ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1039.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1039/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 9. 2018 o dovolání obviněného T. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2018, sp. zn. 7 To 26/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 106/2017 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 4 T 106/2017, byl obviněný T. H. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na sedm měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku posoudil Okresní soud v Bruntále skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný v době od 1. 9. 2015 do 15. 5. 2017 v B. a jinde úmyslně řádně nepřispíval na výživu svého nezletilého syna XXXXX*), ač mu tato povinnost vyplývala z občanského zákoníku a z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2014, sp. zn. 14 Co 285/2014, podle kterého byl nezletilý svěřen do střídavé péče obou rodičů a obviněný byl zavázán k povinnosti přispívat na jeho výživu částkou 1 000 Kč měsíčně splatnou vždy k prvnímu dni v měsíci předem k rukám matky S. M., takže na výživném zůstal dlužen 21 000 Kč, a vyživovací povinnost nekompenzoval ani jiným vhodným způsobem.
O odvolání, které podal obviněný proti všem výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2018, sp. zn. 7 To 26/2018. Podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu Bruntále zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. byl obviněný odsouzen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce nepodmíněně s tím, že pro výkon trestu byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Tento rozsudek napadl především proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině, a dále napadl i výrok o trestu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl nedostatek trestnosti svého jednání. Vytkl, že nemohl naplnit znaky trestného činu zanedbání povinné výživy, jestliže o syna osobně a finančně pečoval ve střídavé péči. Uvedl, že výrok o vině je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Vytkl uložení nepřiměřeně přísného trestu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření označila dovolání v části směřující proti výroku o vině za zjevně neopodstatněné. Poukázala na to, že námitky týkající se přiměřenosti trestu nejsou dovolacím důvodem. Navrhla, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájci k případné replice, ale obhájce na ně nereagoval.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zčásti zjevně neopodstatněné a zčásti bylo podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo neplní úmyslně svou zákonnou povinnost vyživovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce.
Pokud soudy došly k závěru, že posuzovaným skutkem byly tyto zákonné znaky naplněny, nelze jim nic vytknout.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2014, sp. zn. 14 Co 285/2014, byl předcházející rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 14. 4. 2014 změněn tak, že nezletilý XXXXX*), který byl až dosud ve výchově matky, byl odňat z výchovy matky a svěřen do střídavé péče obou rodičů a obviněnému jako otci bylo uloženo platit na nezletilého výživné v částce 1 000 Kč měsíčně, přičemž zároveň bylo rozhodnuto, že matce se výživné nestanoví. Povinnost platit výživné byla obviněnému uložena s ohledem na odůvodněné potřeby nezletilého a na schopnosti a možnosti obviněného vyplývající z jeho majetkových poměrů a zároveň s přihlédnutím ke zhoršené sociální situaci matky nezletilého. Účelem výživného, které byl obviněný povinen platit na nezletilého, byť nezletilý jinak byl svěřen do střídavé péče obou rodičů, bylo kompenzovat rozdílnou hmotnou úroveň, v níž se nezletilý ocital, pokud byl střídavě v péči matky a v péči obviněného jako otce. Soudem stanovené výživné tedy směřovalo k tomu, aby byla zajištěna odpovídající výživa nezletilého v situaci, kdy se v rámci střídavé péče nacházel v péči matky. I neplacením takto stanoveného výživného lze spáchat trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku. Rozhodně tedy nemůže obstát názor, který obviněný prezentoval v dovolání a který byl založen na myšlence, že zákonné znaky trestného činu zanedbání povinné výživy nelze naplnit, pokud je nezletilé dítě ve střídavé péči obou rodičů. Osobní péči obviněného o nezletilého syna v době, kdy se u něho nezletilý nacházel v rámci střídavé péče, nelze považovat za způsob splnění soudem stanovené vyživovací povinnosti, jejímž účelem bylo, aby obviněný přispíval na výživu nezletilého, pokud se v rámci střídavé péče nacházel v péči matky.
Výrok o vině obviněného přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku nijak nekoliduje s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tím je vyjádřena zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestní represe jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). V posuzované věci obviněný neplatil soudem stanovené výživné na nezletilého syna ve věku kolem 5-6 let. Jednání obviněného se vyznačovalo soustavností, neboť trvalo po dobu jednoho a tří čtvrtin roku, tedy po relativně velmi dlouhou dobu. Neplacení výživného tu nabývalo na vyšší míře závažnosti s ohledem na to, že jeho účelem bylo kompenzovat zhoršenou hmotnou úroveň, v níž se o nezletilého v rámci střídavé péče starala matka. Za tohoto stavu mělo jednání obviněného povahu vyloženě kriminálního činu, na který nelze reagovat jinak než uplatněním trestní represe.
Výrok o vině obviněného je evidentně ve shodě se zákonem a odpovídá i ustálené soudní praxi (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1049/2016). Napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž byl výrok o vině ponechán beze změny, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z tohoto hlediska je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Námitky týkající se přiměřenosti trestu nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto ohledu obviněný podal dovolání z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku zrušení výroku o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. O nic takového se v dané věci nejedná. Obviněnému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody jako přípustný druh trestu, a to ve výměře čtyř měsíců, tj. v mezích zákonné trestní sazby stanovené v §196 odst. 1 tr. zákoníku až na jeden rok.
Do výroku, jímž byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, Nejvyšší soud jako dovolací soud nezasahuje, ledaže by uložený trest byl v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že by tím byla porušena ústavní zásada proporcionality trestní represe jako jeden ze znaků demokratického právního státu. Trest odnětí svobody, jehož výměra byla v posuzované kauze stanovena v dolní polovině zákonné trestní sazby, vyjadřuje vše, co se dalo hodnotit ve prospěch obviněného. Nepodmíněnost trestu byla přijatelně zdůvodněna recidivou obviněného zesílenou tím, že se trestného činu dopustil ve zkušební době stanovené v rámci předcházejícího podmíněného trestu odnětí svobody uloženého mimo jiné za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V uloženém trestu tak nelze spatřovat porušení ústavní zásady proporcionality trestní represe.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.