ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.298.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 298/2018-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 4. 9. 2018 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných M. V. , D. E. , a poškozené společnosti VYSOKÁ U PŘÍBRAMI, s. r. o. , se sídlem Žižkova 708, Příbram II., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 9 To 48/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 10/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání poškozené společnosti odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. E. odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 6. 2017, sp. zn. 3 T 10/2016, byl obviněný M. V. uznán vinným pokračujícím zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaného formou účastenství podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a D. E. pokračujícím zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen M. V. podle §283 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 let. Pro výkon trestu byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci (uvedené ve výroku o trestu). Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o souhrnném trestu z rozsudku konkrétně uvedeného ve výroku. Obviněný D. E. byl odsouzen podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za požití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7, 5 roku. Pro výkon trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o souhrnném trestu z rozsudku konkrétně uvedeného ve výroku. Podle §228 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozené společnosti na náhradu škody. Uvedeným rozsudkem byly podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěny obžaloby obviněné D. U. a V. K.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obvinění M. V. a D. E. a státní zástupce v neprospěch obviněných M. V., D. U. a V. K. a ve prospěch obviněného D. E. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 9 To 48/2017, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného M. V. ve výroku o trestu a náhradě škody a ohledně D. E. v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že u obviněného M. V., při nezměněném výroku o vině pokračujícím zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaného formou účastenství podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, podle §44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu. Obviněného D. E. opět uznal vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil ho podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z citovaného rozsudku Krajského soudu v Plzni. Podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozené společnosti a postupitele její pohledávky Vysoká u Příbrami, s. r. o., na náhradu škody. Podle §256 tr. ř. odvolání státního zástupce ohledně obviněných D. U. a V. K. zamítl.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali řádně a včas dovolání obvinění M. V. , D. E.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání prostřednictvím právního zástupce také poškozená společnost VYSOKÁ U PŘÍBRAMI, s. r. o. (resp. postupník poškozené společnosti Stavební Holding, a. s., v likvidaci). Společnost podala dovolání proti výroku o náhradě škody rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího. Podle jejího názoru došlo k porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu a rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedla, že se jako poškozený nemohla bránit a reagovat na podle ní nedůvodné námitky obviněných, nemohla rozptýlit nesmyslná tvrzení o jakémsi vyvedení pohledávky ze společnosti Stavební Holding, a. s., v likvidaci, a uvést skutečnosti na pravou míru. Podle poškozené je nepřezkoumatelné tvrzení soudu „nezákonně a sofistikovaným způsobem bezplatně vyvedl ze společnosti Stavební Holding, a. s., v likvidaci pohledávku“ , neboť soud toto tvrzení blíže nerozvedl a neodůvodnil. Dále poukazuje na údajný extrémní rozpor ohledně skutečností týkajících se postoupení pohledávky. Poškozená společnosti v dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil, případně změnil ve prospěch poškozené, napadené rozhodnutí ve výroku o náhradě škody a přiznal poškozené náhradu škody v rozsahu v jakém mu ji přiznal soud prvního stupně, případně aby věc vrátil soudu druhého stupně k novému rozhodnutí.
Obviněný M. V. ve svém obsáhlém dovolání nejprve zrekapituloval průběh trestního řízení včetně rozboru rozhodnutí soudů obou stupňů. Uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Domnívá se, že skutek nebyl správně právně posouzen a nebyl správně právně kvalifikován, pokud byl kvalifikován jako trestný čin vůbec. Obviněný je přesvědčen, že z žádného z provedených důkazů nelze dovodit závěr o jeho vině a nevyplývá z nich ani jeho srozumění s tím, že bude jednat protiprávně ke škodě společnosti Stavební Holding, a. s., když na základě výslovné domluvy se svědkem D. K., bude v době omezení svobody svědka D. K., jednat o úhradě vlastní legitimní pohledávky za svědkem D. K. se spoluobviněným D. E., který byl na základě generální plné moci pověřen vyřizováním záležitostí společnosti Stavební Holding, a. s., a osobních záležitostí svědka D. K. Nebylo podle obviněného prokázáno jeho srozumění s tím, že pohledávka za D. K. bude splácena na úkor společnosti Stavební Holding, a. s. Bez jeho srozumění je vyloučena forma jeho úmyslného zavinění jak požaduje §206 tr. zákoníku. Podle obviněného nemohlo jít z jeho strany o protiprávní jednání, když oprávněně vymáhal svou pohledávku za svědkem D. K. Obviněný je přesvědčen, že logicky vysvětlil, jaký byl obsah dohody se svědkem D. K. ohledně úhrady osobních závazků tohoto svědka, tak ohledně smluvního závazku společností VESINVEST, s. r. o., a Stavební Holding, a. s., ze smlouvy o dílo na výstavbu bytového domu ve F. L. Zdůraznil, že splácení osobního dluhu svědka D. K. a instrukce ke splácení závazku dal následně D. K., včetně písemného zmocnění, spoluobviněnému D. E. Podle obviněného nemohlo jít o nic protiprávního, pokud by se tak dělo z finančních prostředků ze zisku společnosti Stavební Holding, a. s., která náležela svědkovi D. K. Obviněný zopakoval, že pokud obviněný D. E. činil kroky k úhradě osobního dluhu svědka D. K., nečinil tak na pokyn jeho, ale na základě konkrétních pokynů svědka D. K. Obviněný podrobně vypsal, jaká skutková zjištění podle jeho názoru jsou rozhodná pro vyloučení závěru o jeho vině (pozn. doslovně shodné argumenty obsahující již odvolání obviněného – č. l. 2242 a násl. tr. spisu). Zdůraznil, že realizace zakázky měla zajistit dlužníku D. K. příjem z jeho společnosti Stavební Holding, a. s., k tomu, aby mohl splatit svůj závazek vůči němu. Obviněný dále podrobně rozebíral výpovědi svědků V. T., jehož považuje za osobu nevěrohodnou a svědka V. K., jehož výpověď ovšem také nepovažuje za usvědčující. Podle obviněného je vyloučena jakákoli forma účastenství na protiprávním jednání třetí osoby. Zdůraznil, že nemohl ovlivnit následné omezení osobní svobody svědka D. K., ani jakým způsobem obviněný D. E. disponoval s prostředky na účtu společnosti D. R. D. Y. Company, s. r. o. Byl pasivně srozuměn s tím, že svědek D. K. pověřil spoluobviněného D. E. vyřizováním svých záležitostí ohledně jeho společnosti Stavební Holding, a. s., i záležitostí osobních, a pokud tedy jednal s obviněným D. E., pak v duchu předchozí domluvy se svědkem D. K., tedy o tom, že bude plněno ve shodě s touto domluvou. Spoluobviněnému D. E. nedával žádné jiné nové úkoly, které by měly zatížit majetek společnosti Stavební Holding, a. s., a byly by v rozporu s pokyny D. K. Podle obviněného M. V. tak spoluobviněný D. E. jednal výlučně v rozsahu zmocnění a pokynů D. K., a nikoliv na základě jeho neoprávněných pokynů, jak bez důkazů uvedly soudy. Nezkoumal, z jakých finančních prostředků je jeho pohledávka za D. K. splácena, a pokud byl obviněným D. E. informován, že je to z finančních prostředků společnosti Stavební Holding, a. s., byl současně srozuměn, že tato společnost je D. K., který má nárok na podíl na zisku společnosti a nepříslušelo mu zasahovat do vztahu D. K. se společností Stavební Holding, a. s., ani do jeho vztahu s obviněným D. E.
Je přesvědčen, že u jeho jednání absentuje subjektivní stránka a trvá na tom, že se domluvil se svědkem D. K. na splácení osobního dluhu svědka D. K., a to ve spojení se sjednáním zakázky na výstavbu bytového domu ve F. L. mezi společnostmi VESINVEST, s. r. o., a Stavební Holding, a. s. Splácení osobního dluhu mu bylo svědkem D. K. přislíbeno a pokud byl obviněným D. E. informován, že tomu tak je z finančních prostředků společnosti Stavební Holding, a. s., byl srozuměn s tím, že se jedná o společnost náležející vlastnicky svědkovi D. K., který má nárok na podíl na zisku společnosti. Logicky očekával, že D. K. si zajistí zdroj svých vlastních příjmů díky příjmům jeho společnosti Stavební Holding, a. s., ze smlouvy o dílo na výstavbu bytového domu, aby mohl splácet závazek ze smlouvy o půjčce. Taková byla i jejich původní domluva, že si zajistí vlastní finanční prostředky, případně včetně podílu na zisku jeho společnosti, ale vzetím D. K. do vazby se podmínky změnily a jeho jediným možným zdrojem příjmů byly příjmy jeho společnosti Stavební Holding, a. s., ze smlouvy o dílo od společnosti VESINVEST, s. r. o. Svědek D. K. pak podle obviněného M. V. nepravdivě uvedl, že nedal pokyn k tomu, aby jeho osobní dluh byl splácen z těchto finančních prostředků.
Obviněný se dále teoreticky zabýval znaky trestní odpovědnosti účastníka podle §24 tr. zákoníku, přičemž má za to, že se u hlavního pachatele nemohlo jednat o trestný čin, neboť splácení osobního dluhu D. K., zajišťované v danou dobu obviněným D. E., se dělo z výslovného pokynu a projevu vůle D. K., včetně zmocnění, z finančních prostředků společnosti náležející svědku D. K. Podle obviněného není trestné účastenství na činu, který jen zdánlivě naplňuje znaky některé ze skutkových podstat. Podle obviněného není příčinný vztah mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele, neboť spoluobviněný D. E. nejednal na základě jeho pokynů, ale pokud obviněný D. E. disponoval s finančními prostředky společnosti Stavební Holding, a. s., činil tak na základě pokynů od svědka D. K. Obviněný má za to, že i kdyby byl obviněný D. E. uznán trestně odpovědným, že nakládal s finančními prostředky společnosti Stavební Holding, a. s., v rozporu s pokynem D. K., nemůže on nést trestní odpovědnost za účastenství, neboť účastník se podle něj nestává pachatelem, když od pachatele získává věci či část věcí získaných trestnou činností pachatele. Obviněný zdůraznil, že pouze pasivně čelil tomu, co učiní spoluobviněný D. E. na základě pokynů D. K. Uvedl, že u návodce se žádá, aby chtěl, aby byl trestný čin spáchán, on ale po žádné osobě nechtěl žádnou formu protiprávního jednání, toliko chtěl po svědku D. K. splacení své legitimní pohledávky, a to na základě legitimní dohody s ním, když tuto dohodo po vzetí D. K. do vazby realizoval D. E., kterému však nedával žádný pokyn, který by byl nad rámec toho, na čem se domluvil s D. K., neměl důvod spoluobviněného D. E. k čemkoli přemlouvat nebo navádět. Dále uvedl, že k protiprávnímu jednání neměl motiv, neboť při realizaci protiprávního jednání by svým jednáním primárně poškodil své vlastní majetkové zájmy jednatele společnosti VESINVEST, s. r. o. Bez pohnutky či motivu pak podle obviněného nemůže být naplněna subjektivní stránka uvedené skutkové podstaty. Obviněný dodal, že s obviněným D. E. jednal zcela v dobré víře o úhradě finančního závazku (na základě dohody s D. K.) a zcela v dobré víře přebíral finanční plnění. Nemohl tak být srozuměn, že na úhradu jeho pohledávky byly „zneužity“ finanční prostředky jiného subjektu, a to společnosti Stavební Holding, a. s., neboť neměl důvod zabývat se původem finančních prostředků, které na úhradu závazku od D. K. přijal. Na závěr obviněný zopakoval, že v jeho jednání zcela absentuje subjektivní stránka ať již ve formě přímého či nepřímého úmyslu (obviněný v této souvislosti uvedl řadu judikatorních rozhodnutí zabývajících se touto problematikou). Podle obviněného nesplňuje na základě provedeného dokazování ani podmínky návodce trestného činu. Je tak vyloučena jeho trestní odpovědnost uvedeným jednáním. Rozhodnutími soudů obou stupňů došlo podle názoru obviněného k porušení zásady subsidiarity trestní represe. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04.
Obviněný M. V. v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný D. E. v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (aniž by uvedl, v jaké alternativě jeho naplnění shledává) a §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení skutku a rovněž i na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný má především za to, že jeho jednání postrádalo znak „přisvojil si cizí věc“, nemohlo tak být kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Vrchní soud podle obviněného dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že v nezjištěné době na úkor majetku společnosti Stavební Holding, a. s., došlo ke zpronevěře finančních prostředků, které byly určeny na výstavbu bytového domu ve F. L. a že obviněný od investora získal finanční prostředky na úhradu výstavby bytového domu ve výši nejméně 12 083 135 Kč do svého svěření (na účet společnosti D. R. D. Y. Company, s. r. o., k němuž měl výhradní dispoziční právo). Tyto finanční prostředky použil dílem v souladu s určením a dílem na úkor společnosti Stavební Holding, a. s., a v rozporu s jejími zájmy. Obviněný tak měl vystupovat jednak v pozici jednatele společnosti D. R. D. Y. Company, s. r. o., a oprávněného disponenta s jejím bankovním účtem, na který přišly od investora veškeré finanční prostředky na úhradu stavby a jednak jako osoba, která fakticky řídila a vedla chod společnosti Stavební Holding, a. s. Tento svůj závěr ovšem soudy opírají pouze o výpověď svědka D. K. Obviněný se však domnívá, že tento svědek vypovídal jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení účelově a nepravdivě a soud měl jeho výpověď vyhodnotit jako nevěrohodnou. Podle obviněného se svědek D. K. nejprve nechal nezákonně soudem jmenovat do pozice likvidátora společnosti Stavební Holding, a. s., v likvidaci, aby mohl společnost ovládat a následně podivným způsobem vyvedl nárok na škodu v trestním řízení na jiné právnické osoby.
Soud dále podle obviněného D. E. pochybil, pokud vyhodnotil jako účelovou odvolací argumentaci jeho a obviněné V. K., že faktury za provedené práce nebyly společnosti SWIETELSKY stavební, s. r. o., zaplaceny pro vážné nedostatky stavby, ale podle soudu začaly být tyto nedostatky uplatňovány až dodatečně po urgencích o zaplacení faktur až v insolvenčním řízení. Obviněný k tomu navrhl provedení důkazu insolvenčním spisem vedeným ke společnosti Stavební Holding, a. s., kdy návrh byl podán dne 18. 10. 2013 a ve spisu je uložena listina „Vyjádření dlužníka, ze dne 15. 11. 2013‘‘, která obsahuje řadu dokumentů a podkladů, které byly vypracovány přede dnem podání návrhu na insolvenci a obsahují vyčtení vad odbornou společnosti Ferex Group, s. r. o., kterou si najala společnost Stavební Holding, a. s., na posouzení stavby zhotovitelem. Podle obviněného pokud by soudy provedly důkaz tímto spisem, nemohly by dojít k nesprávnému závěru, že vady díla byly uplatněny až po insolvenčním řízení a on zrealizované stavební práce neuhradil bezdůvodně a svévolně.
Odvolací soud podle obviněného dále zcela nesprávně posoudil i skutečnost, že V. K. má k dispozici pokladní hotovost společnosti Stavební Holding, a. s., když dospěl k závěru, že v rozhodné době tyto prostředky nebyly užity k určenému účelu a nebyly ani k dispozici. Obviněný k tomu namítl, že nebyl proveden důkaz ohledně pokladního zůstatku a nelze tak tvrdit, že peníze nebyly k dispozici, výpověď obviněné V. K. o pokladní hotovosti společnosti Stavební Holding, a. s., také nebyla vyvrácena jinými důkazy a soud měl v této souvislosti postupovat v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného.
Odvolací soud také podle obviněného nesprávně posoudil okolnosti jmenování svědka D. K. likvidátorem, kdy tento se podle něj stal likvidátorem v rozporu se zákonem a je otázkou, zda mohl jednat za společnost v rámci přípravného řízení. Podle obviněného nelze tedy souhlasit s názorem soudu, že se poškozená společnost řádně a včas připojila s požadavkem na náhradu škody. Pokud odvolací soud uvedl, že deklarované postoupení pohledávky u něj vzbuzuje pochybnosti, tak tyto vylučují, aby bez dalšího mohl odvolací soud vzít tyto úkony za základ svého rozhodnutí v adhezním řízení. Obviněný D. E. považuje uplatnění nároku na náhradu škody jménem společnosti Stavební Holding, a. s., za zcela účelové a v souvislosti s úplatou za postoupení pohledávky formou započtení pohledávek, nelze podle něj vyloučit účelové vyvedení pohledávky z majetku společnosti Stavební Holding, a. s. Pokud jde o výši škody, odvolací soud dospěl k závěru, že výrok o vině trpí vadným závěrem o výši škody a sám stanovil škodu zcela jiným způsobem nejméně ve výši 6 825 025,10 Kč, neboť právě tuto částku neuhradil za již provedené stavební práce a použil ji v rozporu se zájmy společnosti Stavební Holding, a. s. Odvolacímu soudu ale vytýká, že řádně nezdůvodnil, v čem spatřuje skutečnost, že finanční prostředky byly použity v rozporu se zájmy této společnosti.
Obviněný D. E. soudům dále vytýká, že nesprávně vyhodnotily podíl jednání D. K. na předávání finančních prostředků od společnosti Stavební Holding, a. s., obviněnému M. V., resp. společnosti VESINVEST, s. r. o. Zdůrazňuje, že pokud zprostředkoval toto předávání peněz, jednal tak na pokyn D. K. s přesvědčením, že šlo o řádný převod peněz. Je podle obviněného nepochybné, že D. K. měl na uvedeném finančním pohybu prospěch, proto ho od počátku vymyslel. On ale žádný prospěch neměl. Ani jeden ze soudů se podle obviněného nezabýval trestnou činností D. K. Soudy dále podle obviněného nepřesvědčivě zjistily výši škody. Rozhodnutí stojí podle obviněného na nesprávném právním posouzení skutku, neboť on nemohl úmyslně způsobit společnosti Stavební Holding, a. s., škodu. Je přesvědčen, že svým jednáním nenaplnil znaky uvedeného zločinu, neboť neměl v úmyslu přisvojit si „cizí věc“, resp. peníze na účtu společnosti D. R. D. Y. Company, s. r. o., které zde byly uloženy pro společnost Stavební Holding, a. s. Nebyla tak podle něj naplněna subjektivní stránka. Obviněný je přesvědčen, že s penězi na účtu D. R. D. Y Company, s. r. o., nakládal jako statutární orgán této společnosti, a to na základě smluvního vztahu se společností Stavební Holding, a. s. Pokud byly peníze použity v rozporu s tím, na jaký účel byly určeny, měla se společnost Stavební Holding, a. s., domáhat svého nároku přímo na společnosti D. R. D. Y Company, s. r. o. Soudy se podle obviněného vůbec nezabývaly jeho jednáním a postavením jako jednatele společnosti D. R. D. Y Company, s. r. o., situaci si zjednodušily a uznaly ho vinným uvedeným zločinem zpronevěry vůči společnosti Stavební Holding, a. s. Soudy se tak nevyrovnaly s jeho právním postavením.
Další námitky směřoval obviněný proti výroku o trestu. Domnívá se, že při jeho určení soudy postupovaly v rozporu se zákonem. Podle obviněného odvolací soud pochybil, když uvedl, že nalézací soud mu uložil trest ve výměře pod zákonnou sazbou a když odvolání v jeho neprospěch nebylo podáno, musel odvolací soud, aniž by porušil zásadu zákazu změny k horšímu, uložit trest podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku. Podle obviněného odvolací soud pochybil, neboť nehodnotil předpoklady pro výměru trestu vzhledem ke všem trestným činům, neboť neprovedl důkaz spisem, ve věci, v níž mu byl uložen předcházející trest (sp. zn. 3 T 27/2013). V tomto řízení obviněný spáchal trestný čin podle §283 odst. 1, 2 písm. a), 3 písm. c) tr. zákoníku a byl mu uložen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání 3 let, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, tedy relativně nízký trest, přestože byl ohrožen sazbou 8 – 12 let. V předmětné věci byl obviněný ohrožen sazbou podle §206 odst. 5 tr. zákoníku 5 – 10 roků odnětí svobody. Uložení souhrnného trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku, s ohledem na to, že první trest byl podmíněný, považuje obviněný za zcela nepřiměřený skutkovému stavu věci. Odvolací soud k závěru o výši trestu dospěl podle obviněného, aniž by řádně provedl dokazování ke všem posuzovaným skutkům.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zástupce ve vyjádření k dovoláním především uvedl, že dovolání poškozené společnosti považuje za nepřípustné a navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl. Pokud jde o dovolání obou obviněných, státní zástupce uvedl, že v dovoláních toliko opakují výhrady, které uplatnili v předchozích fázích trestního řízení a soudy se s nimi dostatečně vypořádaly. Jejich výtky podle státního zástupce směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění, přičemž odkázal na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí obou soudů s tím, že soudy učinily svá skutková zjištění ve vazbě na provedené důkazy, které hodnotily logicky a řádně. Existenci tzv. extrémního rozporu státní zástupce ve věci neshledal. Pod uplatněný dovolací důvod podle státního zástupce nelze podřadit ani výtky obviněného D. E. proti výroku o trestu, když v zásadě jde o výtky proti přiměřenosti trestu. Jako zjevně neopodstatněnou shledal námitku obviněného M. V., že soudy nerespektovaly zásadu podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání M. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání D. E. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III
Nejvyšší soud předně zkoumal, zda jsou splněny procesní podmínky pro meritorní přezkoumání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu na podkladě podaných dovolání. Zjistil přitom, že v případě dovolání podaného poškozenou společností (resp. postupníkem poškozené společnosti Stavební Holding, a. s., v likvidaci) VYSOKÁ U PŘÍBRAMI, s. r. o., tyto podmínky splněny nebyly, protože dovolání bylo podáno osobou neoprávněnou.
Podle §265d odst. 1 tr. ř. dovolání mohou podat a) nejvyšší státní zástupce na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného, b) obviněný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Z výše uvedeného taxativního výčtu osob oprávněných podat dovolání vyplývá, že žádná další osoba toto oprávnění nemá, což platí i o poškozeném. Na případ dovolání podaného poškozeným se nevztahuje postup předpokládaný ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., který se uplatní jen ohledně dovolání (resp. podání) učiněného obviněným, popř. osobami oprávněnými za něho v jeho prospěch podat odvolání. Dovolání podané poškozeným je tedy nutno odmítnout jako dovolání podané osobou neoprávněnou podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. (viz Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu 21/2006-T 851/II).
Nejvyšší soud proto odmítl dovolání poškozené společnosti (resp. postupníka poškozené společnosti Stavební Holding, a. s., v likvidaci) VYSOKÁ U PŘÍBRAMI, s. r. o., podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako podané osobou neoprávněnou, aniž by z podnětu jejího dovolání přezkoumal napadené rozhodnutí a předcházející řízení z hledisek stanovených v §265i odst. 3 tr. ř.
Pokud jde o dovolání obviněných Nejvyšší soud zjistil, že oba shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný D. E. uplatil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , aniž by uvedl, v jaké alternativě jeho naplnění shledává, když uvedený důvod dovolání má dvě alternativy. První jeho alternativa „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí…“ má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, řádný opravný prostředek v případě odvolání zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. a v případě stížnosti zamítl podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. nebo podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. Druhá jeho alternativa je vymezena slovy „…nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k)“. V projednávaném případě tak přicházelo v úvahu uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť odvolací soud z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu sám rozhodl.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že oba obvinění postavili svá dovolání v podstatě na shodných námitkách jako svůj řádný opravný prostředek – odvolání. Kromě polemiky s rozhodnutím odvolacího soudu, se shodnými námitkami obviněných zabýval a vypořádal se s nimi již soud odvolací. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněných a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného D. E. dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a námitky obviněného M. V. uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z podstatné části neodpovídají.
Oba obvinění v podstatě nepopírají sled událostí a finanční toky tak, jak je to popsáno ve skutkové větě výroku o vině. Popírají ale základní skutkový závěr soudů, že obviněný D. E. předal z daných účelově určených finančních prostředků sám nebo prostřednictvím další osoby obviněnému M. V. nejméně 2 000 000 Kč na základ jeho požadavku a obviněný D. E., že pak sám z daného účtu ještě prováděl zjištěné neoprávněné výběry a převody finančních prostředků. Podstata jejich obsáhlé a podrobné dovolací argumentace tak v souladu s jejich setrvalou obhajobou spočívá v tvrzení, že obviněný M. V. přijal uvedenou peněžní částku od obviněného D. E. v přesvědčení (pozn. v dovolání „ve srozumění“), že tento tak činí z pověření jeho dlužníka D. K. a v souladu s tím, jak se s D. K. obviněný M. V. dohodl a obviněný D. E., že takto jednal na základě pokynu D. K. v přesvědčení, že se jedná o řádný převod peněz. Ve svém jednání tak nespatřují naplnění znaků skutkové podstaty zločinu resp. návodu k němu, jak byli uznáni vinnými. V obecné rovině namítají, že chybí subjektivní stránka, znak přisvojení si cizí věci, avšak činí tak na podkladě vlastního hodnocení důkazů (rozboru jednotlivých důkazů se v dovolání podrobně věnují, avšak provedené důkazy hodnotí odlišně, např. v otázce věrohodnosti výpovědí jednotlivých svědků docházejí k odlišným závěrům než soudy) a na základě tohoto jejich hodnocení důkazů dochází k jejich vlastní verzi průběhu skutkového děje, ke které měly podle nich dospět také oba soudy. Oba obvinění mají za to, že jejich vina nebyla provedeným dokazováním prokázána, polemizují se způsobem hodnocení jednotlivých důkazů soudy. Hodnocení důkazů soudy je podle nich nesprávné (soudy např. nesprávně hodnotily věrohodnost výpovědí svědků D. K., V. T., V. K.) a v jejich neprospěch. Opakovaně podrobně rozebírají důkazní situaci, důkazy sami hodnotí a vyvozují z nich své vlastní závěry. Takové skutkové námitky ale neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, protože jsou založeny výhradně na tvrzeních zpochybňujících nikoliv hmotněprávní posouzení soudy zjištěného skutku, ale procesní postup soudů při hodnocení důkazů. Obvinění v dovolání opakovaně nabízí k posouzení svou verzi průběhu skutkového děje o poctivosti svého jednání a absenci úmyslu. Nesouhlasí s tím, jaké důkazy shledaly soudy věrohodnými a staly se proto podkladem pro jejich rozhodnutí.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, s nimiž se v podstatě ztotožnil také Vrchní soud v Praze a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor. Je zřejmé, že soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněných (odvolací soud k návrhům obviněných dokazování ještě doplnil, ačkoliv sám považoval dokazování provedené nalézacím soudem za kompaktní a dostatečně prokazující vinu obviněných) hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. To ostatně potvrdil k námitkám obviněného uplatněným v odvolání také odvolací soud, který se se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem ztotožnil a dostatečně podrobně své rozhodnutí odůvodnil.
V řízení před oběma soudy bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že v uvedené době došlo na úkor majetku společnosti Stavební Holding, a. s., ke zpronevěře finančních prostředků určených na výstavbu bytového domu ve F. L. Objednatelem a investorem stavby byla společnost VESINVEST, s. r. o., jednající prostřednictvím obviněného M. V. Společnost Stavební Holding, a. s., byla prostředníkem zajišťujícím stavební dozor a finanční toky související se stavbou a společnost SWIETELSKY stavební, s. r. o., byla faktickým dodavatelem stavby. Společnosti Stavební Holding, a. s., získala v uvedeném období od investora do svého majetku finanční částku přesahující 12 000 000 Kč na úhradu stavby. Účet, na který byly finanční prostředky investorem zasílány, ale na základě dohody o jeho užívání k tomuto účelu nepatřil této společnost, ale patřil společnosti D. R. D. Y. Company, s. r. o., jejímž jednatelem a jediným disponentem s účtem byl obviněný D. Engelthaler. Společnost D. R. D. Y. Company, s. r. o., jednající obviněným D. E. byla povinna nakládat se svěřenými finančními prostředky společnosti Stavební Holding, a. s., toliko podle dispozice vymezené dohodou o použití účtu.
Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněných, a zejména pro posouzení pohnutky obviněného M. V. (vedoucí z jeho strany k protiprávnímu jednání), je stěžejní existence dluhu (finančního závazku) D. K. vůči obviněnému M. V. Z provedeného dokazování zcela zřetelně vyplynulo (z výpovědi samotného obviněného M. V., D. K., dále z výpovědi obviněného D. E., V. K.), že se jednalo o osobní půjčku M. V. D. K. Pokud jde o výši dluhu, opět z provedeného dokazování vyplynulo (z výpovědi obviněného D. E. a svědka V. K.), že mělo jít o částku 3 500 000 Kč.
Pokud jde konkrétně o dovolání obviněného M. V. , jak již bylo uvedeno výše, podstatná část dovolacích námitek uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá (jako jedinou hmotněprávní Nejvyšší soud shledal námitku údajného porušení zásady subsidiarity trestní represe, viz níže). Obviněný v dovolání především prosazuje svou verzi průběhu skutkového děje, obsáhle polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy, výpovědi svědků D. K., V. T. i V. K. považuje za nevěrohodné, své jednání vytrhuje z kontextu celkových okolností případu a i nadále ho považuje za legální. Zcela pomíjí, že jeho obhajoba (jak se shodně promítla do dovolacích námitek) byla provedeným dokazování vyvrácena, přičemž soudy své závěry o jeho vině dostatečně odůvodnily. Pokud obviněný v dovolání namítá absenci subjektivní stránky zločinu, resp. účastenství ve formě návodu k trestnému činu zpronevěry, za které byl odsouzen, tedy absenci jeho úmyslu kohokoli navádět ke spáchání protiprávního jednání, staví tuto obecně hmotněprávní námitku na své verzi. Ta spočívá v tom, že vše bylo domluveno se svědkem D. K., zjednodušeně řečeno, že on dal D. K. práci (realizaci stavby), aby mohl splácet dluh, který vůči němu má, neboť to považoval za zcela legální a jistý způsob, jak získat zpět peníze z pohledávky vůči D. K. Na tuto argumentaci však nelze přistoupit. Z provedeného dokazování je především zřejmé (kromě výše uvedeného – existence osobní pohledávky a její výše), že obviněný znal finanční toky mezi společnostmi VESINVEST, s. r. o., a Stavební Holding, a. s., věděl a bylo mu zřejmé, že jeho půjčka bude a je splácena výlučně z finančních prostředků společnosti Stavební Holding, a. s. Ačkoli obviněný M. V. namítal, že peníze na úhradu jeho dluhu měly být odečteny až po vynaložení nákladů na stavbu a odměny uvedených osob, stále se jednalo o finanční prostředky společnosti Stavební Holding, a. s., tedy jiného subjektu než který mu dlužil (D. K. – jako soukromá osoba). Vrácení osobní půjčky vůči D. K. nebyl obviněný M. V. oprávněn požadovat na úkor společnosti Stavební Holding, a. s. Z provedeného dokazování pak vyplývá (z výpovědi obviněného D. E., V. K., V. T.), že obviněný M. V. požadoval vrácení své pohledávky také vůči obviněnému D. E., kterého oslovil (jeho výslovné požadavky na vracení peněz na osobních schůzkách) ačkoli věděl, že plnění bude realizováno z finančních zdrojů společnosti Stavební Holding, a. s., (neboť osoba dlužníka byla v danou dobu ve vazbě a nemohla svým majetkem disponovat) tedy z finančních prostředků, které má D. E. pouze svěřené. K tomu nutno uvést, že účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu. Může jít i o úmysl nepřímý, zejména v podobě úmyslu alternativního (např. návodce si je vědom možnosti, že vyvolá svým jednáním rozhodnutí hlavního pachatele spáchat trestný čin a pro případ, že se tak stane, je s tím srozuměn). Návodce úmyslně v jiném vzbudí rozhodnutí spáchat konkrétní trestný čin. Formy návodu zákon blíže nevymezuje, a proto mohou být jakékoli (např. může jít o rozkaz, přemlouvání, poučení či o jinou formu vyvolání rozhodnutí). Mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah. Návodce je odpovědný jen za čin, k němuž naváděl. Jednání obviněného M. V. spočívající ve snaze a trvání na tom, aby jeho pohledávky vůči D. K. byly hrazeny postupně z finančních prostředků společnosti Stavební Holding, a. s., když tyto své požadavky směřoval výslovně vůči obviněnému D. E., bylo zcela důvodně soudy kvalifikováno jako návod k trestnému činu zpronevěry (a to v rozsahu částky 2 000 000 Kč, kterou také skutečně obdržel). Obviněný zneužil postavení investora, znalosti finančních toků mezi společnostmi a neakceptovatelným způsobem si chtěl zajistit vrácení své osobní pohledávky. Námitky, že po žádné osobě nechtěl žádnou formu protiprávního jednání, toliko chtěl po svědku D. K. splacení své legitimní pohledávky, a to na základě legitimní dohody s ním, když tuto dohodo po vzetí D. K. do vazby realizoval D. E., kterému však on nedával žádný pokyn, který by byl nad rámec toho, na čem se domluvil s D. K., jsou nejen v rozporu se skutkovými zjištěními soudů, ale také zastíráním pravé podstaty věci, kdy se domáhal, aby jeho pohledávka vůči D. K. byla hrazena z finančních prostředků společnosti Stavební Holding, a. s., jejíž majetek nelze zaměňovat za osobní majetek D. K. O tom, že si je obviněný M. V. této skutečnosti vědom, svědčí konečně i jeho argumentace v dovolání, že realizace zakázky měla zajistit dlužníku D. K. příjem z jeho společnosti Stavební Holding, a. s., k tomu, aby mohl splatit svůj závazek vůči němu. Nelze ale souhlasit s tím, že nemohlo jít o nic protiprávního, pokud by se tak dělo z finančních prostředků ze zisku společnosti Stavební Holding, a. s., která náležela svědkovi D. K. Opakovaně tak obviněný M. V. argumentuje ziskem společnosti, který jednak v dané době ani neexistoval, když sám také vypověděl, že již v průběhu stavby obdržel postupně danou peněžní částku, a i kdyby existoval, tak by to byl pouze zisk dané společnosti a nikoliv svědka D. K., kterým by mohl hradit své soukromé závazky.
Nejvyšší soud uzavřel, že se soudy prvního a druhého stupně ve vztahu k obviněnému M. V. nedopustily žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného M. V. Jestliže v dovolání obviněný tuto obhajobu opakuje, lze proto odkázat na přesvědčivá a podrobná odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Jedinou hmotněprávní námitkou obviněného M. V. je, že rozhodnutími soudů došlo v jeho případě k porušení zásady subsidiarity trestní represe. Tato zásada je zakotvena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené, lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin je chápán jako protiprávní čin, který je označen za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Toto základní legální vymezení je v případech méně závažných trestných činů korigováno použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle které trestní odpovědnost pachatele lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Z toho plyne, že pojem společenské škodlivosti není složkou trestného činu. Ten se uplatňuje při úvahách o vině, resp. při aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, která je využívána ve dvojím smyslu. Jako pravidla pro interpretaci se ho užívá tam, kde je nezbytné dovodit, že nebyly naplněny formální znaky trestného činu, nebo kde je třeba vyložit některé neurčité pojmy (poskytující ve výkladu určitý prostor). Jako korektiv je tato zásada aplikována zejména v situacích, kdy byl spáchán trestný čin, ale jedná se o skutek tak malé závažnosti, že de facto není společensky škodlivý. Tak je tomu v případech, kdy spáchaný skutek neodpovídá ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu, a proto k jeho postihu postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Posláním této zásady je tedy vyloučit z působnosti trestněprávních norem případy s minimální společenskou škodlivostí.
Úvahy o subsidiaritě trestní represe se však v projednávaném případě nemohou uplatnit, protože v těchto souvislostech se nejedná o případ minimální společenské škodlivosti, ale zločin, spáchaný za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby. Nejvyšší soud tudíž neměl důvodu k tomu, aby do právního posouzení skutku jakkoli zasahoval, a to ani s ohledem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Tuto námitku tak shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
Námitky uplatněné obviněným M. V. pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tomuto důvodu z podstatné části neodpovídaly. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídající námitka byla shledána zjevně neopodstatněnou. Protože ve věci nebyl shledán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání obviněného M. V. posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
Pokud jde o dovolání obviněného D. E. , jak je citováno výše, jeho námitky nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. Je zřejmé, že obviněný uplatnil námitky, které byly již součástí jeho odvolání (vyjma námitek proti výroku o trestu), vrchní soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi. Ačkoli obviněný v obecné rovině namítá, že jeho jednání nenaplňuje znaky uvedeného zločinu zpronevěry (chybí znak přisvojit si cizí věc, chybí úmysl), tyto námitky obecně hmotněprávní povahy vychází z jeho vyvrácené verze obhajoby a tvrzení, že jednal pouze na základě pokynů D. K. a převod peněz považoval za řádný. Ve skutečnosti tak nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, jak je uveden ve výroku o vině, nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale soudům vytýká porušení procesních ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. týkajících se procesu zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů orgány činnými v trestním řízení. Podstatou argumentace obviněného je, že jeho jednání není trestné, protože své závěry soudy postavily podle něj pouze na výpovědi svědka D. K., kterou ovšem obviněný považuje za nevěrohodnou, podrobně rozebírá jednotlivé důkazy (které soudy provedly a řádně hodnotily) a domnívá se, že je soudy nesprávně hodnotily a dospěly k nesprávným závěrům. Založenou na jiném hodnocení důkazů, a tedy skutkovou, je také námitka obviněného, kterou se domáhá, aby soudy uvěřily dodatečnému tvrzení obviněné V. K., že má k dispozici pokladní hotovost společnosti Stavební Holding, a. s., a tyto tak byly k dispozici. Pokud obviněný touto námitkou zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že předmětné peněžní prostředky nebyly užity k určenému účelu a nebyly ani k dispozici, tak postačí odkázat na odůvodnění na str. 16 rozsudku odvolacího soudu, s kterým se Nejvyšší soud ztotožnil. Obviněný D. E. tak v podstatě jen opakuje svou verzi průběhu skutkového děje, která však byla již soudy nižších stupňů shledána nevěrohodnou a vyvrácenou provedenými důkazy.
Že se skutek stal tak, jak je popsán ve skutkové větě a obviněný D. E. svým jednáním naplnil znaky uvedeného zločinu zpronevěry, bylo prokázáno nejen výpovědí svědka D. K. (jak se mylně domnívá obviněný), kterou soudy hodnotily obzvlášť pečlivě, jak je patrno z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Pokud tuto výpověď shledaly věrohodnou, tak proto, že byla podporována ostatními ve věci provedenými důkazy. Zejména výpověďmi svědků V. K., V. T. ohledně postavení obviněného D. E. ve společnosti Stavební Holding, a. s., ohledně jeho vědomosti o soukromém dluhu D. K. vůči M. V. a ohledně společných schůzek a požadavku M. V. vůči obviněnému D. E., na postupném splácení jeho soukromé pohledávky. Výpovědi těchto svědků byly podporovány dále listinnými důkazy, jak příjmovými pokladními doklady, účetnictvím společnosti D. R. D. Y. Company, s. r. o., znaleckým posudkem z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence, výpovědí znalce u hlavního líčení, atd. Soudy dále vycházely z výpovědí svědků P. Š., J. R. a P. S. ohledně skutečností týkajících se proplácení faktur společnosti SWIETELSKY stavební, s. r. o., které probíhaly pouze bezhotovostně, resp. ohledně neproplacení faktur, ačkoli k tomu nebyly dány žádné důvody týkající se připomínek nebo nedostatků stavby. Soudy se rovněž zabývaly postavením D. K. ve společnosti Stavební Holding, a. s., v pozici likvidátora společnosti.
Obviněný D. E. v souvislosti s důvodem neproplacení faktur za práce provedené společností SWIETELSKY stavební, s. r. o., v dovolání připomíná společnou odvolací argumentaci s obviněnou V. K., že se tak stalo pro vážné nedostatky stavby, a nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, který s odkazem na výpovědi zástupců uvedené společnosti konstatoval, že vady stavby začaly být uplatňovány až dodatečně, po urgencích o zaplacení faktur až v insolvenčním řízení. Tato námitka ale neodpovídá odůvodnění odvolacího soudu, protože na str. 16 rozsudku odvolací soud uvedl, že podle výpovědí zástupců dané společnosti „vady stavby začaly být uplatňovány až dodatečně, po urgencích o zaplacení faktur a v insolvenčním řízení“. Nikoliv tedy, jak obviněný uvádí v dovolání, že „až v insolvenčním řízení“. Proto je bez významu také jeho argumentace o datu podání insolvenčního návrhu dne 18. 10. 2013, vyjádření dlužníka ze dne 15. 11. 2013 a vytčení vad odbornou firmou, která by měla vyvrátit tvrzení odvolacího soudu o uplatňování vad díla v insolvenčním řízení, které ale obviněný v dovolání nepřesnou citací dezinterpretoval, následně dokonce tak, že odvolacímu soudu vytýká nesprávný závěr, že vady díla byly uplatněny „až po insolvenčním řízení“. O bezvýznamnosti této argumentace obviněného navíc jasně svědčí skutečnost vyplývající z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 16, že společnost Stavební Holding, a. s., již od července 2013 neproplácela žádné faktury stavební firmě, tedy společnosti SWIETELSKY stavební, s. r. o. Uvedené rovněž svědčí o správnosti postupu odvolacího soudu, pokud jako nadbytečný odmítl provést obviněným navrhovaný důkaz insolvenčním spisem.
Bez významu je také námitka obviněného D. E., že se soudy nezabývaly nezákonností jmenování svědka D. K. likvidátorem společnosti Stavební Holding, a. s. Do této funkce byl D. K. jmenován usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 8. 2013, sp. zn. 40 Cm 152/2012, a pokud u příslušného soudu probíhá řízení o zrušení tohoto jmenování, jak obviněný uvádí v dovolání, nemá to z hlediska trestní odpovědnosti obviněných v této věci význam. Tato námitka totiž souvisí s jeho vyvrácenou obhajobou, že za vše je odpovědný výhradně D. K. a soudy, že se měly zabývat trestní odpovědností tohoto svědka a nikoliv jej považovat za věrohodného. Současně na základě této námitky obviněný D. E. zpochybňuje v dovolání také řádné uplatnění nároku společnosti Stavební Holding, a. s., na náhradu škody v trestním řízení, což je ale bez významu i vzhledem k rozhodnutí odvolacího soudu o odkázání poškozených s nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. na jiné řízení, tedy o náhradě škody věcně nerozhodl.
Jako skutkové shledal Nejvyšší soud také výhrady obviněného proti způsobu, jakým soudy dospěly k závěru o výši škody. Námitka proti výši škody má obecně hmotněprávní povahu, a spadá pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud je namítáno nesprávné zjištění výše škody v rozporu s hledisky rozhodnými pro určení výše škody podle §137 tr. zákoníku. Obviněný v dovolání však neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by výrokem o náhradě škody bylo porušeno nějaké hmotně právní ustanovení, jímž se řídí náhrada škody. Pouze nad rámec dovolání Nejvyšší soud uvádí, že z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se otázkou výše způsobené škody důkladně zabývaly. Oba soudy přitom vycházely z toho, že obviněný byl především povinen svěřené finanční prostředky použít na úhradu faktur v rozsahu skutečně provedených a fakturovaných prací, což ovšem evidentně neučinil. Odvolací soud při výpočtu výše škody přitom postupoval zcela ve prospěch obviněného v tom smyslu, že jako oprávněné považoval veškeré dispozice se svěřenými finančními prostředky vyjma částky, kterou byl obviněný povinen zaslat na úhradu faktur a neučil tak.
Nejvyšší soud konstatuje, že provedené důkazy, uvedené také v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§2 odst. 6 tr. ř.) a řízení jako celek mělo charakter spravedlivého procesu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. soudy důvodně shledaly obhajobu obviněného za vyvrácenou. To, že obviněný D. E. nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný D. E. vystupoval v rámci skutkového děje jednak jako osoba, která také dokonale znala prostředí podnikání uvedených společností, znala finanční toky mezi jednotlivými společnostmi, fakticky vedla chod společnosti Stavební Holding, a. s., v době výkonu vazby D. K. (viz výpovědi M. V., D. K., V. K., V. T.) a dále jako osoba, která jako jediná byla oprávněným disponentem s bankovním účtem společnosti D. R. D. Y. Company, s. r. o., na kterém byly deponovány veškeré finanční prostředky společnosti Stavební Holding, a. s., sloužící na úhradu nákladů dané stavby a tedy náležící společnosti Stavební Holding, a. s. Veškerá manipulace obviněného D. E. s těmito penězi tak byla manipulací či dispozicí s věcí cizí. Se svěřenými prostředky byl obviněný povinen nakládat pouze podle dispozice vymezené dohodou o použití účtu. Obviněný dobře věděl, že finanční prostředky zaslané investorem stavby na účet D. R. D. Y. Company, s. r. o., jsou majetkem společnosti Stavební Holding, a. s., tedy v režimu věci cizí a mají sloužit pouze na realizaci výstavby. Přesto obviněný jednak k požadavku – na návod – obviněného M. V. tomuto neoprávněně sám nebo prostřednictvím V. K. předal částku nejméně 2 000 000 Kč jako úhradu soukromého dluhu D. K. M. V. a jednak neuhradil faktury za skutečně provedené práce společnosti SWIETELSKY stavební, s. r. o., a také neoprávněně vyvedl finanční prostředky společnosti Stavební Holding, a. s., z předmětného účtu tím, že provedl výběry finančních prostředků a platby prostřednictvím internetového bankovnictví. Peněžní prostředky použil k jiným účelům v rozporu se zájmy společnosti Stavební Holding, a. s. Nejvyšší soud konstatuje, že jednání obviněného bylo na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů správně kvalifikováno jako pokračující zvlášť závažný zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.
S ohledem na námitku obviněného D. E. o porušení zásady in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že především jde o námitku procesní s tím, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit.
V závěru dovolání obviněný D. E. vznesl námitku proti výroku o trestu. Popisoval, jak oba soudy v jeho věci rozhodovaly o trestu. Uvedl, že trest, který mu byl uložen za trestný čin [§283 odst. 1, 2 písm. a) 3 písm. c) tr. zákoníku], k němuž byl ukládán souhrnný trest, byl uložen pouze jako podmíněný. Namítá, že odvolací soud ani neprovedl důkaz předchozím trestním spisem 3 T 27/2013 a považuje Vrchním soudem v Praze uložený trest za nepřiměřený. Ani takové námitky však nenaplňují uplatněný ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř.
Především je nutno uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který však obviněný ve svém dovolání neuplatnil a ani nepřicházel v úvahu), a to jen tehdy, byl-li obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Taková skutečnost však v daném případě nenastala. Obviněnému byl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 tr. zákoníku správně uložen za dva sbíhající se trestné činy souhrnný trest podle §283 odst. 3 tr. zákoníku (se sazbou 8 – 12 let odnětí svobody) za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené zákonem, a to ve výměře 7 let a 6 měsíců. Tedy trest zcela v souladu se zákonem. Pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §41, §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, je však možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (blíže srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že obviněný žádné takové námitky nevznesl a svými námitkami napadá v podstatě nepřiměřenost trestu, jedná se o námitku, kterou nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud v souvislosti s dovoláním obviněného D. E. uzavírá, že oba soudy ve věci činné v odůvodnění svých rozhodnutí jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného D. E. neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému důvodu podle §265b tr. ř. Pokud nebyl řádně uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže být ve věci dán ani další uplatněný, obsahově navazující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto bylo dovolání obviněného D. E. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Právo obviněných na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že jsou pachateli předmětných činů. To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Dovolání obviněného M. V. bylo posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto. Dovolání obviněného D. E. bylo posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 9. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu