ECLI:CZ:NS:2018:6.TZ.14.2018.1
sp. zn. 6 Tz 14/2018-21
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 8. 8. 2018 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců Mgr. Daniela Broukala a JUDr. Vladimíra Veselého stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. R . , proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Karlových Varech ze dne 12. 9. 1956, sp. zn. T 179/56, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl, takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Karlových Varech ze dne 12. 9. 1956, sp. zn. T 179/56, byl v neprospěch obviněného J. R. porušen zákon v ustanovení §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona.
Napadený rozsudek se zrušuje. Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný J. R., se podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „ dne 12. června 1956 v L. okr. S. odmítl s odvoláním se na své náboženské přesvědčení převzít povolávací rozkaz k nástupu vojenského cvičení a toto cvičení také dne 19. června 1956 skutečně nenastoupil “, ve kterém byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Karlových Varech ze dne 12. 9. 1956, sp. zn. T 179/56, shledán trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, neboť označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
1) Pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Karlových Varech ze dne 12. 9. 1956, sp. zn. T 179/56, byl obviněný J. R. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona (dále jen tr. zák.), pro skutek spočívající v tom, že „ dne 12. června 1956 v L. okr. S. odmítl s odvoláním se na své náboženské přesvědčení převzít povolávací rozkaz k nástupu vojenského cvičení a toto cvičení také dne 19. června 1956 skutečně nenastoupil “, a byl odsouzen podle §265 odst. 1, §30 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců nepodmíněně. Podle §68 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byla uložena povinnost nahradit náklady trestního řízení zálohované státem.
2) Vzhledem k tomu, že proti uvedenému rozsudku nebyl podán opravný prostředek, stal se pravomocným dnem 15. 9. 1956.
3) Ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného dne 1. 6. 2018 u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného, ve které vytkl shora uvedenému rozsudku nesprávnost výroku o vině. Poukázal na to, obviněný byl odsouzen za to, že uplatnil právo na svobodu svědomí, které i v té době bylo garantováno §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z 9. května 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.), přičemž dále došlo k porušení §2 odst. 3 tr. ř., podle kterého bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech. Ministr spravedlnosti závěrem podané stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb. ve vztahu k ustanovení §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Karlových Varech ze dne 12. 9. 1956, sp. zn. T 179/56, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí a aby dále postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. a obviněného zprostil obžaloby pro skutek, kterým byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Karlových Varech ze dne 12. 9. 1956, sp. zn. T 179/56, uznán vinným.
4) Intervenující státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se ve svém vyjádření u veřejného zasedání s podanou stížností pro porušení zákona v plném rozsahu ztotožnila, včetně závěrečného návrhu.
5) Obhájce obviněného odkázal na své písemné vyjádření k podané stížnosti pro porušení zákona a vyjádření intervenující státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
6) Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného.
7) S ohledem na omezené množství listin, které měl Nejvyšší soud k dispozici, mohl tento z rozsudku, který byl napaden stížností pro porušení zákona konstatovat, že obviněný dne 12. 6. 1956 odmítl převzít povolávací rozkaz, který mu byl tajemníkem MNV doručen. Odmítl nastoupit vojenské cvičení, neboť se vojenská služba příčí, jako příslušníku sekty „svědků J.“, jeho náboženskému přesvědčení, následně vojenské cvičení nenastoupil. Z usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 12. 7. 1983, sp. zn. Nt 105/83, bylo možno konstatovat, že tímto usnesením bylo obviněnému podle §363 tr. ř. ve spojení s ustanovením §69 odst. 1 písm. c) tr. zák. zahlazeno odsouzení z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Karlových Varech ze dne 12. 9. 1956, sp. zn. T 179/56 (trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců).
8) Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, jenž se k otázce svobody svědomí vyjádřil mimo jiné v tom smyslu, že tato „má konstitutivní význam pro demokratický právní stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem - tj. myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Naopak je příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za pomoci represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu jediné etické rozhodnutí. Tento trend lze sledovat i v československé, resp. české ústavní rovině. Tak ústavní listina č. 121/1920 Sb., stejně jako současná Listina základních práv a svobod, nepředpokládala možnost zákonného omezení svobody svědomí, kterou výslovně obsahovala. Tzv. Ústava 9. května č. 150/1948 Sb. sice v čl. 15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb. již svobodu svědomí vůbec nezmiňuje… Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy ‚tady a teď‘, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve všech situacích. V rozhodnutí diktovaném svědomím jde o splynutí pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací. Jde tedy o integraci poznané normy s posouzením skutkového stavu. Rozhodnutí diktované svědomím spočívá na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických představách. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.“ Svobodu svědomí proto nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, když navíc svoboda svědomí patří k tzv. absolutním základním právům, která nelze omezit obyčejným zákonem. „ Každý zákon z jedné strany vyjadřuje veřejný zájem a z druhé strany formuluje i mravní přesvědčení parlamentní většiny, díky níž byl přijat, a tímto způsobem formuluje mravní přesvědčení většiny společnosti, jejímž odrazem je složení parlamentu. Je-li individuální svědomí v rozporu s určitou právní normou, zajisté taková skutečnost nemůže mít za následek nezávaznost takové právní normy, byť i jen ve vztahu k osobě, jíž svědomí velí konkrétní právní normu nerespektovat. Svoboda svědomí však může mít vliv na uplatnitelnost či vynutitelnost takové právní normy ve vztahu k těm, jejichž svědomí se příčí. Při zvažování, zda se v případě takového konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí má prosadit posléze jmenovaná svoboda svědomí, je třeba zvážit, zda by takové rozhodnutí nezasáhlo do základních práv třetích osob anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku České republiky jako celku (ústavně imanentní omezení základních práv a svobod.)“
9) Dále považuje Nejvyšší soud v souvislosti s předmětnou trestní věcí poukázat na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.
10) Je tedy zřejmé, že v rozporu s tímto právním názorem deklaroval stížností pro porušení zákona napadený rozsudek vinu obviněného J. R., přičemž nerespektoval právo náboženské svobody a přesvědčení obviněného, jejichž uplatnění obviněným v praxi postrádalo prvky společenské nebezpečnosti a protiprávnosti. Bývalý Nižší vojenský soud v Karlových Varech odsoudil obviněného pro jeho náboženské přesvědčení, aniž by zohlednil, že obviněný uplatnil své právo na svobodu svědomí, zaručené mu Ústavou, jakož i Všeobecnou deklarací lidských práv. Bývalý Nižší vojenský soud v Karlových Varech tudíž pochybil, jestliže nezvážil, zda byl posuzovaný skutek vzhledem k motivaci obviněného vůbec trestným činem, neboť obviněný tímto svým jednáním pouze realizoval svá základní práva a svobody. Ze skutkových zjištění bývalého Nižšího vojenského soudu v Karlových Varech jasně vyplývá, že obviněný odmítl převzít povolávací rozkaz a nastoupit vojenské cvičení, a to z důvodu svého náboženského přesvědčení. Z pohledu obviněného se tedy jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva na svobodu svědomí zaručeného mu mj. v §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky.
11) Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona, ke kterému napadeným rozsudkem došlo v neprospěch obviněného v ustanoveních §265 odst. l tr. zák., podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a podle §271 odst. l tr. ř. sám s ohledem na závěry plynoucí z výše uvedených skutečností a rozhodnutí Ústavního soudu ve věci rozhodl tak, že podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 8. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu