ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.412.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 412/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. dubna 2018 o dovolání obviněného J. V. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 67 To 345/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 101/2017 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 9. 2017, sp. zn. 52 T 101/2017, byl obviněný J. V. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Skutek spočíval podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 4 v podstatě v tom, že obviněný na začátku dubna 2017 v P., S., v bytě č. 6 udeřil poškozeného A. D. nejprve otevřenou dlaní do obličeje, následně pěstí do hlavy, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, kde do něj obviněný kopal, bil ho pěstí a teleskopickým obuškem, přičemž ho opakovaně vyzýval, aby mu odevzdal veškeré věci, které by mohl zpeněžit, vzal mu bundu, vyzval ho k vydání náramkových hodinek a bot, vzal mu volně odloženou kabelu, opětovně ho udeřil teleskopickým obuškem se slovy, že věcí je málo, načež poškozený slíbil dohledat další věci, obviněný mu k tomu stanovil deset minut a mezitím se poškozenému podařilo vyskočit z okna.
Odvolání, která podali obviněný proti všem výrokům a státní zástupkyně v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 67 To 345/2017, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V mezích dovolacích důvodů namítl, že „skutek, tak jak byl nalézacím soudem zjištěn, …. nevykazuje všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku“. V návaznosti na to uvedl, že nejednal v úmyslu předpokládaném tímto ustanovením. Mimo meze dovolacích důvodů namítl nesprávnost skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, a vadné hodnocení důkazů, jímž soudy k těmto zjištěním došly. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Městského soudu v Praze, tak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout nebo ho sám zprostil obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že se k dovolání nebude vyjadřovat.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvody, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu, jestliže obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Z toho je zřejmé, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Uváží-li se povaha dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně stanoveny, vyplývá z toho, že dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný v alternativě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Podstatou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vadná aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení tu je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu.
Zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo proti jinému užije násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Skutek, jak byl zjištěn ve výroku o vině, evidentně vykazuje znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a to i z hlediska subjektivní stránky, která záleží v úmyslném zavinění pachatele. Ze způsobu provedení činu je jasné, že údery a kopance, jimiž obviněný napadl poškozeného, byly prostředkem k tomu, aby poškozený byl donucen vydat obviněnému své věci vhodné ke zpeněžení. Jednoznačně o tom svědčí slovní výzvy, jimiž obviněný provázel své násilné jednání proti poškozenému, a okolnost, že mu během násilného útoku jeho věci skutečně také odebral. Za tohoto stavu nevyvstávají žádné důvodné pochybnosti o tom, že násilné jednání obviněného bylo provázeno záměrem vynutit si na poškozeném vydání jeho věcí nebo mu je přímo vzít. Úmysl obviněného zmocnit se cizí věci ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku je z uvedených okolností zcela zřejmý. Obviněný zakládal své námitky týkající se nedostatku zavinění na tom, že poškozený dlužil majitelce bytu peníze. Tato okolnost však nic nemění na tom, že pokud se obviněný popsaným způsobem snažil přinutit poškozeného ke splnění ať již skutečného, anebo jen domnělého dluhu, naplnil tím zákonné znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Výrok o vině obviněného je v souladu se zákonem. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a napadené usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo odvolání obviněného zamítnuto, není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, nejsou podřaditelné pod žádný z deklarovaných dovolacích důvodů. Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo porušeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad ve svědecké výpovědi poškozeného, který konkrétně, podrobně, bez významnějších rozporů a celkově přesvědčivě popsal, jak ho obviněný napadl, co po něm požadoval, co mu vzal, jak se mu podařilo utéci atd. I když k incidentu došlo v místnosti, kde byli jen obviněný a poškozený, v ostatních částech bytu byly další osoby, jejichž svědecké výpovědi nepřímo podporovaly tvrzení poškozeného, zejména pak výpověď svědkyně D. K. Za této situace soudy důvodně pokládaly svědeckou výpověď poškozeného za věrohodnou a v souladu s tím ji správně akceptovaly jako základní důkaz pro svá skutková zjištění.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je adekvátní obsahová spojitost, která vylučuje úvahu o tom, že by skutková zjištění soudů byla porušením ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu