ECLI:CZ:NS:2018:7.TD.32.2018.3
sp. zn. 7 Td 32/2018-I-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 6. 6. 2018 v neveřejném zasedání, ve věci obviněného D. R., a dalších obviněných, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 21/2013, o návrhu obviněného D. R. na odnětí a přikázání věci takto:
Podle §25 tr. ř. se věc Krajskému soudu v Praze neodnímá .
Odůvodnění:
U Krajského soudu v Praze byla dne 5. 4. 2013 podána obžaloba na obviněného D. R. a další obviněné. Obviněným je kladeno za vinu spáchání několika skutků, které byly právně kvalifikovány jako zejména pokračující zločiny přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku, poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku, podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku. Trestní věc se nachází ve fázi řízení před soudem prvního stupně a je u Krajského soudu v Praze vedena pod sp. zn. 4 T 21/2013.
Nejvyššímu soudu byl dne 17. 4. 2018 předložen trestní spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 21/2013, k rozhodnutí o návrhu obviněného D. R. na postup podle §25 tr. ř. V předkládací zprávě soudu uvedl, že dne 7. 3. 2018 bylo u Krajského soudu v Praze konáno hlavní líčení, jehož programem byl výslech soudního znalce a doplňující výslech obviněného D. R. V rámci doplňující výpovědi obviněného byl na počátku přednesu ústně podán a stručně odůvodněn ve smyslu §25 tr. ř. návrh obviněného na odnětí a přikázání věci.
V návrhu obviněného učiněném v hlavním líčení dne 7. 3. 2018, obviněný upozornil na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018, č. j. 6 To 72/2017 – 33095, konkrétně na str. 15 tohoto rozhodnutí, bod 70. Obviněný citoval z této části odůvodnění rozhodnutí, týkající řízení o ochraně osobních údajů. Vrchní soud v Praze uvedl, že „pokuta uložená Krajskému soudu v Praze Úřadem pro ochranu osobních údajů nezakládá podjatost předsedy senátu Mgr. Pacovského, neboť se nejedná o rozhodnutí postihující soudce ve vztahu k projednávané věci a jeho nezávislosti, nýbrž o rozhodnutí vůči Krajskému soudu v Praze jako pachateli deliktu spočívajícího v nedodržení zákonných postupů pro ochranu osobních údajů, za což mu byla uložena sankce. Jinými slovy odpovědným za porušení povinnosti byl uznán soud nikoli soudce jako fyzická osoba.“ Obviněný pak ve světle tohoto konstatování vrchního soudu, který označil, podle slov obviněného, jako pachatele soud jako takový, požádal o to, aby bylo rozhodnuto o delegaci jeho věci, neboť on byl uznán jako poškozený uvedeným krajským soudem a krajskému soudu za to byla uložena sankce a také Vrchní soud v Praze označil krajský soud za pachatele toho deliktu. Obviněný tak postavil svůj návrh na postup podle §25 tr. ř. na této části odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 To 72/2017.
Z důvodu, že obviněný nekonkretizoval soud, jemuž by měla být věc přikázána, Nejvyšší soud věc (původně vedenou pod sp. zn. 7 Td 22/2018) bez rozhodnutí o návrhu vrátil krajskému soudu k jeho doplnění obviněným. Podáním, které bylo Krajskému soudu v Praze doručeno dne 24. 5. 2018 obviněný navrhl, aby byla věc odňata Krajskému soudu v Praze a přikázána některému ze soudů na území Moravy, vzhledem k blízkosti konkretizoval Krajský soud v Brně. Věc poté byla znovu předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí dne 31. 5. 2018 a je vedena pod sp. zn. 7 Td 32/2018.
Podáním, které bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 4. 6. 2018 obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. R. Jelínka obsáhle odůvodnil návrh podaný samotným obviněným v hlavním líčení dne 7. 3. 2018. Odůvodnění návrhu na delegaci dále doplnil řadou příloh. V odůvodnění zdůrazňuje, že návrh na delegaci byl po skutkové stránce založen na odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 To 72/2017, konkrétně bodu 70 rozhodnutí. Obviněný má za to, že podání podnětu obviněného D. R. a jeho obhájce k Úřadu pro ochranu osobních údajů pro porušení jeho práva na ochranu osobních údajů, řízení před tímto úřadem, které následně vyvrcholilo ve vydání rozhodnutí o tom, že Krajský soud v Praze porušil zákon (zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů) s tím, že mu byla uložena finanční pokuta, zásadním způsobem zpochybňují věrohodnost takového soudu objektivně a nezaujatě rozhodnout o vině či nevině obviněného D. R. Podle obviněného nebyly dostatečně osvětleny důvody a motivy předsedkyně soudu, místopředsedy soudu a předsedy senátu, které je vedly ke zpřístupnění osobních údajů D. R. médiím. Dále má za to, že ve výpovědích a podáních těchto osob o schválení a průběhu zpřístupnění osobních údajů obviněných jsou rozpory, které by bylo třeba osvětlit. Věrohodnost soudu, jeho nestrannost a nezávislost je podle obviněného zpochybněna také osobami přísedících.
Obviněný uvedl, že již Vrchní soud v Praze rozhodoval o jeho návrhu na postup podle §25 tr. ř., a to usnesením ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 1 Ntd 3/2015, v němž se stěžejně zabýval problematikou zpřístupnění osobních údajů obviněných médiím. Citoval z odůvodnění tohoto rozhodnutí a obsáhle se způsobem odůvodnění polemizoval. Se způsobem odůvodnění rozhodnutí obviněný vyjádřil nesouhlas. Zdůraznil, že z rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 23. 10. 2013, č. j. UOOU – 03586/13 – 33, vyplývá, že Krajský soud v Praze neposkytl ochranu právům D. R. a v tomto případě porušil zákon. Krajskému soudu v Praze uložil pokutu ve výši 10 000 Kč. Předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů pak potvrdil toto rozhodnutí a rozklad Krajského soudu v Praze zamítl. Krajský soud v Praze uloženou pokutu zaplatil, aniž by uplatnil náhradu vůči jakékoli konkrétní osobě, která se měla podle obviněného protiprávního jednání dopustit. Obviněný se domnívá, že tímto postupem krajský soud kryje osobu, která se měla dopustit protiprávního jednání. Poukázal na řadu dokumentů založených v trestním spise sp. zn. 4 T 21/2013, z nichž podle něj vyplývají rozpory v tvrzení aktérů k průběhu „nezákonného jednání“ . Má za to, že se Vrchní soud v Praze v uvedeném rozhodnutí nezabýval věrohodností Krajského soudu v Praze ani osvětlením důvodů a motivů, které vedly ke zpřístupnění jeho osobních údajů médiím.
Obviněný dále obsáhle a podrobně poukazuje na jednotlivá vyjádření různých osob k problematice zpřístupnění osobních údajů obviněných médiím v této věci a shledává v nich rozpory. Ve vyjádřeních předsedy senátu, předsedkyně soudu a místopředsedy soudy je podle obviněného možné sledovat snahu o bagatelizaci vlastního protizákonného postupu, nepřesvědčivý výklad právních norem, zejména snahu o přenesení odpovědnosti na jiné subjekty a vlastní vyvinění. Obviněný v této souvislosti poukázal na základní atribut jeho práva na spravedlivý proces, a to na právo projednání jeho věci nezávislým a nestranným soudem. Soud, který byl shledán osobou porušující zákon a osobou penalizovanou, stěží podle obviněného naplňuje garanci nestranného a nezávislého arbitra v jeho věci.
Pokud jde o přísedící Krajského soudu v Praze, upozornil, že všichni přísedící Krajského soudu v Praze jsou voleni zastupitelstvem Středočeského kraje, který má však v uvedeném trestním řízení postavení poškozeného. Vyloučení všech přísedících Krajského soudu v Praze, pramenící z jejich úzké vazby na subjekt v procesním postavení poškozeného (Středočeský kraj), ve spojení s (podle obviněného) nedostatečnými systémovými zárukami jejich nestrannosti a nezávislosti, je podle obviněného důvodem postupu podle §25 tr. ř. V této souvislosti poukázal na řadu rozhodnutí různých soudů vztahující se k problematice nezávislosti a nestrannosti soudu. Přísedící Krajského soudu v Praze podle obviněného ve vztahu k němu nebudí navenek zdání nezávislosti a objektivní nestrannosti. K tomu poukázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiných věcech, zabývajících se otázkami blízkého vztahu mezi soudci rozhodujícího soudu a poškozeným, přičemž řešení této otázky v daných konkrétních případech vedlo k postupu podle §25 tr. ř.
Obviněný na závěr uvedl, že jiný soud, nezatížený pochybeními Krajského soudu v Praze, by podle něj skýtal nezpochybnitelné garance nezávislosti a nestrannosti. Je podle něj v zájmu spravedlnosti a vnímání spravedlnosti, aby byla věc Krajskému soudu v Praze odejmuta a přikázána jinému věcně příslušnému soudu.
Nejvyšší soud projednal předložený návrh obviněného na delegaci věci a dospěl k následujícímu závěru.
Podle §25 tr. ř. může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem „důležité důvody“ sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení §25 tr. ř., dle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu. K odnětí věci a jejímu přikázání jinému soudu přitom může dojít ve kterémkoliv stadiu trestního řízení.
Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že se trestní věc obviněných v době rozhodování Nejvyššího soudu o návrhu obviněného D. R. na delegaci, nachází ve stadiu řízení před soudem prvního stupně. Není sporu o tom, že Krajský soud v Praze je místně i věcně příslušným soudem k projednání a rozhodnutí trestní věci obviněných, jakož i je zřejmé, že Nejvyšší soud je příslušný k rozhodnutí o návrhu obviněného na odnětí věci příslušnému soudu, neboť je soudem nejblíže společně nadřízeným Krajskému soudu v Praze a Krajskému soudu v Brně (kam požaduje obviněný D. R. přikázání trestní věci).
Podstatou návrhu obviněného na delegaci je jeho nedůvěra v nestranné a nezávislé rozhodování celého Krajského soudu v Praze v jeho trestní věci. V podstatě se domnívá, že soud jako celek, tedy žádný ze soudců tohoto soudu, není schopen v jeho věci nestranně rozhodnout. Své přesvědčení postavil především na svém subjektivním pocitu vyvolaném medializací jeho případu dále související s postupem krajského soudu, který vyvrcholil rozhodnutím Úřadu pro ochranu osobních údajů o uložení pokuty České republice – Krajskému soudu v Praze ve správním řízení. Nedůvěra obviněného pak pramení z postupu krajského soudu a jeho funkcionářů ve věci řízení o ochraně osobních údajů pro neoprávněné zveřejnění údajů týkajících se obviněných v této věci. Motivem podání návrhu je odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 To 72/2017 (č. l. 33095 a násl. tr. spisu), a to konkrétně argumenty soudu u bodu 70 tohoto rozhodnutí, z něhož obviněný zvlášť vyjímá z kontextu celého rozhodnutí pasáž, že krajský soud se ve správním řízení dopustil vůči němu deliktu, čímž byla podle něj zpochybněna věrohodnost takového soudu v jeho věci objektivně a nezaujatě rozhodnout. Nejvyšší soud však v argumentech obsáhle rozváděných v odůvodnění návrhu obviněného neshledal důležité důvody pro tak výjimečný postup jakým je postup podle §25 tr. ř.
Především je zřejmé, že obviněný opakuje stále shodné námitky a vtěluje je do svých různých podání (námitka podjatosti, stížnost proti rozhodnutí o námitce podjatosti, opakovaný návrh na delegaci) a v podstatě není spokojen s tím, jak se soudy s jeho argumenty vypořádaly a jak ve věci rozhodly. Své námitky tak evidentně postavil především na svém subjektivním vnímání průběhu trestního řízení proti jeho osobě, na svém nesouhlasu se způsoby rozhodování soudů v jeho věci. Samotná okolnost, že soud (předseda senátu) vede řízení a věc rozhodne v rozporu s právním názorem nebo přáním obviněného nebo účastníka řízení neznamená, že jeho rozhodnutí je nezákonné, nespravedlivé a nikoli nestranné, a že tedy existuje důvod pro odejmutí věci tomuto soudu a její přikázání soudu jinému. Z konstantní judikatury vyplývá, že způsob rozhodování soudu (soudců) nemůže být důvodem pro jejich vyloučení z rozhodování věci (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 23/1998 Sb. rozh. tr., a rozhodnutí publikované pod označením T 339 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu nakladatelství C. H. Beck), takovým důvodem by dokonce nebylo ani zjištění, že soud v minulosti porušil některé z ústavně zaručených základních práv obviněného. Ani tato skutečnost sama o sobě nestačí k závěru, že objektivita řízení není u tohoto soudu zaručena a je tak dán důvod k odnětí věci a jejímu přikázání jinému soudu téhož druhu a stupně (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod označením T 398 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu nakladatelství C. H. Beck).
V uvedené věci je potřeba podotknout, že Vrchní soud v Praze v části odůvodnění pod bodem 70 reagoval na námitku obviněného (a dalších obviněných) uplatněnou jednak v námitce podjatosti vůči předsedovi senátu Mgr. R. Pacovskému a oběma přísedícím a opakovaně uplatněnou ve stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 4 T 21/2013, jímž bylo rozhodnuto, že podle §31 odst. 1 tr. ř. ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. nejsou předseda senátu Mgr. R. Pacovský a přísedící doc. Ing. T. Mičunek, Ph.D., a J. Otálal vyloučeni z věci projednávané pod sp. zn. 4 T 21/2013. Oba soudy shodně uzavřely, že ani rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů ve správním řízení o uložení pokuty Krajskému soudu v Praze nezakládá podjatost předsedy senátu Mgr. R. Pacovského.
Shodnými argumenty obviněného, v nichž spatřoval důležité důvody pro postup podle §25 tr. ř. (důvody vycházející z úkonů vedení Krajského soudu v Praze nebo učiněné s jeho vědomím a důvody vztahující se k vazbě přísedících tohoto soudu ke Středočeskému kraji, který má v této trestní věci postavení poškozeného) se velice pečlivě zabýval již Vrchní soud v Praze při rozhodování o předchozím návrhu obviněného D. R. na delegaci. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 1 Ntd 3/2015, nevyhověl návrhu obviněného, neboť ve shodných argumentech, jaké jsou součástí i současného návrhu obviněného, neshledal důležité důvody pro postup podle §25 tr. ř. Nejvyšší soud na toto rozhodnutí plně odkazuje a neshledal důvody, aby na závěrech uvedených v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze cokoli měnil. Je zřejmé, že samotné rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů o tom, že postupem krajského soudu byla porušena v rozhodnutí uvedená ustanovení zákona o ochraně osobních údajů a České republice – Krajskému soudu v Praze byla ve správním řízení uložena pokuta, rozhodně nezakládá neschopnost předsedy senátu Mgr. R. Pacovského a potažmo všech soudců Krajského soudu v Praze (jak namítá obviněný) ve věci obviněného D. R. a dalších obviněných nestranně rozhodnout.
Důvodem ke změně místní příslušnosti soudu podle §25 tr. ř. nemůže být jakákoliv, v tomto případě nepodložená, nedůvěra obviněného v objektivní rozhodování všech soudců Krajského soudu v Praze v jeho trestní věci. V obecné rovině Nejvyšší soud upozorňuje, že v zásadě se lze domáhat vyloučení jen těch konkrétních soudců, kteří jako zákonní soudci jsou určeni rozvrhem práce příslušného soudu k projednání a rozhodnutí předmětné věci. Teprve pro případ, že by došlo k rozhodnutí o jejich vyloučení z projednávání a rozhodování věci (popř. k vyloučení některého z nich), by přicházelo v úvahu zabývat se povahou a důvody, pro které zákonný soudce příslušného soudu je vyloučen z rozhodování a zda tyto důvody by se případně mohly vztahovat i k dalším zákonným soudcům tohoto soudu. Taková situace v posuzované věci není dána. Ve věci činný předseda senátu ani přísedící nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů v trestní věci obviněného.
Námitky směřující k vyloučení orgánů činných v trestním řízení z vykonávání úkonů trestního řízení lze tedy vznášet jen proti konkrétním osobám, které se na provádění těchto úkonů skutečně podílejí, nikoli proti neurčitým osobám (např. proti všem soudcům určitého kraje; srov. ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. §30 In: ŠÁMAL Pavel, GŘIVNA Tomáš, NOVOTNÁ Jaroslava, PÚRY František, RŮŽIČKA Miroslav, ŘÍHA Jiří, ŠÁMALOVÁ Milada, ŠKVAIN Petr. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 371). Z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř. lze rozhodnout jen o vyloučení soudce nebo přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Tedy v zásadě lze rozhodovat jen o vyloučení soudce jako konkrétní osoby nebo o vyloučení soudců jako konkrétních osob. Nelze rozhodovat o vyloučení senátu (viz rozhodnutí publikované pod č. 34/1997 Sb. rozh. tr.).
Za důležitý důvod pro delegaci věci nelze považovat ani argument, že všichni přísedící uvedeného senátu (rozhodujícího ve věci) byli zvoleni zastupitelstvem Středočeského kraje, který má v uvedené věci postavení poškozeného. V uvedené věci Nejvyšší soud především zcela odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 1 Ntd 3/2015, který se podrobně zabýval shodnou námitkou obviněného v jeho předchozím návrhu na delegaci. V uvedené věci nebyly prokázány u dotčených přísedících žádné domnělé úzké vazby na poškozeného (Středočeský kraj). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že základní předpoklady pro výkon funkce soudce i přísedícího, které jsou společně upraveny v ustanovení §60 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, také poskytují záruku jejich nezávislého a nestranného rozhodování. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 4 T 21/2013, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 To 72/2017, bylo rozhodnuto, že přísedící doc. Ing. T. Mičunek, Ph.D., a J. Otálal nejsou vyloučeni z projednávání věci obviněného.
Nezbývá než konstatovat, že obviněný ve svém návrhu na odnětí jeho trestní věci Krajskému soudu v Praze a její přikázání Krajskému soudu Brně, neuvedl žádné závažné argumenty, které by byly natolik zřetelné a zřejmé, že by jednoznačně prokazovaly důvodnost jeho návrhu. Odnětí věci místně příslušnému soudu a její přikázání jinému věcně příslušnému soudu, je rozhodnutím výjimečným a znamená průlom do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pro takový postup musí být dány důležité důvody, které ale Nejvyšší soud neshledal.
Nejvyšší soud uzavírá, že v argumentaci obviněného D. R. neshledal důležité důvody na postup podle §25 tr. ř. a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 6. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu