ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.12.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 12/2018-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 2. května 2018 v neveřejném zasedání, o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného J. W. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 13 To 259/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 47/2016, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Praze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 13 To 259/2017, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 2 T 47/2016, byl obviněný J. W. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 16 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený T. Ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání do výroku o vině a o trestu. Z podnětu tohoto odvolání Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 13 To 259/2017, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného J. W. vinným pouze přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to ho odsoudil podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený T. Ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud rozhodl na základě stejných skutkových zjištění jako okresní soud, když se netotožnil pouze s právním posouzením skutku též jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný se podle výroku o vině rozsudku odvolacího soudu přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že „dne 21. 2. 2016 v době od 03:00 hodin do 04:00 hodin v baru Beseda v S. před větším počtem hostů baru úmyslně fyzicky napadl T. Ř., do kterého nejprve strčil ramenem a poté ho bez varování udeřil pěstí do obličeje, čímž mu způsobil zranění spočívající ve zlomenině nosních kůstek s posunem úlomků na levou stranu, které poškozeného omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne“.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal řádně a včas dovolání nejvyšší státní zástupce, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v neprospěch obviněného. Uvedl, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu tak, jak byly popsány ve výroku o vině rozsudku okresního soudu, který odvolací soud převzal do tzv. skutkové věty. Odvolací soud jako správné zhodnotil zjištění okresního soudu týkající se vzniklého následku, a to včetně omezení poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne. Odvolací soud pak s ohledem na potíže, které poškozený měl, dospěl k závěru, že nebyl po dobu delší jednoho týdne podstatně omezen v obvyklém způsobu života, a proto se nejednalo o ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný tak nenaplnil znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, a byl proto uznán vinným pouze přečinem výtržnictví. S tímto rozhodnutím však státní zástupce nesouhlasí. Poškozený utrpěl zlomeninu nosních kůstek s posunem úlomků, což je poranění obecně bolestivé po dobu jednoho týdne, kdy poškozený má zhoršené dýchání a je omezen v provozování sportu. Krajský soud nevzal v úvahu závěry znalců týkající se objektivní povahy poranění a kladl důraz na subjektivní vyjádření poškozeného a aktivity, které prováděl přes obtíže plynoucí z poranění. Znalec uvedl, že léčba poranění je minimálně jeden týden a trvá přibližně měsíc, než dojde k úplnému zhojení. Objektivně bylo zjištěno, že poškozený měl nos zlomený. Rovněž z podkladů nevyplývalo, že by měl před tímto poraněním potíže s dýcháním a po tomto poranění podstoupil septoplastiku. Fakt, že nastoupil fotbalový zápas lze posoudit jako určitý hazard se zdravím. Dále odkázal na judikaturu týkající se ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku a §146 odst. 1 tr. zákoníku. Shrnul, že dle ustálené judikatury v případě, že poškozený nedodržuje léčebný režim, neznamená to, že se nejedná o ublížení na zdraví. Není rozhodné, zda byla vystavena pracovní neschopnost. Pro závěr o naplnění znaků přečinu ublížení na zdraví je nutné, aby znesnadnění obvyklého způsobu života netrvalo jen zcela krátkou dobu. Krajský soud tak pochybil, když skutek neposoudil rovněž jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť uvedl, že poškozený nebyl po dobu delší jednoho týdne podstatně omezen v obvyklém způsobu života, kdy ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku hovoří toliko o znesnadnění obvyklého způsobu života. Tento závěr odporuje i faktu, že krajský soud ponechal v tzv. skutkové větě zjištění, že poškozený byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší než jeden týden. Poškozený musel vyhledat lékařské ošetření, trpěl bolestí a měl potíže s dýcháním. Riskantní chování poškozeného nemá dopad na objektivní poruchu jeho zdraví. S ohledem na shora uvedené lze shrnout, že byly naplněny všechny podmínky k tomu, aby krajský soud jednání obviněného posoudil v jednočinném souběhu nejen jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ale také jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Tím založil existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 13 To 259/2017, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedl, že rozdílnost právních pohledů na věc má podstatu v jiné rovině a to té, že ve věci nelze správně rozhodnout pro absenci objektivních skutkových zjištění vztahujících se k tvrzenému úrazovému ději, zdravotnímu stavu poškozeného před úrazem i po úrazu. Ze znaleckého posudku MUDr. Hrubého nelze vyvozovat jakékoli závěry o vině přečinem ublížení na zdraví, protože poškozeného vůbec nevyšetřoval, pouze s ním hovořil telefonicky, vycházel z neúplných lékařských zpráv a neměl k dispozici celkovou zdravotní dokumentaci. Znalec MUDr. Křivánek, CSc., u výslechu uvedl, že je-li posun do strany, měla by být zlomena i nosní přepážka, což zde není vidět. Nelze přesně určit, kolik zlomenin měl poškozený předtím, jsou vidět dvě starší lomné linie překryté svalkem. Tomuto popisu však neodpovídá skutková věta o zlomenině nosních kůstek s posunem úlomků na levou stranu. Proto také nemohlo dojít k repozici. Poškozený musel mít zlomeninu již před touto událostí a pouze využil konfliktu k možnosti přihlásit pojistnou událost a nárokovat náhradu škody. Opakovaně navrhoval vyžádání si dokumentace poškozeného od zdravotní pojišťovny, aby bylo zjištěno, za jaké poškození obdržel pojistné plnění, případně zda již v minulosti nárokoval plnění za poranění nosu. Nikdo ze svědků poškozeného ani sám poškozený v průběhu přípravného řízení nehovořili o zakřivení nosu před projednávanou událostí, ač zakřivení bylo patrno na první pohled. Poškozený rovněž uvádí nesprávné datum události. Jednoznačným cílem poškozeného bylo zamlčet předchozí úrazy nosu ve snaze činit jej odpovědným za jeho zdravotní stav. Nebylo zjištěno, za co poškozený od pojišťovny obdržel plnění ve výši 28 000 Kč, aniž bylo zjišťováno za co, a v tomto směru jsou rozsudky nepřezkoumatelné. Nelze připustit závěr, že by poškozený před úrazem netrpěl zdravotními potížemi. Pokud je argumentováno, že byl poškozený na septoplastice, pak ne po tomto úrazu, ale patrně po úraze v roce 2012. V dokazování zůstávají závažné pochybnosti, kdy soud prvního stupně jej měl v souladu se zásadou in dubio pro reo zprostit obžaloby. Je nutné doplnit dokazování vypracováním revizního znaleckého posudku a fakt, že poškozenému tekla krev z nosu, neznamená, že mu způsobil zlomeninu. Se svědkem M. nemá žádný bližší vztah, neměl důvod vypovídat v jeho prospěch. Jedná se o maséra fotbalového mužstva, tudíž je v pravidelném kontaktu s poškozeným a musí znát jeho zdravotní stav. Nos poškozeného byl ohnutý již před událostí a jeho požadavek na náhradu škody a nemajetkové újmy ve výši 60 000 Kč je minimálně troufalý. Nebylo vedeno dokazování směrem, na který poukazoval a to konkrétně tak, že je pravák a pokud by jako pravák vedl úder pěstí pravou rukou, úder by směřoval proti směru zakřivení nosu, nikoli po jeho směru, jak uvádí poškozený. Bez náležitého a objektivního zjištění skutkového stavu nelze správně rozhodovat o podstatě podaného dovolání.
Z obsahu vyjádření obviněného je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, a to nejen ohledně způsobení samotného zranění, ale i samotného útoku na poškozeného, když uvádí jeho „údajné napadení“ a domnívá se, že již soudem prvního stupně měl být v celém rozsahu zproštěn obžaloby. Protože ale obviněný dovolání nepodal, k jeho námitkám uvedeným ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce nelze přihlížet a z jejich hlediska napadený rozsudek přezkoumávat, Nejvyšší soud vycházel ze soudy shodně zjištěného skutkového stavu, když nejvyšší státní zástupce žádné skutkové námitky v dovolání neuplatnil.
III
Nejvyšší státní zástupce v dovolání podaném v neprospěch obviněného uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze zejména namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Námitky uplatněné v dovolání odpovídají tomuto důvodu dovolání. Po přezkoumání napadeného rozsudku pak Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je důvodné.
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 2 T 47/2016, byl obviněný uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 13 To 259/2017, odvoláním obviněného napadené rozhodnutí zrušil a právně kvalifikoval protiprávní jednání obviněného pouze jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož shledal, že obviněný svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Krajský soud uvedl, že vzhledem k charakteru zranění a zejména potíží, které poškozený měl po dobu jednoho týdne, a to podle znaleckého posudku z oboru soudního lékařství a zejména podle výpovědi samotného poškozeného, nebyl poškozený po dobu delší jednoho týdne podstatně omezen v obvyklém způsobu života a nejedná se proto o ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce namítá, že obviněný s ohledem na všechny okolnosti případu svým jednání naplnil rovněž skutkovou podstatu přečinu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolání nejvyššího státního zástupce je tak zaměřeno na zpochybnění hmotněprávních závěrů učiněných odvolacím soudem.
Podstata řešení věci souvisí s otázkou, zda u poškozeného byla přítomna taková porucha zdraví, aby byla naplněna rovněž skutková podstata přečinu ublížení na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku. K naplnění znaků skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je třeba, aby pachatel jinému úmyslně ublížil na zdraví. Podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.
Podle shodných skutkových závěrů soudů obou stupňů obviněný poškozeného pěstí udeřil do obličeje, čímž mu způsobil zlomeninu nosních kůstek s posunem úlomků vlevo. Poškozený se podrobil vyšetření u lékaře. Pracovní neschopnost mu nebyla vystavena. Podle lékařských záznamů, ze kterých vycházel i znalec MUDr. Hrubý při zpracování znaleckého posudku na poranění poškozeného plyne, že na rtg snímku je patrná čerstvá fraktura nosních kůstek a lze rozeznat i zlomeniny staršího data překryté svalkem. Poškozený nepopírá, že měl nos zlomený již v minulosti, což ostatně lze vidět i na snímcích poškozeného před projednávaným incidentem. Byť jej zranění pracovně nelimitovalo, bolelo jej to 2 až 3 měsíce a v jeho důsledku se mu hůř dýchá (viz výpověď v hlavním líčení dne 8. 6. 2016, č. l. 117 tr. spisu). V roce 2012 rovněž podstoupil septoplastiku (pozn. vyrovnání nosu), jelikož měl problémy s dýcháním.
Porucha zdraví znamená, že u poškozeného dochází ke změně jeho zdravotního stavu, a to ve smyslu zhoršení jeho tělesných nebo duševních funkcí. Porucha na zdraví musí poškozenému znesnadňovat jeho obvyklý způsob života, nevyžaduje se však, aby mu jej znesnadňovala nějakým podstatným způsobem, a to na rozdíl od případů těžké újmy na zdraví. Ne každá porucha zdraví je však již ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákoníku. Nestačí např. jen přechodné bolesti, nevolnost, oděrky, modřiny apod. Nestačí ani jen subjektivní pocity poškozeného bez jejich objektivizace např. zprávou ošetřujícího lékaře, znaleckým posudkem.
Podle znaleckého posudku byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne, jelikož zlomenina je zásahem do tělesné integrity organismu a nelze ji považovat za zranění přechodné. Ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku pak uvádí, že z hlediska vymezení ublížení na zdraví musí jít o takovou poruchu zdraví nebo jiné onemocnění, které znesnadňuje postiženému obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu. Nelze jednoznačně obecně stanovit nějakou minimální dobu, po kterou musí porucha zdraví při narušení obvyklého způsobu života trvat, aby poruchu zdraví bylo již možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 (srov. rozhodnutí publikované pod č. 2/1966 Sb. rozh. tr.). Soudní praxe zde při zvažování všech shora uvedených kritérií ale vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého musí trvat nejméně sedm dní, ale není vyloučeno, aby v případě, že jde o výraznou poruchu zdraví, byla za ublížení na zdraví považována i taková porucha zdraví, která netrvala obvykle požadovanou minimální dobu sedmi dnů (viz rozhodnutí publikované pod č. 16/1986 Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o pracovní neschopnost, pak je třeba uvést, že pracovní neschopnost je důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví , není však kritériem jediným ani rozhodujícím, neboť zákon vyžaduje znesnadnění obvyklého způsobu života , jehož je pracovní neschopnost důležitou součástí, nikoli však okolností rozhodující, neboť je třeba posuzovat celkový obvyklý způsob života poškozeného (rodinný, společenský, kulturní atd.). Okolnost, že při poruše zdraví, která má objektivně povahu ublížení na zdraví a vyžaduje si i pracovní neschopnost, poškozený na vlastní riziko práci vykonává, nemůže vést k závěru, že nejde o ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí publikované pod č. 21/1984 Sb. rozh. tr.), (viz §122, ublížení na zdraví a těžká újma na zdraví, In: ŠÁMAL Pavel a kol., Trestní zákoník 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1314 a násl.).
Jak plyne z komentáře i znění samotného ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku, není třeba, aby byl poškozený omezen, nebo dokonce „podstatně omezen“ jak požadoval krajský soud, po danou dobu v obvyklém způsobu života ale postačí, aby byl obvyklý způsob života toliko znesnadněn. Všechny tyto podmínky u poškozeného shledal již okresní soud a v souladu s názorem nejvyššího státního zástupce uvedeným v dovolání, také Nejvyšší soud je shledává, a to bez ohledu na to, že poškozený nedodržel léčebný režim a hazardoval se svým zdravím tím, že vykonával fyzickou práci a rovněž nastoupil k fotbalovému zápasu, i když nutno také poznamenat, že ne bezprostředně, ale až šestý den po zranění. Nepochybně se mu po danou dobu muselo hůře dýchat a měl i další potíže vyplývající objektivně již z povahy zranění. V případě, že by do poraněného nosu dostal v průběhu utkání opětovný úder, mohlo to mít pro něj zásadnější důsledky, které by však nebylo možné přičítat k tíži obviněnému. Žádné komplikace se však nevyskytly, a proto je tato úvaha pouze teoretická. K naplnění znaků skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví není tedy nutné, aby poškozený byl v pracovní neschopnosti, po danou dobu nevykonával žádnou činnost a byl tak podstatně omezen v obvyklém způsobu života. I když poškozený subjektivně nevnímal nějaké výraznější narušení obvyklého způsobu života, podstatný je v daném případě objektivní stav, kdy podle znaleckého posudku byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne, jelikož zlomenina je zásahem do tělesné integrity organismu a nelze ji považovat za zranění přechodné.
Nejvyšší soud také uvádí, že odvolací soud rozhodl při zcela nezměněné skutkové větě, že obviněný je vinný toliko přečinem výtržnictví, nicméně ponechal ve výroku o vině svého rozhodnutí, že tento svým jednáním způsobil poškozenému zlomeninu nosních kůstek s posunem úlomků vlevo, čímž poškozeného omezil v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne. Odvolací soud tak v podstatě uvedl, že svým jednáním obviněný naplnil znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví, ale následně jej uznal vinným jen přečinem výtržnictví.
Odvolací soud tak pochybil, když neuznal obviněného J. W. vinným také přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jeho jednání vykazovalo všechny obligatorní znaky skutkové podstaty také tohoto přečinu.
Dovolání nejvyššího státního zástupce, pokud jde o právní kvalifikaci zjištěného skutku ve smyslu naplnění skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, tak je důvodné a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v tomto směru naplněn.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 13 To 259/2017, a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, když zjištěná vada se týká pouze rozhodnutí soudu odvolacího.
Věc se tak vrací do stadia, kdy bude Krajský soud v Praze znovu rozhodovat o podaném odvolání, naznačeným způsobem napraví zjištěnou vadu napadeného rozhodnutí a vypořádá se s otázkou posouzení újmy na zdraví poškozeného. Přitom bude vázán právním názorem, který v tomto svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. května 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu