ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1223.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1223/2018-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. 10. 2018 o dovolání obviněného L. G. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 5 To 115/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 5/2018 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 2 T 5/2018, byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině a trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 19 T 15/2016, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 67 To 153/2017, včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí a obviněný L. G. byl uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin a dále za trestné činy, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 150 T 60/2014, a trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 16 T 140/2015, byl obviněný odsouzen ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců podmíněně se zkušební dobou na pět roků, přičemž byly zrušeny výrok o trestu v trestním příkaze Obvodního soudu pro Prahu 9 a výrok o trestu v trestním příkaze Obvodního soudu pro Prahu 6 včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Jako přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku posoudil Obvodní soud pro Prahu 5 skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný v úmyslu se obohatit
- dne 27. 8. 2014 uzavřel s poškozeným M. H. jako pronajímatelem smlouvu o nájmu garsoniéry v P., C., s měsíčním nájemným 11 000 Kč, ačkoli od počátku neměl v úmyslu užívat garsoniéru a platit nájemné, které nezaplatil, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 11 000 Kč (bod 1 výroku o vině),
- v září 2014 nabídl poškozenému J. M. pronájem garsoniéry v P., C., vydával se při tom za majitele garsoniéry, ačkoli byl pouze nájemcem a skutečným majitelem byl M. H., snažil se uzavřít s poškozeným nájemní smlouvu, požadoval od něho částku 10 000 Kč jako vratnou kauci a částku 10 000 Kč jako nájemné, tím se pokusil vylákat na poškozeném celkem 20 000 Kč bez protiplnění, neboť poškozený by nemohl garsoniéru užívat, i kdyby došlo k uzavření nájemní smlouvy, avšak k uzavření nájemní smlouvy ani k úhradě požadované částky 20 000 Kč nedošlo, protože poškozený zjistil, že obviněný není majitelem garsoniéry (bod 2 výroku o vině),
- dne 6. 9. 2014 uzavřel s poškozenou V. J. nájemní smlouvu na garsoniéru v P., C., vydával se při tom za majitele garsoniéry, ačkoli byl pouze nájemcem a skutečným majitelem byl M. H., předal poškozené klíče, převzal od ní vyžádanou hotovost 15 000 Kč jako kauci a splátku nájemného, čímž poškozené způsobil škodu ve výši 15 000 Kč, protože poškozená neměla platně sjednanou nájemní smlouvu a nemohla byt užívat (bod 3 výroku o vině, který byl převzat z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 19 T 15/2016).
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a dalším výrokům, a odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 5 To 115/2018, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Napadl výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutek není trestným činem a že může zakládat jeho odpovědnost nanejvýš podle občanského zákoníku. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5 nové projednání a rozhodnutí věci nebo ho sám zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření označil dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájci k případné replice, ale obhájce na ně nereagoval.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Především pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že se zabýval jen body 1, 2 výroku o vině. Na bod 3, který byl do výroku o vině převzat z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 19 T 15/2016, se vztahuje ustanovení §45 odst. 1 tr. zákoníku v tom smyslu, že při konstrukci nynějšího výroku o vině pokračujícím trestným činem byly oba soudy vázány skutkovými zjištěními uvedenými v dřívějším výroku o vině, ale i právním posouzením daného útoku jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku (k tomu viz č. 56/2008 Sb. rozh. tr.). Tím pádem je vyloučeno, aby Nejvyšší soud zkoumal správnost bodu 3 nynějšího výroku o vině na podkladě námitek obviněného, že v tomto bodě nebyly naplněny znaky přečinu podvodu. Námitky obviněného zaměřené proti této části výroku o vině jsou tudíž bezpředmětné.
Skutkový stav uvedený v bodech 1, 2 výroku o vině evidentně představuje naplnění zákonných znaků přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku dílem dokonaného (bod 1) a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2).
Přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Takovou škodou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč.
Pokusem je podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Obohacením ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí nejen rozmnožení majetku, ale i prospěch spočívající ve vyloučení výdajů, které by jinak při náležitém chodu věcí musely být vynaloženy. Obohacením tak je i získání bytu do nájmu bez zaplacení nájemného. O tento typ prospěchu na straně obviněného šlo v bodě 1 výroku o vině. Obviněný získal přístup ke garsoniéře formálně na podkladě nájemní smlouvy, v níž měl postavení nájemce. Podvodný charakter jednání obviněného záležel v tom, že podpisem nájemní smlouvy předstíral, že bude platit nájem, ačkoli ve skutečnosti jeho úmyslem od počátku bylo nájem neplatit. Tím obviněný uvedl v omyl poškozeného M. H. jako majitele garsoniéry o tom, že se mu jako pronajímateli dostane odpovídajícího plnění. Závěr o podvodném úmyslu obviněného soudy důvodně učinily nejen na podkladě zjištění, že obviněný nájemné nezaplatil, ale také na podkladě zjištění, že garsoniéru vůbec neužíval, naopak prakticky ihned umožnil její užívání V. J., před kterou se vydával za majitele, uzavřel s ní nájemní smlouvu, přijal od ní úplatu ve formě kauce a nájemného a tuto úplatu si ponechal, přičemž zároveň nabízel nájem garsoniéry J. M., který na tuto nabídku nakonec nepřistoupil, protože se dověděl, že obviněný není majitelem. Soudy důvodně charakterizovaly jednání obviněného spočívající ve formálním uzavření nájemní smlouvy jako pouhý prostředek k vlastnímu rychlému obohacení obviněného. Posuzovaným jednáním obviněný očividně nesledoval to, aby mezi ním jako nájemcem a poškozeným M. H. jako pronajímatelem vznikl regulérní nájemní vztah. Podpis nájemní smlouvy byl ze strany obviněného způsobem, jímž skutečnou povahu svého jednání zastíral. Obviněný tím překročil rámec soukromoprávního vztahu a jeho jednání nabylo povahy kriminálního činu.
V bodě 2 výroku o vině se obviněný snažil vylákat na poškozeném J. M. peněžní prostředky ve formě kauce a nájemného tím, že mu nabízel uzavření nájemní smlouvy, přičemž se v rozporu se skutečností vydával za majitele garsoniéry a fakticky ani nemohl poškozenému umožnit její užívání. Nabídkou nájemní smlouvy obviněný poškozenému předstíral, že na podkladě nájemní smlouvy poškozený může garsoniéru užívat. Jednání obviněného tak bezprostředně směřovalo k tomu, aby poškozeného uvedl v omyl o možnosti užívat garsoniéru a aby od poškozeného dosáhl peněžního plnění, ačkoli v tu dobu již garsoniéru užívala V. J. a užívání garsoniéry tak bylo pro poškozeného J. M. nereálné. Je tedy evidentní, že obviněný nesledoval založení regulérního nájemního či podnájemního vztahu s poškozeným J. M., že možnost takového vztahu před poškozeným jen předstíral a že toto jeho jednání bylo neseno úmyslem dosáhnout od poškozeného peněžního plnění bez poskytnutí odpovídající protihodnoty. Ani v tomto směru nejde o soukromoprávní vztah, ale o čin kriminální povahy, který z důvodu obezřetnosti poškozeného nebyl dokonán.
Výrok o vině obviněného v bodech 1, 2 rozsudku je v souladu se zákonem (bodem 3 se Nejvyšší soud nezabýval). Napadené usnesení Městského soudu v Praze, jímž byl výrok o vině ponechán nedotčen a jímž bylo odvolání obviněného zamítnuto, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 10. 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu