ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.132.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 132/2018-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. 7. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného O. S. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. 67 To 239/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 71/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 3. 2017, sp. zn. 44 T 71/2016, byl obviněný O. S. uznán vinným pokračujícím zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku, ve spojení s §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či jeho člena, kontrolního orgánu či jeho člena a prokuristy v obchodních korporacích v trvání 3 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli všichni poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný se zločinu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) v září a říjnu roku 2013 jako jednatel společnosti TADOS s. r. o., se sídlem Korytná 1538/4, Praha 10, uzavřel na straně nájemce s pronajímatelem, společností NH CAR P., k. s., se sídlem Broumarská 1503, 198 00 Praha 9, celkem v sedmi ve výroku o vině uvedených případech nájemní smlouvu na pronájem automobilů Škoda Octavia, přičemž vozidla bez vědomí pronajímatele předal J. H., který na základě jeho ústního příkazu v souladu s příkazní smlouvou ze dne 21. 1. 2013, podle které měl zajišťovat dealerskou činnost v oblasti prodeje vozidel pro společnost TADOS s. r. o., prodal vozidla třetím osobám, ačkoli si obviněný byl vědom skutečnosti, že vlastnické právo náleží pouze společnosti NH CAR P., k. s. a případný převod do vlastnictví společnosti TADOS s. r. o. závisí na splnění dalších podmínek, kdy ani jednu z podmínek nesplnil, čímž způsobil poškozené společnosti NH CAR P., k. s., škodu v celkové výši 3 270 000 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání jak obviněný, a to proti všem výrokům rozhodnutí, tak státní zástupkyně, proti výroku o trestu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. 67 To 239/2017, obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že již rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry. Odvolací soud úmysl dovodil z toho, že podle nájemní smlouvy nebyl oprávněn vozidla svěřit nikomu jinému než rodinným příslušníkům a zaměstnancům, přičemž J. H. takovou osobou nebyl. Uvedl, že měl v úmyslu rozšířit okruh svých podnikatelských aktivit, ale neměl na to dostatek zaměstnanců. Z tohoto důvodu pověřil J. H. vykonáváním činnosti pro společnost TADOS s. r. o., určené příkazní smlouvou. Soudy nesprávně dovodily, že J. H. byl oprávněn vozidla prodat. S odkazem na ustanovení §2439 občanského zákoníku uvedl, že je nezbytné, aby příkazník měl k právnímu jednání od příkazce vystavenou plnou moc, jinak je jednání přičitatelné příkazníkovi, nikoli příkazci. J. H. neměl při prodeji vozidel plnou moc a tudíž je smluvní stranou přímo on a s kupci uzavíral ústní smlouvy, což je v souladu s občanským zákoníkem. Vozidla J. H. nepronajal ani nepropůjčil, avšak je předal do jeho dispozice, čímž nemohlo dojít ke zmaření účelu svěření předmětných vozidel. Uvedl, že předmětem zpronevěry nemůže být věc nebo jiná majetková hodnota, která byla sice předána jinému, ale stále je v moci vlastníka nebo dosavadního držitele. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013, podle kterého držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby a držbu nevylučuje ani užívání věci jinou osobou než držitelem na základě věcného nebo závazkového práva a také na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 6 To 372/2013, podle kterého nelze dospět k závěru, že již překročením smluvních podmínek stanovených pro užívání svěřené věci, došlo k faktickému zmaření účelu svěření. Obviněný dále poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku a v souvislosti s tím na nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06. Dále uvedl, že z výpovědi svědka S. Š. vyplynulo, že k prodeji vozidel došlo bez jeho vědomí, kdy on následně vyvíjel snahu k náhradě škody, kterou J. H. svým jednáním způsobil. Zdůraznil, že J. H. se obdobného jednání dopustil i v případě jiných společností, a v této souvislosti mu bylo sděleno obvinění. J. H. nebyl oprávněn k právnímu jednání spočívajícímu v uzavírání kupních smluv na vozidla, čehož si byl nepochybně vědom. Měl pouze vyhledat budoucí zájemce o koupi vozidel, avšak k prodeji zmocněn nebyl a neudělil mu žádný pokyn, který by k tomu směřoval. Z tohoto tedy vyplývá, že nemohlo dojít k naplnění subjektivní stránky daného trestného činu z důvodu absence úmyslu. Dále se obviněný ve svém dovolání zabýval otázkou způsobení značné škody, kdy má za to, že škoda byla určena nesprávně a v důsledku toho došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání. K tomu uvedl, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 268/2001, je za škodu možno zpravidla považovat jen úbytek na cizím majetku odpovídající ceně věci, jež byla předmětem útoku. Odborné vyjádření, o které opřely oba soudy své závěry, nerespektuje pravidla na určení výše škody a bez odůvodnění se od nich odklání. Jelikož byla vozidla poškozené společnosti NH CAR P., k. s., navrácena, nemohlo dojít k úbytku na majetku této společnosti a nemohla jím tak být způsobena značná škoda, jak chybně uzavřely soudy obou stupňů.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. 67 To 239/2017, i jemu předcházející rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 3. 2017, sp. zn. 44 T 71/2016, a rozhodl, že se v celém rozsahu zprošťuje obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že se nelze ztotožnit s názorem obviněného, že tím, že vozidla předal do dispozice J. H., nezmařil účel nájemních smluv, neboť tento byl na základě příkazní smlouvy pověřen k zajišťování dealerské činnosti v oblasti prodeje vozidel, tedy k činnosti, ke které mu vlastník pronajatých vozidel nejenže nedal souhlas, ale v nájemní smlouvě ji přímo zakázal. Obviněný tak jednal v příkrém rozporu s ustanovením čl. 3 písm. c) nájemní smlouvy. Ani v případě, kdy obviněný připouští porušení podmínek nájemní smlouvy, nelze akceptovat přiléhavost jeho judikaturního odkazu na rozhodnutí publikované pod č. 18/1957 Sb. rozh. tr. pouze s argumentací, že každá dispozice se svěřenou věcí proti příkazu svěřitele nemůže být považována za zpronevěru, když v jeho další anotační části se naopak uvádí, že takovou protiprávní dispozici se svěřeným majetkem, která maří základní účel svěření, zejména znemožňuje-li se tím svěřiteli trvale navrátit věc jejímu původnímu určení, nutno považovat za nakládání se svěřenou věcí jako s vlastní. Právě o takový případ se jedná i v této věci a není proto namístě právní názor obviněného o oprávněné držbě s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013, ve kterém se v návaznosti na posuzované podmínky vydržení hovoří o oprávněné držbě vyznačující se právním panstvím nad věcí. Odkázala naopak na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1290/2010, podle kterého pokud pachatel úmyslně nakládá s věcmi v rozporu s účelem svěření a tím majiteli způsobí škodu, dopustí se trestného činu zpronevěry. Takového jednání se obviněný dopustil, a proto jím uváděné podmínky pro vyvození trestní odpovědnosti J. H. spadají mimo takto dosažené stadium trestního činu a mimo procesní rámec předmětného trestního řízení. K dokonání trestného činu postačí faktické předání svěřené věci v rozporu s účelem svěření do dispozice neoprávněné osoby. Pokud obviněný odkazuje na zásadu subsidiarity trestní represe, pak mu nelze přisvědčit, že případné porušení smluvních podmínek mělo být řešeno soukromoprávní cestou, jelikož je namístě použít prostředků trestního práva i tam, kde prostředky jiných právních odvětví nepostačují k ochraně proto, že došlo ke spáchání trestného činu. Rovněž se podle státní zástupkyně nelze ztotožnit s tím, že způsobená škoda byla vyčíslena nesprávně. Nelze přehlédnout, že prostřednictvím takové námitky obviněný nedovozuje, že by nebyl naplněn přisouzený kvalifikační znak značné škody, jednalo-li se o celkovou výši škody, která podmínku zvýšené trestnosti splňuje více než šestinásobně. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud ale zjistil, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze tedy namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především konstatuje, že se obdobnými námitkami obviněného již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud prvního i druhého stupně. Obviněný dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, založil částečně na stejných námitkách jako podané odvolání (čl. 751 tr. spisu). Z hlediska právní kvalifikace jsou námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu opakováním celé jeho obhajoby, když stejnými námitkami se zabýval již nalézací soud a své skutkové i hmotněprávní závěry náležitě odůvodnil.
Námitku obviněného, že jeho jednání nenaplnilo znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, konkrétně subjektivní stránku tohoto trestného činu, lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, nicméně Nejvyšší soud má za to, že této námitce nelze přisvědčit. Zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena a způsobí tím na cizím majetku značnou škodu. Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnické právo, resp. zájem na ochraně majetku. Cizí věcí se rozumí zpravidla movitá věc, jež nenáleží pachateli buď vůbec, anebo mu nenáleží výlučně, přičemž je mu odevzdána do faktické moci (svěřena) s tím, aby s ní určitým způsobem nakládal. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s ní, aniž by bylo rozhodné, jak poté pachatel s věcí skutečně nakládá (může si ji ponechat pro sebe, někomu ji darovat nebo ji zničit apod.).
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý) nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn (úmysl nepřímý).
Soud prvního stupně z provedeného dokazování vyvodil, že obviněný jednal v úmyslu přímém a dalo by se hovořit o úmyslu nepřímém v případě, že by soud uvěřil obhajobě, že obviněný nevěděl, že takto s vozidly nakládat nesmí. Konstatoval ale, že argumentace obviněného, že nevěděl o činnosti J. H., byla vyvrácena provedenými důkazy, věděl tedy, že tento pronajatá vozidla prodává dalším subjektům a užívá je tak v rozporu s nájemními smlouvami. Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu plně ztotožnil. Podle skutkových zjištění soudů si obviněný jako jednatel společnosti TADOS s. r. o., od společnosti NH CAR P., k. s., pronajal automobily, které v rozporu s nájemní smlouvou předal J. H., který nebyl ani jeho rodinným příslušníkem ani zaměstnancem. Článek 3 písm. c) nájemní smlouvy (viz čl. 224 verte trestního spisu) totiž stanovil, že nájemce, tedy společnost TADOS s. r. o., zastoupena obviněným jako jednatelem, není oprávněna předmětná vozidla dále propůjčovat nebo pronajímat. Porušením tohoto ustanovení užil obviněný vozidla v rozporu s účelem jejich svěření, a to způsobem nasvědčujícím tomu, že hodlá oprávněnou obchodní společnost zcela vyloučit z dispozice s předmětem nájmu. Protože obviněný jako jednatel nájemce předal svěřená vozidla na základě příkazní smlouvy k jejich prodeji J. H., nejen nakládal se svěřenou cizí věcí v rozporu s účelem, ke kterému mu byla svěřena, ale způsobil tím vlastníkovi věci (pronajímateli) také škodu. Z formálního hlediska byl tak trestný čin zpronevěry dokonán okamžikem předání věci k prodeji této třetí osobě, čímž si obviněný přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, když s ní naložil v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření.
Již soud prvního stupně přitom na základě provedených důkazů dospěl k správnému závěru, že obviněný „zcela evidentně nadal J. H. oprávněními k tomu, aby pronajatá vozidla prodal” (viz str. 20 a obdobně str. 21, 22 a 23 rozsudku). Jednoznačně to vyplývá z provedených důkazů, a to nejen z příkazní smlouvy, ale také zejména z výpovědi svědka J. H. a z faktury vystavené obviněným v souvislosti s jednáním v bodě 1) výroku o vině. Pokud tedy obviněný tvrdí v dovolání, že mu vozidla nepronajal ani nepropůjčil, ale pouze předal do dispozice a nezmařil tím účel svěření, tak tím jen v rozporu s provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu prosazuje své vlastní hodnocení důkazů a svou verzi průběhu skutkového děje. Takové námitky jsou zcela mimo uplatněný důvod dovolání. Proto jsou bez významu také navazující námitky obviněného ohledně nevystavení plné moci J. H., přičemž navíc se již soud prvního stupně s touto otázkou správně vypořádal.
Protože předmětné automobily byly obviněným nejen předány J. H. za účelem jejich prodeje ale tímto také prodány, není pak vůbec zřejmé, proč obviněný v dovolání poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013, a to s tím, že předmětem zpronevěry nemůže být věc nebo jiná majetková hodnota, která byla sice předána jinému, ale stále je v moci vlastníka nebo dosavadního držitele. Daná vozidla totiž v žádném případě v moci vlastníka ani obviněného nadále nebyla.
Nejvyšší soud proto považuje námitku obviněného, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry, za zjevně neopodstatněnou.
Obviněný v souladu s uplatněným důvodem dovolání také namítl, že byla porušena zásada subsidiarity trestní represe a případné porušení nájemních smluv mělo být řešeno toliko soukromoprávní cestou. Ani s touto námitkou se Nejvyšší soud neztotožnil. Uvedená zásada je zakotvena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené, lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Společenská škodlivost ve smyslu citovaného ustanovení nepředstavuje nějakou složku skutkové podstaty trestného činu, ale vyjadřuje interpretační hledisko, podle něhož se postupuje při výkladu zákonných znaků trestného činu. Zjednodušeně vyjádřeno jde o to, aby jako trestné činy nebyly kvalifikovány skutky, u nichž to není nutné. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit jen ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a to tehdy, pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace.
Z logiky věci pak vyplývá, že je nutné vždy zvažovat konkrétní okolnosti případu a osobu pachatele a vedle toho nelze odmyslet ani typovou společenskou škodlivost určitého trestného činu vyjádřenou sazbou trestu odnětí svobody. Pro úvahy o tom, zda je na konkrétní případ možné aplikovat zásadu vymezenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku je důležité, zda jde o čin, který vyžaduje ochranu trestního práva a trestněprávní kvalifikace protiprávního jednání vykazujícího znaky trestného činu, anebo zda jde o jednání, jež má soukromoprávní základ. Je proto třeba rozlišit, kdy již je možné dovodit, že trestní právo nemůže nahrazovat ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu, a kdy je opodstatněné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).
Posuzovaná věc obviněného ale nevykazuje nic, co by připouštělo možnost dojít k přesvědčivému závěru, že postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Způsob provedení činu, okolnosti, za nichž byl spáchán, následek spočívající ve způsobení značné škody kdy její základní výše byla několikanásobně překonána, vypovídá o jednání, které se nijak nevymyká z rámce běžně se vyskytujících případů daného trestného činu. Nejvyšší soud tudíž neměl důvod k tomu, aby do právního posouzení skutku jakkoli zasahoval, a to ani s ohledem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Již soud prvního stupně tedy na str. 24 rozsudku správně dospěl k závěru, že uplatnění pouze odpovědnosti podle jiného právního předpisu by v tomto případě obviněného nepostačovalo. Tuto námitku tak shledal Nejvyšší soud rovněž zjevně neopodstatněnou.
Obviněný ve svém dovolání dále namítl, že výše způsobené škody byla nesprávně určena a z tohoto důvodu došlo k nesprávnému právnímu zhodnocení jeho jednání. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 268/2001, podle kterého je zpronevěrou úbytek na cizím majetku odpovídající ceně dané věci s tím, že je třeba brát v úvahu zaplacené splátky, o které majetek poškozeného zkrácen nebyl. Tyto splátky včetně akontace nelze od hodnoty, kterou má věc v době spáchání trestného činu odečíst v celém rozsahu, avšak je třeba určit, jaká částka ze splátky šla na úhradu kupní ceny a kolik činil úrok, případně další náklady. Obviněný má za to, že odborné vyjádření tato pravidla nerespektuje a odklání se od nich, přičemž odůvodnění tohoto postupu absentují i v napadených rozhodnutích. Jelikož byla vozidla poškozené společnosti navrácena, nemohlo dojít k úbytku na majetku této společnosti a nemohla tak být jeho jednáním způsobena značná škoda.
K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že výše škody byla v dané věci určena odborným vyjádřením ze dne 21. 4. 2015 (čl. 332 trestního spisu). Odborné vyjádření určilo obvyklou cenu všech vozidel v době jejich zcizení. Zjevně neopodstatněná je námitka obviněného, že škodu v takovém rozsahu nezpůsobil, neboť vozidla byla poškozené společnosti navrácena, protože vrácení vozidel bylo již jen náhradou škody, která byla poškozené reálně způsobena ve chvíli, kdy došlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Skutečnost, že vozidla byla vrácena poškozené společnosti, což se navíc stalo jen díky aktivitě této společnosti a orgánů Policie ČR, má význam pouze pro rozhodování o uložení povinnosti obviněného k náhradě škody. Poškozená společnost NH CAR P., k. s., se s ohledem na vrácení vozidel k trestnímu řízení nepřipojila s nárokem na náhradu škody a o povinnosti k náhradě škody tak nebylo rozhodnuto. Z hlediska právního posouzení skutku je pak bez významu námitka obviněného o nesprávném určení výše škody s ohledem na již zaplacené částky (akontace), když svým jednáním podle zjištění soudů způsobil celkovou škodu ve výši 3 270 000 Kč, tedy hranici značné škody stanovené v ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku ve výši 500 000 Kč přesáhl více než šestkrát. NH CAR P., k. s., Výše způsobené škody, i při zohlednění zaplacené akontace (podle obsahu spisu 100 000 Kč při převzetí vozidla), by tak v žádném případě nemohla být nižší než tato hranice značné škody a nemělo by tedy žádný vliv na právní posouzení skutku, tedy nemohlo by dojít k jeho mírnějšímu právnímu posouzení, kdy by byl obviněný ohrožen nižší trestní sazbou. Oproti tomu právě takový byl případ řešený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 3 Tz 268/2001, na který obviněný poukázal v dovolání v souvislosti se zjišťováním výše škody u trestného činu zpronevěry.
Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného sice odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak byly shledány zjevně neopodstatněnými. Z tohoto důvodu bylo dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 7. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu