ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1579.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1579/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 4. dubna 2018 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného P. Z. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 7 To 24/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 3 T 99/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 3 T 99/2015, byl obviněný P. Z. uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §199 (správně 198) odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit na nemajetkové újmě v penězích poškozené částku ve výši 100 000 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. (správně odst. 2 tr. ř.) byla poškozená odkázána se zbytkem uplatněného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný se zločinu dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době nejpozději od počátku roku 2011 do 17. 2. 2013 v místě jejich společného bydliště na ulici T., v obci K., okr. B.-v., zle nakládal se svojí dcerou nezl. XXXXX *) , kterou vychovával, kdy v důsledku kladení nepřiměřených nároků na poškozenou a v kontextu osobní nespokojenosti či v důsledku prohřešku poškozené z hlediska vlastních osobních nároků a očekávání či nesplnění uložených příkazů jí nadával krávo, slovně ji ponižoval, že nic neumí, je blbá, všechno dělá špatně, při výchově na ni pro malichernost nadměrně křičel a přibližně jednou týdně ji fyzicky trestal údery rukou, vařečkou či řemenem na zadek, čímž jí opakovaně způsobil hematomy a dále v přítomnosti své dcery XXXXX *) se nevhodně sexuálně choval k její matce R. Z., tím, že si vynucoval tzv. francouzský polibek, strčil jí prst mezi nohy, chodil v jejich obydlí nahý a dotýkal se i nezl. XXXXX *) na zadku, díval se na ni při koupání, četl jí pohádky nahý a dotýkal se jí přitom hlavou a tiskl se k ní, přičemž toto otcovo sexuální chování, s ohledem na svůj věk a vyspělost nechápala a považovala ho za útoky vůči matce i jí samotné, přičemž poškozená veškerá tato jednání vnímala jako těžké příkoří, které jí působilo psychické obtíže a které jí neurotizovalo a jehož následkem došlo k poškození zdravého psychického a sociálního vývoje poškozené s rozvojem syndromu týraného dítěte a následně se toto jednání podílelo na vzniku posttraumatické stresové poruchy.“
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 7 To 24/2017, podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestu a náhradě nemajetkové újmy a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Výkon takto uloženého trestu obviněnému podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit na nemajetkové újmě v penězích poškozené částku ve výši 100 000 Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou odkázal se zbytkem uplatněného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolací soud rozhodl v podstatě stejně jako soud prvního stupně, když toliko odstranil formální vady ve zrušené části jeho rozsudku.
II
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl nesprávné posouzení norem hmotného práva netrestní povahy, v důsledku čehož došlo podle něj k vadné aplikaci příslušné skutkové podstaty. Dále se teoreticky zabýval procesem zjišťování skutkového stavu soudy a s tím související problematikou existence extrémního rozporu, přičemž poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu v tomto směru. Uvedl, že nesouhlasí se závěry soudů, že provedené důkazy dávají oporu pro závěr o průběhu skutkového děje a vyvrací jeho obhajobu. Namítl, že zejména nalézací soud se nevypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí, v důsledku čehož nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tak jak to předpokládá ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Konstatuje, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jeho obhajobou, kterou kontinuálně uplatňoval po celou dobu trestního řízení. Míní, že výsledky dokazování nejsou dostatečné proto, aby byl uznán vinným pro intenzivní dlouhotrvající týrání dcery spočívající jak v psychickém nátlaku, tak v pravidelných fyzických útocích s frekvencí jednou týdně. Má za to, že soudy odmítly svědectví osob, které byly v každodenním kontaktu nejen s nezletilou (např. třídní učitelky) ale s celou rodinou, žádné týrání na poškozené nezaznamenaly, poškozená se jim ani nesvěřila, a to s odkazem na to, že šlo především o týrání psychické. Tento závěr je podle obviněného v hrubém rozporu se skutkovou větou, kde jsou výslovně popisovány fyzické útoky s frekvencí jednou týdně. Poukazuje na to, že soud se s určitými skutkově důležitými okolnostmi nevypořádal vůbec, a to zejména s předloženými fotografiemi a videi a výslechem svědkyně YYYYY *) (nejbližší kamarádky poškozené) a s dalšími důkazy se vypořádal v rozporu se zásadami formální logiky, pokud dospěl k závěru, že poškozená v důsledku jeho jednání měla na těle hematomy. V daném případě jde podle obviněného jednoznačně o extrémní rozpor mezi výsledky dokazování a obecnými soudy ustáleným skutkovým dějem pojatým do výroku rozsudku, který vyúsťuje v nesprávné právní posouzení skutku a je tedy dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále upozornil na zásadní vadu rozhodnutí Krajského soudu v Brně, který dospěl na jedné straně k závěru, že Okresní soud Brno-venkov skutečně pochybil, pokud v rámci svého rozhodování opominul vyhodnotit jeden ze zásadních důkazů, kterým byla svědecká výpověď sousedky a kamarádky jeho dcery, nezletilé YYYYY *) , na druhé straně však tuto vadu odstranil pouze tím, že sám provedl hodnocení tohoto důkazu a dospěl k názoru, že z výpovědi této svědkyně nevyplývají skutečnosti, které by mohly vést ke zpochybnění skutkových zjištění vyjádřených v rozsudku nalézacího soudu ve výroku o vině. Tento postup obviněný označil za nepřípustný, neboť odvolací soud hodnotil důkaz, který sám neprovedl.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Brno-venkov, včetně rozhodnutí navazujících a přikázal Okresnímu soudu Brno-venkov, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání s ohledem na koncepci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především konstatovala, že mezi skutkovými zjištěními, které jsou shrnuté ve skutkové větě výroku rozsudku Okresního soudu Brno-venkov, a provedenými důkazy neshledala žádný rozpor, natož pak rozpor extrémní. Uvedla, že skutková zjištění vyplývají především ze svědecké výpovědi samotné poškozené dcery obviněného XXXXX *) , potvrzené výpovědí matky nezletilé R. Z., dále výpověďmi polorodých sester poškozené I. B., A. K. a znaleckými posudky vypracovanými ve věci na osobu poškozené i na osobu obviněného. Státní zástupkyně je přesvědčena, že obviněnému muselo být z reakcí poškozené zřejmé, že jí dehonestujícím jednáním ubližuje a obtěžuje ji projevy sexuální náklonnosti k její matce. Státní zástupkyně uzavřela, že soudy podle jejího názoru hodnotily důkazy důsledně v souladu s jejich obsahem, nedopustily se deformace žádného z důkazů a ani jinak nevybočily z metody volného hodnocení důkazů tak, jak je zachycena v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Uvedla také, že lze přisvědčit námitce obviněného, že pokud chtěl odvolací soud napravit pochybení Okresního soudu Brno-venkov, který opomněl zhodnotit jeden z provedených důkazů, měl tento důkaz ve veřejném zasedání provést. Podle ní je však třeba zvažovat, zda uvedené pochybení natolik závažným způsobem zasáhlo do práva obviněného na spravedlivý proces, že by bylo uvedenou vadu třeba v novém procesu odstraňovat. Podle názoru státní zástupkyně šlo o výpověď svědkyně YYYYY *) , která pro úvahy soudu o vině či nevině obviněného neměla význam a uvedená procesní vada tedy podle státní zástupkyně nezpůsobila, že by na trestní řízení bylo třeba nahlížet jako na řízení, v němž nebyly dodrženy standardy spravedlivého procesu.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud druhého stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 549 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. Nutno dodat, že oba soudy dostatečně a přesvědčivě reagovaly na námitky obviněného. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Obviněný se především i nadále domnívá, že provedeným dokazováním nebyla jeho vina prokázána, nebyl zjištěn skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Má za to, že dokazování je, i přes jeho rozsáhlost, nedostatečné a stávající důkazy byly soudy hodnoceny nesprávně, v rozporu se skutečným stavem věci, selektivně v jeho neprospěch. Soudy podle něj bagatelizovaly důkazy – výpovědi svědků, kteří nezaznamenali, že by v rodině docházelo k týrání a naopak viděli jejich rodinu jako harmonickou. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Předmětem právního posouzení, jehož nesprávnost lze namítat, je skutek tak, jak ho zjistily soudy.
Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké okresní a krajský soud ve věci provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje a hodnocení důkazů soudy považuje za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud (jeho rozhodnutím došlo k opravě zřejmých formálních nesprávností – nesprávných zákonných ustanovení – ve výroku o trestu a náhradě škody), na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož obviněným namítaný rozpor extrémní. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozené dcery obviněného XXXXX *) (č. l. 47 a násl. tr. spisu, hlavní líčení dne 20. 10. 2015), která popsala, jakému jednání a zacházení ze strany obviněného byla dlouhodobě vystavena ona sama, a to včetně fyzického napadání (trestání) a jaké chování obviněný uplatňoval vůči její matce a jak toto poškozená pociťovala (jak je popsáno ve skutkové větě). Skutková zjištění mají dále oporu v důkazech, jimiž byla ověřena věrohodnost výpovědi poškozené. Nutno poukázat na to, že soudy (zejména soud nalézací) přistupovaly k řešení otázky věrohodnosti výpovědi poškozené pečlivě a své závěry řádně ve svých rozhodnutích odůvodnily. Evidentně braly v úvahu důkazy svědčící pro i proti věrohodnosti její výpovědi. Významným důkazem osvědčujícím věrohodnost poškozené byl znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie znalce PhDr. J. Mezníka (č. l. 158 a násl. tr. spisu), jímž byla vykreslena osobnost poškozené a její vlastnosti. Podle znaleckého posudku má poškozená rozvinutou schopnost zapamatovat si prožitý děj a zcela věrohodně jej reprodukovat, nebyly zjištěny sklony poškozené ke konfabulacím ani její motivace k účelovému blokování nebo zkreslování relevantních okolností. Z psychologického šetření vyplynulo, že matka poškozené neprogramovala a neovlivňovala dceru proti otci – obviněnému. U poškozené byl shledán syndrom odmítnutého rodiče spočívající v odmítání otce kvůli jeho chování, kterému nerozuměla a které jí působilo stud, rozpaky, odpor a psychické obtíže. Ze znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, klinické psychologie PhDr. Z. Lincové vyplývá, že poškozená v důsledku jednání obviněného trpí syndromem týraného dítěte. Svědecká výpověď poškozené pak není jediným osamoceným důkazem, ale je v celém rozsahu potvrzována výpovědí R. Z., matky poškozené, která vylíčila chování obviněného v rodině. Tvrzení poškozené jsou podporována také výpověďmi I. B. (dcery obviněného z předchozího manželství) a A. K. (dcery R. Z. z předchozího manželství), které shodně popsaly identické chování obviněného (popsaly shodný „výchovný model“), jemuž byly rovněž vystaveny v době společného soužití s obviněným. Rovněž další svědkové zaznamenaly projevy obtíží poškozené (R. K., H. Z., M. K., I. M.). Věrohodnost výpovědi poškozené je v neposlední řadě podporována též znaleckým posudkem (č. l. 176 a násl. tr. spisu) z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie (PhDr. M. Langová Šindelářová) a odvětví psychiatrie, sexuologie (MUDr. P. Sejbalová) na osobu obviněného, když jednání obviněného (popsané poškozenou a dalšími svědky) odpovídá jeho osobnostnímu nastavení, neboť ze znaleckého posudku vyplývá, že se jedná o osobnost anomálně strukturovanou se zvýrazněnými rysy narcismu, pedanterie, egocentrismu a direktivity s příměsí rysů histriónských. Byly u něj zjištěny zvýšené rysy agresivity, tedy tendence reagovat agresivním způsobem.
V uvedené věci je zřejmé, že nalézací soud provedl rozsáhlé dokazování. Z provedených důkazů vyplývá, že někteří ze svědků na poškozené nepohodu a viditelné hematomy (po fyzickém trestání) nepozorovali, že navenek před některými ze svědků mohla rodina působit harmonicky, také tyto důkazy soudy respektovaly a jejich důkazní hodnotu vážily, přesto nepochybily pokud na základě provedených důkazů hodnocených jednotlivě i v souvislosti za dodržení zásad formální logiky uzavřely, že k jednání obviněného popsanému ve skutkové větě docházelo a výpověď poškozené, podporovaná dalšími provedenými důkazy, je věrohodná. Obviněný svým jednáním spočívajícím především v nepřiměřeném psychickém nátlaku na dceru (neadekvátním direktivním, dehonestujícím, egocentrickým prosazováním vlastních požadavků), ve vytrvale a dlouhodobě direktivním způsobu výchovy, doprovázeným i fyzickým trestáním (přičemž ovšem těžiště zlého nakládání s dcerou spočívalo v psychickém týrání), vyvolával v dceři dlouhodobě nepříjemné emoce zesílené tím, že poškozená odmítala a nesouhlasila s chováním otce vůči své matce, následkem takového zacházení došlo u poškozené k poškození zdravého psychického a sociálního vývoje s rozvojem syndromu týraného dítěte, přičemž se toto jednání obviněného podílelo též na vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozené. Provedené důkazy nebude Nejvyšší soud podrobně rozebírat, neboť tak již učinil nalézací soud (jakož i soud odvolací) ve svém rozhodnutí, a není ani úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral a přehodnocoval. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obou soudů.
Nejvyšší soud shledal, že na základě provedeného dokazování soudy zcela důvodně učinily závěr o věrohodnosti výpovědi poškozené, která byla podpořena řadou ve věci provedených důkazů a správně tak shledaly obhajobu obviněného za vyvrácenou.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Řízení ve věci obviněného nepozbylo charakter spravedlivého procesu ani s ohledem na námitku obviněného, že odvolací soud podle něj nepřípustně hodnotil důkaz, který sám neprovedl. Z obsahu spisu je především zřejmé, že nalézací soud v hlavním líčení dne 20. 10. 2015 (č. l. 282 tr. spisu) podle §102 odst. 2 tr. ř. provedl důkaz obsahem výpovědi nezletilé YYYYY *) na č. l. 87 a násl. tr. spisu. V odůvodnění svého rozhodnutí také tento důkaz zcela nepominul, když na str. 3 rozsudku uvedl, že i tato svědkyně se vyjádřila shodně jako učitelky poškozené a další svědci, kteří si ničeho nepovšimli, a poškozená se jim nesvěřila s rodinnými problémy. S ohledem na tyto a ostatní ve věci provedené důkazy uzavřel, že jednání obviněného bylo prokázáno, jak je popsáno ve skutkové větě. Pokud jde o rozhodnutí odvolacího soudu, je potřeba zdůraznit, že odvolací soud svým rozhodnutím dal především najevo, že se zcela ztotožnil s rozsahem provedeného dokazování, se způsobem hodnocení důkazů, jakož i se skutkovými zjištěními okresního soudu a v závěrech soudu neshledal pochybení. Přisvědčil sice námitce obviněného (uplatněné v odvolání), že nalézací soud pochybil, když hodnocení uvedeného provedeného důkazu zcela pominul, ačkoli však z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu vyplývá, že provedený důkaz soud prvního stupně zařadil mezi důkazy, které vyhodnotil tak, že jde o výpovědi svědků, kteří si na poškozené ničeho nevšimli a poškozená se jim nesvěřila s problémy v rodinných vztazích. Přesto považoval jednání obviněného za prokázané. Odvolací soud pak obsah výpovědi této svědkyně toliko podrobněji rozvedl, zopakoval, že svědkyně nebyla s bližšími okolnostmi jednání obviněného seznámena a stejně jako nalézací soud výpověď zařadil do skupiny důkazů s obdobným obsahem. Odvolací soud tedy nehodnotil důkaz, který by již nehodnotil nalézací soud. Je tedy zřejmé, že tento důkaz není možné zařadit do skupiny tzv. opomenutých důkazů, když nalézací soud při úvahách o vině obviněného evidentně vycházel také z tohoto důkazu. Nejvyšší soud neshledal pochybení odvolacího soudu, tak jak ho namítá obviněný a postupem odvolacího soudu nebylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod podle §265b tr. ř. Proto bylo dovolání obviněného P. Z. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. dubna 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.