ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.176.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 176/2018-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 7. 2018 o dovolání obviněné V. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 8 To 174/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 148/2016, takto:
Podle §265l odst. 2 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikazuje , aby v rozsudku ze dne 7. 3. 2017, čj. 39 T 148/2016-335, doplnil neúplný výrok podle §228 odst. 1 tr. ř. o přesné označení nároku, který byl poškozené přisouzen.
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 39 T 148/2016, byla obviněná V. K. uznána vinnou zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a byl jí za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let se zařazením do věznice s dozorem. Dále bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř., že je povinna zaplatit poškozené Z. V. částku ve výši 1 014 351 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem nároku na náhrady škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněné , jímž byl rozsudek soudu prvního stupně napaden ve všech výrocích, Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 8 To 174/2017, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Uvedeného trestného činu se obviněná dopustila tím, že (zkráceně uvedeno) v období od května 2013 do 15. 4. 2016 v budově Obvodního ředitelství SŽDC P.-H., opakovaně přimíchala poškozené Z. V. bez jejího vědomí a souhlasu do pití laxativum, kdy naposledy to bylo dne 15. 4. 2016 v množství 13x přesahující maximální doporučené dávkování, kdy v důsledku toho poškozená trpěla průjmy, bolestmi břicha, meteorismem, závratěmi, zvracením, výraznou únavou atd., přičemž uvedené potíže znemožňovaly poškozené účast na poradách a jednáních, péči o nezletilou dceru a vedly k rozvoji úzkosti a frustrace ze ztráty pracovní výkonnosti a ke snížení sebevědomí. Zdravotní stav poškozené použití laxativ kontraindikoval, v důsledku opakovaných požití nadměrných dávek laxativ hrozil rozvoj hypovolémie, tedy snížení objemu obíhající krve v důsledku dehydratace, na to navázaný pokles krevního tlaku a ztráta vědomí a v souvislosti s tím vznik závažných poranění v důsledku nekontrolovaného pádu a dále hypokalémie, tedy ztráty draslíku, vedoucí k poruchám srdečního rytmu a svalové slabosti, v důsledku čehož u poškozené došlo k rozvoji protrahované poruchy přizpůsobení středně těžké, k přetrvávající změně osobnosti, jež poškozenou omezila v obvyklém způsobu života ztrátou schopnosti vykonávat zaměstnání na vedoucí pozici, změnou temperamentu, depresemi, nevýkonností, zvýšenou úzkostností, poruchami spánku, snížením schopnosti se soustředit a udržet pozornost, pocitem ohrožení, nedůvěry v okolí, ztrátou schopnosti plánování v běžných věcech i v rámci domácnosti i péče o nezletilou dceru, ztrátou sexuální apetence, ztrátou schopnosti adaptovat se na změny, po dobu nejméně 9 měsíců.
II
Usnesení odvolacího soudu napadla obviněná V. K. dovoláním , které doplnila podáním ze dne 2. 10. 2017 a uplatnila v něm dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), g), k) a l) tr. ř. Byť to obviněná v dovolání neuvedla, je z jeho obsahu zřejmé, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který má dvě alternativy, uplatnila v jeho druhé alternativě, tedy zakládá jej na existenci dalších uplatněných důvodů dovolání.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněná uvedla námitky týkající se obsazení senátu soudu prvního i druhého stupně, které jsou obsaženy v bodě II. dovolání a v bodě XVI. doplnění dovolání [pozn. obviněná v doplnění dovolání tuto námitku v bodě XVI. nesprávně, zřejmě omylem, podřadila pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
Ohledně obsazení senátu soudu prvního stupně, poukázala na to, že v protokolu o hlavním líčení je uvedena jako přísedící Jitka Vlasáková, ale v rozsudku je pak uvedena Zdeňka Andrejová. Nalézací soud sice vydal dne 28. 6. 2017 (č. l. 446 tr. spisu) opravné usnesení, kterým byla v záhlaví rozsudku Zdeňka Andrejová nahrazena Jitkou Vlasákovou, ale proti tomuto usnesení podala stížnost, protože z opravného usnesení podle ní není patrno, zda se jednalo o písařskou chybu podle §131 tr. ř., nebo zda senát rozhodoval v jiném složení. Má tedy za to, že soud prvního stupně rozhodoval v nesprávně obsazeném senátu a byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve vztahu k obsazení senátu odvolacího soudu obviněná uvedla, že ve věci jejího odvolání mělo být rozhodováno JUDr. Jaroslavem Pytlounem jako předsedou senátu a soudkyněmi JUDr. Vladanou Woratschovou a JUDr. Janou Ťoupalíkovou. V případě nepřítomnosti předsedy senátu je jeho zástupcem JUDr. Vladana Woratschová a dalšími zástupci buď stážisté podle speciálního senátu, nebo členové dalších senátů To v pořadí 44, 6, 67 atd. Veřejného zasedání se nezúčastnil JUDr. Jaroslav Pytloun, ale v senátu byl nahrazen soudcem JUDr. Petrem Braunem ze senátu 44 To. O této změně nebyla nijak informována. Pokud by senát rozhodoval toliko ve veřejném zasedání, bylo by to podle obviněné v pořádku, nicméně z odůvodnění usnesení odvolacího soudu vyplývá, že si přehrával záznamy na CD z hlavních líčení před konáním veřejného zasedání a také záznam z kamerového systému. Samo přehrání hlavních líčení muselo být časově náročné. Pokud tedy proběhla přezkumná činnost před veřejným zasedáním, není zřejmé, zda nový člen senátu měl možnost seznámit se se zvukovými záznamy z hlavního líčení. Takový postup je podle obviněné v rozporu s jejím právem na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod (pozn. dále jen Listina) a je proto naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná uvedla, že závěr obou soudů ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu (ad III. dovolání) nemá oporu v provedeném dokazování. Pokud těžká újma spočívala ve zhroucení poškozené v důsledku zjištění, že je to právě ona, kdo jí do pití laxativum podal, nemohla být předem srozuměna s tím, že pokud bude odhalena, povede to ke zhroucení poškozené. Pokud jde o následky předvídatelné, tedy fyzické, tak ze znaleckého posudku MUDr. Václava Mazáče vyplývá, že tyto jsou vztaženy k dlouhodobému a nadměrnému užívání laxativ. Při jednorázovém i nadměrném požití laxativ by k poškození zdraví nedošlo a následky by odezněly za 24 až 40 hodin. Na otázku jaké následky by mělo jejich nadměrné požití s odstupem např. půl roku, znalec jednoznačně uvedl, že k žádným trvalým následkům by nedošlo, jelikož účinky laxativ odezní do 24 hodin. Nelze proto dovodit, že by jednala v úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví.
Další námitky v bodě IV. dovolání pak obviněná směřovala proti způsobu zjištění skutkového stavu. Jelikož nevypovídala, bylo nutné prokázat, že poškozené opakovaně dávala do pití projímadlo v období od května roku 2013 do 15. 4. 2016. Soudy vycházely především z kamerového záznamu ze dne 15. 4. 2016 a v ostatních případech nebylo prokázáno, že by to byla ona, kdo poškozené laxativa podával. V této souvislosti namítla, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, jelikož laxativa mohl dávat do nápojů někdo jiný, s výjimkou prokázaného případu ze dne 15. 4. 2016. Dále namítla, že samotný důkaz z nahrávky kamerového systému nebyl pořízen zákonným způsobem, nejedná se o soukromý záznam ale záznam zaměstnavatele, který podléhá zákonným limitům, které nebyly dodrženy, proto je nutné jej vyhodnotit jako nezákonný a nelze z něj vyvozovat žádná skutková zjištění.
V bodě V. dovolání obviněná v návaznosti na předchozí námitky považuje za neprokázané, že by problémy poškozené byly způsobeny právě podáváním laxativ a takový závěr soudů shledává v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Poukázala na výpovědi svědků (K., G.) ohledně morálně volních vlastností poškozené, jejího chování na pracovišti, kdy se mnohdy k podřízeným chovala mimo obvyklá pravidla slušného chování a za diskutabilní považuje i její odborné znalosti. V souvislosti s tím obviněná uvedla, že byl ukončen pracovní poměr s poškozenou a nikoliv s ní. Soudům také vytýká, že vychází pouze z výpovědi poškozené, která obsahuje podstatné rozpory a je podporována pouze výpovědí jejího manžela. Přitom střevními potížemi měla poškozená trpět už na předchozím pracovišti, kdy to sama dávala do souvislosti s alergií na kuřata. Nebylo prokázáno, kdy mělo dojít k podávání laxativ, jelikož nástup jejich účinku je několikahodinový, tudíž je vyloučeno, aby se přimíchání dělo v souvislosti s pracovními poradami a nebylo ani prokázáno, že by poškozená absentovala na nějaké poradě v souvislosti s podanými laxativy. Nebylo rovněž prokázáno, že by k podávání laxativ do pití poškozené docházelo na jejím pracovišti, to se prokázalo pouze v jednom případě. Pokud se tak mělo dít opakovaně úmyslně před důležitými poradami a víkendy, nebyla prokázána doba, kdy k takovému přimíchání mělo dojít, když nástup laxativ je několikahodinový bez možnosti určení přesnějšího času. Obviněná proto považuje rovněž za vyloučené, aby se přimíchávání dělo v souvislosti s důležitými poradami a schůzkami.
Dále obviněná v bodě VI. dovolání považuje za vadný postup soudu prvního stupně v souvislosti s jejími obsáhlými námitkami vůči protokolaci v hlavním líčení, které v dovolání konkrétně uvedla s tím, že se někdy zcela měnil smysl výpovědí. Soud prvního stupně o nich nerozhodl z důvodu předložení věci odvolacímu soudu, kterému to ale nebránilo rozhodnout, když dospěl po přehrání zvukového záznamu k závěru, že se námitky netýkaly podstatných skutečností, které by měly vliv na správnost napadeného rozsudku.
V bodě VII. dovolání pak namítá nedostatečné odůvodnění závěru soudů, že to byla právě ona, kdo poškozené ve všech ostatních případech podal laxativa, když případ ze dne 15. 4. 2016, kdy to měla být ona, může být pouze indicie k tomu, že tak činila již v minulosti. Pokud soudy svůj závěr o její vině dovodily ze skutečnosti, že ostatní svědci, kteří měli přístup do kanceláře poškozené, vyloučili, že by to byli oni a tím došlo k uzavření řetězce nepřímých důkazů, považuje tento postup soudů za revoluci v pojetí hodnocení nepřímých důkazů.
V bodě VIII. dovolání, s ohledem na předchozí dovolací námitky, obviněná namítá porušení zásady „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“, když nebylo jednoznačně prokázáno, že každý střevní problém poškozené v dané době byl důsledkem požití laxativ, jediný vzorek získaný dne 15. 4. 2016 ani nepožila a nebylo zjištěno, v jakých koncentracích je užívala v minulosti. Zažívací problémy poškozené mohly být způsobeny podle obviněné i stresem, v kombinaci s její nízkou pracovní výkonností.
V další části svého dovolání (ad IX.) obviněná uvedla, že jí nebyla dána možnost ověřit si závěry znaleckého posudku MUDr. Václava Mazáče, který vychází pouze z obsahu úředních záznamů nepotvrzených v hlavním líčení a obsahuje také řadu rozporů, kdy znalec na jedné straně uvedl, že poškození zdraví nebylo objektivně prokázáno a následně uvedl, že bylo středně těžké. Všechny závěry tohoto znalce jsou přitom vztaženy k dlouhodobému a nadměrnému užívání laxativ, ale při jejich jednorázovém nadměrném užití by i podle znalce následky odezněly za 24 až 40 hodin. Přes návrhy obhajoby, že také nebyl proveden důkaz zdravotnickou dokumentací poškozené, z níž znalec vycházel při zpracování znaleckého posudku, a která není součástí spisu. Tímto došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
Pokud jde o znalecký posudek MUDr. Petra Krekuleho (ad X. dovolání) obviněná uvedla, že se jednalo o posudky dva (ze dne 25. 7. 2016 a ze dne 12. 1. 2017), kdy druhý byl objednán poškozenou a obhajoba se s jeho obsahem nemohla před výslechem znalce seznámit, protože jí byl doručen až u hlavního líčení před výslechem znalce. Před výslechem znalce obviněná ani nevěděla, že poškozená se stala jeho pacientkou, to zjistila až při jeho výslechu, navrhla proto opětovný výslech znalce ale soud nevyhověl tomuto jejímu návrhu ani návrhu na založení zdravotní dokumentace z léčby poškozené do spisu. Znalecký posudek tak nebyl zpracován osobou bez vztahu k projednávané věci. Znalec v posudku ze dne 25. 7. 2016 mj. vycházel z úředních záznamů ve spise a z vyšetření poškozené, jejich obsah ale nebyl potvrzen výpověďmi svědků v hlavním líčení, z nichž vyplynul pravý opak. Závěry znaleckého posudku, že tak vychází ze zcela nesprávných skutečností, a proto je nelze akceptovat. Porucha zdraví, kterou u poškozené znalec zjistil, byla potvrzena jen výpovědí poškozené a žádným dalším důkazem, přičemž i její manžel uvedl, že potíže manželky od léta 2015 ustoupily. Ve znaleckém posudku ze dne 25. 7. 2016, tedy přibližně tři měsíce po pořízení kamerového záznamu, že podle znalce nabyl předpoklad trvalých následků s tím, že je ale nelze vyloučit, ale ve znaleckém posudku ze dne 12. 1. 2017, tedy přibližně po půl roce, dospěl k závěru, že se od doby odhalení potíže postupně rozvinuly a lze je hodnotit jako trvalé, středně těžké. Tento závěr je ale v rozporu se závěry téhož znalce v předchozím rozsudku, přičemž ač následky hodnotí jako trvalé, tak současně při výslechu uvedl, že zlepšení lze očekávat za dlouhou dobu, minimálně v řádu měsíců až roků.
Další námitky obviněné v bodě XI. dovolání pak obviněná směřuje do přílišné přísnosti výroku o trestu. Jako polehčující okolnost, že soudy zohlednily pouze její dosavadní bezúhonnost, je ale také zaměstnavatelem hodnocena jako odpovědný a loajální zaměstnanec, nekonfliktní, ochotný pomoci. Jako přitěžující okolnost hodnotily závěr znalkyně PhDr. Terezy Soukupové, Ph.D., o nepříznivé prognóze jejího dalšího vývoje. Pokud soudy přihlédly i k následku ve formě těžké újmy na zdraví poškozené, tato podle obviněné nenastala, když poškozená nikdy nevyhledala lékaře, nebyla v pracovní neschopnosti a žádný svědek z řad spolupracovníků poškozené nepotvrdil, že by u ní došlo ke ztrátě pracovní aktivity, temperamentu nebo ke změně jejího chování. Psychické potíže pak podle obviněné poškozenou zjevně nelimitují v obvyklém způsobu života a ani sama neuvedla žádnou činnost, kterou by v důsledku posuzovaného jednání nebyla schopna vykonávat. Skutečnost, že se nedoznala, nelze posuzovat jako přitěžující okolnost, jelikož nelze nutit nikoho k přiznání se k jednání, kterého se nedopustil. V rámci této části dovolání obviněná opět uvedla i námitky proti skutkovým zjištěním a právnímu posouzení jejího jednání, že nebyla naplněna kritéria pro újmu na zdraví podle §122 tr. zákoníku, nejsou ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu přiměřené soudy zmiňované následky nadměrného požívání laxativ, sama je dlouhodobě užívala a soudem zmiňovanými následky nikdy netrpěla, osoba, která jiné osobě tento volně prodejný lék podá, nemá v úmyslu způsobit kritické následky a nebylo prokázáno, že by zdravotní potíže poškozené souvisely s podáváním laxativ. Uložený trest tak považuje za nepřiměřeně přísný a má za to, že byl naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací námitky obviněné v bodech XII. až XV. pak směřují proti výroku o náhradě škody.
V bodě XII. dovolání obviněná namítá, že soudy měly pro výpočet nároku na náhradu škody použít zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 a nikoli zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, jehož použití odvolací soud odůvodnil tím, že zdravotní potíže poškozené trvaly dlouhou dobu, po odhalení jejího jednání dne 15. 4. 2016 ustaly, došlo ke stabilizaci fyzického stavu poškozené, ale naopak došlo k rozvoji vážných psychických problémů. S odkazem na ustanovení §3079 zákon č. 89/2012 Sb., podle kterého „právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, ke kterému došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů“, se těchto dosavadních předpisů použije, došlo-li k takovému porušení před 1. 1. 2014, i když újma jako následek takového porušení vznikla až po tomto datu. V případě dílčích útoků je pak rozhodující, zda ty z nich, k nimž došlo před 1. 1. 2014, ve svém souhrnu již naplnily znaky protiprávnosti škůdcova jednání. Protože z rozhodnutí soudů nevyplývá, že by dospěly k závěru, že škodlivý následek nastal až po 1. 1. 2014, měly výši škody na zdraví posoudit podle zákona č. 40/1964 Sb., a protože tak neučinily, dopustily se nesprávného právního posouzení věci ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V bodě XIII. dovolání pak obviněná namítá formulaci výroku o náhradě škody, kdy nebylo specifikováno, co je obsahem částky, která byla v rozhodnutí vyčíslena, když nárok neoznačil. Protože pravomocné rozhodnutí soud v trestním řízení o nároku na náhradu škody zakládá v civilním řízení překážku litispendence téhož nároku, je nutné, aby částka přiznaná na náhradu škody byla konkretizována, alespoň zda se jedná o odškodnění bolesti, ztížení společenského uplatnění nebo jiný nárok. Výrok o náhradě škody je tak neúplný ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
V bodě XIV. dovolání obviněná namítá nesprávný způsob, jakým soud určil výši nároku poškozené na náhradu škody. Odůvodnění výroku o náhradě škody, že v podstatě odkazuje na znalecký posudek Doc. MUDr. Jiřího Hovorky, CSc., který vychází z metodiky k odškodňování nemajetkových újem vypracované Nejvyšším soudem. Podle obviněné soud prvního stupně nesprávně použil pro stanovení náhrady škody ustanovení §2958 zákona č. 89/2012 Sb., z kterého je podle obviněné zřejmé, že nový občanský zákoník zcela vylučuje stanovení rozsahu náhrady škody způsobem použitým uvedeným znalcem, když nezávazná metodika Nejvyššího soudu je nepoužitelná jak z důvodu absence jakéhokoliv zmocňovacího ustanovení v novém občanském zákoníku, tak z důvodu, že škoda je právní a nikoliv znaleckou kategorií. V souvislosti s bodovým ohodnocováním náhrady způsobené škody poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3122/15, a odcitovala jeho část zabývající se metodikou Nejvyššího soudu a v ní obsaženou určitou podobou bodového ohodnocení pro oblast odčinění bolesti. V namítaném postupu soudů tak shledává porušení práva na spravedlivý proces a existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V bodě XV. dovolání pak obviněná i samotnou výši náhrady škody považuje za naprosto nepřiměřenou vzhledem ke způsobenému následku. K tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, podle kterého výše nemajetkové újmy za smrt osoby pro osoby nejblíže citově spjaté (rodiče, děti, manžel), se může obvykle pohybovat v rozpětí mezi 240 000 Kč až 500 000 Kč, přičemž má být užito principu proporcionality ve vztahu k jiným řízením, resp. porovnání částek náhrady nemajetkové újmy přiznaných v jiných případech, jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, na které obviněná rovněž poukázala. Déle uvedla, že ztráta nejbližší osoby je jedním z nejzávažnějších psychických traumat a pokud psychické zhroucení poškozené nastalo až poté, co zjistila, že ona jí přimíchala projímadlo do pití, tak za takovýto zásah do svého zdraví poškozená obdržela víc než dvojnásobek toho, co je přiměřená kompenzace za smrt nejbližší osoby. Výši přiznané náhrady proto považuje obviněná za naprosto nepřiměřenou, shledává v tom rovněž porušení práva na spravedlivý proces a naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V bodě XVII. dovolání pak obviněná namítla, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno její právo na obhajobu. V průběhu veřejného zasedání, že byly prováděny další důkazy, po skončení dokazování byl dán prostor k závěrečným návrhům, po návrhu jejího obhájce se chtěla k celé věci vyjádřit, ale byla přerušena předsedkyní senátu s tím, že celou dobu nevypovídala, nyní že nemá právo vypovídat ale říct jak má být rozhodnuto. Nebyla jí tak dána možnost se vyjádřit a bylo jí upřeno právo závěrečné řeči a posledního slova, přičemž poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 384/2013, podle kterého „v řízení o odvolání není nutné obviněnému zajistit právo posledního slova ve smyslu §235 odst. 3 tr. ř., jestliže ve věci nebyly prováděny žádné další důkazy a odvolací soud vycházel jen z důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně“. Z toho obviněná „a contrario“ dovozuje, že pokud odvolacím soudem důkazy prováděny byly, je nutné obviněnému zajistit právo závěrečné řeči a posledního slova ve smyslu ustanovení §216 a §217 tr. ř. Podle obviněné tak byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny a byl naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V závěru dovolání obviněná uvedla, že se soudy řídily výhradně vlastními představami o skutkovém ději, které však nemají oporu v provedeném dokazování a porušily tak zásadu in dubio pro reo. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 8 To 174/2017, a přikázal tomuto soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Také navrhla, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o tr. ř. odložil výkon uloženého trestu odnětí svobody.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněné uplatněným dovolacím důvodům odpovídají pouze zčásti. Lze konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Nelze se zabývat jejími výhradami proti hodnocení provedených důkazů a námitkami proti správnosti a úplnosti zpracovaných znaleckých posudků. Námitka proti použití důkazu z kamerového záznamu je rovněž námitkou směřující proti procesu dokazování a nejedná se ani o zásah do práva na spravedlivý proces. Státní zástupce se neztotožnil s námitkami stran nezákonnosti pořízení kamerového záznamu. Jelikož byla předmětem monitoringu kancelář poškozené a to s jejím souhlasem, je zákonnou licencí pro pořízení záznamu ustanovení §88 občanského zákoníku, které je ve smyslu §4 zákoníku práce aplikovatelné i v případě zaměstnaneckého poměru. Rovněž se nelze ztotožnit s námitkami obviněné týkající se obsazení senátu odvolacího soudu, jelikož senát byl obsazován v souladu s rozvrhem práce. Tvrzení o nedostatečné přípravě náhradních členů senátu je pouhou spekulací. Stejně tak se státní zástupce neztotožňuje s námitkami ohledně složení senátu nalézacího soudu, když šlo pouze o písařskou chybu, která byla předepsaným způsobem odstraněna.
Námitka ve vztahu k použité právní kvalifikaci podle státního zástupce odpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu pouze zdánlivě, jelikož své závěry obviněná opírá o svoji verzi skutkového děje. Bylo prokázáno, že dávala poškozené laxativa opakovaně a dlouhodobě. Potíže poškozené byly způsobeny dlouhodobým podáváním kontraindikovaných léků a tyto obtíže nebyly způsobeny odhalením obviněné. Sama obviněná uvedla, že osobně laxativa užívala a musela tedy vědět, že poškozené podává nadměrné dávky a může jí tím způsobit zdravotní problémy. Způsobení těžké újmy na zdraví poškozené tak z popisu skutku zjištěného soudy vyplývá bez zřejmých potíží.
Pokud jde o námitky v bodech V., VII.-X., pak tyto jsou pouhou polemikou se skutkovými závěry soudů a proto nespadají pod deklarovaný dovolací důvod. Námitky pod bodem VI neodůvodňují požadavek zásahu dovolacího soudu.
K námitkám pod bodem XI. státní zástupce uvedl, že námitky proti výroku o trestu lze použít výhradně prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněná neuplatnila a ani nemohl být dán, jelikož jí byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné sazby a vzhledem k závažnosti jednání obviněné nebylo namístě uvažovat o podmíněném trestu odnětí svobody.
Pokud jde o námitky týkající se užití zákonné úpravy ohledně náhrady škody, pak tyto pod nesprávné hmotněprávní posouzení podřadit lze, nicméně jsou zjevně neopodstatněné. Soud zcela správně postupoval podle zákonné úpravy účinné po 1. 1. 2014. Skutečnost, že ve výroku podle §228 odst. 1 tr. ř. není výslovně vyjádřen právní důvod, nezpůsobuje nezákonnost takového výroku. Ve vztahu ke stanovení výše nemajetkové újmy na základě metodiky Nejvyššího soudu lze říci, že soudy dostatečně odůvodnily, proč byla tato metodika použita. Ani judikaturní odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1402/2015 není případný, jelikož nelze srovnávat nároky primární oběti a nároky odvozené. Obviněná se tak dovolává judikaturních závěrů, které její námitky v podstatě vyvracejí.
Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami obviněné proti postupu odvolacího soudu v rámci veřejného zasedání. Měla možnost vyjádřit se k provedeným důkazům, což však neučinila. Zároveň ani procesně relevantním způsobem nepožádala o svůj výslech. Pokud obsahově vykročila z rámce závěrečného návrhu, kdy měla formulovat návrh na rozhodnutí odvolacího soudu, pak nelze považovat za pochybení předsedkyně senátu, pokud obviněnou vedla k tomu, aby svůj závěrečný návrh formulovala. Nelze tak dovodit, že by obviněné bylo upřeno právo se k věci vyjádřit.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pak tento obviněná uplatnila v jeho druhé alternativě. Rozhodnutí odvolacího soudu však není ve smyslu tohoto důvodu vadné.
Státní zástupce navrhl , aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.) a splňuje také náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Především považuje Nejvyšší soud k samotné podstatě dovolání jako mimořádného opravného prostředku za potřebné uvést, že dovolání nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné je podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Z povahy dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k rozsahu dokazování, ale s výjimkami uvedenými v §265b tr. ř. ani k procesním otázkám. Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatelka snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sama prosazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Obviněná v tomto smyslu namítala, že ve věci rozhodoval nesprávně obsazený senát jak u soudu nalézacího, tak odvolacího. Pokud jde o rozhodování nalézacího soudu, tak ze všech protokolů o hlavním líčení, které se konalo ve dnech 30. 1. 2017, 22. 2. 2017, 27. 2. 2017, 1. 3. 2017 a 7. 3. 2017 (čl. 217, 242, 307, 314 a 330 trestního spisu) je zřejmé, že senát rozhodoval stále ve složení předsedkyně senátu JUDr. Jana Miklová a přísedící Bc. Jiří Pořízka a Jitka Vlasáková a za přítomnosti senátu v tomto složení byl dne 7. 3. 2017 také vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně. Je skutečností, že v písemném vyhotovení rozsudku byla jako přísedící místo Jitky Vlasákové uvedena Zdeňka Andrejová. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 6. 2017, č. j. 39 T 148/2016-446, byla tato nesprávnost řádně opravena. Jitka Vlasáková byla přísedící v senátu po celou dobu hlavního líčení ve věci, kterého byli obviněná a její obhájce ostatně přítomni a byla jako přísedící senátu 39 T také uvedena v rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 7 z daného období. Nejednalo se tak o nic jiného než zřejmou nesprávnost v uvedení složení senátu ve vyhotovení rozsudku, která byla opravena postupem podle §131 odst. 1 tr. ř. Obviněná přitom v dovolání namítá, že není zřejmé zda se jedná o písařskou chybu nebo zda byl soud prvního stupně obsazen jinak než je uvedeno v napadeném usnesení (o opravě) , přičemž již stížnost proti usnesení o opravě rozsudku podala ze stejných důvodů, tedy pouze proto, že jí „není zřejmé“ zda se jednalo o písařskou chybu nebo byl soud nesprávně obsazen (viz stížnost obviněné na č. l. 453 tr. spisu). Přes rozhodnutí o opravě rozsudku a zamítnutí její stížnosti proti němu usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2017, č. j. 8 To 365/2017-520, jako nedůvodné podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., tak v podstatě jen nadále vyjadřuje svojí subjektivní pochybnost v této otázce bez reálného podkladu.
Pokud jde o obsazení senátu soudu druhého stupně, tak věc napadla do senátu 8 To. Od počátku řízení u odvolacího soudu v pozici předsedkyně senátu vystupovala JUDr. Vladana Woratschová (viz např. č. l. 375 trestního spisu) a členy senátu u veřejného zasedání byla JUDr. Jana Ťoupalíková ze senátu 8 To a JUDr. Petr Braun, soudce ze senátu 44 To. Z úředního záznamu ze dne 29. 5. 2017 pak vyplývá (čl. 400 trestního spisu), že JUDr. Jaroslav Pytloun nebyl v době konání veřejného zasedání přítomen na pracovišti z důvodu indispozice a z tohoto důvodu byl zajištěn náhradní soudce. V případě jiného postupu by bylo připravené veřejné zasedání zmařeno a tyto případy upravuje rozvrh práce, který určuje způsoby vzájemného zastupování. Obviněná ale nenamítá obsazení senátu odvolacího soudu v rozporu s rozvrhem práce, ale uvádí, že není zřejmé, zda náhradní soudce měl vůbec možnost seznámit se se zvukovými záznamy z hlavního líčení, které si senát přehrál, což muselo být časově náročné vzhledem k rozsahu jejich námitek proti protokolaci v hlavním líčení. Považuje to ale za spíše nepravděpodobné. Tato argumentace je ale jen její domněnkou, která není ničím podložena.
Námitky obviněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. jsou tak zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná v dovolání rovněž uplatnila, je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený dovolací důvod spočívá ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou.
Námitky obviněné však mají z podstatné části procesní nebo skutkovou povahu a jako takové je nelze pod uplatněný dovolací důvod, ani žádný jiný, podřadit. Jde zejména o námitky obsažené v dovolání v bodech IV., V., VI., VII., VIII., IX. a X., které směřují primárně do oblasti procesní resp. skutkové, kdy obviněná nesouhlasí s procesním postupem soudu při provádění důkazů, nabízí jiné hodnocení důkazů a na základě jejich vlastního hodnocení pak prosazuje svou verzi skutkového děje. Přitom se jedná z podstatné části o opakování námitek uplatňovaných obviněnou v průběhu celého trestního stíhání, kdy se jimi zabývaly jak obvodní tak i městský soud, obviněná s jejich závěry ale nesouhlasí a tytéž námitky uvádí i v dovolání. V tomto rozsahu tak dovolání, jako již mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání.
V bodech IV., V. a VII. obviněná namítala, že nebylo prokázáno, že by poškozené bylo po dobu téměř tří let podáváno projímadlo, a že to byla ona, kdo jej podával. Nejvyšší soud ale zjistil, že závěr o vině má spolehlivý podklad v provedených důkazech, soudy vycházely při zjišťování skutkového stavu z celé řady důkazů, které odvolací soud také zrekapituloval na str. 6 až 7 napadeného usnesení. Pokud soudy vycházely také z pořízeného kamerového záznamu, jedná se podle námitek obviněné (ad IV. dovolání) o nezákonný důkaz a žádné další útoky z její strany nebyly prokázány. Otázku použitelnosti důkazu z hlediska zákonnosti jeho opatření, řeší soud prvního stupně nebo soud odvolací a tato procesní otázka není již předmětem přezkoumávání v řízení o dovolání, protože nespadá pod žádný důvod dovolání. V daném případě se ale jedná o významný důkaz, na kterém soudy založily rozhodnutí o vině. Proto se z hlediska zachování práva obviněné na spravedlivý proces Nejvyšší soud touto otázkou zabýval, ale s námitkou obviněné se neztotožnil. K pořízení kamerového záznamu došlo v souladu se zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, podle jehož ustanovení §84 zachytit jakýmkoli způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením. Obecně tedy je třeba souhlasu osoby, jejíž soukromí bude záznamem narušeno. V tomto případě kamera byla umístěna v kanceláři poškozené s jejím souhlasem a zabírala pouze její pracovní stůl. Nelze tedy hovořit o tom, že by kamera narušovala soukromí jiné osoby a bylo třeba jejího souhlasu. Použití daného záznamu v trestním řízení, respektive souhlas osoby s jeho užitím, pak upravuje občanský zákoník v ustanovení §88 odst. 1, podle kterého svolení není třeba, pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob. Kamerový záznam tak nebyl pořízen ani použit jako důkaz v rozporu se zákonem. Je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že poškozená měla dlouhodobě opakované zdravotní potíže, které vyústily v podezření, že jí někdo na pracovišti do pití něco přidává a právě z tohoto důvodu požádala svého nadřízeného o umístění kamery na jejím pracovišti. Následně bylo kamerou zaznamenáno, jak jí obviněná něco lije do pití. Obsah byl testován a bylo zjištěno, že je ve vodě přítomno laxativum. S ohledem na toto a další nepřímé důkazy (požití vody jinými osobami a jejich následné problémy, divná pachuť vody atd.) bylo prokázáno, že právě obviněná dávala poškozené laxativum do pití i v dalších případech jejích stejných potíží v předchozí době. Jednalo se o ucelený řetězec nepřímých důkazů podpořený důkazem přímým v podobě kamerového záznamu. Tento skutkový závěr přitom není postaven pouze na skutečnosti, že ostatní spolupracovníci poškozené toto jednání „rezolutně odmítli“, jak uvedl obvodní soud v odůvodnění rozsudku a jak na to obviněná poukazuje v dovolání s tím, že jde o „revoluci v hodnocení nepřímých důkazů“. Obvodní soud totiž jasně uvedl, že spáchání daného jednání výlučně jen obviněnou bylo „mimo jiné“ prokázáno i výpověďmi svědků z řad ostatních spolupracovníků poškozené, kteří takové jednání rezolutně odmítli. Ostatně kamerový záznam byl pořizován po delší časové období, přičemž zaznamenáno bylo pouze takové jednání obviněné ale žádného jiného z ostatních spolupracovníků, ač k tomu měli dostatek možností a obviněná je tak v podstatě, ve snaze se vyvinit, označuje za možné pachatele.
Obviněná nezákonnost kamerového záznamu namítá s tím, že se nejednalo o záznam soukromé osoby ale záznam zaměstnavatele, který podléhá zákonným limitům, a tyto nebyly dodrženy. Nic konkrétního k tomu dále neuvedla. Proto Nejvyšší soud pouze uvádí, že podle §316 odst. 2 zák. č. 262/2006 Sb. (zákoník práce) mj. „zaměstnavatel nesmí bez závažného důvodu spočívajícího ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele narušovat soukromí zaměstnance na pracovištích a ve společných prostorách zaměstnavatele tím, že podrobuje zaměstnance otevřenému nebo skrytému sledování …“. Podle uvedeného ustanovení se jedná v podstatě o plošný monitoring zaměstnance, který je možný pouze na základě předchozího oznámení a přitom jen tam, kde je to nezbytné k ochraně zdraví osob nebo majetku zaměstnavatele. Takový monitoring také musí být směřován na majetek zaměstnavatele, nikoliv na osobu zaměstnance a musí být prováděn na pracovišti. V tomto případě se ale o takový monitoring nejednalo, když kamera byla sice umístěna v kanceláři poškozené na jejím pracovišti, ale pouze výjimečně, s jejím souhlasem a zabírala pouze její pracovní stůl. Důvodem tohoto opatření přitom byly dlouhodobé zdravotní potíže poškozené, které spojovala se svým pobytem v zaměstnání a bylo tak provedeno nejen s jejím souhlasem, ale i v zájmu ochrany jejího zdraví jako zaměstnance.
Neodpovídající důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádnému jinému, jsou pro svojí výhradně skutkovou povahu také námitky obviněné ohledně způsobení zdravotních problémů poškozené právě podáváním laxativ, hodnocení morálních vlastností poškozené a argumenty o její konzumaci alkoholu na pracovišti, že vedle výpovědi poškozené a jejího manžela žádný důkaz neprokazuje, že se jednání dopouštěla po celé období od května 2013 do 15. 4. 2016 nebo, že poškozená obdobnými problémy trpěla již předtím. Jedná se totiž pouze o polemiku s provedenými důkazy, nesouhlas obviněné s hodnocením důkazů soudy, s jejich skutkovými závěry a v rozporu s tím o prosazování vlastní skutkové verze celé události.
Pokud obviněná pod bodem VI. rozebírá rozpory v protokolaci, ani tuto námitku nelze podřadit pod nějaký dovolací důvod, jelikož se jedná o námitky vztahující se k procesnímu postupu soudů. Je pravdou, že nalézací soud měl o námitkách rozhodnout dříve, než věc postoupil odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání, nicméně odvolací soud uvedl, že v souvislosti s tím, že o námitkách rozhodnuto nebylo, použil v řízení o odvolání zvukový záznam z hlavního líčení a ne rozporované protokoly. Z trestního spisu pak vyplývá, že obvodní soud zamítl námitky obviněné usnesením ze dne 30. 6. 2017, č. j. 39 T 148/2016-447, a stížnost obviněné proti tomuto usnesení byla zamítnuta jako nedůvodná podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2017, č. j. 8 To 366/2017-512A. Uvedeným postupem tak nebylo porušeno obviněnou namítané právo reálně a efektivně ve věci jednat před soudem ve smyslu čl. 36 Listiny.
V souvislosti s výše uvedeným pak obviněná poukázala na to, že se soudy neřídily zásadou in dubio pro reo (pozn. v pochybnostech ve prospěch obviněného). Ani tato námitka obsahově nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak nejsou podřaditelné ani námitky obviněné týkající se zpochybňování závěrů znaleckých posudků, uvedené v dovolání pod body IX. a X. Znalecký posudek je důkaz jako každý jiný a jako takový je předmětem hodnocení soudu v hlavním líčení, popřípadě v řízení o odvolání. Námitky proti procesnímu postupu soudu při provádění důkazu znaleckým posudkem rovněž nejsou dovolacím důvodem, což platí i o námitce pod bodem XVII. dovolání o porušení práva na obhajobu tím, že obviněné nebyl odvolacím soudem dán prostor k vyjádření u veřejného zasedání, kdy se vzhledem k doplnění dokazování domnívá, že měla mít jako u hlavního líčení opět právo závěrečné řeči a také posledního slova. Jde opět o námitky ryze procesního charakteru a proti hodnocení důkazů a jako takové je nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný.
Pouze nad rámec tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud uvádí, že obviněná po celou dobu řízení nevypovídala a poprvé se k věci vyjádřila až na samém konci řízení, tedy v rámci svého konečného návrhu u veřejného zasedání konaného u odvolacího soudu. Jelikož však začala shrnovat celé řízení, byla předsedkyní senátu upozorněna, aby se držela toho, k čemu jí byl dán prostor. Následně pouze odkázala na konečný návrh svého obhájce a odvolací soud posléze rozhodl o zamítnutí jejího odvolání. Nejvyšší soud v tomto procesním postupu odvolacího soudu nespatřuje obviněnou namítané porušení jejího práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (resp. práva „být slyšen“, jak uvádí obviněná) podle §38 odst. 2 Listiny, jelikož obviněná měla v průběhu celého řízení možnost se ke všemu vyjádřit a byla jí dána možnost vyjádřit se i k listinným důkazům provedeným odvolacím soudem v rámci doplnění dokazování. Procesní postup předsedkyně senátu odvolacího soudu nebyl v rozporu ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 385/2013, na které poukázala obviněná, byť z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že v dané věci v odvolacím řízení nebylo prováděno dokazování, bylo vycházeno pouze z důkazů, které byly ve věci provedeny v hlavním líčení, a proto nebylo nutné dávat stranám opětovně prostor ke konečným návrhům ani obviněnému k tzv. poslednímu slovu. V této trestní věci obviněné, sice odvolací soud provedl listinné důkazy předložené obviněnou a zmocněncem poškozené, ale v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že tyto důkazy nemají význam pro posouzení viny.
Mimo jakýkoliv důvod dovolání jsou také námitky obviněné ohledně znaleckých posudků, kdy obviněná namítá procesní postup při jejich provádění jako důkazů, resp. předkládá své vlastní hodnocení závěrů znalců.
Pokud jde o námitky ohledně znaleckého posudku MUDr. Petra Krekuleho, CSc., (dva posudky ze dne 25. 7. 2016 a ze dne 12. 1. 2017), kdy druhý byl zpracován na žádost poškozené (pozn. v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy) a obviněná namítá, že se s jeho obsahem nemohla před výslechem znalce seznámit, protože jí byl doručen až u hlavního líčení před výslechem znalce, tak z protokolu o hlavním líčení ze dne 30. 1. 2017 (viz č. l. 217 tr. spisu) vyplývá, že zmocněnec poškozené druhý posudek předložil soudu až na počátku tohoto hlavního líčení, ve kterém také proběhl výslech tohoto znalce, který v podstatě potvrdil závěry svého prvního posudku a toto potvrzení původních závěrů vyplývá i z obsahu jeho druhého posudku. Z hlediska závěrů původního znaleckého posudku proto není ani významné, že obviněná před výslechem znalce nevěděla, že poškozená se stala jeho pacientkou, když se tak stalo až následně, protože do ambulantní péče uvedeného znalce byla převzata až po zpracování prvního znaleckého posudku, a to dne 6. 10. 2016.
Námitky obviněné proti závěrům znaleckého posudku MUDr. Václava Mazače rovněž vychází ze skutkové verze obviněné o prokázání pouze jednoho případu přidání laxativa do nápoje poškozené, když namítá, že všechny závěry tohoto znalce jsou vztaženy k dlouhodobému a nadměrnému užívání laxativ, ale při jednorázovém i nadměrném jejich požití by následky odezněly za 24 až 40 hodin a k poškození zdraví by nedošlo.
Nejvyšší soud přitom souhrnně ke všem procesním námitkám obviněné uvádí, že byť by i postupem soudů došlo k procesnímu pochybení, tak ne každé porušení procesních pravidel je důvodem zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Muselo by se jednat o tak závažnou procesní vadu, v jejímž důsledku by řízení jako celek nesplňovalo požadavky spravedlivého procesu, což v této trestní věci Nejvyšší soud nezjistil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací, zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Obviněná ve svém dovolání namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy spočívající v nedostatečném zdůvodnění toho, že zdravotní problémy poškozené byly způsobeny právě podáváním laxativ (v dovolání v bodě V.). Neuvádí však, v čem tento extrémní rozpor konkrétně spatřuje, když pouze sama hodnotí vztahy na pracovišti a uvádí, že další kolegové si problémů poškozené nevšimli. Nejvyšší soud v dané věci však žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů neshledal, jelikož již nalézací soud se pečlivě zabýval hodnocením důkazů a své závěry dostatečně odůvodnil. Obvodní i městský soud se přitom správně a dostatečně vypořádaly i s námitkami obviněné, které pak opakovala i v dovolání. S jejich odůvodněním se Nejvyšší soud ztotožnil, a proto na ně odkazuje, když by bylo nadbytečné opakovat tytéž argumenty.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obecně lze podřadit námitky týkající se otázky existence zavinění. Nejvyšší soud má ale za to, že v tomto případě tak u námitek obviněné uvedených pod bodem III. dovolání pro jejich skutkový základ učinit nelze. Obviněná totiž nedostatek subjektivní stránky, konkrétně jejího nepřímého úmyslu způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví, zakládá pouze na argumentaci, že těžká újma na zdraví poškozené spočívala výlučně v poruše osobnosti, která podle znaleckého posudku i výpovědi poškozené měla vzniknout až v okamžiku, kdy se poškozená dozvěděla, že je to právě ona, kdo jí podal projímadlo do pití. Podle obviněné ale nemohla být srozuměna s tím, že pokud bude odhalena, tak se poškozená psychicky zhroutí. Pokud jde o fyzické následky u poškozené, obviněná uvedla, že podle znaleckých posudků se tyto vztahují k dlouhodobému a nadměrnému užívání laxativ, ale při jejich jednorázovém i nadměrném požití by i podle znalce k žádnému poškození zdraví nedošlo. Obviněná tak zcela pomíjí, že tato těžká újma podle výroku o vině vznikla v důsledku toho, že opakovaně a dlouhodobě přimíchávala v nadměrném množství laxativa do pití poškozené, což u poškozené vyvolávalo ve výroku o vině konkretizované zdravotní potíže, které vedly k rozvoji úzkosti a frustrace, vážně ohrožovaly její zdraví a v důsledku toho došlo u poškozené k rozvoji středně těžké vleklé poruchy přizpůsobení a přetrvávající změně osobnosti, která ji zásadním způsobem uvedeným ve výroku o vině omezovala v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 9 měsíců. Obviněná tak zjevně vychází ze své soudy vyvrácené obhajoby, že z její strany by se mohlo jednat nanejvýš o jediný případ přimíchání projímadla do nápoje poškozené dne 15. 4. 2016, jak byl zachycen na kamerovém záznamu, který však rovněž zpochybňuje v další části dovolání (záznam je nezákonný důkaz, poškozená se nenapila, nebyla zjištěna koncentrace atd.).
S námitkou obviněné ohledně absence zavinění se tak nelze ztotožnit, protože zcela pomíjí celkový skutkový stav zjištěný soudy. Poškozená měla dlouhodobé fyzické i psychické potíže v době, kdy jí bylo laxativum obviněnou přidáváno na pracovišti do nápoje a psychické problémy přetrvaly i dlouho poté, co jí již podáváno nebylo. Bylo spolehlivě zjištěno, že fyzické i psychické potíže poškozené jsou jednoznačně v příčinné souvislosti s podávaným laxativem a jelikož bylo prokázáno, že obviněná jí podávala laxativum dlouhodobě v období takřka tří let, musela být srozuměna s tím, že jí může způsobit zásadní a závažné zdravotní potíže v podobě těžké újmy na zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (delší dobu trvající porucha zdraví). S ohledem na skutková zjištění soudů o existenci úmyslné formy zavinění tak nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze, jako námitky jiného nesprávného hmotně právního posouzení, podřadit námitky, týkající se způsobu určení náhrady škody i námitky týkající se zákonné úpravy pro její vypočtení. Jedná se o námitky pod body XII., XIII., XIV. a v zásadě XV. dovolání. Nejvyšší soud má za to, že soudy správně postupovaly podle úpravy účinné od 1. 1. 2014, tedy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Podle §2958 tohoto zákona odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Pokud navíc sama obviněná připouští jeden útok, ze kterého ji usvědčil kamerový záznam, a k tomuto došlo v dubnu roku 2016, přičemž i v dovolání připouští, že fyzické potíže poškozené ustaly až po jejím odhalení v roce 2016 a došlo k rozvoji psychických problémů, pak správně nebyl soudy nárok na náhradu škody posuzován podle zákonné úpravy účinné do konce roku 2013.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že i v případě, že by měl být obecně nárok poškozené posuzován podle úpravy účinné do 31. 12. 2013, což v daném případě neplatí, pak v souladu s §3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, by i tak bylo možné posoudit nárok poškozené podle úpravy účinné po 1. 1. 2014. Podle uvedeného ustanovení totiž platí, že „nerozhodl-li soud ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona o náhradě škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, může na návrh poškozeného člověka, jsou-li pro to mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele (§2 odst. 3), přiznat poškozenému i náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona“.
Pro výpočet náhrady škody byla následně užita Metodika Nejvyššího soudu k odškodňování nemajetkových újem, kdy znalec na základě této metodiky určil míru bolestného a ztížení společenského uplatnění. Soud pak na základě bodového určení bolestného a ztížení společenského uplatnění podle průměrné mzdy v roce 2015, respektive 1% procenta průměrné mzdy jako hodnota jednoho bodu, vypočetl výslednou náhradu nemajetkové újmy.
Pokud obviněná namítá, že výrok o náhradě škody v podstatě odkazuje na znalecký posudek Doc. MUDr. Jiřího Hovorky, CSc., který vychází z metodiky k odškodňování nemajetkových újem vypracované Nejvyšším soudem, ale nový občanský zákoník zcela vylučuje stanovení rozsahu náhrady škody způsobem použitým uvedeným znalcem, když nezávazná Metodika Nejvyššího soudu je nepoužitelná jak z důvodu absence jakéhokoliv zmocňovacího ustanovení v novém občanském zákoníku, tak z důvodu, že škoda je právní a nikoliv znaleckou kategorií, tak lze odkázat na již výše zmíněné usnesení ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, kde Nejvyšší soud uvedl, že pokud „jsou ve znaleckém posudku znalce konečné výše nemajetkové újmy stanoveny, neznamená to podstatnou vadu posudku, ale je především na soudu, aby to byl on, kdo v souladu se svými povinnostmi bude posuzovat a hodnotit všechny rozhodné okolnosti, což znamená, aby přezkoumal i tyto závěry znalce, které mu nepřísluší, sám u jednotlivých kategorií bodového ohodnocení výši částky stanovil a sám se s rozhodnými okolnostmi vypořádal, a to i v případě, že jeho právní závěr se bude shodovat s tím, k čemu znalec mimo rámec svých kompetencí dospěl… V případě Metodiky se jedná o materiál vypracovaný Nejvyšším soudem ve spolupráci se Společností medicínského práva, zástupci pojistitelů a dalších právnických a lékařských profesí. Je vystavěna na základech, principech a metodách, které byly v době od listopadu 2012 do března 2014 diskutovány širší právnickou veřejností, a jejím odborným podkladem je komplexní medicínsky pojatá systematika zdravotních újem, vystihující vzájemné proporce v rámci náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění. Její praktická realizace vyžaduje dostatečně široké skutkové zjištění ohledně stavu pacienta doplněné o jeho odborné lékařské hodnocení tak, aby pro rozhodnutí soudu byl zajištěn dostatečně podrobný, strukturovaný a pochopitelný podklad, umožňující dosáhnout přiměřených proporcí mezi jednotlivými typy újem při současném zachování prostoru pro zohlednění individuálních okolností na straně poškozeného. Metodika nemá a nemůže mít závazný charakter, je však pomůckou k naplnění zásady slušnosti ve smyslu §2958 obč. zák., přestože byla vypracována českou justicí právě za účelem objektivizace a medicínské klasifikace vytrpěných újem na zdraví. Tento systém je založen na upravené metodice Světové zdravotnické organizace (WHO), nazvané v české verzi Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví (ICF), a to tak, aby u trvalých zdravotních následků, ztěžujících poškozenému společenské uplatnění, bylo možno lékařskou diagnostikou vyjádřit a objektivizovat nepříznivé dopady zdravotních potíží do všech životních činností člověka a ve srovnání s jinými případy kvalifikovat rozsah omezení či vyřazení poškozeného z různých sfér společenského zapojení (takový systém označil za vhodný i Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 3122/2015). Součástí takového přístupu je i tzv. subjektivizace (personalizace) výpočtem zjištěné částky, tedy její individuální úprava s ohledem na konkrétní poměry poškozeného, zejména věk, rozsah a kvalitu předchozího společenského zapojení, případně další významné okolnosti uvedené v §2957 obč. zák. Lze uzavřít, že postup popsaný v Metodice má naplňovat zákonný princip slušnosti (§2958 věta druhá obč. zák.) i požadavek legitimního očekávání (§13 obč. zák.). Proto byla Metodika Nejvyšším soudem doporučena soudům nižších stupňů, aby ji při rozhodování ve sporech o náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění podle §2958 obč. zák. využívaly a aby v rozhodnutích zdůvodnily svůj postup. Metodika sice zavádí určitou podobu bodového hodnocení, avšak pouze pro oblast odčinění bolestí. Pro oblast ztížení společenského uplatnění Metodika bodový systém zcela opouští a vymezuje obecný rámec vlivu na dosavadní aktivity a participace, přičemž vychází z Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví vypracované Světovou zdravotnickou organizací. Je proto třeba při odčinění újmy pojmově nerozhodovat pouze na základě určitých tabulkově předvídaných bodových počtů, nýbrž výhradně z výsledků provedeného dokazování a s náležitým zřetelem k okolnostem konkrétní věci, jak ostatně i tvůrci Metodiky (srov. její bod IV.) předpokládali (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15). Je však třeba zmínit, že Metodika pro účely odškodnění bolesti z části využívá dosavadní etiologicky pojatý systém plynoucí z vyhlášky č. 440/2001 Sb., zejména pro podrobně rozpracovanou klasifikaci bolestivých stavů podle postižení jednotlivých orgánů či částí těla a vyjadřující míru bolesti jako tělesného a duševního strádání v souvislosti se zásahy do zdraví. Smyslem náhrady za bolest je odškodnit nikoliv jen čistě samotný bolestivý stav, nýbrž i diskomfort, stres či obtíže spojené s utrpěnou zdravotní újmou, a to v rozsahu, v němž tyto zásahy do osobnostní sféry poškozeného z povahy věci souvisí s bolestí doprovázející stavy popsané v jednotlivých položkách. Případné další obtíže, jejichž míra je excesivní tím, že překračuje obvyklou zátěž poškozeného při podrobení se omezením plynoucím z léčby, představují jinou nemajetkovou újmu ve smyslu §2958 obč. zák.; pro určení výše náhrady těchto výjimečných případů nelze zřejmě pro různorodost situací vytvořit předem vodítko (srov. VOJTEK, P. Komentář k §2958 obč. zák . Dostupný v právním informačním systému ASPI k 20. 9. 2017)“.
K námitkám obviněné pod bodem XV. týkajících se výše náhrady škody pak Nejvyšší soud uvádí, že touto námitkou se zabýval s ohledem na fakt, že námitku směřující proti její výši spojuje obviněná s námitkami týkajícími se způsobu jejího určení a zákonné úpravy, podle které byla určena, a to jsou námitky relevantní. Pokud obviněná v souvislosti s výší náhrady nemajetkové újmy poukazuje na princip proporcionality a nutnost zohlednění přiznaných částek v jiných srovnatelných řízeních, je na místě uvést, že její srovnání s částkou, kterou lze přiznat pozůstalým po obětech trestné činnosti, a která byla přiznána poškozené, není v daném případě přiléhavé, jelikož nelze srovnávat náhradu oběti trestného činu a náhradu pozůstalých po oběti trestného činu. Obviněná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, které ale dopadá na zcela jinou situaci. V dané věci se jednalo o usmrcení ženy při automobilové nehodě a náhradu nemajetkové újmy pro její matku, nezletilou dceru a bratra a zabývá se tak nároky sekundární, nikoli primární oběti trestného činu. Na situaci primární oběti trestného činu dopadá například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, kde byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému, který se po dopravní nehodě nachází ve stavu vegetativního komatu, částku desetkrát převyšující sumu, která byla určena jako náhrada nemajetkové újmy v této věci. Poškozené vznikly především psychické následky a bylo pečlivě přezkoumáno a odůvodněno ztížení jejího společenského uplatnění a vyčísleno způsobené bolestné. Částka, která byla poškozené přiznána se tak jeví adekvátní s ohledem na způsobený následek.
Nejvyšší soud shrnuje, že soudy správně posuzovaly nárok na náhradu nemajetkové újmy podle zákonné úpravy účinné od 1. 1. 2014, přičemž bylo přípustné pro výpočet použít Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy, podle které je stanovená výše náhrady zcela adekvátní všem okolnostem případu. Soudy samy učinily závěr o výši tohoto nároku a skutečnost, že se ztotožnily se závěry znalce, nečiní jejich rozhodnutí vadným.
Obviněná uplatnila také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , který je dán, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící výrok je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Například v případě výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody bude výrok neúplný, jestliže soud nerozhodne o způsobu jeho výkonu (§56 tr. zákoníku), ohledně peněžitého trestu nebo trestu domácího vězení pak neúplnost výroku bude mj. zakládat ta skutečnost, že soud nestanovil náhradní trest odnětí svobody (§69 odst. 1 tr. zákoníku, §61 odst. 1 tr. zákoníku), ač tak učinit měl, nebo je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. Za neúplný výrok v rozsudku soudu prvního stupně obviněná považuje skutečnost, že částka, která byla poškozené na náhradu škody přiznána, nebyla konkretizována, zda se jedná o odškodnění bolesti, ztížení společenského uplatnění nebo jiného jejího nároku. Poukázala přitom na ustanovení §228 odst. 2 tr. ř., podle kterého výrok o povinnosti obžalovaného k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení musí přesně označovat osobu oprávněného a nárok, který mu byl přisouzen.
Tuto námitku shledal Nejvyšší soud důvodnou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn. Podle §228 odst. 2 tr. ř. výrok o povinnosti obžalovaného k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení musí přesně označovat osobu oprávněného a nárok, který mu byl přisouzen.
Je tedy zřejmé, že trestní řád rozlišuje nárok na náhradu škody z důvodu způsobení majetkové škody, nárok vyplývající ze způsobení nemajetkové újmy a nárok z bezdůvodného obohacení. Obvodní soud ve výroku rozsudku podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost zaplatit poškozené „částku ve výši 1 014 351 Kč“, aniž by v souladu s ustanovením §228 odst. 2 tr. ř. přesně označil nejen osobu oprávněné osoby, což učinil, ale také nárok, který jí byl přisouzen. Pouze z odůvodnění rozsudku lze zjistit, že přiznaná peněžní částka představuje náhradu za bolestné a ztížení společenského uplatnění, tedy za nemajetkovou újmu. Pokud je neúplným takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem a podle §228 odst. 2 tr. ř. výrok o povinnosti obžalovaného k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení musí přesně označovat vedle osoby oprávněného také nárok, který mu byl přisouzen, neuvedení přisouzeného nároku ve výroku o náhradě škody, který byl jinak soudy řádně zjištěn, činí tento výrok neúplným ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Podle §265l odst. 2 tr. ř. záleží-li vada jen v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, může Nejvyšší soud, aniž rozhodnutí zruší, přikázat soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil. Proto Nejvyšší soud podle §265l odst. 2 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikázal, aby v rozsudku ze dne 7. 3. 2017, č. j. 39 T 148/2016-335, doplnil neúplný výrok podle §228 odst. 1 tr. ř. o přesné označení nároku, který byl poškozené přisouzen. Nebýt uvedeného neúplného výroku, přicházelo by v úvahu odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněného.
Obviněná namítala i přílišnou přísnost uloženého trestu. Tuto námitku však nelze podřadit pod deklarované ani žádné jiné dovolací důvody. Otázky týkající se trestu lze namítat pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž je nutné zkoumat, zda byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby. Existenci tohoto dovolacího důvodu obviněná nenamítala a ani by to nepřicházelo v úvahu. Samotná nepřiměřenost trestu není dovolacím důvodem a zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. O takový případ se ale nejedná. Obviněná byla uznána vinnou zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž byla ohrožena trestní sazbou v rozmezí 3-10 let. Nalézací soud pečlivě zvážil všechny rozhodné okolnosti a své rozhodnutí o uložení trestu 3 let odnětí svobody řádně odůvodnil. Uložil obviněné trest na samé spodní hranici trestní sazby, přičemž vzhledem k následkům, dlouhodobosti a zákeřnosti jednání obviněné a její zjištěnou pasivní agresí s nepříznivou prognózou, přistoupil k uložení nepodmíněného trestu. Jedinou polehčující okolností na straně obviněné byla její dosavadní bezúhonnost. Že se obviněná k trestné činnosti nedoznala, obvodní soud za přitěžující okolnost nepovažoval.
Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že právo obviněné na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že je pachatelkou trestného činu popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku a byl jí uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře tří let. Pokud jde o námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., tak tyto Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými a naopak opodstatněné byly námitky pod důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podstatnou část dovolacích námitek uplatněných obviněnou pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebylo možné pod uvedený důvod podřadit, přičemž ve věci není namítaný extrémní rozpor a námitky, které byly uplatněny relevantně, jsou zjevně neopodstatněné. Protože jako opodstatněné byly shledány pouze námitky pod důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. ohledně neúplného výroku, je ve věci dán i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jenž byl uplatněn v závislosti na existenci ostatních namítaných dovolacích důvodů.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud k dovolání obviněné V. K. rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud obviněná v dovolání navrhla, aby byl podle §265o tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložen výkon uloženého trestu odnětí svobody, pro takový postup předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 7. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu