ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1295.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1295/2018-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. 10. 2018 o dovolání obviněného Z. U. , podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 7 To 165/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 48/2018 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. U. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2018, č. j. 5 T 48/2018-228, byl obviněný Z. U. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku a odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na tři roky se zařazením do věznice s ostrahou. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, proti výroku o trestu a proti výroku o náhradě škody, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 7 To 165/2018, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Městského soudu v Brně spočíval v podstatě v tom, že obviněný v době od 14,55 hodin dne 27. 1. 2018 do 8,45 hodin dne 28. 1. 2018 v B., G., na přilehlém parkovišti odcizil zaparkované osobní vozidlo zn. Škoda Octavia v hodnotě 186 925 Kč, jehož vlastníkem byla obchodní společnost TENZA, a. s., s dalšími věcmi v něm se nacházejícími, specifikovanými ve výroku o vině. Po násilném vniknutí do vozidla toto odtáhl za použití jiného vozidla v součinnosti s další nezjištěnou osobou do garážového komplexu na ulici V. v B. – M.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že Krajský soud v Brně nesprávně ponechal nedotčen výrok o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku. Namítl, že jeho jednání bylo možné kvalifikovat pouze jako přečin podílnictví, neboť vozidlo neodcizil a žádný důkaz jej z odcizení vozidla neusvědčil. Uvedl, že vozidlo koupil od jiné osoby a že tato jeho obhajoba nebyla vyvrácena. Dovoláním se domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby sám ve věci rozhodl v intencích podaného dovolání nebo aby po zrušení napadeného usnesení přikázal Krajskému soudu v Brně nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e tr. ř.). Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud však shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Především pokládá Nejvyšší soud za nutné připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu jen za předpokladu, že obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod., z čehož je zřejmé, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Uváží-li se povaha dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně stanoveny, vyplývá z toho, že dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení jako posouzení hmotně právního tu je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Námitky usilující o dosažení jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím o změnu skutkových zjištění soudů, proti nimž staví dovolatel svou vlastní verzi skutkového děje, spadají mimo rámec ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejsou dovolacím důvodem. Jde o námitky, jimiž je vytýkáno porušení procesního práva, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového děje a při hodnocení důkazů, zatímco dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je porušení hmotného práva, tj. trestního zákona, při jeho aplikaci na skutkový stav zjištěný soudy.
V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by skutkový děj, který zjistily soudy, nevykazoval znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný založil dovolání výlučně na námitkách, které představují polemiku se skutkovými zjištěními soudů, proti nimž postavil svou vlastní verzi skutkového děje ohledně toho, jak se předmětné vozidlo ocitlo v jeho dispozici. Tyto námitky pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu obsahově neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. To platí také o námitce, kterou se obviněný dožaduje právní kvalifikace skutku pouze jako trestného činu podílnictví a kterou se tak sice zdánlivě domáhá jiného právního posouzení skutku, avšak ve skutečnosti je tato námitka založena na jiné verzi skutkového děje, než kterou zjistily soudy. I podstatou této námitky je tudíž snaha, aby nebyla respektována skutková zjištění soudů, nýbrž aby bylo vycházeno z té verze skutkového děje, kterou prosazuje obviněný.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů má podklad v ustanoveních čl. 4 a 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně, a obsahem provedených a soudy hodnocených důkazů není žádný, natož pak extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů naopak z důkazů jasně vyplývají, a to i v otázce způsobu, jímž se vozidlo ocitlo v dispozici obviněného. Závěr soudů, že obviněný vozidlo odcizil na parkovišti, kde bylo odstaveno, má v důkazech odpovídající obsahovou oporu.
Z výpovědi svědka T. M. vyplývá, že vozidlo odstavil, uzamkl a ponechal na parkovišti dne 27. 1. 2018 ve 14:55 hodin a že jeho odcizení zjistil dne 28. 1. 2018 v 8:45 hodin. Svědek zároveň potvrdil, že podle údajů systému GPS, kterým bylo vozidlo vybaveno, se vozidlo na místě parkování nacházelo ještě dne 28. 1. 2018 v 7:08 hodin. Tím se zúžilo časové rozpětí vymezující dobu odcizení. Vozidlo pak nalezla policejní hlídka krátce poté, co k němu byla vyslána dne 29. 1. 2018 v 19:03 hodin, a to za okolností, kdy vozidlo bylo na žádost obviněného naloženo na odtahový vůz a směřovalo podle pokynů obviněného do R. za účelem rozebrání, přičemž bylo opatřeno registrační značkou z vozidla matky obviněného. Pohyb vozidla z místa odcizení po spáchání činu byl zachycen kamerovým záznamem, z něhož je patrno, že vozidlo bylo taženo automobilem, který patří svědkyni B. M. a na kterém byla posléze nalezena kola pocházející z odcizeného vozidla. B. M. doprovázela obviněného při cestě vozem odtahové služby do R. v době zásahu policejní hlídky. Z výpovědi svědka P. K., řidiče odtahového vozu, vyplývá, že vozidlo, které mělo být dopraveno do R., bylo naloženo v prostoru garáží v B. – M., ulice V. Při prohlídce těchto prostor byly nalezeny boty poškozeného T. M., které měl ve vozidle v době odcizení odložené, a útržky polepů poškozené společnosti, jimiž bylo vozidlo v době odcizení zvnějšku opatřeno.
Jestliže souhrn zjištěných skutečností soudy vyhodnotily tak, že pachatelem odcizení vozidla byl obviněný, nejde o závěr, který by byl v rozporu s obsahem důkazů. Obhajobu obviněného, že vozidlo koupil, soudy důvodně považovaly za nevěrohodnou, i když obviněný předložil písemnou kupní smlouvu, podle níž měl vozidlo koupit (ovšem od neexistující osoby). K tomu soudy uvedly dostatek přesvědčivých důvodů. Přihlédly i k datu, kdy měla být smlouva uzavřena, tj. 28. 1. 2018. Toho dne bylo vozidlo odcizeno a je prakticky nemožné, aby ihned téhož dne nastaly okolnosti, které podle tvrzení obviněného vedly k uzavření smlouvy. Zjištění, že pachatelem či spolupachatelem odcizení vozidla byl obviněný, soudy dovodily z časových souvislostí, z nepochybné vědomé účasti obviněného na jednotlivých krocích trestné činnosti, z faktu, že policejní hlídkou byl při přemísťování odcizeného vozidla kontrolován ve společnosti B. M., pomocí jejíhož vozidla bylo předmětné vozidlo odcizeno (a která pak byla i podle své výpovědi přítomna i manipulaci s vozidlem po krádeži), a v neposlední řadě i ze skutečností uvedených v „kupní smlouvě“ předložené obviněným.
Nejvyšší soud podotýká, že jeho úkolem není jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. I když lze mít výhrady k přehlednosti a srozumitelnosti odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, lze uzavřít, že soudy své úvahy přijatelně vyložily v souladu s podstatným obsahem provedených důkazů. Za tohoto stavu nepředstavují skutková zjištění, na nichž je založen výrok o vině obviněného přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák