, a dále bodnořezné rány na pravé boční a zadní části krku, přičemž bodnořezná poranění vznikla kombinací průniku bodného nástroje ve směru jeho dlouhé osy do těla poškozené a tlakem a tahem ostrého nástroje na kůži poškozené,
kdy bodná rána vlevo na hrudníku, bodnořezné rány na krku vlevo, bodné rány na rukou a bodné rány hlavy byly vedeny větší a velkou intenzitou, přičemž bezprostřední příčinou smrti poškozené N. G. byly bodnořezné rány vlevo na krku, v důsledku nichž došlo k poranění krční tepny a podklíčkové žíly a bodné poranění pronikající do levé hrudní dutiny s bodným poraněním levé plíce, které způsobily rychlé vykrvácení poškozené a smrt poškozené poté již nebylo možno včasnou ani jinou odbornou pomocí odvrátit.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2017, č. j. 8 To 102/2017-1312 , jímž napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovaným rozhodnutím podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Eriky Dvořákové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž jsou zatížena extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, když skutková zjištění neplynou z provedených důkazů.
5. Dovolatel namítá, že nebylo prokázáno, že skutek byl skutečně spáchán a že je trestným činem. Je toho názoru, že ve věci existují extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů. Soudy se nevypořádaly s otázkou právní kvalifikace jeho jednání, pokud jde o naplnění znaků trestného činu vraždy. Skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Upozorňuje, že neexistuje žádný přímý důkaz, který by prokazoval jeho jednání, nebyla nalezena vražedná zbraň a nebyl prokázán motiv. Soudy podle mínění dovolatele nesprávně zpochybnily věrohodnost výpovědi svědkyně A. H., která potvrdila výpověď obviněného. V případě pochybností měl být vypracován znalecký posudek. Ve stavu důkazní nouze se podle názoru obviněného uchýlily soudy k nepodložené spekulaci a hypotéze stran závěru, že pokud by pachateli byli vrazi z okruhu Organizace pro osvobození Palestiny, neodpovídá způsob útoku jejich profesionálnímu výcviku. Upozornil, že po svém příletu na Kypr se z vlastní iniciativy dostavil na policii s obálkou s dokumenty, kterou po něm chtěli ti dva útočníci, kteří usmrtili poškozenou. On i poškozená měli tehdy reálnou a důvodnou obavu o své životy, což potvrzuje obsah listiny sepsané a podepsané poškozenou. Pokud jde o biologické stopy obviněného, tyto se za nehty poškozené mohly dostat již dříve a v jiné souvislosti. Ani závěry posudku znalce stran příčiny vzniku poranění na rukách obviněného nejsou zcela jednoznačné. Je přesvědčen, že v roce 1999 měla kyperská policie důkazy o jeho nevině, a proto byl propuštěn z vazby. Soudy zamítly návrh obviněného na doplnění dokazování výslechem svědkyně Ch. a svědka M. M., čímž bylo porušeno jeho právo předkládat důkazy na svoji obhajobu a na spravedlivý proces. Soudy se při rozhodování řídily výhradně svými představami o skutkovém ději, které nemají oporu v provedeném dokazování. Porušily tak zásadu in dubio pro reo a volného hodnocení důkazů.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2017, č. j. 8 To 102/2017-1312, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2017, č. j. 41 T 3/2017-1199, zrušil, a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. rozhodl o zrušení dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí.
7. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce), který předně uvedl, že dovolací argumentaci obviněného nelze pod uplatněný, ani žádný jiný, dovolací důvod podřadit. S odkazem na obsah uplatněného dovolacího důvodu upozornil, že výjimkou by byla existence extrémních rozporů, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy. K takové extrémní vadě však v tomto případě nedošlo. Co se týče hodnocení důkazů, odkázal státní zástupce na str. 4-5 rozsudku vrchního soudu, přičemž na témže místě se soud vypořádal také s výpovědí svědkyně H. Upozornil, že podle judikatury Ústavního soudu neakceptování důkazního návrhu bez dalšího neznamená, že se soudy dopustily pochybení. Nadbytečnost či nedostatek vypovídající hodnoty důkazu jsou uznávanými důvody pro odmítnutí důkazního návrhu. Uzavřel tedy, že neshledal ani existenci extrémních vnitřních rozporů ani existenci opomenutých důkazů.
8. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
14. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
15. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
vlastní posouzení dovolání
16. Námitky dovolatele nelze hodnotit ani jako formálně naplňující jím zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nenapadají nesprávnost hmotně právního posouzení skutkového stavu, nýbrž samotná skutková zjištění nalézacího soudu. Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku.
17. Přestože dovolatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou tzv. extrémního nesouladu, dovolací soud tento jeho závěr nesdílí. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného.
18. Předně je třeba upozornit, že odvolací soud se námitkami obviněného uvedenými v jeho odvolání dostatečně zabýval a s těmito se řádně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. S ohledem na to, že dovolací námitky obviněného jsou v podstatné části shodné s těmi, jež uplatnil ve svém řádném opravním prostředku, lze bez dalšího na toto odůvodnění odvolacího soudu odkázat. Odvolací soud se vyjádřil k rozsahu provedeného dokazování, přičemž shledal, že nalézací soud zajistil dostatečné důkazní podklady pro zákonné meritorní rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., tyto náležitě provedené důkazy hodnotil, jak mu ukládá §2 odst. 6 tr. ř., a na základě logického myšlenkového postupu učinil správné skutkové závěry (str. 3 rozsudku).
19. Stran namítaného neprovedení všech důkazních návrhů obhajoby lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.“ S ohledem na to, že k důvodům zamítnutí důkazních návrhů obhajoby se dostatečně vyjádřil nalézací soud (str. 28 an. rozsudku) a odvolací soud se s jeho závěrem o nadbytečnosti těchto rozhodnutí ztotožnil (str. 3 rozsudku), nelze tyto návrhy považovat za tzv. opomenuté důkazy.
20. Dovolatel namítl, že soudy se nevypořádaly s otázkou právní kvalifikace jeho jednání, pokud jde o naplnění znaků trestného činu vraždy, a že skutkový stav, který tyto soudy zjistily, nenaplňuje znaky tohoto trestného činu. Tyto námitky by bylo možno považovat za naplňující zvolený dovolací důvod, pokud by byly založeny na argumentaci obviněného stran nesprávného hmotněprávního posouzení naplnění znaků žalovaného trestného činu skutkového stavu tak, jak jej zjistil nalézací soud. Námitky obviněného však primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci. Obviněný rozporuje jednak rozsah dokazování a dále způsob hodnocení těchto důkazů nalézacím soudem, když předkládá vlastní závěry v souladu s jím uplatněnou poslední verzí obhajoby.
21. Obviněný uvádí, že neexistuje žádný přímý důkaz, který by prokazoval jeho jednání. Jak nalézací soud upozornil (str. 29 rozsudku), důkazní situace v předmětné trestní věci byla ztížená, když od spáchání trestného činu a podání obžaloby uplynulo v době jeho rozhodování již téměř 18 let, kdy navíc část důkazů byla procesně nepoužitelných (viz str. 5 rozsudku). Nalézací soud však dodal (str. 32 rozsudku), že se podařilo nepochybně prokázat, že skutek, který je předmětem obžaloby se skutečně stal, že tento skutek je trestným činem a že tento skutek spáchal právě obviněný. Své závěry postavil sice toliko na nepřímých důkazech o vině obviněného, tyto však tvoří uzavřený okruh a jeho vinu bez pochyby prokazují.
22. Obviněný dále uvádí, že nebyl prokázán jeho motiv k jednání, jímž byl uznán vinným. Přestože motiv není obligatorním znakem skutkové podstaty žalovaného trestného činu, nalézací soud se k osobnosti obviněného a jeho motivu k předmětnému jednání vyjádřil na více místech, přičemž dospěl k jednoznačnému závěru (str. 9 rozsudku), že společným motivem jednání obviněného, a to jak v projednávané trestní věci, tak v případě dřívějších odsouzení obviněného na Kypru, je žárlivost na výrazně mladší partnerky, přičemž znalci shledali nezdrženlivost, afektivitu, emoční nestabilitu a impulzivitu obviněného.
23. Následující námitka obviněného směřuje proti hodnocení věrohodnosti výpovědi svědkyně A. H. nalézacím soudem. Nalézací soud při hodnocení výpovědi této svědkyně (str. 10-11 rozsudku) podrobně rozepsal, ve kterých částech je tato výpověď v rozporu se skutečnostmi zjištěnými na základě objektivních důkazů, popř. kdy je v rozporu s jejími dřívějšími výpověďmi, kdy se diametrálně odlišovala právě od jejích výpovědí v přípravném řízení ihned po činu a dále v postavení svědka a při vyšetřovacím pokusu. V důsledku nekonzistentnosti a rozporů proto nalézací soud posoudil i procesně použitelné výpovědi svědkyně, toliko s výjimkou těch částí její výpovědi, které byly podpořeny dalšími relevantními důkazy, jako nevhodné pro posouzení věci (str. 12 rozsudku). S tímto závěrem pak souhlasil také odvolací soud (str. 4 rozsudku). Pokud jde o dovolatelem navrhované posouzení věrohodnosti svědkyně cestou znaleckého posudku, není tento postup v daném případě na místě, když konečný závěr o věrohodnosti svědka učiní vždy soud, který důkaz provedl, v tomto případě tedy soud nalézací.
24. Pokud jde o údajnou obálku s dokumenty, které byly podle obviněného důvodem, proč měli neznámí muži zaútočit na poškozenou, nalézací soud vyslovil podstatné pochyby (str. 8 rozsudku) o její existenci, která byla tvrzena toliko obviněným, aniž by byla jakkoli prokázána. Výpovědí sv. Š. (str. 15-16 rozsudku nalézacího soudu) bylo nadto vyvráceno tvrzení obviněného, že se dostavil na policii na Kypru po svém příletu dobrovolně, neboť obviněný byl ve skutečnosti zadržen již na letišti, protože měl na sobě stopy krve. V rámci své obhajoby dále obviněný předložil soudu několik rukou psaných listin, kdy jednou z nich by měla být listina psaná poškozenou, v níž vyjadřuje svoji obavu o život a v případě, kdy by se jí cokoliv stalo, označuje viníka. Nalézací soud k danému uvedl, že přestože byl k věci přibrán znalec z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, tento nemohl posoudit, zda byla listina skutečně psaná poškozenou (str. 27 rozsudku). Co se týče obhajoby obviněného, že poškozenou měli usmrtit členové Organizace pro osvobození Palestiny, také k této se vyjádřil jak nalézací soud (str. 31-32 rozsudku), tak soud odvolací (str. 5 rozsudku), přičemž oba tyto soudy dospěly k závěru, že tomuto neodpovídá žádný z provedených důkazů. Nalézací soud nadto poukázal (str. 31) na obdobný způsob obhajoby obviněného také v případě řízení vedených před kyperskými orgány činnými v trestním řízení, kdy tento způsob obhajoby zcela odpovídá znalcem shledaným tendencím obviněného k účelové agravaci objektivně existujících skutečností, které opakovaně mění a tvoří soubor imaginárních představ o tom, jak celý skutek měl probíhat.
25. Ani biologické stopy obviněného, které měla poškozená za nehty, a poranění na jeho rukách jej podle jeho mínění neusvědčují jako pachatele, neboť k přenesení biologických stop mohlo dojít již dříve a závěry znalce stran vzniku jeho poranění nejsou jednoznačné. Z vypracovaných odborných vyjádření (str. 24-25 rozsudku nalézacího soudu) jednoznačně vyplynulo, že za nehty poškozené byl nalezen smíšený biologický materiál obviněného a poškozené, přičemž biologický materiál žádné jiné osoby za jejími nehty nalezen nebyl. Znalec k danému uvedl (str. 26 téhož rozsudku), že s ohledem na limitované možnosti vědy v době provádění zkoumání (tedy bezprostředně po trestném činu) se muselo jednat o tzv. silnou stopu, která je nějakým způsobem intenzivní, přičemž za nejpravděpodobnější označil krev druhé osoby. Zároveň dodal, že o odhalení stopy vzniklé z běžného kontaktu by bylo možno hovořit pouze v případě zkoumání provedeného v nynější době. Také k zraněním obviněného se vyjádřil znalec (str. 21 rozsudku nalézacího soudu), který vyloučil obhajobu obviněného stran vzniku těchto poranění, kdy naopak způsob vzniku těchto zranění odpovídal skutkovému ději tak, jak byl zjištěn nalézacím soudem.
26. Dovolatel dále namítá porušení zásady in dubio pro reo . Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tedy zřejmé, že zmíněná zásada má procesní charakter, týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Současně lze s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu dodat, že Úmluva ani Listina neupravuje úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 213/17.
27. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ve svém dovolání uplatnil toliko námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
28. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 7. 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu