ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1062.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1062/2018-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. 10. 2018 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného P. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 9 To 43/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 150/2017 takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 9 To 43/2018, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 52 T 150/2017.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 52 T 150/2017, bylo podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného P. H. pro skutek spočívající v tom, že přestože věděl, že na základě rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy – Odboru dopravně správních činností ze dne 13. 12. 2016, které nabylo právní moci téhož dne, má uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci, řídil dne 1. 12. 2017 v P., L. ulici, osobní motorové vozidlo Škoda Superb, v čemž byl spatřován přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Stížnost státního zástupce Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 9 To 43/2018, jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Nejvyšší státní zástupce podal proti usnesení Městského soudu v Praze v zákonné lhůtě v neprospěch obviněného dovolání s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g), l) tr. ř. Připustil správnost závěru soudů, že obviněný nemohl popsaným jednáním porušit zákaz řízení uložený uvedeným rozhodnutím ze dne 13. 12. 2016, neboť od výkonu tohoto trestu bylo dne 30. 11. 2017 pravomocně upuštěno. Nesouhlasil však s tím, že by trestní odpovědnost obviněného neměla být dovozena z toho, že mu bylo odňato řidičské oprávnění v důsledku dosažení dvanácti bodů podle §123 odst. 3, 5 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, o čemž mu bylo Magistrátem hlavního města Prahy zasláno oznámení dne 21. 12. 2016, které mu bylo doručeno tzv. fikcí dne 6. 1. 2017. Dovolatel se s poukazem na vybranou judikaturu Nejvyššího soudu neztotožnil s názorem stížnostního soudu, že by zde nebyla zachována totožnost skutku. Současně připustil, že by bylo nutno z tohoto hlediska doplnit dokazování k subjektivní stránce činu. Namítl dále, že soudy se nezabývaly další podmínkou rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., zda není důvod k postoupení věci. Po výkonu sankce zákazu řízení se totiž pachatel řízením motorového vozidla sice již nemůže dopustit přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, avšak jestliže mu řidičské oprávnění dosud nebylo vráceno, může se dopustit přestupku podle §125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona o silničním provozu. Dovoláním se nejvyšší státní zástupce domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů i další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný se k dovolání nejvyššího státního zástupce nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. c), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Důvody k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal. Přezkoumal proto podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení, včetně usnesení soudu prvního stupně, a shledal, že dovolání je důvodné.
Pokud jde o uplatněné dovolací důvody, podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto mimo jiné o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Konečně podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání – ve smyslu uplatněné alternativy – podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Námitky dovolatele jsou pod uplatněné dovolací důvody podřaditelné, včetně té, která se týká otázky totožnosti skutku. Nejvyšší státní zástupce přiléhavě poukázal na to, že i když tato otázka spadá do práva procesního, což by ji obecně stavělo mimo taxativní výčet zákonných dovolacích důvodů, mohou námitky týkající se nesprávné aplikace zásady obžalovací (§220 odst. 1 tr. ř.) výjimečně naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jestliže porušení této zásady mělo přímý vliv na právní posouzení jednání obviněného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017).
Trestní stíhání obviněného pro projednávaný skutek bylo zastaveno z důvodu uvedeného v §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. že skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění pozbyl.
Soudy prvního a druhého stupně opřely svůj závěr, že popsaný skutek není trestným činem, o zjištění, že od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti bylo dne pravomocně upuštěno rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy (v rozhodnutí soudu prvního stupně blíže specifikovaném) dne 30. 11. 2017, tj. před posuzovaným jednáním, k němuž došlo dne 1. 12. 2017. Soud druhého stupně na tom setrval i přes námitku státního zástupce, že zákaz řízení mohl pro obviněného vyplývat z tzv. vybodování podle zákona o silničním provozu, o čemž bylo obviněnému zasláno oznámení dne 21. 12. 2016, které bylo doručeno tzv. fikcí dne 6. 1. 2017. Svůj závěr opřel především o blíže neodůvodněný názor, že by zde nemohla být zachována totožnost skutku. Tento závěr stížnostního soudu je zjevně nesprávný.
Nejvyšší soud jen ve stručnosti připomíná, že totožnost skutku je zachována v případě zachování totožnosti buď jednání, nebo následku anebo obou těchto složek. Totožnost jednání je zcela zřejmá, ale je zachována i částečná totožnost následku spočívajícího v porušení zájmu na respektování rozhodnutí orgánů státu, které obviněnému P. H. zapovídaly řízení motorových vozidel. Jestliže by tedy v odsuzujícím rozsudku došlo oproti návrhu na potrestání ke změně označení správního rozhodnutí, jímž byla sankce zákazu činnosti uložena, neznamenalo by to porušení totožnosti skutku ve smyslu zásady obžalovací (viz obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1715/2016). Pro úplnost lze dodat, že případné dovození trestní odpovědnosti obviněného vyplývající z porušení zákazu řízení na základě oznámení a výzvy k odevzdání řidičského průkazu podle §123c odst. 3 zákona o silničním provozu by bylo v souladu s ustanovením §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku i s judikaturou (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010, publikované pod č. 1/2011 Sb. rozh. tr.).
Soud druhého stupně se tedy měl řádně zabývat stížnostní námitkou, že zastavení trestního stíhání obviněného pro uvedený skutek bylo předčasné, neboť přicházelo v úvahu dovození jeho trestní odpovědnosti za to, že porušil zákaz řízení motorových vozidel uložený rozhodnutím správního orgánu, konkrétně Magistrátu hlavního města Prahy, z něhož vyplýval zákaz řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku ode dne pozbytí řidičského oprávnění (§123d odst. 1 zákona o silničním provozu), k němuž došlo uplynutím pěti pracovních dnů ode dne, v němž bylo obviněnému doručeno oznámení o dosažení 12 bodů a výzva k odevzdání řidičského průkazu (nepodal-li obviněný písemné námitky podle §123f zákona o silničním provozu).
Jestliže tedy soudy učinily závěr, že stíhaný skutek není trestným činem, jde o závěr přinejmenším předčasný a neodůvodněný.
Ve smyslu §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je důvodná i další námitka dovolatele, že obviněný, jemuž řidičské oprávnění dosud nebylo vráceno, se mohl dopustit přestupku podle §125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona o silničním provozu. Také tuto námitku vznesl už státní zástupce ve stížnosti proti rozhodnutí nalézacího soudu, avšak soud druhého stupně se k ní nijak nevyjádřil. Nejvyšší soud proto jen ve stručnosti připomíná, že po výkonu sankce zákazu řízení motorových vozidel se řidič nestává automaticky držitelem řidičského oprávnění [§3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu], nýbrž musí o jeho vrácení požádat pomocí procedury upravené v §102 zákona o silničním provozu, přičemž v řízení motorového vozidla před vrácením řidičského oprávnění lze spatřovat zmíněný přestupek (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 15 Tdo 876/2013 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 7 Tz 33/2014). Rovněž z tohoto důvodu je předčasné rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť soudy se nezabývaly zákonnou podmínkou takového rozhodnutí spočívající v tom, že není důvod k postoupení věci.
Z uvedených důvodů nemůže napadené usnesení Městského soudu v Praze obstát. Jde o rozhodnutí, které je vadné ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. f), g), l) tr. ř., jak je v dovolání uplatnil nejvyšší státní zástupce. Vzhledem k tomu, že byly v řízení předcházejícím napadenému usnesení naplněny důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (nesprávné právní posouzení skutku) i podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. (bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí), byl naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo v rozporu se zákonem rozhodnuto o zamítnutí stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí o zastavení trestního stíhání.
Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 jako součást řízení, které napadenému usnesení předcházelo, a zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Soud prvního stupně se bude v dalším řízení zabývat především otázkou, zda stíhaným skutkem obviněného byly naplněny znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Z hlediska objektivní stránky bude mít na paměti, že uvedený trestný čin spočívající ve vykonávání činnosti, která byla pachateli zakázána (nebo k ní bylo odňato oprávnění), lze spáchat poté, co pachatel pozbyl řidičského oprávnění (viz výše). Od této skutečnosti, která je objektivní okolností zakládající vykonatelnost rozhodnutí, je nutné odlišovat, zda obviněný o takovém rozhodnutí mohl vědět či věděl, což je významné pro otázku zavinění obviněného, kterou je nutné v rámci prováděného dokazování objasňovat. V projednávané trestní věci proto bude třeba se těmito otázkami zabývat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 8 Tdo 951/2012). Jediná věta, kterou k otázce subjektivní stránky uvedl stížnostní soud, je nejasná a nepřezkoumatelná.
Při posuzování subjektivní stránky činu bude třeba vycházet z judikatury Nejvyššího soudu k této konkrétní problematice (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 11 Tdo 618/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1397/2015). V případě pochybností bude namístě doplnit dokazování zejména výslechem pracovníka magistrátu, který jednal a rozhodoval dne 30. 11. 2017 o upuštění od výkonu zbytku správního trestu zákazu činnosti, k okolnostem takového rozhodnutí a k otázce poučení obviněného, případně provést další důkazy, jejichž potřeba vyvstane. Teprve po řádném zhodnocení uvedených skutečností bude možno ve věci rozhodnout.
Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného usnesení dne 15. 2. 2018 pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláním nejvyššího státního zástupce předložena až dne 24. 8. 2018, ačkoliv dovolání bylo podáno dne 17. 4. 2018. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 10. 2018
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák