ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1289.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1289/2018-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. 10. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 5 To 161/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 162/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. 1 T 162/2017, byl obviněný J. B. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na třicet měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Skutek spočíval podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 4 v podstatě v tom, že obviněný dne 19. 10. 2017 okolo 16,50 hodin v P., O., v bytě č. 20 poté, co poškozený M. F. odmítl jeho žádost ohledně bydlení v tomto bytě, jednou rukou chytil poškozeného pod krkem, druhou rukou mu z levé vnitřní kapsy bundy vytáhl hotovost ve výši nejméně 2 500 Kč a z pravé vnější náprsní kapsy občanský průkaz a průkaz na městskou hromadnou dopravu, pustil ho ze sevření a chystal se odejít, načež M. K., která byla v bytě přítomna, vytrhla obviněnému z ruky částku 2 000 Kč a vrátila ji poškozenému.
Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 5 To 161/2018, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V mezích dovolacích důvodů obviněný namítl, že skutkový stav zjištěný soudy nenaplňuje znaky zločinu loupeže, neboť jeho jednání nelze z důvodu nedostatečné intenzity považovat za násilí a poškozenému nebylo nijak ublíženo. Mimo meze dovolacích důvodů obviněný vytkl, že skutková zjištění soudů jsou založena na výpovědích poškozeného M. F. a svědkyně M. K., které jsou „vysoce rozporné“, což zakládá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí a aby přikázal Městskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci nebo ho sám zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání nebude vyjadřovat.
Nejvyšší soud shledal, že pokud se dovolání zakládá na námitkách, které jsou dovolacími důvody, je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat mimo jiné tehdy, když bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Podstatou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vadná aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení jako posouzení hmotně právního tu je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů, proti nimž staví svou vlastní verzi skutkového stavu, stojí mimo rámec ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejsou dovolacím důvodem.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově odpovídají námitky, v nichž obviněný vytkl nesprávné právní posouzení soudy zjištěného skutku jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Těmto námitkám ovšem nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.
Zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo proti jinému užije násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Skutkový stav, který zjistily soudy, evidentně naplňuje zákonné znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a to i pokud jde o zákonný znak užití násilí. Násilím ve smyslu citovaného ustanovení se rozumí kromě jiného vynaložení fyzické síly, se kterou pachatel působí na tělesnou integritu poškozeného. Přitom není nutné, aby užití násilí vedlo k nějakému následku na zdraví poškozeného, zejména se nevyžaduje, aby poškozený utrpěl ublížení na zdraví, aby byl zraněn apod. Jednání obviněného, které spočívalo v tom, že chytil poškozeného pod krkem a sevřel ho, bylo vynaložením fyzické síly proti tělu poškozeného. Lze připustit, že intenzita tohoto jednání nebyla nijak vysoká, avšak to nic nemění na jeho povaze jako násilí ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku. Ani výjimečně malá intenzita násilí není důvodem k tomu, aby posuzované jednání bylo kvalifikováno jinak než jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a má význam jen z hlediska úvah o stupni závažnosti činu při ukládání trestu (k tomu viz přiměřeně č. 60/1967 Sb. rozh. tr.).
Výrok o vině obviněného je v souladu se zákonem. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 tudíž není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadené usnesení Městského soudu v Praze, jímž byl výrok o vině ponechán nedotčen a jímž bylo odvolání obviněného zamítnuto, není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. O nic takového se ale v posuzované věci nejedná. Namítaný extrémní rozpor rozhodně není mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a výpověďmi poškozeného M. F. a svědkyně M. K. na straně druhé. Oba shodně a zcela jednoznačně popsali jednání obviněného tak, že uchopil poškozeného pod krkem, sevřel ho a vzal mu peníze a osobní doklady. Odlišnosti, které vyvstaly mezi výpovědí poškozeného M. F. a výpovědí svědkyně M. K., se týkaly jen popisu dílčích a méně podstatných okolností, konkrétně zejména toho, zda obviněný vzal poškozenému peníze z kapsy, anebo z tašky, kterou měl poškozený na sobě zavěšenou přes rameno. Z těchto odlišností nelze vyvozovat žádný závěr v tom smyslu, že by šlo o zcela nevěrohodné výpovědi, které by byly nezpůsobilé být podkladem skutkových zjištění soudů.
Zjištěními uvedenými ve výroku o vině nebylo nijak porušeno ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím pádem ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 10. 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu