ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1265.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1265/2018-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 11. 2018 o dovolání obviněného B. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 7 To 4/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 8/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2017, č. j. 1 T 8/2017-1153, byl obviněný uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen – za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 1 T 87/2015, včetně rozhodnutí navazujících – k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice s ostrahou. Výroky podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto ohledně náhrady škody.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedeného zločinu dopustil v podstatě tím, že dne 17. 3. 2010 v podvečerních hodinách v prvním patře domu č. XY v ulici XY v XY napadl L. U., přesně nezjištěným násilím velké intenzity, které působilo do oblasti obličeje, hlavy, levé poloviny hrudníku a břicha a způsobil mu tím závažná zranění blíže v rozsudku specifikovaná, kterým poškozený v důsledku nepřivolání lékařské pomoci následujícího dne v dopoledních hodinách podlehl.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 2018, č. j. 7 To 4/2018-1185, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, v němž uvedl, že podává v zákonem stanovené lhůtě „dovolání dle ust. §265a odst. 1 písm. h) tr. ř.“. Uvedl dále, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Namítl, že předmětný skutek se nestal a nespáchal jej on. Poukázal na vybranou judikaturu Ústavního soudu k otázce hodnocení důkazů a uvedl, že soudy hodnotily důkazy v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Zdůraznil, že oba znalci z oboru zdravotnictví připustili, že zranění poškozeného mohla být způsobena jeho opakovanými pády, bez cizího zavinění. Z důkazů podle obviněného vyplývá, že poškozený byl pod vlivem alkoholu a již v minulosti se stalo, že v takovém stavu upadl a způsobil si zranění. Vyjádřil nesouhlas s tím, že soud zamítl jeho návrh na posouzení věrohodnosti svědka J. L., který je gambler a patologický lhář, znalcem z oboru psychologie. Připomněl, že věc byla původně odložena a až po několika letech bylo opět zahájeno vyšetřování na základě smyšlené výpovědi svědka L. H., kterou pak soud prvního stupně vyhodnotil jako nevěrohodnou.
Dále namítl, že skutkové závěry soudů nedávají podklad pro použitou právní kvalifikaci, protože nepřímý úmysl, který soudy ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví dovodily, nelze jen předpokládat, ale je nutno jej prokázat. Jeho jednání, jímž měl poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví, je v rozhodnutích soudů konkretizováno pouze jako „přesně nezjištěné fyzické násilí velké intenzity“, což není dostatečné k dovození uvedené právní kvalifikace včetně subjektivní stránky trestného činu. Svědci hovořili pouze o tom, že obviněný měl dát poškozenému „do držky“, respektive pěstí (svědek J. L.), případně „pár facek“ (svědek M. U.). Ani ze znaleckých posudků nevyplývá závěr, který by odůvodnil použitou právní kvalifikaci. Rovněž nelze dovodit zavinění obviněného ani ve formě nevědomé nedbalosti, neboť nemohlo zahrnout rozvinutí příčinného vztahu mezi jeho jednáním a smrtí poškozeného. Takový následek byl pro obviněného natolik nepředvídatelný a nepředstavitelný, že rozhodně nemohl být v jeho zavinění obsažen.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatel měl evidentně na mysli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil však argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. K té se státní zástupkyně vyjádřila a připomněla, že jde o námitky, jimiž se zabýval soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Protože se dovolatel podle názoru státní zástupkyně prakticky výlučně zabývá otázkami skutkovými a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily důkazy, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dovolání však neobsahuje veškeré obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř., konkrétně neobsahuje odkaz na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Místo toho obsahuje text dovolání odkaz na ustanovení §265a odst. 1 písm. h) tr. ř., které neexistuje, patrně však zde měl dovolatel na mysli ustanovení §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., jež se týká přípustnosti dovolání proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že vada dovolání spočívající v neuvedení zákonného ustanovení vymezujícího uplatněný dovolací důvod není překážkou toho, aby o dovolání bylo rozhodnuto, když dovolací důvod je vyjádřen přesnou citací důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně že „rozhodnutí….spočívá na nesprávném právním posouzení skutku“. Bylo tudíž vycházeno z toho, že obviněný dovolání opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Tento dovolací důvod je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat i „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoli hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný v dovolání uplatnil převážně procesní námitky ohledně rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů, tedy námitky, které obsahově neodpovídají uplatněnému (ani žádnému jinému) dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy.
O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná. Mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů nejsou žádné rozpory, natož extrémní. V souladu s §2 odst. 5 tr. ř. byly provedeny veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle §2 odst. 6 tr. ř. soudy pečlivě zhodnotily v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů.
S výše uvedenými skutkovými námitkami obviněného se vypořádal již odvolací soud, který přiléhavě doplnil a rozvinul argumentaci soudu prvního stupně. Jestliže soudy vycházely z výpovědí svědků J. L., M. U., V. H. a R. K., které hodnotily jako věrohodné, ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z kamerových záznamů a z odposlechů telefonních hovorů, jde o postup logický a odůvodněný. Na shodných skutkových závěrech soudů se neprojevil jejich poněkud rozdílný názor na hodnocení výpovědi svědka L. H., přičemž je třeba poznamenat, že hodnocení provedené odvolacím soudem je vyváženější a tato výpověď v kontextu dalších důkazů vcelku logicky zapadá do geneze daného případu, i když v některých částech zcela neodpovídá skutečnosti. Soudy přesvědčivě odůvodnily rovněž svůj závěr, že četná zranění poškozeného nemohla vzniknout bez cizího zavinění, například náhodnými pády poškozeného pod vlivem alkoholu.
Obviněný také namítl, že soudy nevyhověly jeho důkazním návrhům. Tuto námitku nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod a Nejvyšší soud připomíná, že soudy nejsou povinny vyhovět všem návrhům účastníků řízení a naopak sám soud musí rozhodnout o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti, které jsou důležité pro náležité zjištění skutečného stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obviněného. Jestliže soudy dospěly v projednávaném případě k závěru, že rozsah provedených důkazů je postačující pro spolehlivé rozhodnutí ve věci, pak postupovaly v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Svůj postup řádně odůvodnily (viz str. 10 rozsudku nalézacího soudu, str. 6 usnesení odvolacího soudu).
Je třeba znovu připomenout, že není smyslem řízení o dovolání, aby Nejvyšší soud provedené důkazy znovu rozebíral a přehodnocoval, případně činil vlastní skutková zjištění. Podstatné je, že když soudy v posuzovaném případě na podkladě provedených důkazů dospěly k výše uvedeným skutkovým závěrům, nejde o zásah do základního práva obviněného na spravedlivé řízení.
Pod uplatněný dovolací důvod jsou částečně podřaditelné námitky týkající se popisu skutku ve výroku (a v odůvodnění) rozsudku a subjektivní stránky činu z hlediska naplnění skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Z hlediska těchto námitek je však dovolání zjevně neopodstatněné.
Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Způsobí-li tímto činem smrt, spáchá zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož skutková podstata se tedy skládá jednak z tzv. základní skutkové podstaty ve smyslu §145 odst. 1 tr. zákoníku, která spočívá v úmyslném způsobení těžké újmy na zdraví, a jednak z tzv. kvalifikované skutkové podstaty podle §145 odst. 3 tr. zákoníku, spočívající ve způsobení smrti. Spočívá-li útok pachatele ve fyzickém útoku proti poškozenému, je uvedená právní kvalifikace možná, jestliže tímto útokem byly na zdraví poškozeného způsobeny dva různé následky, z nichž každý sám o sobě má jinou povahu po objektivní stránce (prvním z následků je těžká újma na zdraví, druhým následkem smrt) a každý je zahrnut jinou formou zavinění (těžká újma na zdraví je zaviněna úmyslně a smrt je zaviněna z nedbalosti).
Obviněný v podstatě vytkl nekonkrétní popis jednání obviněného ve výroku rozsudku a poukazoval na to, že z něho nelze dovozovat jeho zavinění v zákonem požadované formě. Ani s touto námitkou se však Nejvyšší soud neztotožnil. Soud prvního stupně ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku popsal skutek s tou mírou konkrétnosti, jak byl prokázán. Nelze uvažovat o tom, že by neprokázání všech detailů trestného jednání znamenalo jeho beztrestnost. Podstatné je, že bez odůvodněných pochybností byly prokázány všechny ty skutečnosti, které zakládají znaky skutkové podstaty daného trestného činu.
To soud vyjádřil ve výroku rozsudku tak, že obviněný v úmyslu způsobit mu těžké zranění fyzicky napadl poškozeného tak, že vůči němu použil přesně nezjištěným způsobem násilí velké intenzity, které působilo do oblasti obličeje, hlavy, levé poloviny hrudníku a břicha a vedlo k četným zraněním, která jsou ve výroku rovněž popsána, z nichž nejzávažnějšími byla krvácení pod tvrdou plenu mozkovou a omozečnici s následným úrazovým otokem mozku a trhlina závěsu tračníku tlustého střeva s masivním krvácením do dutiny břišní, přičemž bezprostřední příčinou smrti byl šok z nadměrných krevních ztrát z tohoto krvácení. Násilí bylo na základě znaleckých posudků specifikováno tak, že se jednalo o opakované tupé násilí do oblasti obličeje, levé poloviny hrudníku a břicha, přičemž násilí na hrudník a břicho bylo velké intenzity, působící na malé ploše. Celkově se jednalo o 9 působení násilí z nejrůznějších směrů a soudy učinily závěr, že k jednotlivým zraněním poškozeného došlo (rozhodně převážně) fyzickým útokem druhé osoby. Aniž by tedy bylo s jistotou upřesněno, zda se v jednotlivých případech jednalo o silné údery pěstí, kopy či podobné násilí například i za užití nějakého nástroje (mechanismus, jehož působení by ovšem muselo být srovnatelné s působením částí lidského těla jako pěsti či nohy), je přijatelný závěr soudů, že se jednalo o údery (přinejmenším zčásti velmi silné) do uvedených částí těla poškozeného.
Tato míra specifikace použitého násilí odpovídá i závěru o nepřímém úmyslu obviněného ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví. V tzv. nepřímém (eventuálním) úmyslu je trestný čin spáchán podle §15 odst. 1 písm. b) tr. ř., jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Soudy výstižně vysvětlily, že když obviněný užil vůči tělu poškozeného brutální násilí takové intenzity a do takových míst na těle poškozeného, je nepochybné, že věděl, že mu tím může způsobit poškození důležitých orgánů, popřípadě jinou vážnou poruchu zdraví, a vzhledem k tomu, o jaké množství úderů se jednalo a jaké intenzity byly, musel být s tímto těžkým následkem srozuměn. Ani z tohoto hlediska přitom není rozhodné, jak přesně byly ty které údery zasazeny.
Smrtelný následek je tzv. těžším následkem, má povahu okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, a postačí, aby ho pachatel zavinil z nedbalosti. V otázce zavinění ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby je totiž třeba vycházet ze zásady vyjádřené v ustanovení §17 písm. a) tr. zákoníku, podle níž k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Protože způsobení smrti je v konkrétním případě takovým těžším následkem, k jeho způsobení postačí zavinění z nedbalosti, poněvadž zákon tu úmyslné zavinění nevyžaduje.
Trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je trestný čin spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Při nevědomé nedbalosti povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně a nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný. Jak možnost, tak povinnost předvídat se posoudí vždy vzhledem k okolnostem případu (na základě objektivních okolností spojených se skutkem) a subjektivním dispozicím konkrétního pachatele. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachování potřebné míry opatrnosti pachatele. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, protože jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za nedbalostní trestný čin odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 5/2013 Sb. rozh. tr., Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 236 až 243).
Skutkovým zjištěním soudů závěr o nedbalostním zavinění smrti poškozeného obviněným odpovídá. To soudy posuzovaly v kontextu i následného počínání obviněného, který podle výroku rozsudku v mezidobí od napadení, ač vědom si zjevně špatného zdravotního stavu poškozeného, odmítl přivolat odbornou lékařskou pomoc k jeho ošetření, ačkoli poskytnutím okamžité lékařské pomoci bylo možno smrt poškozeného odvrátit. Soudy dospěly k odůvodněnému závěru, že obviněný nejednal v úmyslu poškozeného usmrtit, avšak vzhledem k okolnostem případu a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že svým shora popsaným jednáním může poškozenému způsobit smrt.
Obviněný napadl poškozeného útokem spočívajícím v popisovaném opakovaném a silném násilí velké intenzity. Jako normální člověk nikoli mdlého rozumu přinejmenším měl a mohl vědět, že jeho útok může v důsledku závažného poranění vnitřního, životně důležitého orgánu vést ke smrti poškozeného. Nešlo tedy o nějaký naprosto nepředvídatelný nebo nepředstavitelný následek. Jestliže je při nedbalostním jednání třeba, aby si pachatel alespoň mohl představit, že se příčinný vztah může rozvinout způsobem, jak je popsáno ve skutkové větě, lze na základě výše zmíněného dovodit, že obviněný jednal přinejmenším v nevědomé nedbalosti, čímž se dopustil zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Útočil totiž popsaným způsobem proti těm částem těla poškozeného, kde jsou životně důležité orgány, a z četnosti a intenzity, jimiž tento útok vedl, musel být nejen srozuměn s tím, že způsobí těžkou újmu na zdraví, ale s ohledem na obecné povědomí každého člověka o možných následcích intenzivního fyzického násilí vůči životně důležitým orgánům také vědět měl a mohl, že svým jednáním může způsobit i smrtelný následek. To platí tím spíše vzhledem k osobním poměrům obviněného, který má střední vzdělání s maturitou a průměrné rozumové schopnosti. Shrnuto, jednání obviněného jako celek – tedy včetně nepřivolání lékařské pomoci – bylo zjevně v příčinné souvislosti se způsobeným smrtelným následkem a bylo pokryto zaviněním.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že bylo nadbytečné zvažovat, zda čin byl spáchán z nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nesporné je, že vyjádření nalézacího soudu, že nebylo prokázáno, že obviněný věděl, že pokud poškozeného po svém fyzickém útoku ponechá bez lékařského ošetření, že mu tím způsobí smrt, není přesné, neboť kdyby obviněný jednal s jistotou, že způsobí smrt, bylo by na místě uvažovat i ve vztahu ke způsobení smrti o zavinění úmyslném. Pro nedbalost stačí, jestliže obviněný věděl, že může uvedený následek způsobit. Tomu některé okolnosti nasvědčují, avšak nalézací soud se touto otázkou blíže nezabýval. Odvolací soud ostatně poznamenal, že i kdyby obviněný o možnosti úmrtí poškozeného v důsledku utrpěných zranění nevěděl, pak o tom vědět měl a mohl. Nic to však nemění na správném závěru soudů o nedbalostním zavinění smrtelného následku a o použité právní kvalifikaci zjištěného skutku.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného B. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť zčásti bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a zčásti je zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 11. 2018
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák