ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1312.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1312/2018-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 11. 2018 o dovolání obviněného L. L. , nar. XY v XY, bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 8 To 220/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 69/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. 3. 2018, č. j. 3 T 69/2016-1377, byl obviněný L. L. uznán vinným v bodech 1-22 přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, v bodě 10 pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §205 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a v bodech 2, 4-9, 12, 14-17, 19-22 přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a dále za sbíhající se trestné činy, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 16. 5. 2016, č. j. 3 T 164/2015-313, byl odsouzen podle §205 odst. 3, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci specifikované ve výroku, přičemž podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z uvedeného rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle zjištění Okresního soudu v Břeclavi spáchal obviněný trestné činy v podstatě tím, že v době od 26. 5. 2015 do 24. 11. 2015 na různých místech České republiky včetně B. v případech specifikovaných v bodech 1-22 výroku o vině vnikl do různých objektů, jakými byly nemocnice, kanceláře, dílny, hotely, restaurace, školy, hasičská stanice apod., zčásti bez použití násilí a zčásti po násilném vypáčení uzavřených prostor, odcizil ke škodě různých poškozených věci, zejména peněženky s hotovostí, osobními doklady a platebními kartami, dále mobilní telefony, notebooky a jiné věci, tím způsobil škodu v celkové výši přesahující 100 tisíc Kč a tohoto jednání se dopustil, přestože dne 11. 3. 2015 vykonal trest odnětí svobody v trvání dvou roků, který mu byl uložen ve věci Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 132/2008, mimo jiné za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. (trestního zákona účinného do 31. 12. 2009), a předtím dne 22. 6. 2013 vykonal trest odnětí svobody v trvání dvou roků, který mu byl uložen ve věci Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 2 T 39/2007 mimo jiné za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2018, č. j. 8 To 220/2018-1415, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl odvolacímu soudu, že ponechal beze změny výrok o vině. Skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, jsou v extrémním rozporu s důkazy. Konkretizoval to ve vztahu k bodům 2-4, 6-10, 13-21. V uvedených bodech je výrok o vině založen na nepřímých důkazech, které jeho vinu neprokazují. Vyjádřil názor, že nepřímé důkazy svědčí nejvýše jen o tom, že se nacházel na místě činu nebo v jeho blízkosti, nikoli však o tom, že se dopustil jednání, jímž byl uznán vinným. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání nebude vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e tr. ř.). Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud však shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu jen za předpokladu, že obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Z toho je zřejmé, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je nesprávná aplikace hmotného práva, tj. především trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně (nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel). Uvedenému dovolacímu důvodu odpovídají námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky zaměřené proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při dokazování, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., jsou mimo rámec tohoto dovolacího důvodu.
Obviněný L. L. v dovolání neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by skutkový stav popsaný ve výroku rozsudku Okresního soudu v Břeclavi nenaplňoval zákonné znaky přečinů, jimiž byl uznán vinným. Pouze takto koncipované námitky by obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Své dovolání založil výlučně na námitkách, jimiž se snažil zpochybnit správnost zjištění, že je osobou totožnou s pachatelem útoků uvedených ve výroku o vině. Těmito námitkami vyjádřil nesouhlas s tím, jakým hodnocením důkazů soudy došly ke zjištění, že je osobou totožnou s pachatelem zmíněných útoků. Jde o námitky, které mají vyloženě skutkovou povahu a nejsou podřaditelné pod uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy, neboť v takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně pak má podklad v ustanoveních čl. 4 a 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Břeclavi, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Brně, a obsahem důkazů není žádný, natož extrémní rozpor, a to ani v otázce totožnosti obviněného s osobou pachatele útoků, jejichž spáchání obviněný popírá. Skutková zjištění soudů mají i v tomto ohledu odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech. Soudy vycházely nejen z důkazů prokazujících přítomnost obviněného na místě činu či v jeho blízkosti, ale vždy také z nějakého dalšího důkazu, z něhož je zřejmá spojitost osoby obviněného se spáchaným útokem (ať už šlo o částečné doznání obviněného, výpovědi svědků či odcizené věci). Jen podpůrně bylo přihlédnuto k návaznosti jednotlivých útoků z hlediska časové a místní souvislosti a obdobného způsobu spáchání. Ke každému bodu výroku o vině (ke každému z útoků) Okresní soud v Břeclavi v odůvodnění rozsudku vyložil, o jaké důkazy opřel zjištění, že pachatelem je obviněný, a Krajský soud v Brně to v napadeném usnesení důvodně akceptoval. Na to, jak soudy zdůvodnily svá zjištění, Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje. Poukaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 7 Tdo 586/2012, je nepřípadný, neboť zde šlo o kvalitativně i kvantitativně jinou důkazní situaci, vycházející z jiného druhu důkazů a jejich odlišného hodnocení.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, přehledně a logicky přijatelně vysvětlily. Za tohoto stavu obsah důkazů odpovídá zjištěním, že obviněný je pachatelem útoků uvedených ve výroku o vině, přičemž provedeným dokazováním nebylo nijak porušeno ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení. Nejvyšší soud tak neměl žádný důvod k tomu, aby do skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině jakkoli zasahoval.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 11. 2018
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák