ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.40.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 40/2018-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 1. 2018 o dovolání obviněného J. Ř. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 9 To 234/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 132/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ř. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 3 T 132/2016, byl obviněný J. Ř. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku a odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky s tím, že výkon trestu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §84 tr. zákoníku, §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen při současném stanovení zkušební doby v trvání čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen nahradit nemajetkovou újmu poškozené J. Ř. ve výši 50 000 Kč a poškozené J. Ř. ve výši 50 000 Kč.
O odvoláních, která podali obviněný proti všem výrokům a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o vině a trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 9 To 234/2017. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný nově odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na tři léta, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Z obsahu dovolání je patrno, že obviněný napadl rozsudek Městského soudu v Praze v celém rozsahu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V mezích dovolacích důvodů namítl, že jednání, jímž byl uznán vinným, nedosahovalo takové závažnosti a intenzity, aby mohlo být považováno za týrání ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku, zvláště když u poškozených nevyvolalo žádné vážnější nepříznivé následky. Vyjádřil názor, že šlo o běžné rodinné hádky. Nesouhlasil ani s tím, že jeho jednání bylo posouzeno jako jednání páchané po delší dobu ve smyslu §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, a poukázal na to, že trvalost posuzovaného jednání je zahrnuta již ve znacích uvedených v §199 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedl, že nenaplnil ani subjektivní stránku trestného činu, tj. úmysl. Ve vztahu k výroku o náhradě nemajetkové újmy vytkl, že soudy akceptovaly návrh poškozených a že výši náhrady nijak nezdůvodnily. Mimo meze dovolacích důvodů obviněný namítl nesprávnost skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, vadné hodnocení důkazů, zejména v tom směru, že soudy vybudovaly svá zjištění na svědeckých výpovědích poškozených, které označil za nevěrohodné. Zpřísnění trestu odvolacím soudem označil za nepřiměřené. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedla, že dovolání je zjevně neopodstatněné, a navrhla, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření neobsahovalo žádnou významnější argumentaci nad rámec odůvodnění obou rozsudků, takže nebylo třeba předkládat ho obhájkyni k případné replice.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvody, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu za předpokladu, že svým obsahem odpovídají tomu, jak je dovolací důvod vymezen v zákoně. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Z toho je zřejmé, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Uváží-li se povaha dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně stanoveny, vyplývá z toho závěr, že dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný v alternativě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově odpovídají jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Podstatou dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy. Jde o to, že předmětem právního posouzení jako posouzení hmotně právního tu je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a v návaznosti na to i změny ve skutkových zjištěních soudů a tím prosadit svou vlastní verzi skutkového stavu.
Jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 4 spočíval v podstatě v tom, že obviněný v P., N. L. d., v bytě, který obýval se svou manželkou J. Ř., a dcerou J. Ř.,
- manželku nejméně od roku 2010, resp. po rozvodu v roce 2013 bývalou manželku, bezdůvodně verbálně napadal nadávkami a hrubými urážkami specifikovanými ve výroku o vině s tím, že toto jeho jednání se stupňovalo tak, že od roku 2012 k němu docházelo téměř každý den, dále ji fyzicky napadal, dělal jí naschvály, provokoval ji, vyvolával hádky, ničil zařízení bytu, a to vše způsobem blíže popsaným ve výroku o vině,
- dceru od roku 2012 prakticky každý den napadal vulgárními nadávkami a urážkami specifikovanými ve výroku o vině, fyzicky ji atakoval způsoby popsanými ve výroku o vině, vyžadoval po ní plnění a dodržování nesmyslných úkolů a pravidel, dělal jí schválnosti, vyhazoval ji z bytu, vyhazoval i její věci, pronášel před ní nepříjemné a ponižující výroky týkající se intimního života a při tom ji osahával.
Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 je patrno zjištění, že popsané jednání obviněného vyvrcholilo incidentem dne 19. 12. 2015, ke kterému poškozená J. Ř. přivolala policii. Toto datum tak vymezuje dobu, do které byl páchán uvedený skutek.
Zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách a páchá-li takový čin po delší dobu.
Skutkem, tak jak ho zjistil Obvodní soud pro Prahu 4, byly znaky uvedeného trestného činu evidentně naplněny.
Rozhodně nelze přisvědčit námitkám obviněného uplatněným v tom smyslu, že z jeho strany nešlo o „týrání“ podle §199 odst. 1 tr. zákoníku.
Týráním ve smyslu citovaného ustanovení se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, jakož i určitou trvalostí, přičemž dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který týraná osoba pociťuje jako těžké příkoří (viz č. 20/2006 Sb. rozh. tr.).
Jednání obviněného vůči poškozeným spočívalo v kombinaci verbálních útoků, fyzických útoků a dalších způsobů, jimiž výrazně poškozeným znepříjemňoval život ve společném bytě.
Verbální útoky na adresu poškozené J. Ř. měly podobu takových výroků jako že je svině tlustá, neschopná, hnusná, neumí vařit a co uvaří, nedá se žrát, nikdo by si o ni ani kolo neopřel. Fyzické útoky spočívaly v tom, že obviněný bolestivě kroutil poškozené ruce za záda, bil ji klouby svých prstů do jejích paží, fackoval ji, udeřil ji pěstí do hlavy, udeřil ji hranou skříňky do spánku, kopal ji do hýždí a nohou, strkal do ní, přičemž poškozená někdy i upadla, hodil ji do komory nebo do záchodu a zavřel za ní dveře. Při některých z těchto útoků poškozená utrpěla pohmožděniny či jiná drobná zranění. Další způsoby záležely v tom, že obviněný sahal neumytýma rukama poškozené do jídla, chodil po bytě nahý, i když ho prosila, aby to nedělal, rozbil nádobí, elektrospotřebiče a vázy, poškodil oblečení a boty, odnesl z bytu dva hodnotné obrazy, vybral šperkovnici poškozené a vyhodil ji do popelnice, zakazoval jí mluvit s dětmi, když s nimi mluvil on, atd.
Verbální útoky na adresu poškozené J. Ř. měly podobu takových výroků, jako že je kráva, kunda, kurva, děvka, blbá, dále šlo o urážky kvůli její tloušťce a zejména pak o urážky se sexuálním podtextem, např. že je frigidní, lesbička, což doplňoval popisem pohlavního styku mezi lesbičkami a její osobou, srovnával ji se svou přítelkyní, která se údajně živí jako prostitutka, doporučoval jí, aby si našla nějakého starce, který by ji vydržoval, popisoval jí detaily ze svého intimního života a příležitostně ji při tom osahával na intimních místech těla, zvláště když na to nebyla připravená, např. když vařila. Fyzické útoky spočívaly v tom, že obviněný poškozenou obouchával, okopával, a pokud chtěl, aby uhnula, kopl ji do zadku, zkopal ji na posteli, bolestivě jí přejížděl po ruce nožíkem, násilím ji vytáhl z pokoje a při tom ji kopal, strkal do ní a táhl ji za vlasy. Další způsoby záležely v tom, že obviněný po poškozené při odchodu a příchodu za jakékoli nevhodné situace vyžadoval, aby se s ním šla rozloučit, např. i když právě byl na toaletě, a když to nedodržela, nadával jí, že je blbá a nevychovaná kráva, nenechal ji vyspat, vyhazoval ji z bytu i v pozdních nočních hodinách, vyhazoval z bytu její věci do popelnice, a to i doklady, klíče, oblečení, šperky atd.
V jednání obviněného nešlo o nějaké ojedinělé či nahodilé výstřelky, které by se daly považovat za součást běžných rodinných rozmíšek, nýbrž o soustavné útoky, které ve svém souhrnu měly povahu zlého nakládání s poškozenými, vyznačovaly se jako celek výraznou mírou neúcty, bezohlednosti, bezcitnosti a hrubosti. V tomto kontextu je významné zjištění, že popsané jednání obviněného nebylo ze strany poškozených nijak vyprovokováno či jinak vyvoláno nějakými omluvitelnými důvody. Poškozené důvodně vnímaly jednání obviněného jako těžké příkoří, jak o tom jasně svědčí zejména to, že poškozená J. Ř. vyhledala pomoc takových institucí, jako jsou Bílý kruh bezpečí a intervenční centrum, kde absolvovala terapeutické procedury a kde u ní byly zjištěny chronické napětí, třes, spontánní pláč, sevřenost apod. I poškozená J. Ř. vyhledala pomoc intervenčního centra, kde absolvovala psychoterapeutické konzultace. Poškozená J. Ř. také požádala sousedku v domě, aby se k ní mohla i s dcerou uchýlit před obviněným.
Obviněný v rámci svých námitek zdůrazňoval, že podle znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie nebyl u poškozených diagnostikován syndrom týrané ženy, resp. syndrom oběti domácího násilí. Tyto námitky sice odpovídají obsahu a závěrům znaleckých posudků, avšak nejsou s to zvrátit závěr soudů, že poškozené důvodně pociťovaly zlé nakládání ze strany obviněného jako těžké příkoří. Znaleckými posudky nebyla u poškozených stanovena žádná diagnóza podle Mezinárodní klasifikace nemocí a bylo konstatováno, že se málokdy vyskytuje případ dlouhodobého soužití provázeného takovými jevy, jaké představuje posuzované jednání obviněného, bez vzniku známek týrané oběti. V tomto kontextu je ovšem třeba poukázat na to, že podle znaleckých závěrů vznik známek týrané oběti závisí také na osobnosti oběti, na její frustrační toleranci, na její odolnosti vůči zátěži, na její schopnosti vyrovnat se s týráním apod. S tím, že u poškozených nebyla diagnostikována žádná porucha duševního zdraví podle Mezinárodní klasifikace nemocí, je tedy plně slučitelný závěr, že obviněný svým jednáním působil poškozeným těžké příkoří ve smyslu definujícím zákonný znak „týrání“ podle §199 odst. 1 tr. zákoníku. Lze jen dodat, že zákonným znakem trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku není nějaký blíže specifikovaný následek na fyzickém nebo duševním zdraví týrané osoby. Důvodnost, zda týraná osoba pociťuje jednání pachatele jako těžké příkoří, je nutné posuzovat podle toho, jak je dané jednání ve srovnatelných případech obvykle vnímáno osobami vybavenými běžnými vlastnostmi charakterizujícími jejich odolnost. Pod zorným úhlem tohoto hlediska je namístě uzavřít, že v dané věci jednání obviněného bylo týráním ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku.
Z povahy posuzovaného jednání a ze způsobu jeho provedení je jasně patrno, že bylo ze strany obviněného vedeno záměrem týrat poškozené. O subjektivní stránce trestného činu, která je dána úmyslným zaviněním obviněného podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nejsou žádné důvodné pochybnosti.
Plně podložená je i právní kvalifikace skutku podle §199 odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku z důvodu, že obviněný spáchal čin „na dvou osobách“ a že páchal čin „po delší dobu“. Rozhodně nelze přisvědčit námitkám, které obviněný zaměřil proti aplikaci ustanovení §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Zákonný znak „týrání“ ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku v sobě zahrnuje určitou soustavnost, která je v závislosti na intenzitě jednání pachatele zpravidla dána u jednání páchaného po dobu v řádu měsíců. Za situace, kdy se obviněný v posuzovaném případě dopouštěl týrání poškozené J. Ř. po dobu pěti let a týrání poškozené J. Ř. po dobu tří let, je dostatečný důvod pro úsudek, že jde o delší dobu ve smyslu §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
Právní posouzení skutku jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku je v souladu se zákonem.
Zákonu odpovídá také výrok, jímž byl každé z poškozených přiznán nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 4 v odůvodnění rozsudku na str. 16 přijatelně vysvětlil výši náhrady úvahami, které se odvíjely od konkrétní závažnosti zásahu obviněného do sféry osobnostních práv poškozených, od míry zavinění obviněného, od závažnosti duševních útrap poškozených a doby jejich trvání. Lze jen dodat, že přiznaná výše náhrady nijak obviněného existenčně neohrožuje. Výrokem o náhradě nemajetkové újmy nebylo porušeno žádné hmotně právní ustanovení.
Pokud jde o výrok o vině a výrok o náhradě nemajetkové újmy, není rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byly uvedené výroky ponechány beze změny, není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo porušeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech spolehlivou obsahovou oporu. Těžištěm těchto důkazů jsou svědecké výpovědi poškozených, které podrobně, konkrétně, bez významných rozporů a celkově přesvědčivě popsaly, jakému jednání obviněného byly vystaveny, jak dlouho toto jednání trvalo, v čem spočívalo, jaký na ně mělo vliv, jak ho pociťovaly, jak na něj reagovaly apod. Soudy si byly vědomy protichůdnosti svědeckých výpovědí poškozených oproti obhajobě obviněného a již s ohledem na to hodnotily svědecké výpovědi poškozených obezřetně, zejména z toho hlediska, zda a nakolik jsou podporovány ještě dalšími byť jen nepřímými důkazy. Pokud soudy považovaly svědecké výpovědi poškozených za věrohodné, měly pro to přijatelný důvod jednak v obsahové konzistentnosti těchto výpovědí a jednak v dalších důkazech, jimiž byly výpovědi svědků z okruhu osob, s nimiž poškozené přicházely do styku a kterým se svěřily s tím, jakého jednání se vůči nim obviněný dopouštěl, zprávy institucí, na které se poškozené obracely o pomoc (Bílý kruh bezpečí, intervenční centrum), a zejména pak znalecké posudky psychologů zaměřené na objasnění osobních vlastností poškozených zaručujících pravdivost jejich tvrzení. Takto široce pojatý okruh důkazů umožnil soudům učinit závěr, že svědecké výpovědi poškozených jsou odpovídajícím popisem skutečně prožitých událostí a že na nich lze postavit skutková zjištění uvedená ve výroku o vině obviněného. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za tohoto stavu nelze konstatovat, že by mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy byl obsahově neadekvátní vztah porušující ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím pádem ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Dovolacím důvodem nejsou ani námitky zaměřené proti výroku o trestu. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku zrušení vadného výroku o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat kvůli porušení hmotného práva zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, neboť uložený nepodmíněný trest odnětí svobody na tři roky se zařazením do věznice s dozorem je přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v §199 odst. 2 tr. zákoníku v rozpětí od dvou let do osmi let. Námitky týkající se přiměřenosti trestu stojí mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je tudíž podřadit ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Pokud obviněný namítal porušení zákazu dvojího přičítání (§39 odst. 4 tr. zákoníku) tím, že za přitěžující okolnost byla považována délka doby páchání činu, lze jen odkázat na to, že porušením uvedené zásady není, přihlédne-li soud k intenzitě, s jakou je dána okolnost, která jinak je zákonným znakem trestného činu včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby (k tomu viz č. 45/1972 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu