ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1245.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1245/2017-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 3. ledna 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. O. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 12. 5. 2017, sp. zn. 31 To 90/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 15 T 3/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 12. 12. 2016, č. j. 15 T 3/2014-532, byl obviněný J. O. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. 2 T 158/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému a druhé obviněné P. V., uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené D. Š. částku ve výši 18 034 Kč, poškozenému M. T. částku ve výši 15 166,80 Kč a poškozenému P. L., částku ve výši 50 Kč. Se zbytkem svého nároku byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání oba obvinění i státní zástupkyně. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 12. 5. 2017, sp. zn. 31 To 90/2017, rozhodl tak, že byl ve vztahu k obviněné P. V. zrušen rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a ohledně obou obviněných ve výroku o náhradě škody ve vztahu k M. T. Dále bylo nově rozhodnuto o trestu obviněné P. V. a podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo vysloveno zabrání věci, a to šroubováku, křížového se žluto černou rukojetí, kombinovaného nože, zavíracího nože a rukavic zn. Mapa (1 pár). Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Obviněný se trestných činů dopustil tím (zkráceně uvedeno), že dne 12. 3. 2013 společně se spoluobviněnou P. V. vnikl do prostor společné chodby v přízemí bytového domu v ulici J., J. n. N., kde odcizili dva volně odložené pytle se skleněnými korály o celkové váze 20 kg v hodnotě 19 034 Kč, které patřily poškozené D. Š. Dále dne 24. 3. 2013 společně se spoluobviněnou P. V. vnikli do uzamčeného bytu ve druhém nadzemním podlaží domu na ulici S. v J. n. N., odkud odcizili věci v celkové hodnotě 15 166, 80 Kč ku škodě M. T., a P. L., ve výši 50 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním obviněný J. O. a odkazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že v prvním rozhodnutí nalézacího soudu nebyla zmínka o důkazu, který byl proveden, konkrétně šlo o výslech svědka A. M., který mu potvrdil alibi na dobu, kdy mělo být spácháno vloupání do bytu na ulici S. Tímto prvním rozhodnutím byl pro tento skutek zproštěn viny, a tak neměl důvod na toto pochybení poukazovat. Odvolání státní zástupkyně i rozhodnutí odvolacího soudu se zabývají především otázek týkající se spoluobviněné P. V. Tento důkaz byl tak uplatněn až v odvolání proti druhému, již odsuzujícímu rozhodnutí nalézacího soudu. Odvolací soud se s tímto argumentem nijak nevypořádal. Soudy se tak nevypořádaly s jeho obhajobou a důkaz, který ji potvrzoval, nijak nehodnotily přesto, že tento je rozhodný pro správná skutková zjištění. Považuje proto důkaz svědka M. za opomenutý důkaz, kdy toto pochybení obecných soudů jej zásadně poškozuje. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 12. 5. 2017, č. j. 31 To 90/2017-594 a přikázal Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovoláním není možné se domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Dovolací soud je vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Zásah do skutkových zjištění je možný v případě, že nastala situace tzv. opomenutých důkazů, byl-li užit nezákonný důkaz, nebo existuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Obviněný namítá existenci opomenutého důkazu. Důkaz výslechem svědka A. M. byl skutečně řádně proveden a nebyl nijak hodnocen. Nelze však přehlédnout, že obviněný tento argument uplatnil v mimořádném opravném prostředku, kdy je třeba hodnotit, zda případné zjištěné pochybení dosahuje takové intenzity, aby odůvodnilo kasaci učiněných verdiktů a znovuprojednání věci. Takové důvody však v této věci nejsou. Svědek uvedl, že u něj obviněný byl někdy koncem března 2013 pomoct s malováním a strávil tam celý víkend. Toto svědectví mělo prokázat, že se obviněný nemohl dne 24. 3. 2013 dopustit útoku, za který byl odsouzen. Přesný časový údaj zde absentuje, jelikož se mohlo jednat i o jiný víkend v březnu koncem měsíce, např. 29. – 31. 3. 2013. Proti tomuto nepřesnému údaji stojí pak výpověď nezaujaté svědkyně D. K. Lze tedy shrnout, že soudy pochybily, nicméně toto pochybení a zejména jeho náprava jsou dány v rovině formální a je evidentní, že by k žádnému posunu v zásadních závěrech soudů nedošlo. Fakt, že obviněný někdy v období, kdy došlo k jednomu z útoků, maloval u svědka, nemá, s přihlédnutím k dalším důkazům, žádnou hodnotu pro řízení jako celek. Námitky obviněného nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod jiný dovolací důvod. Dovolání tak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a státní zástupce navrhl, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Na vyjádření státního zástupce reagoval obhájce obviněného, který ve své replice uvedl, že není pravdivé tvrzení, že by argumentaci týkající se důkazu potvrzujícího alibi uplatnil až v řízení o mimořádném opravném prostředku. Byla uplatněna již v řízení o řádném opravném prostředku. O tom, že tento důkaz byl zcela opomenut, se však dozvěděl až po doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Neměl možnost tak existenci opomenutého důkazu použít dřív, než v mimořádném opravném prostředku. Soudy dokonce opomněly důkazů více, například fakt, že podle tvrzení poškozeného T. tento uzamkl pokoj a ten byl nakonec otevřen bez jakéhokoli poškození. Nalézací soud provedl důkazy, které jeho zavinění vyvracejí, ale aby nenarušovaly soulad usvědčujících důkazů, soudy je opomněly zhodnotit.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Je vhodné připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, proč by uvedený skutek (blíže popsaný v rozsudku soudu prvního stupně) nevykazoval zákonné znaky uvedených trestných činů. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný založil dovolání prakticky pouze na existenci tzv. opomenutého důkazu, kdy poukazuje na skutečnost, že měl být provedeným, avšak nezhodnoceným důkazem prokázán fakt, že se nemohl dopustit skutku v rozsudku uvedeného pod bodem 2). Jde o námitku, která by v případě, že by se opravdu jednalo o tak zásadní opomenutý důkaz, mohla být podřazena pod tzv. extrémní rozpor (pozn. viz níže) mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, který by zakládal přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu z důvodu zachování práva na spravedlivý proces, i když obecně taková námitka nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nicméně v této věci se jedná o důkaz, který nemá natolik zásadní povahu, aby odůvodnil jiné skutkové zjištění v bodě ad 2) výroku o vině rozsudku okresního soudu a zrušení rozhodnutí odvolacího, potažmo nalézacího soudu. S ohledem na ostatní usvědčující důkazy, uvedené v odůvodnění jejich rozhodnutí, soudy důvodně považovaly za jednoznačně prokázáno, že se obviněný dopustil trestné činnosti tak, jak je uvedeno v odsuzujícím rozsudku. Obviněný tedy sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají. Předmětem právního posouzení, jehož nesprávnost lze namítat, je skutek tak, jak ho zjistily soudy.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Nejvyšší soud v dané věci shledal pouze formální nedostatek tzv. opomenutého důkazu. Je pravdou, že důkaz výpovědí svědka A. M. soud řádně provedl a následně jej v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nezmínil, nicméně tato výpověď není natolik určitá, aby jakkoli zásadně ovlivnila rozhodnutí o vině obviněného. Svědek vypovídal s dlouhým časovým odstupem a jediné co uvedl, bylo, že mu obviněný někdy na jaře, pravděpodobně pak koncem března 2013 pomáhal celý víkend malovat. Neuvedl však konkrétně, který víkend a tak mohlo jít i o předchozí, i následující víkend poté, co došlo k trestnému činu, za který byl obviněný nakonec odsouzen. Nejde tak o takový důkaz, který by měl zásadní vliv na rozhodnutí o vině obviněného, a který by tak nutně zakládal nezbytnost takové rozhodnutí zrušit. Výpověď svědka byla velmi neurčitá a nebyl proveden jiný důkaz, který by tuto výpověď potvrdil tak, aby bylo nepochybné, že opravdu celý víkend 22. 3. 2013 – 24. 3. 2013 obviněný svědkovi pomáhal a nejednalo se beze vší pochybnosti o víkend jiný. Naopak z důkazů, které se staly podkladem rozhodnutí soudů o vině J. O. v bodě ad 2), jednoznačně prokazují, že se tohoto jednání dopustil a obviněným namítaná výpověď svědka A. M. na tento závěr nemá žádný vliv. Opomenutí soudů vypořádat se v odůvodnění rozsudku s výpovědí tohoto svědka, je tak pouze formálním procesním nedostatkem bez jakéhokoliv vlivu na správnost jejich rozhodnutí.
Skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, až na uvedené opomenutí se vypořádaly s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
Právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obviněný je pachatelem předmětných činů. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného J. O. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. ledna 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu