ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1198.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1198/2018-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. 10. 2018 o dovolání obviněné H. M. , podaném proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. 13 To 94/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 2 T 143 /2015 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné H. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 11. 1. 2018, č. j. 2 T 143 /2015-574, byla obviněná H. M. uznána vinnou pod body 1), 2), 3) přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.
Uvedeného přečinu se podle skutkových zjištění soudu obviněná dopustila v podstatě tím, že v souvislosti s prohraným občanskoprávním sporem s žalobcem J. R., v němž jí byla uložena povinnost zaplatit mu 3 700 000 Kč, ale i v důsledku neúspěšného oznámení na J. R. pro spáchání několika trestných činů v souvislosti s návštěvou jmenovaného dne 10. 1. 2011 v místě jejího trvalého bydliště, při které měla být J. R. donucena k podpisu písemného uznání závazku ve výši 3 700 000 Kč, a také na základě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 4 T 46/2011, který nabyl právní moci dne 27. 2. 2013 a jímž byla uznána vinnou trestným činem podvodu, jímž J. R. způsobila škodu 3 700 000 Kč, v době od 18. 6. 2013 do 3. 10. 2013 v R. n. D. a v Ch. z důvodu msty za prohrané spory lživě obvinila jmenovaného, že ji dne 10. 1. 2011 v jejím bydlišti znásilnil [ve výroku rozsudku se dokonce výslovně uvádí, že ho obvinila z trestného činu – zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku], a konkrétně tak učinila dne 18. 6. 2013 v písemném trestním oznámení odeslaném na Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové, dne 12. 9. 2013 v písemném vysvětlení, které odeslala na Policii České republiky, SKPV Chrudim, a dne 3. 10. 2013 při podání vysvětlení na této policejní složce v Chrudimi.
Odvolání obviněné a jejího manžela J. M. proti tomuto rozsudku, podaná proti výrokům o vině i trestu, byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. 13 To 94/2018, jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněná H. M. podala proti usnesení krajského soudu dovolání. Výrok o zamítnutí odvolání napadla s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že skutek nebyl správně právně posouzen, neboť jí nebyl prokázán úmysl spáchat trestný čin a ani specifický úmysl vyvolat trestní stíhání poškozeného. Trestného jednání se nedopustila, nemohla tedy jednat ani úmyslně. Pachateli trestného činu křivého obvinění musí být prokázáno, že si byl vědom toho, že jinou osobu obviňuje nepravdivě, což podle obviněné splněno nebylo. Nadále trvá na tom, že skutečnosti, které popsala, se inkriminovaného dne skutečně odehrály. Za nesprávnou označila argumentaci soudů ohledně motivu jejího jednání a časových návazností. Dále namítla, že v popisu skutku v rozsudku nejsou obsaženy skutkové okolnosti, z nichž vyplývá úmyslné zavinění. Výrok o vině ve spojení s odůvodněním rozsudku neobsahuje podle obviněné konkrétní skutková zjištění, jež by odpovídala zákonným znakům uvedeného přečinu. Z hlediska zavinění je podle názoru obviněné významná i otázka její duševní poruchy, respektive posttraumatické stresové poruchy, k čemuž soud odmítl provést revizní znalecký psychiatrický posudek, což je podstatné i pro případnou nepřípustnost trestního stíhání obviněné ve smyslu §11 odst. 1 písm. g) tr. ř. Podrobně obviněná rozvedla své výhrady ke znaleckým závěrům MUDr. Jana Kolomazníka, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, a poukázala na zprávu ambulantního psychiatra MUDr. Petra Hejzlara. V této souvislosti uvedla, že mezi skutkovými a právními závěry soudů existuje extrémní nesoulad. Namítla neprovedení i některých dalších důkazů. Uzavřela, že nelze dojít k závěru, že by se dopustila trestného jednání, které je jí kladeno za vinu, přičemž zdůraznila zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích nové projednání a rozhodnutí věci, eventuálně aby sám ve věci rozhodl rozsudkem.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání po zhodnocení dovolacích námitek uzavřel, že námitku, že obviněná trestnou činnost nespáchala, podepřenou odkazem na princip in dubio pro reo, nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Výtka tzv. opomenutých důkazů je s ohledem na řádné odůvodnění napadeného rozhodnutí neopodstatněná, stejně jako námitka týkající se subjektivní stránky činu a jejího vyjádření ve výroku odsuzujícího rozsudku. Státní zástupce navrhl, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Především Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad pravomocných rozhodnutí, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží tedy ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů.
Obviněná založila dovolání zčásti na skutkových námitkách, jež nelze pod deklarovaný (ani žádný jiný) dovolací důvod podřadit. Takovou je zejména námitka, že skutečnosti, které v uvedených trestních oznámeních a vysvětleních uváděla, se skutečně odehrály. Jinými slovy, obviněná popřela, že by poškozeného obvinila lživě, neboť ji skutečně znásilnil, tudíž jej obvinila pravdivě. To je skutková verze obviněné, která je odlišná od skutkových zjištění soudů. Stejně tak nejsou dovolacím důvodem výhrady k rozsahu dokazování. Všechny tyto námitky se týkají aplikace procesních ustanovení, zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., zatímco uplatněný dovolací důvod je povahy hmotně právní.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a 90 Ústavy, neboť směřuje k ochraně základního ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. V posuzované kauze Nejvyšší soud důvod k takovému zásahu neshledal.
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Z obsahu spisu a přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že soudy ve věci opatřené důkazy posuzovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu. V odůvodnění rozhodnutí soudů jsou obsaženy všechny podstatné okolnosti, úvahy i závěry, které soudy k rozhodnutím vedly. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku vyložil, o jaké důkazy své závěry opřel, a z rozsudku vyplývá i to, jak předmětné důkazy hodnotil, když učinil závěr, že bylo prokázáno, že obvinění ze znásilnění bylo lživé. Správnost jeho závěrů potvrdil a argumentaci přiléhavě doplnil odvolací soud, který rozsudek soudu prvního stupně přezkoumával na základě zčásti shodných námitek, jaké obviněná uplatnila v dovolání. Ve věci nedošlo ani k opomenutí stěžejních důkazů, což odvolací soud přesvědčivě vyložil na str. 7-9 napadeného rozhodnutí.
Soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Rozhodnutí soudů jsou logická, postrádají prvky svévole, což svědčí o neexistenci extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními. Jsou srozumitelně odůvodněna a neobsahují zásadní logické rozpory. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ ve svědeckých výpovědích J. Č. a J. R., které korespondují s dalšími provedenými a v rozhodnutích soudů pojednanými důkazy. Nalézací soud poukázal na časové souvislosti a připomněl, kdy obviněná poprvé sdělila, že ji měl poškozený znásilnit, a jak vysvětlovala, že to neuvedla dříve, a to ani ve výpovědích před soudy. Ve vztahu k tvrzené posttraumatické stresové poruše v důsledku údajného znásilnění se soudy podrobně zabývaly znaleckým posudkem MUDr. Jana Kolomazníka. Zabývaly se i svědeckou výpovědí ambulantního psychiatra MUDr. Petra Hejzlara. Ani jemu ostatně obviněná o údajném znásilnění neřekla. Nejvyšší soud připomíná, že není účelem řízení o dovolání provedené důkazy znovu reprodukovat, přehodnocovat a vyvozovat z nich nová (jiná) skutková zjištění.
Pokud jde o námitku „případné nepřípustnosti trestního stíhání“, je třeba uvést, že je poměrně nejasná. Obviněná ji ne zcela srozumitelným způsobem vztahovala k negativnímu stanovisku soudů k provedení důkazu revizním znaleckým posudkem z odvětví psychiatrie (viz shora). S ohledem na pouze obecnou formulaci této námitky však Nejvyšší soud pouze připomíná, že námitka nepřípustnosti trestního stíhání není podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž spadala by pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který obviněná neuplatnila. Navíc lze dodat, že nevyhovění návrhu na doplnění dokazování nepřípustnost trestního stíhání nezakládá.
Podstatou další části dovolacích námitek bylo tvrzení, že zjištěným jednáním obviněné nebyly naplněny znaky přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou, a že v popisu skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku (ani ve spojení s jeho odůvodněním) nejsou obsaženy skutkové okolnosti, z nichž vyplývá úmyslné zavinění jako zákonný znak uvedeného přečinu. I přes značnou obecnost těchto námitek je lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. V této části je však dovolání zjevně neopodstatněné.
Přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného křivě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Z hlediska subjektivní stránky zákon předpokládá úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] ve vztahu k lživému obvinění, neboť pachatel si musí být nepravdivosti obvinění vědom, a proto chce jiného křivě obvinit. Nepřímý úmysl postačuje pouze u specifického úmyslu přivodit trestní stíhání (viz Šámal P. a kol., Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3235, a obdobně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 3 Tdo 1568/2015, 7 Tdo 1272/2016, 8 Tdo 713/2017).
Nalézací soud ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku uvedl, že obviněná z důvodu msty za prohrané spory lživě obvinila poškozeného J. R. z trestného činu – zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a že konkrétně tak učinila v písemném trestním oznámení a vysvětleních shora uvedených. To dostatečně vystihuje jak přímý úmysl křivě obvinit poškozeného (lživému nařčení imanentní), tak i úmysl přivodit trestní stíhání poškozeného, což přímo plyne z toho, jakým subjektům obviněná údajné znásilnění oznámila a o něm vypovídala (podávala vysvětlení). Tyto své závěry nalézací soud dále rozvedl v odůvodnění rozsudku.
Výrok o vině obviněné přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku je v souladu se zákonem. Napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jímž byl tento výrok ponechán beze změny a jímž byla odvolání obviněné a jejího manžela zamítnuta, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné H. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák