ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1072.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1072/2018-66
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 9. 2018 o dovolání obviněného Z. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 6 To 43/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 5/2013 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného Z. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 68 T 5/2013, byl obviněný Z. P. uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen podle §211 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři léta s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na čtyři léta, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev včetně funkce prokuristy na čtyři léta. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody ve vztahu k Československé obchodní bance, a.s. Rozsudkem bylo rozhodnuto také ohledně obviněného D. P.
Skutek posouzený jako zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku spočíval podle zjištění Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně v podstatě v tom, že obviněný Z. P. dne 28. 2. 2008 uzavřel jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti FAJN ZMRZLINA, s.r.o., se sídlem v Uherském Brodě, Šumická 2325, s Československou obchodní bankou, a.s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, smlouvu o úvěru, na základě které byl uvedené společnosti bankou poskytnut revolvingový úvěr na financování zásob do výše 10 000 000 Kč, avšak při uzavírání smlouvy obviněný zatajil, že tyto prostředky budou ihned poskytnuty obchodní společnosti MIPL, spol. s r.o., se sídlem rovněž v Uherském Brodě, Šumická 2325, v jejímž zájmu jako jediný společník a jednatel jednal, pro níž úvěr od počátku ve skutečnosti sjednával a která byla předlužena a na úvěr by nedosáhla, po poskytnutí prostředků na úvěrový účet obchodní společnosti FAJN ZMRZLINA, s.r.o., je převedl v rozporu se zněním úvěrové smlouvy na základě nezjištěného právního titulu na účty obchodní společnosti MIPL, spol. s r.o., u Komerční banky, a.s., a u Československé obchodní banky, a.s., ačkoli vzhledem k tomu, že obchodní společnost MIPL, spol. s r.o., měla v té době větší množství závazků po splatnosti, si musel být již při uzavření smlouvy vědom, že poskytnuté prostředky nebudou obchodní společnosti FAJN ZMRZLINA, s.r.o., resp. Československé obchodní bance, a.s., vráceny, což se také stalo, obchodní společnost FAJN ZMRZLINA, s.r.o., přestala od 27. 10. 2008 hradit splátky úvěru, dlužnou částku nevrátila a obviněný tak svým jednáním způsobil Československé obchodní bance, a.s., škodu ve výši 4 775 000 Kč, když ve zbývající částce 4 775 000 Kč byl úvěr zajištěn záruční listinou Českomoravské záruční a rozvojové banky, a.s., která dne 19. 2. 2010 polovinu dlužné jistiny uhradila Československé obchodní bance, a.s.
O odvoláních, která podali obvinění Z. P. a D. P., každý proti jeho se týkajícímu výroku o vině a dalším výrokům, bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 6 To 43/2016. Ve věci obviněného Z. P. bylo rozhodnuto tak, že z podnětu jeho odvolání byl rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku učiněném podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 3 tr. ř. a Československá obchodní banka, a.s., byla s nárokem na náhradu škody odkázána podle §265 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Soudy rozhodly ve věci obviněného Z. P. znovu poté, co jejich dřívější rozhodnutí, jimiž byl skutek posouzen jako zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku se škodou 9 950 000 Kč, byla z podnětu dovolání obviněného zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1328/2015-I, jímž bylo zároveň Krajskému soudu v Brně – pobočka ve Zlíně přikázáno nové projednání a rozhodnutí věci.
Obviněný Z. P. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 6 To 43/2016. Toto usnesení napadl proto, že jím zůstal nedotčen jeho se týkající výrok o vině a trestu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. a), g), k) tr. ř. Jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný namítl věcnou nepříslušnost Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, neboť podle jeho názoru k naplnění objektivní stránky trestného činu mělo dojít v Praze. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zahrnul především obsáhle zpracované námitky proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, s tím, že tato zjištění jsou v extrémním rozporu s důkazy. K tomu dodal, že právní kvalifikace skutku je v rozporu se zákazem retroaktivity a s judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k trestnému činu úvěrového podvodu. S dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný spojil námitky, jimiž poukázal na to, že Vrchní soud v Olomouci z podnětu jeho odvolání změnil výrok o náhradě škody, avšak nerozhodl o jeho odvolání, pokud bylo podáno proti výroku o vině a trestu. Obviněný Z. P. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům, které budou rozvedeny ve vztahu ke každému z uplatněných dovolacích důvodů.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Věcná příslušnost krajského soudu jako soudu prvního stupně je stanovena v §17 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení krajský soud koná řízení v prvním stupni mimo jiné o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let.
Na obviněného Z. P. byla obžaloba podána mimo jiné pro zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku. Jde o trestný čin, na který zákon v ustanovení §211 odst. 6 tr. zákoníku stanoví trest odnětí svobody na pět let až deset let. Tím byla založena věcná příslušnost krajského soudu podle §17 odst. 1 tr. ř. Na věcné příslušnosti krajského soudu nic nemění okolnost, že v průběhu dalšího řízení se původní právní kvalifikace skutku změnila a že skutek byl nadále posuzován jako zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, na který zákon v ustanovení §211 odst. 5 tr. zákoníku stanoví trest odnětí svobody na dvě léta až osm let, tj. jako trestný čin, k jehož projednání v prvním stupni je jinak podle §16 tr. ř. příslušný okresní soud. Řízení je totiž stále vedeno na podkladě obžaloby podané pro trestný čin, který je uveden v §17 odst. 1 tr. ř., a věcná příslušnost krajského soudu se tím pádem nemění ani v důsledku zmíněné změny právní kvalifikace skutku.
Námitky obviněného uplatněné v tom smyslu, že k jeho jednání mělo dojít v Praze, jsou z hlediska určení věcné příslušnosti krajského soudu irelevantní. Jde o námitky, které se ve skutečnosti vztahují k otázce místní příslušnosti soudu (§18 odst. 1 tr. ř.). Pokud by se tyto námitky interpretovaly jako námitky proti místní příslušnosti Krajského soud v Brně – pobočka ve Zlíně, je nutno konstatovat, že místní nepříslušnost soudu není dovolacím důvodem.
Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dovolání zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Již v usnesení ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1328/2015-I, Nejvyšší soud vyložil, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem, a že pokud dovolání směřuje proti odsuzujícímu rozhodnutí, jsou v obsahovém souladu s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav zjištěný soudy nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Zároveň Nejvyšší soud vysvětlil, že do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně nezasahuje, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V dalším Nejvyšší soud konstatoval, že v posuzované věci není mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy žádný extrémní rozpor a že skutková zjištění soudů z důkazů naopak přesvědčivě vyplývají. Ačkoli se při novém projednání věci důkazní situace nijak nezměnila a soudy vyvodily z důkazů shodná skutková zjištění (až na zjištění týkající se výše způsobené škody), obviněný v nynějším dovolání znovu opakoval námitky směřující proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti tomu, jakým hodnocením důkazů soudy k těmto zjištěním došly. Za tohoto stavu nezbývá Nejvyššímu soudu nic jiného než konstatovat, že tyto námitky nejsou dovolacím důvodem, a odkázat na své usnesení ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1328/2015-I.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak obsahově odpovídají jen námitky, jimiž obviněný vytkl porušení zákazu retroaktivity a rozpor s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, pokud se tyto námitky vztáhnou ke skutku, tak jak byl zjištěn Krajským soudem v Brně – pobočka ve Zlíně a akceptován v napadeném usnesení Vrchního soudu v Olomouci.
Porušení zákazu retroaktivity spatřoval obviněný v tom, že skutek měl být v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v usnesení ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1328/2015-I, posouzen podle zákona účinného v době spáchání činu, tj. podle zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Při aplikaci tohoto zákona by skutek byl posouzen jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009. Pokud byl skutek posouzen jako zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010, stalo se tak za situace, kdy skutek vykazoval shodné zákonné znaky obou trestných činů, na které je stanovena také shodná trestní sazba. Nejde tedy o porušení zákazu retroaktivity v tom smyslu, že by jako trestný čin byl posouzen skutek, který v době spáchání nebyl trestný. Jedná se o otázku časové působnosti trestních zákonů při stavu, kdy je čin stejně trestný podle zákona účinného v době spáchání i podle zákona pozdějšího. Při tomto stavu má být aplikován zákon účinný v době spáchání činu. Vztáhne-li se to k posuzovanému případu, lze konstatovat, že i kdyby obviněný dosáhl toho, že skutek by byl posouzen podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, na jeho postavení by to evidentně nemělo žádný vliv, přičemž jde o otázku, která nemá zásadní právní význam, protože je jak judikaturou, tak teorií trestního práva a odbornou literaturou zevrubně zpracována a objasněna.
Právní posouzení skutku jako zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku není v posuzované věci v žádném rozporu s ustálenou judikaturou vztahující se k výkladu zákonných znaků trestného činu úvěrového podvodu. Soudy se v tomto ohledu naopak v souladu s ustanovením §265s odst. 1 tr. ř. řídily právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1328/2015-I.
Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo dovolání zčásti podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu (skutkové námitky), zčásti je zjevně neopodstatněné (výklad zákonných znaků trestného činu úvěrového podvodu v poměru k judikatuře Nejvyššího soudu) a zčásti jde zcela zřejmě o dovolání, jehož projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, přičemž otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu (časová působnost trestních zákonů).
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
O chybějící nebo neúplný výrok se jedná, jestliže soud ve výrokové části rozhodnutí nevyčerpal v celém rozsahu to, co bylo předmětem rozhodnutí. V napadeném usnesení Vrchního soudu v Olomouci, pokud jde o obviněného Z. P., žádný výrok nechybí a žádný výrok není neúplný.
Ve věci obviněného Z. P. rozhodoval Vrchní soud v Olomouci o odvolání, které obviněný podal proti výroku o vině, trestu a náhradě škody. Vrchní soud v Olomouci po přezkoumání všech výroků dospěl k závěru, že výrok o vině a výrok o trestu jsou správné, a zrušil v rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně výrok o náhradě škody a odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, přičemž ponechal nedotčeny výrok o vině a výrok o trestu. Tento způsob rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci je v souladu s tím, jak je v zákoně konstruováno rozhodování odvolacího soudu.
Jestliže odvolací soud po přezkoumání rozsudku (§254 odst. 1 tr. ř.) dojde k závěru, že je vadná jen část rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, pak postupuje podle §258 odst. 2 tr. ř. a zruší rozsudek jen v této části, avšak zruší-li, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Ostatní oddělitelné části rozsudku, které odvolací soud nezrušil, zůstávají nedotčeny, aniž by bylo třeba vyjadřovat to nějakým zvláštním výrokem, zejména ne výrokem o zamítnutí části odvolání, třebaže jde o takovou část, v níž odvolání není důvodné. Jde o to, že zamítnout odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. lze jen za předpokladu, že se odvolání takto zamítá jako celek. Toto ustanovení nepřipouští částečné zamítnutí odvolání.
Napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ve výrokové části evidentně odpovídá uvedeným zásadám, takže mu co do otázky úplnosti nelze nic vytknout.
Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dovolání zjevně neopodstatněné.
Závěrem k podanému dovolání
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud dovolání obviněného Z. P. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.
Vzhledem k velkému časovému odstupu od vyhlášení napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, ke kterému došlo dne 30. 3. 2017, pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného Z. P. předložena dne 27. 8. 2018. V řízení před Nejvyšším soudem nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2018
JUDr. Petr Hrachovec předseda senátu