ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1014.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1014/2018-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 9. 2018 o dovolání obviněné V. L. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2018, sp. zn. 6 To 71/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 5 T 103/2017 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné V. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 5 T 103/2017, byla obviněná V. L. uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzena podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři léta, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Karlových Varech spočíval v podstatě v tom, že obviněná v době od září 2015 do 13. 10. 2016, kdy proti ní bylo vedeno exekuční řízení pro jiný dluh, v K. V. od poškozeného J. H. pod různými legendami vylákala postupně částku 350 000 Kč, zároveň mu podepisovala potvrzení o půjčce a později smlouvy o půjčce, uváděla, že mu peníze vrátí po vyplacení částky 3 800 000 Kč, kterou jí má vyplatit Karlovarská krajská nemocnice za soudní spor, který vyhrála, což se nezakládalo na pravdě, a peníze mu nevrátila.
Odvolání obviněné, podané proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2018, sp. zn. 6 To 71/2018, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněná podala prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni. Výrok o zamítnutí odvolání napadla s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že nebyly naplněny zákonné znaky trestného činu. Poukázala na to, že poškozený věděl, za jakým účelem si od něho půjčuje peníze. Uvedla, že v době domlouvání půjček neměla úmysl peníze nevrátit a že k nevrácení peněz došlo vlivem neočekávaných událostí. Další námitky zaměřila proti výroku o trestu, který podle ní odporuje zásadě přiměřenosti. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci nebo aby změnil výrok o trestu a uložil jí podmíněný trest odnětí svobody nebo domácí vězení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření označil námitky obviněné proti výroku o vině za zjevně neopodstatněné a uvedl, že námitky týkající se přiměřenosti trestu nejsou dovolacím důvodem. Navrhl, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájkyni k případné replice, ale obhájkyně na ně nereagovala.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je ohledně výroku o vině zjevně neopodstatněné a že ohledně výroku o trestu bylo podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku se větší škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč.
Zjištěným skutkem byly zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku evidentně naplněny. Námitky obviněné postrádají jakékoli opodstatnění.
Pro naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku (bez ohledu na okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby) není podstatné, že obviněná poškozenému pravdivě uváděla, na co potřebuje peníze. Žádnou roli tedy nehraje namítaná okolnost, že poškozený věděl, za jakým účelem ho obviněná žádala o peníze a že šlo o peníze na nájem, jídlo apod. Rozhodné je, že obviněná poškozenému svou žádost o peníze prezentovala nepravdivě jako žádost o půjčku, přičemž předstírala, že peníze vrátí. Obviněná byla v situaci, kdy neměla prakticky žádný příjem, který by jí vrácení peněz umožňoval, a navíc proti ní bylo naopak vedeno exekuční řízení kvůli jinému nesplacenému dluhu. I ze subjektivního hlediska obviněné tudíž bylo od počátku jasné jak její vědomí, že peníze přijaté od poškozeného nevrátí, tak i srozumění s tímto následkem. Obviněná tak spáchala čin úmyslně podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Podvodný charakter jednání obviněné byl zvýrazněn tím, že poškozenému předstírala, že má dostatečný zdroj, z něhož peníze vrátí, a že tímto zdrojem je částka 3 800 000 Kč, o které nepravdivě tvrdila, že ji vysoudila na Karlovarské krajské nemocnici. Podstatou trestného činu bylo to, že obviněná uvedla poškozeného v omyl ohledně vrácení peněz, nikoli ohledně toho, na co peníze sama potřebuje. Poškozený poskytl obviněné peníze ve formě půjčky, neboť pod vlivem klamavého jednání obviněné mylně předpokládal, že mu je obviněná vrátí. Jednání obviněné nelze charakterizovat jinak, než že celkovou částku 350 000 Kč na poškozeném vylákala pod nepravdivým slibem, že mu tyto peníze vrátí.
Výrok o vině obviněné přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku je ve shodě se zákonem. Napadené usnesení Krajského soudu v Plzni, jímž byl výrok o vině ponechán beze změny, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Námitky, jimiž obviněná vytkla nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku zrušení výroku o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněná neuplatnila a očividně to ani nepřicházelo v úvahu. Nepodmíněný trest odnětí svobody na tři léta byl obviněné uložen jako přípustný druh trestu ve výměře v mezích zákonné trestní sazby stanovené v §209 odst. 3 tr. zákoníku v rozpětí od jednoho roku do pěti let.
Do výroku o trestu, který byl uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, Nejvyšší soud jako dovolací soud nezasahuje, ledaže by uložený trest byl v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že by tím byla porušena ústavní zásada proporcionality trestní represe, která je jedním z atributů demokratického právního státu. V posuzované věci se o nic takového nejedná. Trest odnětí svobody byl obviněné uložen ve výměře nacházející se ve středu zákonné trestní sazby, čímž byl vzat dostatečný ohled na vše, co se dalo hodnotit ve prospěch obviněné. Nepodmíněnost trestu byla přijatelně zdůvodněna recidivou, která byla v případě obviněné zesílena tím, že posuzovaný trestný čin spáchala ve zkušební době předcházejícího podmíněného odsouzení. Ústavní zásada proporcionality trestní represe rozhodně nebyla porušena.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu