ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.34.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 34/2018-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 1. 2018 o dovolání obviněného M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 13 To 242/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 31/2017 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 3 T 31/2017, byl obviněný M. B. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s dozorem. Současně mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu. Uvedeného trestného činu se dopustil v podstatě tím, že v období od 1. 4. 2015 do 8. 1. 2016 v P. a v P. postupně podvodně vylákal pod slibem obstarání a zakoupení bytu v P. pro manžele P. celkovou finanční částku ve výši 2 560 000 Kč, kterou mu poškození I. P. a M. P. v několika postupných platbách na různých místech v P. a v P. předali v hotovosti, čímž poškozeným způsobil škodu ve výši 2 560 000 Kč, slibovaný byt poškozeným nezajistil, z podvodně vylákaných finančních prostředků vrátil poškozeným po opakovaných urgencích dne 8. 12. 2016 pouze částku ve výši 380 000 Kč.
Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům rozsudku, bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 13 To 242/2017, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Prvním okruhem uplatněných námitek vytkl, že z popisu skutku, jak je uveden ve výroku o vině, nevyplývá naplnění zákonných znaků zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. K těmto námitkám lze přiřadit také tu část dovolání, v níž obviněný vytkl, že výrokem o vině byl porušen princip ultima ratio. Druhý okruh námitek zaměřil proti zjištění soudů ohledně účelu, k němuž převzal od poškozených peníze, přičemž uvedl, že šlo o půjčku bez stanovení termínu vrácení peněz. Třetí okruh námitek vztáhl k výroku o trestu s tím, že podle jeho názoru měl být výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí a aby přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného podrobně písemně vyjádřila a jako neopodstatněné vyhodnotila námitky týkající se popisu znaků trestného činu ve výroku o vině i principu ultima ratio. Vyjádřila se rovněž ke skutkovým námitkám a k výhradám dovolatele k uloženému trestu a uzavřela, že považuje dovolání za zjevně neopodstatněné. Navrhla, aby bylo podle §256i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájci, který na ně ale nereagoval.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod uvedený dovolací důvod je podřaditelná námitka obviněného, že z popisu skutku, jak je uveden ve výroku o vině, nevyplývá naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší soud se však s touto námitkou nemohl ztotožnit.
Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Takovou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku).
V posuzované věci byly zákonné znaky uvedeného zločinu soudy zjištěným skutkem naplněny a zároveň byly skutkové okolnosti odpovídající zákonným znakům příslušné skutkové podstaty ve výroku o vině dostatečně vyjádřeny. Zjištění, že obviněný na poškozených „postupně podvodně vylákal pod slibem obstarání a zakoupení bytu v P. ….celkovou finanční částku ve výši 2 560 000 Kč“, zákonným znakům stanoveným v §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku odpovídá. Mimo jiné z tohoto slovního spojení jasně vyplývá úmysl obviněného peníze od poškozených pod danou záminkou sice převzít, avšak protiplnění neposkytnout a peníze si ponechat. Je tím vyjádřeno nejen obohacení obviněného, ale i uvedení poškozených v omyl, v jehož důsledku učinili příslušnou majetkovou dispozici – předání peněz obviněnému. Způsobení škody v uvedené výši je ve výroku rozsudku vyjádřeno výslovně.
Lze připomenout, že podle skutkových zjištění blíže rozvedených v odůvodněních rozhodnutí soudů obviněný uvedl poškozené v omyl tím, že předstíral, že jim obstará byt, který si budou moci koupit, a že peníze, které mu poskytují, jsou určeny na zaplacení ceny bytu. V mylném přesvědčení, které u nich vyvolal, pak poškozené různým způsobem utvrzoval, zejména nepravdivými údaji o tom, že byt pochází z exekuce, že přijaté peníze vkládá do exekuční kanceláře, že byt je již připraven k odkoupení apod., a také tím, že jim nějaký byt ukazoval na tabletu, aniž ovšem uvedl jeho adresu. Ve skutečnosti však obviněný žádný byt poškozeným neobstarával, nechtěl obstarat a ponechal si přijaté peníze pro svoji potřebu. Z popsaného způsobu jednání obviněného jasně vyplývá také jeho úmysl, který byl od počátku dán jak nepravdivostí údajů prezentovaných před poškozenými, tak záměrem obohatit se o peněžní prostředky získané od poškozených. Nejvyšší soud neshledal nic nesprávného na závěru Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, podle něhož obviněný jednal v tzv. přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Z uvedeného vyplývá i zjevná neopodstatněnost dalších výhrad dovolatele k popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku (zčásti poměrně nejasných), například že není časově vymezeno, kdy měl nastat následek činu. Z hlediska právní kvalifikace je bezvýznamná doba, na kterou obviněný sliboval získání bytu, jestliže od počátku byl jeho úmysl podvodný. Zjevně irelevantní jsou rovněž námitky, že chybí vyjádření, že obviněný vylákat peníze „chtěl“, nebo že soudy na některém místě hovořily o vylákání peněz za účelem zprostředkování prodeje bytu v rámci exekučního řízení a jinde o příslibu zakoupení bytu. Podstata věci je jasná a ve výroku odsuzujícího rozsudku také jasně vyjádřená.
Výrok o vině obviněného není v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je zakotvena zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestní represe jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Jednání obviněného mělo navenek povahu jednání odehrávajícího se v soukromoprávním vztahu. Obviněný však tento rámec výrazně překročil tím, že do vztahu s poškozenými vstoupil se záměrem nesplnit svůj slib a použít peněžní prostředky získané od poškozených pro svou vlastní potřebu. Tím jednání obviněného nabylo povahy trestného činu. Trestným činem je podle §13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je u méně závažných trestných činů (v zásadě tedy nikoli u zločinů, mezi něž patří i čin obviněného) korigován zásadou subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku) a z ní vyplývajícího principu ultima ratio. Obviněný byl odsouzen za zločin, jímž navíc způsobil poměrně vysokou škodu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Hlavním kriteriem je zde společenská škodlivost činu, kterou je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Z nich především výše škody a způsob provedení činu a jeho okolnosti (opakované, dlouhodobější jednání) v daném případě vylučují použití uvedené zásady. Z těchto důvodů je uplatnění trestněprávní represe v posuzovaném případě proporcionálním zásahem do základních práv obviněného.
Výrok o vině obviněného je v souladu se zákonem. Napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jímž byl výrok o vině ponechán nedotčen a jímž bylo odvolání obviněného zamítnuto, není rozhodnutím spočívajícím na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jak to předpokládá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jsou mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obsahově tomuto dovolacímu důvodu odpovídají jen námitky týkající se právního posouzení skutku v té podobě, jak ho zjistily soudy, a nikoli v podobě, kterou se snažil prosadit obviněný jako dovolatel. Obviněný se mimo rámec dovolacího důvodu ocitl tím, že proti skutkovým zjištěním soudů postavil svoji vlastní verzi skutkového stavu, kterou založil na tvrzení, že účelem peněz, které mu poskytli poškození, byla půjčka bez stanovení termínu vrácení, a nikoli obstarání a zakoupení bytu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nezasahuje do skutkových zjištění nižších soudů, pokud tato zjištění nejsou v extrémním rozporu s důkazy a pokud neporušují ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. Jedině tím by byl z hlediska ustanovení čl. 4, čl. 90 Ústavy odůvodněn zásah Nejvyššího soudu.
Skutková zjištění soudů mají náležitý podklad v provedených důkazech, a to i pokud jde o otázku, za jakým účelem poškození poskytli obviněnému peněžní prostředky. Poškození I. P. a M. P. jako svědci ve svých výpovědích podrobně, konkrétně, bez významnějších nesrovnalostí a celkově přesvědčivě popsali, že sledovaným účelem bylo vyřešit neuspokojivou bytovou situaci jejich dcery, že otec poškozené jim doporučil obviněného jako svého známého, který má možnost byt obstarat, že s ohledem na toto doporučení důvěřovali obviněnému a poskytli mu požadované částky bez písemného potvrzení. Teprve když jim bylo zřejmé, že obviněný neobstará žádný byt, a když chtěli zpět své peníze, přistoupili na požadavek obviněného podepsat smlouvu o půjčce, aby měli nějaký písemný doklad o tom, že obviněnému peníze skutečně předali. Výpovědi poškozených byly podpořeny i výpověďmi svědkyň P. P. a L. B. Rovněž soudy poukázaly na to, že okolnosti předávání peněz nenasvědčují, že by mohlo jít o půjčku v podstatě neznámé osobě. Soudy se zabývaly i dalšími důkazy jako nahrávkou a přepisem telefonického rozhovoru mezi obviněným a poškozeným a výpisem z SMS komunikace a lze uzavřít, že skutkové (procesní) námitky, které obviněný uplatnil v dovolání, vyvrátily již soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích. To, že se obviněný s jejich hodnocením neztotožňuje, není dovolacím důvodem.
Dovolacím důvodem nejsou ani námitky zaměřené proti výroku o trestu. Obviněný koncipoval tyto námitky jako nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily okolnosti určující povahu a závažnost činu. Napadal tedy výrok o trestu námitkami, které se týkaly přiměřenosti uloženého trestu. Takové námitky ale nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný dovolací důvod (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Samotný výrok o uložení trestu lze z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil, což bylo vyloučeno tím, že trest odnětí svobody na tři léta se zařazením do věznice s dozorem je přípustným druhem trestu, který byl uložen v rámci zákonné trestní sazby stanovené v rozpětí od dvou let do osmi let (§209 odst. 4 tr. zákoníku).
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák