ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1189.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1189/2018-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. 10. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. T. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 9 To 166/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 25/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 9. 4. 2018, č. j. 2 T 25/2018-126, byl obviněný J. T. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na osm měsíců se zkušební dobou na osmnáct měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že dne 17. 2. 2016 v době mezi 23:35 hodin až 23:45 hodin v T. n. S. – B., N. K., okr. B., na pavlači ve druhém podlaží domu po vzájemném slovním konfliktu, který přerostl do vzájemného fyzického napadání, uchopil poškozeného M. Ch. za obě uši a násilím střední intenzity mu způsobil tržné rány za ušními boltci o délce asi 5 cm s obnažením chrupavek, dále ho udeřil pěstí na horní ret a způsobil mu tak tržnou ránu sliznice na vnitřní straně horního rtu. Rány byly poškozenému lékařem ošetřeny a sešity, přičemž zranění ho omezovala bolestivostí a nutností klidového režimu v době pracovní neschopnosti od 17. 2. 2016 do 3. 3. 2016.
Odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, č. j. 9 To 166/2018, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto. Kromě toho Krajský soud v Praze tímto usnesením nařídil podle §131 odst. 1 tr. ř. opravu rozsudku (spočívající v uvedení správného roku u doby pracovní neschopnosti poškozeného).
Proti usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Zpochybnil soudy provedený způsob hodnocení důkazů a jejich skutková zjištění s tím, že jde jen o domněnky vycházející z výpovědi poškozeného a jeho partnerky. Namítl, že jednal v nutné obraně a že neměl úmysl způsobit poškozenému ublížení na zdraví. V tomto směru vycházel ze své obhajoby, podle které byl poškozeným napaden a tlačen na zábradlí pavlače tak, že mu hrozil pád z pavlače. Vytkl soudům nesprávná zjištění ohledně průběhu incidentu a vadné hodnocení důkazů, zejména pokud nepřijaly jeho obhajobu podporovanou výpovědí svědkyně J. K. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a zprostil ho obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření poukázala na to, že námitky proti skutkovým zjištěním nejsou dovolacím důvodem, což platí i ohledně námitek týkajících se posouzení nutné obrany. Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit námitku týkající se subjektivní stránky činu, avšak závěr soudů v tomto směru je správný, pokud uzavřely, že obviněný ve vztahu ke zranění poškozeného jednal úmyslně, konkrétně v nepřímém úmyslu. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a jen některé námitky lze podřadit pod dovolací důvod, ale tyto jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat mimo jiné tehdy, když bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Podstatou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vadná aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině, odpovídají tomuto dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Jde o to, že předmětem právního posouzení jako posouzení hmotně právního je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy prvního a druhého stupně, a tím i změny skutkových zjištění soudů, proti nimž staví svou vlastní verzi skutkového stavu, stojí mimo rámec ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejsou dovolacím důvodem.
Námitky zaměřené proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., jsou námitkami, které se týkají aplikace procesního práva, tj. trestního řádu, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Tím se takové námitky míjejí s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které vymezuje hmotně právní dovolací důvod.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem důkazů. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy.
Skutková zjištění Okresního soudu v Benešově, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Praze, mají odpovídající obsahovou oporu v důkazech, přestože se celková důkazní situace vyznačovala značnými rozdíly jak ve výpovědích obviněného a poškozeného jako přímých aktérů incidentu, tak ve výpovědích svědkyně J. K. (partnerky obviněného) a svědkyně E. K. (partnerky poškozeného), které incidentu zčásti přihlížely. Soudy se po zhodnocení důkazů přiklonily k verzi vyplývající ze svědeckých výpovědí poškozeného a jeho partnerky, pro což měly v obsahu důkazů přijatelný podklad. Není přitom účelem řízení o dovolání, aby Nejvyšší soud provedené důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a činil z nich vlastní skutkové závěry.
Soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se jejich deformace ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů, své hodnotící úvahy náležitě vysvětlily a v tomto rámci přijatelně překlenuly rozpory, které mezi důkazy vyvstaly. Za tohoto stavu nepředstavují skutková zjištění uvedená ve výroku o vině ve spojení s odůvodněním rozsudku žádné porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Námitku, že obviněný jednal v nutné obraně, spojoval s jím prosazovanou verzí skutkového děje. Vztáhne-li se tato námitka ke skutkovému ději, jak jej zjistily soudy, je evidentní, že o nutnou obranu nešlo.
Nutnou obranu jako okolnost vylučující protiprávnost činu upravuje §29 tr. zákoníku. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Ze skutkových zjištění soudů, blíže rozvedených zejména v odůvodnění rozsudku, je patrno, že podstatou incidentu byl vzájemný konflikt, který se původně odehrával ve slovní rovině, když se obviněný v pozdní večerní době dostavil k bytu poškozeného a vytkl mu, že ho ruší hluk a kouř z bytu poškozeného. Původní slovní konflikt však přerostl do potyčky, při které se obviněný a poškozený vzájemně fyzicky napadali. Tato povaha incidentu vylučuje úvahu o nutné obraně, neboť nejde o nutnou obranu, jestliže došlo ke zranění při vzájemné potyčce, ve které se obě strany vzájemně napadaly. Při vzájemném fyzickém napadání výjimečně může jít o nutnou obranu jen za předpokladu, že některá ze stran podstatně vybočí z rámce dosavadního průběhu potyčky tak, že náhle, neočekávaně, překvapivě a zásadním způsobem zvýší intenzitu svého jednání, a druhá strana na to reaguje tím, že odvrací tento exces. O nic takového se v posuzované věci ze strany poškozeného nejednalo.
Obviněný nebyl vystaven žádnému jednání poškozeného, které by se dalo považovat za nějaké výrazné překročení dosavadního rámce vzájemného napadání a které by tím nabylo povahy útoku ve smyslu podmínek nutné obrany. Jednání poškozeného zejména nesměřovalo nijak přímo k tomu, aby obviněného shodil přes zábradlí z pavlače dolů na dvůr. Soudy se touto obhajobou obviněného zabývaly a jeho skutkovou verzi za pravdivou nepřijaly, což náležitě odůvodnily.
Pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, avšak zjevně neopodstatněná je námitka týkající se subjektivní stránky činu. Úmyslné zavinění obviněného ve vztahu ke zranění poškozeného jasně vyplývá ze způsobu provedení činu. Obviněný uchopil poškozeného za uši a od toho okamžiku ho za ně v průběhu dalšího incidentu stále držel. Obviněnému muselo být zřejmé, že síla působící na ušní boltce poškozeného může vést k takovému zranění uší, které má povahu ublížení na zdraví. Jestliže obviněný držel poškozeného za uši prakticky po celou dobu dalšího průběhu incidentu, kdy na sebe oba vzájemně působili fyzickou silou, a nepustil ho ani při jejich společném pádu, pak nelze dojít k jinému závěru, než že byl se zraněním uší poškozeného srozuměn ve smyslu znaků nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Pokud jde o tržnou ránu na vnitřní straně rtu poškozeného, nemohou být o úmyslu obviněného zranit poškozeného vůbec žádné pochybnosti.
Právní posouzení zjištěného skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je v souladu se zákonem a z hlediska dovolacích námitek rozsudek Okresního soudu v Benešově, jímž byl obviněný uznán vinným tímto trestným činem, evidentně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Usnesení Krajského soudu v Praze, jímž byl výrok o vině obviněného ponechán nedotčen a jímž bylo odvolání obviněného zamítnuto, není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Jestliže je dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z logiky věci plyne, že je zjevně neopodstatněné také ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 10. 2018
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák