ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1086.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1086/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. 9. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného F. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 3 To 52/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 111/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2017, č. j. 11 T 111/2017-1139, byl obviněný uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a podle §240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na tři léta, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 (správně §82 odst. 1) tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů obchodních společností a družstev na čtyři léta. Dále byl obviněnému podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výměře 650 000 Kč, a pro případ jeho nezaplacení mu byl podle §69 odst. 2 (správně §69 odst. 1) tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody na dvě léta.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu jej Krajský soud v Brně zrušil v celém rozsahu rozsudkem ze dne 16. 5. 2018, č. j. 3 To 53/2018-1171, a nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za což jej odsoudil podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři léta, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů obchodních společností a družstev na čtyři léta. Dále podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest v celkové výměře 650 000 Kč, a pro případ jeho nezaplacení mu podle §69 odst. 2 (správně §69 odst. 1) tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody na dvě léta.
Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně se obviněný výše uvedeného zločinu dopustil v podstatě tím, že v úmyslu zkrátit daň z příjmů právnické osoby KLIMAKOM, spol. s r. o., jako jednatel a společník této společnosti uzavřel v letech 2006 – 2009 smlouvy o nájmu reklamních ploch a dalších služeb se společností P. a partner, s. r. o., které ale nebyly realizovány, podle uzavřených smluv ani společností PROTOTYPE TEAM LTD ani společností P. a partner, s. r. o. Následně vystavené faktury za pronájem reklamní plochy zahrnul do účetní evidence a podal na Finanční úřad Brno IV za společnost KLIMAKOM, spol. s r. o., daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob, a to: I. dne 2. 7. 2007 za zdaňovací období roku 2006, II. dne 30. 6. 2008 za zdaňovací období roku 2007, III. dne 30. 6. 2009 za zdaňovací období roku 2008, IV. dne 30. 6. 2010 za zdaňovací období roku 2009 a V. dne 1. 7. 2011 za zdaňovací období roku 2010, v nichž uplatnil tyto doklady a jednal tak přesto, že věděl, že žádné služby provedené nebyly, neboť faktury byly vystaveny za účelem snížení daňového základu, kdy takto v bodech I., II., III. a V. úmyslně zkrátil daň z příjmů právnických osob a v bodě IV. toto jednání směřovalo k fiktivnímu navýšení daňové ztráty s úmyslem zkrátit daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 2009 o 160.000 Kč, jelikož daňovou ztrátu, kterou společnost v roce 2009 vykázala, bylo možno podle §34 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu, odečíst v pěti následujících zdaňovacích obdobích, kdy k tomuto došlo ihned v následujícím zdaňovacím období za rok 2010. Tímto jednáním za zdaňovací období roků 2006 – 2010 úmyslně zkrátil daň z příjmů právnických osob v celkové výši 2 416 000 Kč.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. a zopakoval v něm svoji obhajobu i odvolací námitky. Jednání související se zdaňovacími obdobími let 2006–2008 je promlčeno, když na tuto část má být aplikován trestní zákon č. 140/1961 Sb. Další část jednání týkající se zdaňovacího období roku 2009 nemůže být pokusem trestného činu krácení daně, neboť při podání daňového přiznání bylo zjevné, že daňová povinnost společnosti KLIMAKOM, spol. s r. o., za toto období bude nulová bez ohledu na zahrnutí fiktivních faktur a zjevně se tak za toto období zkrátit daň ani nepokusil. Obdobně nedošlo a ani nemohlo dojít, k ovlivnění daňové povinnosti za zdaňovací období roku 2010. Úmysl nemohl směřovat ke zkrácení daně za tato období, neboť bylo evidentní, že předmětné faktury daňový základ za roky 2009 a 2010 neovlivní. Nemohl tedy spáchat trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, a to ani ve stadiu pokusu. Konečně namítl též nepřiměřenost výše trestu a s tím související porušení zásady přiměřenosti trestní represe a zásady předvídatelnosti práva.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a sám jej zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona je nepřípustné. Tento dovolací důvod je dán jen tehdy, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv ve věci existoval některý z důvodů jeho nepřípustnosti uvedených v §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Tento dovolací důvod tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Jde o to, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé podle §265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena podle §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo §11a tr. ř., neboť trestní řád výlučně v těchto ustanoveních taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání.
Námitka obviněného, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání pro jednání související se zdaňovacími obdobími za léta 2006–2008, ačkoliv tato část skutku byla již před zahájením trestního stíhání promlčena, je námitkou, která odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť se jedná o jeden z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle obviněného je trestní stíhání pro tuto část jednání promlčeno, neboť je namístě aplikovat trestní zákon č. 140/1961 Sb. Zahrnutí fiktivních faktur do účetní evidence a jejich uplatnění v rámci daňových přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 2006-2008, která byla podána ve dnech 2. 7. 2007, 30. 6. 2008 a 30. 6. 2009, jsou dílčími útoky pokračujícího trestného činu, který pokračoval podáním daňového přiznání za rok 2009 dne 30. 6. 2010 a byl dokončen podáním v pořadí posledního daňového přiznání, a to za rok 2010 (č. l. 314) dne 1. 7. 2011. Není důvodu posuzovat otázku možného promlčení podle trestního zákona č. 140/1961 Sb. Celou trestnou činnost obviněného je třeba posuzovat podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., který byl platný a účinný v době podání v pořadí posledního daňového přiznání dne 1. 7. 2011. Podle §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku činí promlčecí doba v případě zločinu podle §240 odst. 2 tr. zákoníku 10 let. Pro úplnost je nutno dodat, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno dne 21. 4. 2017, čímž se přerušil běh promlčecí doby (č. l. 6). Od posledního dílčího útoku trestného činu dne 1. 7. 2011 do vydání usnesení o zahájení trestního stíhání neuplynula 10letá promlčecí doba, proto nemohlo k promlčení dojít. Tudíž nemohlo dojít ani k promlčení předchozích dílčích útoků za zdaňovací období let 2006–2008. S totožnou námitkou se přitom ve svém rozhodnutí vypořádal již soud prvního stupně a ještě obšírněji i odvolací soud. Nejvyšší soud se se závěry soudů obou stupňů plně ztotožnil a ve stručnosti na ně lze odkázat (str. 13 rozsudku soudu prvního stupně, str. 9 rozsudku odvolacího soudu). Na základě výše uvedeného shledal Nejvyšší soud tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitku obviněného, že jelikož byla za zdaňovací období let 2009 a 2010 nulová daňová povinnost, nemohlo dojít ke zkrácení daně ani k pokusu daň zkrátit, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za uvedená zdaňovací období sice měla společnost KLIMAKOM, spol. s r. o., nulovou daňovou povinnost, avšak v daňové ztrátě se nacházela výjimečně pouze v období roku 2009 (č. l. 301). Výše daňové ztráty byla ovlivněna zavedením fiktivních faktur do účetnictví, přičemž daňová ztráta tak byla fakticky účelově prohloubena. Podle §34 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu, lze daňovou ztrátu odečíst v následujících pěti zdaňovacích obdobích. Z uvedeného vyplývá, že obviněný tak mohl postupně po dobu dalších pěti let odečíst vyšší daňovou ztrátu, než v případě, pokud by fiktivní faktury do účetnictví nezahrnul, a tím by snižoval daňovou povinnost společnosti v dalších zdaňovacích obdobích. Tuto daňovou ztrátu z roku 2009 uplatnil ve výši 1 106 000 Kč ve zdaňovacím období roku 2010, kdy společnost KLIMAKOM, spol. s r. o., vykázala již opět zisk, a to ve výši 432 034 Kč (č. l. 314). Nulová daňová povinnost tak za rok 2010 vznikla pouze z důvodu uplatněné daňové ztráty z předchozího roku. Je tedy patrno, že si obviněný byl vědom možnosti odečíst daňovou ztrátu, a též tak ihned v dalším zdaňovacím období učinil. Odvolací soud správně vyhodnotil, že obviněný svým jednáním naplnil znaky pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dílčím útokem za zdaňovací období roku 2009. Tyto své závěry soud druhého stupně řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil a Nejvyšší soud na odůvodnění jeho rozhodnutí ve stručnosti odkazuje (str. 8-10 rozsudku odvolacího soudu). S ohledem na shora uvedené shledal Nejvyšší soud i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
K námitce obviněného stran nepřiměřené výše peněžitého trestu Nejvyšší soud pouze připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Vzhledem k tomu, že trest uložený obviněnému není trestem, který zákon nepřipouští, Nejvyšší soud shledal, že námitka obviněného nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. Nad rámec uvedeného lze dodat, že uložený druh i výši trestu ve svém rozsudku řádně odůvodnil soud prvního stupně (str. 15 rozsudku soudu prvního stupně) a obviněný následně totožnou námitku uplatnil ve svém odvolání, přičemž odvolací soud se s ní dostatečně vypořádal (str. 10 rozsudku soudu druhého stupně).
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný obdobné námitky uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 9. 2018
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu