ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.399.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 399/2018-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 22. 8. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného T. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 14 To 207/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 T 121/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 4. 2017, č. j. 20 T 121/2014-498, byl v bodě III. výroku o vině obviněný T. B., společně se spoluobviněnými M. P. a M. L., uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti citovanému rozsudku podal odvolání státní zástupce, a také obviněný T. B. a další spoluobvinění. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 30. 8. 2017, č. j. 14 To 207/2017-553, rozhodl tak, že z podnětu odvolání státního zástupce mimo jiné zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně všech obviněných ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že obviněnému T. B. uložil podle §175 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 2 let. Dále podle §256 tr. ř. rozhodl, že se odvolání obviněného T. B. zamítá. Krajský soud rozhodl také o odvoláních ve vztahu ke spoluobviněným M. P. a M. L.
Obviněný se trestné činnosti, uvedené v bodě III. výroku o vině rozsudku okresního soudu, dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) v přesně nezjištěný den v březnu 2013, patrně 17. 3. 2013 v ranních hodinách v P., v kavárně U čtyř prstů na P. n., se spolu s M. P. a M. L. domluvili s obsluhou kavárny, aby na místo zavolal ostrahu kavárny z bezpečnostní agentury Berserk security, s. r. o., a když se dostavil poškozený B. V., tak k němu všichni přistoupili, M. P. mu řekl, že tam dneska chcípne, T. B. pak řekl, že s tímto nechce nic mít, ale zůstal na místě, M. L. se poškozeného snažil nakopnout, avšak poškozený úder vykryl rukou, M. P. a M. L. jej pak vyzvali, aby na místo zavolal majitele agentury D. D., pro opačný případ M. L. vyhrožoval, že ho zbije, kdy následně poškozený kontaktoval D. D., kterého požádal, aby zavolal Policii ČR. Když hlídka policie přijela a poškozený chtěl vyjít ven, přistoupil k němu M. L., přiložil mu na záda nůž s tím, že mu zakázal vyjít ven, obviněný T. B. se postavil do vchodových dveří, aby zamezil případnému vstupu do kavárny a obviněný M. P. šel k policistům, kterým sdělil, že uvnitř se nic neděje, hlídka odjela a následně odjeli i všichni obvinění.
II
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním obviněný T. B. a odkazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován, kdy nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Skutkový děj nemá oporu v provedeném dokazování a je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Extrémní rozpor spatřuje v tom, že nebyl v žádném poměru k hlídací agentuře Komtur, tudíž jeho jednání postrádá motiv, ale je mu dáván podíl na konkurenčním boji dvou bezpečnostních agentur. Nebylo prokázáno, že by s dalšími obviněnými jakkoli spolupracoval a domlouval se, do diskuze v kavárně se vůbec nezapojoval. Rovněž nebylo prokázáno, že by poškozenému jakkoli vyhrožoval. Rozpory spatřuje i ve výpovědi utajené svědkyně a poškozeného, týkající se například opuštění kavárny, počtu osob nebo přítomnosti policie na místě.
Dále uvedl, že nebyla naplněna forma spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jelikož žádný z obviněných neměl předem rozdělené úkoly a na takové rozdělení nebyl prostor, čas ani motiv. Rovněž nebyla zjištěna vzájemná součinnost obviněných. Svoboda rozhodování poškozeného nebyla z jeho strany ničím omezena, nebyla zjištěna ani žádná forma násilí či pohrůžka násilím. Sám poškozený jeho přítomnost vnímal pozitivně a před soudem projevil údiv, že je v roli obviněného. Samotná jeho přítomnost v baru nemůže bez dalšího svědčit o tom, že jednal konkludentním způsobem při páchání zločinu vydírání. Jednání nemohl spáchat ani v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Má tak za to, že skutková věta ve výroku o vině neodpovídá právní větě, respektive slovnímu vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 14 To 207/2017, a přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že obviněný ve svém dovolání opakuje skutkové námitky, které uplatnil již ve své obhajobě před nalézacím i odvolacím soudem. Je pravdou, že byl ze všech obviněných nejméně aktivní, nicméně pokud se mu jednání ostatních nelíbilo, měl z místa odejít, což neučinil. Bránil poškozenému v odchodu i tomu, aby policista mohl situaci zkontrolovat. Nepomohl barmanovi ani poškozenému, s jednáním spolupachatelů byl srozuměn a svou přítomností zesílil účinek jejich jednání vůči poškozenému. Dovolací řízení nenabízí možnost přezkumu vyhrazeného řádnému opravnému prostředku, či posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání se náležitě zabýval soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Obviněný se v dovolání zabývá prakticky výlučně skutkovými námitkami a soudům vytýká nesprávný způsob, jak hodnotily provedené důkazy. Skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud. Obviněný se svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení důkazů, tedy provedené důkazy vykládá jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady nesměřují proti právnímu posouzení, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému dovolacímu důvodu.
Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a zároveň souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze tedy namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především konstatuje, že se obdobnými námitkami obviněného již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud prvního i druhého stupně. Obviněný dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, založil částečně na stejných námitkách jako podané odvolání (čl. 528 a násl. tr. spisu), odvolací soud se jimi dostatečně zabýval a vypořádal se s nimi. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z podstatné části neodpovídají.
Obviněný T. B. byl uznán vinným spácháním zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s obviněnými M. P. a M. L. Obviněný popírá svou vinu na spáchání trestné činnosti, připouští, že byl na místě, nicméně ničeho nekonal, nebyl domluven a nijak nespolupracoval s dalšími obviněnými, aby mohl být učiněn závěr, že s nimi jednal ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku.
Obviněný sice v souladu s uplatněným důvodem dovolání uvedl obecně hmotně právní námitku, že soudy nesprávně skutek právně kvalifikovaly výše uvedeným způsobem, ale tuto námitku založil také na tvrzení, že skutková zjištění postrádají oporu v provedených důkazech ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a popsaný skutkový děj je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami především popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jak okresní a krajský soud ve věci provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje a hodnocení důkazů soudy považuje za chybné. Obviněný T. B. tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Obviněný existenci extrémního rozporu ve svém dovolání namítl, nicméně jej vyvozuje ze své verze skutkového stavu a skutečnosti, že soudy provedené důkazy hodnotily odlišným způsobem než on. Polemizuje s hodnocením důkazů, jak jej provedly soudy. Předkládá svou vlastní verzi skutkového děje, a jelikož tato nebyla soudy přijata, vyvozuje z tohoto extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Z dokazování však nevyplynuly žádné zásadní rozpory, které by odůvodňovaly existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
Nejvyšší soud je tak toho názoru, že mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Pardubicích, z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného. Jestliže v dovolání obviněný tuto obhajobu opakuje, kdy podané dovolání je z části totožné s podaným odvoláním, lze v této části odkázat na odůvodnění soudů obou stupňů, přičemž zejména nalézací soud se přehledně a výstižně vypořádal s jednotlivými aspekty obhajoby obviněného. Opětovně tak učinil i odvolací soud, který se správně vypořádal i s odvolacími námitkami obviněného o rozporech mezi provedenými důkazy, které v podstatě opakuje také v dovolání. Obviněným namítané rozpory, zejména mezi výpovědí poškozeného B. V. a svědkyně J. N., resp. mezi jejich opakovanými výpověďmi v průběhu trestního stíhání (zda bylo nebo nebylo „řváno“ na poškozeného, zda svědkyně obviněné vytlačila z kavárny nebo odešli sami, zda tam policie byla nebo nebyla), které označuje v dovolání za extrémní, se netýkají podstatných okolností případu významných pro rozhodnutí o vině a již odvolací soud správně v této souvislosti poukázal také na dlouhou dobu, která uplynula od události.
Bez významu je pak námitka obviněného, že nebyl v přímém pracovním vztahu ke konkurenční bezpečnostní agentuře Komtur. K námitce obviněného T. B., že poškozený B. V. nebyl schopen určit, zda se jednalo o nůž či jiný předmět a jedná se pouze o domněnku tohoto svědka, postačí odkázat na zcela jednoznačný a správný závěr o použití nože, který s ohledem na výpověď svědkyně J. N. učinil již okresní soud na str. 15 až 16 rozsudku. Že jednání obviněných bylo součástí tzv. konkurenčního boje bezpečnostních agentur, vyplývá nejen z okolností případu, ale také z řady důkazů (výpovědí svědků) uvedených již v rozsudku okresního soudu. Ostatně obviněný T. B. ve své výpovědi sám uvedl, že všichni obvinění pracovně působili u P. J., tedy v bezpečnostní agentuře Berserk, jíž je majitelem.
Protože obviněný nic konkrétního nenamítá ohledně nenaplnění znaků skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, jako jedinou hmotně právní, a tedy odpovídající uplatněnému důvodu dovolání, shledal Nejvyšší soud námitku, že se nedopustil daného jednání ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, když nebyla prokázána předchozí domluva mezi obviněnými, jakož i nebylo prokázáno, že by on sám cokoli činil. Obviněný v podstatě popírá svou vinu na spáchání trestné činnosti a pouze připouští, že sice byl na místě, nicméně ničeho nekonal a nijak nespolupracoval s dalšími obviněnými, aby mohl být učiněn závěr, že s nimi jednal ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku. Nutno zdůraznit, že i tato námitka byla součástí obhajoby obviněného od počátku trestního řízení a vypořádaly se s ní již oba soudy ve věci činné. Nejvyšší soud tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou .
Pokud obviněný T. B. byl uznán vinným spolu s M. P. a M. L. spolupachatelstvím podle §23 tr. zákoníku na zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, tak spolupachatelem je ten, kdo spáchal trestný čin úmyslným společným jednáním s jedním nebo více dalšími pachateli (spolupachatelé). V souvislosti s tím zákon stanoví důležitou zásadu, že každý ze spolupachatelů odpovídá tak, jako by trestný čin spáchal sám. Spolupachatelství tedy předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde také tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání nebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti, směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. V tomto posledně uvedeném případě jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují (nebo alespoň ne všechny takové složky), ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona , když je nutné, aby působily ve vzájemné návaznosti současně nebo sice postupně, ale v bezprostřední časové souvislosti, a ve svém celku tvořily skutkovou podstatu stejného trestného činu.
Podle judikatury spolupachatelství vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. K naplnění pojmu spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. Vážný, sv. VII roč. 1925, rozhodnutí publikované pod č. 2180/1925, - „spolupachatelství nevyžaduje, by každý spolupachatel spolupůsobil od prvopočátku při celé trestné činnosti a by případná úmluva předcházela započetí činnosti“). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/1950 Sb. rozh. tr. ) . Společenská škodlivost spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání [ŠÁMAL Pavel. §23 (Spolupachatel). In: ŠÁMAL Pavel, GŘIVNA Tomáš, HERCZEG Jiří, KRATOCHVÍL Vladimír, PÚRY František, RIZMAN Stanislav, ŠÁMALOVÁ Milada, VÁLKOVÁ Helena, VANDUCHOVÁ Marie. Trestní zákoník (EVK). 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012].
Aplikujeme-li výše uvedené zásady na tento případ, pak ve světle skutečností, které
byly provedeným dokazováním spolehlivě prokázány, je zřejmé, že došlo k slovním vyhrůžkám i fyzickému napadení poškozeného B. V. ze strany M. P. a M. L. v kavárně U čtyř prstů, a to poté, co po jeho příchodu všichni obvinění k němu přistoupili. Stalo se tak tedy za přítomnosti obviněného T. B., který s nimi přišel na místo a po jejich společné předchozí domluvě na přivolání pracovníka bezpečnostní agentury Berserk Security, s. r. o. (dále jen „Berserk“), provádějící ochranu dané kavárny, kdy po dostavení se B. V. po něm pod pohrůžkami uvedenými ve výroku o vině požadovali, aby přivolal majitele agentury Berserk. Potvrzuje to skutečnost, že ač se obviněný T. B. sám přímo slovních vyhrůžek nebo fyzického útoku vůči poškozenému nedopustil a byl po většinu času pasivní, prostor neopustil, ostatním útočníkům v jednání nijak nebránil a následně se postavil do vchodových dveří tak, aby zabránil případnému vstupu přivolané policejní hlídky do kavárny, kde předtím došlo k uvedenému napadení poškozeného a kterému po příjezdu policie bylo obviněným M. L. i za použití nože bráněno v odchodu z kavárny k policejní hlídce. Obviněný T. B. takto jednal spolu s M. P. a M. L. vůči poškozenému ve shodě, se stejným cílem po předchozí vzájemné dohodě a svojí přítomností, včetně zamezování přístupu do prostoru kavárny, podporoval aktivní jednání spoluobviněných a posiloval intenzitu působení na vůli poškozeného. Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněného T. B., že samotná jeho přítomnost v baru nemůže bez dalšího svědčit o tom, že jednal konkludentním způsobem při páchání zločinu vydírání. Z jeho strany se totiž nejednalo o pouhou přítomnost na místě, ale o předem domluvené společné jednání se spoluobviněnými. Nad rámec správné argumentace odvolacího soudu, Nejvyšší soud k námitce obviněného T. B. uvádí, že je v přímém rozporu s výpovědí poškozeného B. V. jeho dovolací námitka, že soud nepředložil žádný důkaz o tom, že by se obvinění domluvili s obsluhou kavárny A. V., aby přivolal ostrahu z bezpečnostní agentury Berserk. Uvedený svědek totiž jednoznačně vypověděl, že když přijel na místo, tak v kavárně nikdo nebyl, barman mu pouze sdělil, že je vše v pořádku a nabídl mu kávu. Následně ale do kavárny vstoupili obvinění M. P. a T. B. a ze zadní místnosti ještě další dva muži, z nichž jeden byl M. L.. Hned nato následovaly vyhrůžky ze strany M. P., fyzický útok ze strany M. L., který svědek rukou vykryl, oba mu pak dále vyhrožovali, požadovali po něm, aby zavolal konkrétní lidi z jeho bezpečnostní agentury a obviněný M. P. mu znovu nabízel ať „jde k ním“ (pozn. to plně koresponduje s jednáním obviněného M. P. jímž byl uznán vinným v bodech I. a II. rozsudku okresního resp. krajského soudu). Pokud na toto jednání obviněných barman A. V. vystoupil na obranu svědka B. V. se slovy „vy jste mně slíbili, že ho nebudete mlátit“, tak není pochyb o tom, že všichni obvinění byli s obsluhou kavárny domluveni na přivolání ostrahy z uvedené bezpečnostní agentury a výpověď svědka B. V. je o tom jasným důkazem. Že samotný obviněný T. B. uvedenému svědkovi sám nijak nevyhrožoval, je vzhledem ke spolupachatelství bez významu. Nelze přisvědčit ani jeho námitce, že poškozený vnímal jeho přítomnost pozitivně. Pokud totiž podle výpovědi poškozeného B. V. si obviněný T. B. nasadil kapuci a otočil se se slovy, že „s tím nechce nic mít“, jednalo se zjevně pouze o jeho reakci na vyhrůžku obviněného M. P. „dneska tady chcípneš“, což se zjevně vymykalo z jejich předchozí dohody, potvrzené i následným vystoupením barmana na obranu poškozeného se slovy „vy jste mně slíbili, že ho nebudete mlátit“. Spolupachatelství přitom nemusí nutně spočívat ve fyzické pomoci a v aktivním jednání ze strany spolupachatele. Postačí i pouhá jeho fyzická přítomnost na místě v době páchání činu, je-li přítomnost této jinak nečinné osoby objektivně i subjektivně složkou děje, který směřuje k cíli relevantnímu z pohledu trestního práva.
Poukázat lze i na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015, že „ spolupachatelství je činnost, při níž všichni spolupachatelé nemusí jednat stejně. Také jejich činnost nemusí být stejně významná. Spolupachatelé vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a ve svém souhrnu tvoří objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu. Úmysl spolupachatelů směřuje k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečné přispění, a to třeba i v podřízené roli. Musí však být vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, neboť teprve tak se stává objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Rozhodným je zejména společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí č. 2180/1925 Sb. rozh. trest.). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí č. 22/1950 Sb. rozh. trest.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání“.
Nejvyšší soud konstatuje, že soudy zcela důvodně uzavřely, že obviněný se popsaného jednání dopustil ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku spolu s M. P. a M. L.. Jeho námitka o nesprávném posouzení jeho jednání jako spolupachatelství na zločinu vydírání, je proto zjevně neopodstatněná.
Pro úplnost pak Nejvyšší soud v kontextu výše uvedeného dodává, že námitka, že nemohl jednat ani v nepřímém úmyslu je sice obecně hmotněprávní, nicméně v daném případě ji obviněný odůvodňuje na základě své verze skutkového stavu, ale provedeným dokazováním bylo nade vší pochybnost prokázáno, že minimálně konkludentně jednal ve shodě s ostatními obviněnými, byl srozuměn s tím, že jednání, kterého se dopouštějí, směřuje ke spáchání trestného činu, a proto v tomto konkrétním případě tuto námitku pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného sice částečně odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak byly shledány zjevně neopodstatněnými, přičemž ve věci nebyl shledán ani namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Proto bylo dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, když dovolací námitky obviněného byly také opakováním námitek s nimiž se řádně vypořádaly již soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 8. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu