ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1618.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1618/2017-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 8. 2018 o dovolání obviněného J. M. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 9 To 71/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 16/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 44 T 16/2011, byl obviněný J. M., společně se spoluobviněnými R. M. a G. S., uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. (trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009, dále jen „tr. zák.“), kterého se dopustil jednáním uvedeným ve výroku o vině tohoto rozsudku a které (stručně uvedeno) spočívalo v tom, že dne 25. 2. 2009 v P. se společně s dosud neustanoveným mužem prokázal poškozenému V. P. jako příslušník PČR, průkazem typově odpovídajícím služebnímu průkazu příslušníka PČR, vyzval ho k následování pod záminkou převozu k výslechu u státního zástupce v P., poté co nasedli do osobního motorového vozidla dalšího spoluobviněného, příslušníka PČR R. M. a odjeli asi 1 km za obec Ch., nastoupili do vozidla obvinění R. M., G. S. a odděleně stíhaný A. A., přejeli k lesnímu porostu, kde poškozeného fyzicky napadli opakovanými údery pěstí do obličeje, kopy do hlavy a dále jej pod pohrůžkou dalšího násilí vůči němu i jeho dceři nutili podepsat směnku na částku 2 000 000 Kč ohledně úhrady dluhu vůči firmě Tokara, s. r. o., a do jednoho měsíce uhradit splátku 400 000 Kč na tento dluh.
Za tento trestný čin byl obviněný J. M. soudem prvního stupně odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu ohledně spoluobviněných R. M., R. M.a G. S. a podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění R. M., R. M., G. S. a státní zástupce pouze proti výroku o trestu v neprospěch těchto obviněných a také v neprospěch obviněného J. M. Pokud jde o odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného J. M., z jeho podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 9 To 71/2015, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu ohledně tohoto obviněného a nově rozhodl tak, že mu podle §235 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem, a to s ohledem na sbíhající se trestnou činnost za níž byl obviněný odsouzen rozsudky uvedenými ve výroku o nově uloženém souhrnném trestu, jejichž výroky o trestu byly současně podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušeny. Nově bylo odvolacím soudem po zrušení rozsudku soudu prvního stupně rozhodnuto o vině a trestu ohledně obviněného R. M., ohledně obviněných R. M. a G. S. byla věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena obvodnímu soudu k novému rozhodnutí a odvolání státního zástupce v neprospěch obviněných R. M. a G. S. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
II
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. M. dovolání, které bylo Nejvyššímu soudu předloženo k rozhodnutí dne 22. 12. 2017 a ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h ) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a byl mu uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
Obviněný předně obsáhle namítá formální nedostatky napadeného rozsudku, který považuje za zmatečný a nepřezkoumatelný. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že je namístě uložit mu souhrnný trest, namítá, že na něj dopadá amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, ale v napadeném rozsudku absentuje jakákoliv právní argumentace k charakteru a principům této amnestie a obsahu jejího čl. III, přičemž není ani zřejmé, jak se odvolací soud vypořádal s ustanovením §139 odst. 1 tr. ř. (pozn. právní moc a vykonatelnost rozsudku). Pokud ohledně obviněných R. M. a G. S., kteří byli jeho spolupachateli, byla věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena obvodnímu soudu k novému rozhodnutí, vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval aplikací ustanovení §261 tr. ř., když má za to, že důvody rozhodnutí, které vedly k rozhodnutí v jejich prospěch, prospívají i jemu, přičemž současně vyslovuje pochybnosti, zda je rozhodnutí skutečně ve prospěch obou uvedených spoluobviněných.
Dále obviněný uvedl, že vzhledem k jeho účasti na amnestii je souhrnný trest uložením takového druhu, který zákon nepřipouští. Odvolací soud, že zaměňuje výraz odsouzení s podmínkou a prominutí s podmínkou podle čl. III odst. 1 amnestie (pozn. rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii ze dne 1. 1. 2013, dále jen „ amnestie “), ale toto ustanovení amnestie není rozhodnutím o podmíněném odložení výkonu trestu odnětí svobody. Ve vztahu k amnestii existuje pravomocný odsuzující rozsudek, který ale nemůže být vykonán a stal by se vykonatelným pouze, pokud by se ve stanovené pětileté lhůtě dopustil dalšího trestného činu. Jiný důvod prolomení vykonatelnosti pravomocného rozsudku, na nějž se vztahuje amnestie, podle obviněného není. Ustanovení §139 odst. 1 tr. ř. vymezuje možnost stanovit, že pravomocný rozsudek není vykonatelný a prominutí nevykonaného trestu s podmínkou znamená, že je odložena vykonatelnost pravomocných rozhodnutí za podmínek stanovených zákonem – amnestií. Odvolací soud však toto porušil, označil předmětné rozsudky za vykonatelné a uložil mu souhrnný trest, jehož součástí jsou i tresty které mu byly prominuty. Postup odvolacího soudu považuje proto obviněný za nesmyslný a doložil to úvahou o jeho procesních důsledcích, že pokud by ve lhůtě od 28. 1. 2013 do 28. 1. 2018 nespáchal žádný trestný čin, dojde podle odvolacího soudu k reálnému prominutí trestů nevykonaných k datu 28. 1. 2013 a tak se uložený souhrnný trest stane nezákonným, ale v této době již bude vykonán. Nezbylo by podle obviněného, než podat návrh na obnovu řízení, v rámci něhož by nepochybně byla konstatována nezákonnost uloženého trestu a byla by mu poskytnuta finanční satisfakce.
Z těchto důvodů obviněný J. M.navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něj zrušil výrok o trestu napadeného rozsudku a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že pokud jde o námitky jen proti důvodům rozhodnutí, kdy vytýká formální nedostatky a nedostatek řádného odůvodnění, v této části je dovolání nepřípustné. Námitky ohledně nesplnění podmínek pro uložení souhrnného trestu pak považuje za ryze formální, když obviněný nekonkretizuje, v čem měly tyto nesplněné podmínky spočívat. Podmínky pro uložení souhrnného trestu ale v daném případě vyplývají z rejstříku trestů, také ze shrnutí trestní minulosti obviněného v rozsudku soudu prvního stupně a uvedený postup je akceptovatelný. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací předně zjistil, že dovolání je přípustné z hlediska §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje základní náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Uplatněným důvodům dovolání, ani žádnému jinému zákonnému důvodu dovolání, proto neodpovídají námitky obviněného o porušení ustanovení trestního řádu, uvedené v dovolání.
Pouze nad rámec dovolání Nejvyšší soud uvádí následující k procesní námitce obviněného, který navíc sám odvolání nepodal a bylo podáno státním zástupcem v jeho neprospěch pouze proti výroku o trestu. Pokud obviněný J. M. v dovolání uvedl, že se odvolací soud nezabýval aplikací ustanovení §261 tr. ř., přičemž má za to, že důvody rozhodnutí, které vedly k rozhodnutí o vrácení věci soudu prvního stupně ohledně obviněných G. S. a R. M., prospívají i jemu, tak z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá nedostatečnost důkazního podkladu a odůvodnění rozhodnutí o jejich vině (poškozený tyto spoluobviněné při rekognici jednoznačně neidentifikoval, při rekonstrukci nepoznal, obviněný J. M. jejich jména neprozradil, atd.). Ohledně obviněného J. M. ale odvolací soud jednoznačně konstatoval, že byl jako hlavní pachatel ztotožněn poškozeným, přičemž se k trestné činnosti částečně i sám doznal. Aplikace ustanovení §261 tr. ř. tak nepřicházela v úvahu, protože důvody rozhodnutí, které vedly k rozhodnutí o vrácení věci soudu prvního stupně ohledně obviněných G. S. a R. M., nijak neprospívaly obviněnému J. M.
Pokud obviněný namítá, že odvolací soud neměl učinit výrok o uložení souhrnného trestu, protože trest uložený v předchozí trestní věci mu byl amnestií prezidenta republiky podmíněně prominut s tím, že se po dobu 5 let (doba pro zahlazení odsouzení) nesmí dopustit žádného trestného činu, tato námitka napadá jiné nesprávné hmotně právní posouzení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle kterého je za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., „ možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu “).
Jak vyplývá z trestního spisu ( č. l. 924) , usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 8 T 15/2010, bylo podle §368 tr. ř. rozhodnuto, že obviněný J. M. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, podle jejíhož čl. III odst. 2 se mu promíjí nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 8 T 15/2010, jenž nabyl právní moci dne 4. 12. 2012 (pozn. ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 61 To 459/2012), a to s podmínkou podle čl. III odst. 1 amnestie, za užití §105 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, že se ve lhůtě 5 let nedopustí trestného činu.
Znění článku III této amnestie prezidenta republiky („ Zmírnění některých nepodmíněných trestů odnětí svobody “) je následovné:
„ (1) Promíjím s podmínkou, že se osoba, které byl trest prominut, nedopustí trestného činu v době odpovídající lhůtě pro zahlazení odsouzení, nepodmíněné tresty odnětí svobody uvedené v odstavcích 2 a 3 tohoto článku.
(2) Promíjím nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nebo jejich zbytky, pokud byly tyto tresty pravomocně uloženy před 1. lednem 2013, pokud byl uložen trest nepřevyšující 24 měsíců a zároveň nebyl trest uložen a) za zločin, při němž byla způsobena smrt nebo těžká újma na zdraví, nebo b) za zločin proti životu a zdraví, proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, anebo proti rodině a dětem, nebo c) osobě, která kromě trestné činnosti, o níž se rozhoduje podle tohoto článku, byla v posledních pěti letech před 1. lednem 2013 odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebo která byla v posledních pěti letech před 1. lednem 2013 propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody, pokud se na ni nehledí, jako by odsouzena nebyla .“
Podstata námitky proti uloženému souhrnnému trestu a tedy i podstata dovolacího přezkumu, spočívá v tom, zda uvedené rozhodnutí o amnestii je překážkou jeho uložení.
Podle citovaného ustanovení čl. III uvedené amnestie byl obviněnému podmíněně prominut nevykonaný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let ve výše uvedené trestní věci, za podmínky, že se v době odpovídající lhůtě pro zahlazení odsouzení nedopustí trestného činu. Důležitou skutečností zůstává, že ze znění amnestie nevyplývá, že by jejím účinkem bylo zahlazení odsouzení, což by bylo překážkou uložení souhrnného trestu, protože ustanovení o souhrnném trestu se neužije, jestliže předchozí odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (viz §35 odst. 3 tr. zák.; též §43 odst. 4 tr. zákoníku). Fikce neodsouzení nastává ze zákona nebo rozhodnutím soudu o zahlazení odsouzení. Může vzniknout také udělením milosti s účinky zahlazení a amnestijním rozhodnutím.
Nejvyšší soud uvedl v obdobné věci již v usnesení ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1562/2016, že [problematikou uložení souhrnného trestu se zabývá komentářová literatura, podle které „p okud byl před uložením souhrnného trestu předchozí trest zmírněn nebo prominut aktem milosti prezidenta republiky (hromadným nebo individuálním), je nutno stanovit souhrnný trest bez ohledu na to, zda a do jaké míry byl tímto aktem předchozí trest zmírněn nebo prominut. Milostí prezidenta republiky totiž dochází pouze ke zmírnění nebo prominutí výkonu takového trestu “ (PÚRY F. In ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník . Komentář . 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 600). Výjimkou budiž, pokud byl celý předchozí trest prominut s účinky zahlazení, což ovšem nedopadá na projednávanou trestní věc. Jinak řečeno, část amnestie prezidenta republiky dopadající na obviněného se týkala pouze výkonu trestu odnětí svobody s možnou rozvazovací podmínkou v podobě pětileté lhůty, ve které obviněný nesměl spáchat trestný čin. Amnestie tuto část nespojovala (na rozdíl např. od čl. I) s fikcí neodsouzení, neboť takový výrok by byl v rozporu s onou rozvazovací podmínkou. Takový postup je ostatně i logický. Souhrnný trest je ukládán v případě, že soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Souhrnný trest je tak procesní reakcí na souběh trestných činů obviněného, kdy se vztahuje i na trestnou činnost, jež orgány činné v trestním řízení zjistily až posléze, přičemž „v mezidobí“ odsoudily pachatele za jinou trestnou činnost, které se dopustil až po trestné činnosti zjištěné orgány činnými v trestním řízení později. Proto trestnou činnost obviněného v rozhodném období nelze chápat izolovaně, jak obviněný naznačuje. Soud prvního stupně v souvislosti s výrokem o souhrnném trestu zrušil obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením výroku o trestu z předchozího odsuzujícího rozsudku pozbyla podkladu, a tedy zrušil i usnesení o aplikaci čl. III odst. 1, odst. 2 amnestie prezidenta republiky na osobu obviněného. Takový postup rovněž nevykazuje vady.
Tyto výše citované závěry uvedené Nejvyšším soudem v jiné trestní věci, lze plně vztáhnout i na trestní věc obviněného J. M.
Nejvyšší soud ve výše zmíněném usnesení ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1562/2016, poukázal také na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 24. 5. 1990, sp. zn. Tpjf 35/90, uveřejněné pod č. 36/1990 Sb. rozh. tr., podle kterého „u kládá-li soud pachateli souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody a zruší-li podle §35 odst. 2 tr. zákona výrok o předchozím nepodmíněném trestu odnětí svobody, zruší zároveň všechna rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, která pozbyla v důsledku zrušení uvedeného výroku o trestu podklad, a tedy i rozhodnutí o použití amnestie podle §368 tr. ř. , na jejímž základě byl zcela nebo zčásti prominut předchozí nepodmíněný trest odnětí svobody “.
Z výše uvedeného tak vyplývá, že odvolací soud obviněnému J. M. uložil souhrnný trest v souladu se zákonem a nemohou nastat ani procesní důsledky uložení tohoto trestu, které v dovolání zmínil. Jeho dovolací námitky proti uložení souhrnného trestu proto shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými a uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl ve věci naplněn.
Obviněný uplatnil také další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Obviněný v této souvislosti namítá v dovolání, že mu byl uložen souhrnný trest, který je vzhledem k jeho účasti na amnestii druhem trestu, který zákon nepřipouští. Tato námitka neodpovídá uvedenému důvodu dovolání, protože souhrnný trest není druhem trestu, kterým se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §27 tr. zák., resp. v §52 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon předpokládá. Dále se tím rozumí kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit, popřípadě uložení takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu, a konečně uložení určitého trestu více obviněným „společně“ (srov. ŠÁMAL P. a kol., Trestní řád: Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3167-3168). Námitky obviněného tedy pod tento důvod dovolání podřadit nelze.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a rozhodl tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (ustanovení §265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 8. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu