ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.437.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 437/2018-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 18. 7. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. F. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 4 To 495/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 183/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 6 T 183/2016, byl obviněný P. F. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 let.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání směřující proti všem výrokům rozsudku, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 2. 11. 2017, č. j. 4 To 495/2017-1102, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Obviněný se pokusu zločinu dopustil tím (zkráceně), že dne 12. 12. 2014 v Českých Budějovicích, se záměrem vylákat finanční hotovost a získat pro sebe neoprávněný finanční prospěch prostřednictvím své právní zástupkyně u Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových uplatnil pohledávku za Českou republikou, jakožto dědici po zemřelém V. P., ve výši 4 407 890 Kč, kdy tuto pohledávku doložil
- nepravdivou listinou označenou rozhodčí nález v právní věci žalobce P. F. proti žalovanému V. P. o zaplacení částky ve výši 2 800 000 Kč s příslušenstvím, v níž rozhodce S. J. schválil smír tak, že žalovaný je povinen uhradit žalobci částku ve výši 2 800 000 Kč s 6% úrokem ročně jdoucím z částky 2 800 000 Kč od 18. 12. 2006 do 17. 12. 2008 a s 10% úrokem ročně z částky 2 800 000 Kč od 18. 12. 2008 do zaplacení, a to ve lhůtě tří roků od právní moci rozhodčího nálezu,
- dne 6. 1. 2015 smlouvou o půjčce ze dne 18. 12. 2006 údajně uzavřenou mezi obviněným P. F. jako věřitelem a V. P. jako dlužníkem o zapůjčení finanční částky ve výši 2 800 000 Kč s datem splatnosti do 18. 12. 2008, opatřenou nepravým podpisem V. P. a dalšími ve výroku o vině uvedenými listinami s nepravým podpisem V. P., jakož i dalšími listinami označenými jako výzva obviněného k úhradě dlužné částky ve výši 2 800 000 Kč ze dne 9. 2. 2006, žaloba o zaplacení částky 2 800 000 Kč s příslušenstvím ze dne 26. 6. 2009 a příjmový pokladní doklad ze dne 10. 7. 2009 o údajné úhradě finanční částky ve výši 112 000 Kč rozhodci S. J., představující údajný rozhodčí poplatek,
kdy po prověření uplatněné pohledávky za Českou republikou, jakož i prověření předložených listin a zjištění nesrovnalosti na těchto listinách ze strany Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových k výplatě požadované částky ve výši 4 407 890 Kč nedošlo, přičemž tak hrozila vzniknout českému státu, zastoupenému Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, škoda ve výši 4 407 890 Kč.
II.
Usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním obviněný P. F. s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Má za to, že v řízení existuje extrémní nesoulad mezi skutečnostmi vyplývajícími z provedeného dokazování a skutkovými zjištěními, což mělo za následek porušení jeho základních práv a svobod vyplývajících ze zásad spravedlivého procesu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předložené listiny byly padělky a on o nich věděl. Soud prvního stupně hodnotil důkazy způsobem, který neodpovídal ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nebyl zcela přesvědčivý. Některé důkazy byly interpretovány nesprávně, v rozporu s jejich skutečným obsahem a některá tvrzení soudu nebyla podložena provedeným dokazováním, takže rozhodování soudu prvního stupně vykazovalo prvky libovůle a svévole, když interpretoval důkaz znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma v rozporu s jeho obsahem v části týkající se podpisu rozhodce S. J. Odvolací soud pak uvedl, že soud prvního stupně znalecký posudek nijak nezkreslil, ale pravděpodobnostní závěr týkající se podpisů S. J. zasadil do kontextu dalších shromážděných důkazů. Na straně 6 rozsudku nalézacího soudu je však uvedeno, že soud učinil závěr o zfalšování rozhodčího nálezu pouze na základě znaleckého posudku. Prvostupňový soud tak zkreslil informaci z hodnoceného důkazu, kdy pravděpodobnostní závěr povýšil na jednoznačný závěr a tuto nesprávně interpretovanou informaci promítl do konečného rozhodnutí. Odvolací soud se snažil toto pochybení legalizovat svým svévolným vysvětlením, které odporovalo obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Znalecký posudek byl vyhotoven před zahájením trestního stíhání a ve spise není srovnávací materiál, ze kterého znalkyně vycházela, tudíž není prokázáno, že použitý srovnávací materiál je ve všech případech tvořen pravými podpisy a to zejména u V. P. Znalkyně uvedla, že není oprávněna přezkoumávat pravost předloženého srovnávacího materiálu, ale je povinna vycházet z toho, že podpisy předložené policejním orgánem, jsou pravé. V dané věci nebylo bez pochyby prokázáno, že existují listiny s nesporným vlastnoručním podpisem V. P. Tyto námitky opakuje po celou dobu řízení, kdy soudy je označují za liché a bagatelizují je. Znalkyně měla k dispozici 4 podpisy, kdy tři z nich byly učiněny na formulářích orgánů státní správy, a nelze bez dalšího vyloučit, že byly učiněny účetním nebo daňovým poradcem. Jelikož srovnávací materiál nebyl bez důvodu ponechán ve spise, neměl možnost dostatečně realizovat své právo na obhajobu tím, že nemohl zajistit a předložit další znalecký posudek z oboru zkoumání ručního písma. Chybějící materiál tak zcela popírá pravidlo transparentnosti postupu orgánů činných v trestním řízení. Závěry znaleckého posudku jsou oslabovány rovněž tím, že znalkyně uvedla, že existovalo 8 podpisů V. P., přičemž ve znaleckém posudku odkazovala na 4 a nebyla schopna u hlavního líčení sdělit, které použila, když policejní orgán jí spolu s pravými podpisy předložil i dva podpisy jiné osoby. Nelze tak bez důvodných pochybností uzavřít, že předložil Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových padělky.
Dále uvedl, že i u dalších důkazů došlo k nesprávnému hodnocení, což má opět za následek extrémní nesoulad mezi důkazy a skutkovými zjištěními. Jedná se o důkazy týkající se S. J. a k možnosti výkonu funkce rozhodce. Soud neuvedl, o které listiny opřel závěr, že je prakticky vyloučeno, aby tato osoba vykonávala funkci rozhodce. Soud prvního stupně rovněž učinil některá skutková zjištění, aniž by k tomu bylo prováděno dokazování. Jedná se o konstatování zdravotních potíží S. J., což mělo vyloučit provozování funkce rozhodce. Soud neuvedl, na základě čeho k tomuto závěru dospěl. Totéž platí i o neprovedení důkazu týkajícího se danění potenciálních příjmů z rozhodčí činnosti, zda tyto příjmy byly nebo nebyly daněny. Odvolací soud tyto nepodložené závěry vydává za logické vývody založené na zásadách pravděpodobnosti. Zákon o rozhodčím řízení nepožaduje, aby rozhodce měl právní vzdělání a neměl zdravotní potíže. Sám v minulosti vykonával funkci rozhodce, aniž by měl odborné vzdělání. Možnost výkonu funkce rozhodce u S. J. tak nemůže být nepodloženou teoretickou konstrukcí. Soudy navíc zcela ignorovaly zprávy Policie České republiky, ze kterých vyplývalo, že S. J. figuroval jako rozhodce i v jiných případech, které s ním nesouvisely. Na základě výpovědí svědků V. B. a V. T. nelze vyloučit, že by si V. P. peníze skutečně půjčil, jelikož tyto mohly být určeny pro třetí osobu.
Má tak za to, že v řízení nebyly splněny požadavky souladnosti důkazů a jejich vztahu k dokazovaným skutečnostem. Odvolací soud vady a nedostatky v rozhodnutí soudu prvního stupně neodstranil, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Obviněný navrhl , aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 4 To 495/2017 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 6 T 183/2016 a přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že k námitkám obviněného se vyjádřil již odvolací soud na str. 3-8 svého rozhodnutí a státní zástupce se s úvahami soudu plně ztotožňuje. Pokud obviněný namítá extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, pak v daném ohledu lze korigovat pouze nejextrémnější excesy. Obviněný ani neuvedl, v čem konkrétně extrémní nesoulad spatřuje a obsah dovolání nasvědčuje spíše tomu, že namítá toliko porušení zásady in dubio pro reo. Jedná se o procesní, nikoli hmotně právní zásadu a Nejvyšší soud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v rámci dovolacího řízení. V dané věci nic nenasvědčuje porušení zásad spravedlivého procesu a námitky nenaplňují tvrzený ani jiný dovolací důvod.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť je podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Je vhodné připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný správně uplatnil tento důvod dovolání v jeho druhé alternativě.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy.
V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, proč by uvedený skutek (blíže popsaný v rozsudku soudu prvního stupně) nevykazoval znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný založil své dovolání toliko na námitkách týkající se jiného hodnocení důkazů, respektive předkládá svou verzi skutkového děje a zpochybňuje hodnocení důkazů provedené soudy. Rozporuje rovněž průkaznost znaleckého posudku a zpochybňuje jeho závěry. Nejvyšší soud má za to, že znalecký posudek byl zpracován dostatečně pečlivě, kdy znalkyně podrobně vyhodnocuje jednotlivé podpisy V. P. i S. J. a odůvodňuje, o co opírá své závěry. K námitce obviněného týkající se neprovedených, ale zhodnocených důkazů stran rozhodčí činnosti S. J. Nejvyšší soud uvádí, že nalézací soud provedl řadu listinných důkazů týkajících se rozhodčí činnosti (např. odpověď na dotaz na Rozhodčí soud při Hospodářské Komoře ČR a Agrární komoře ČR (č. l. 474 trestního spisu, zpráva o neexistenci zápisu v Živnostenském rejstříku na osobu S. J. (č. l. 471 trestního spisu), aby mohl bez pochybností řádně odůvodnit své závěry. Obviněný tedy sice formálně deklaroval tento dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají.
Obviněný ve svém dovolání rovněž namítl, že nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že listiny, které předložil Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových byly padělky, respektive, že věděl, že šlo o padělané listiny. Tímto má zřejmě na mysli nerespektování zásady in dubio pro reo (pozn. v pochybnostech ve prospěch obviněného). Tato námitka obsahově nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této věci však pochybnosti o vině obviněného nevznikly.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Obviněný sice ve svém dovolání extrémní nesoulad namítl, nicméně nespecifikoval přesně, v čem jej spatřuje, přičemž svými námitkami pouze zpochybňuje důkazní hodnotu znaleckého posudku a polemizuje s hodnocením důkazů, jak jej provedly soudy. Předkládá svou vlastní verzi skutkového děje, a jelikož tato nebyla soudy přijata, vyvozuje z tohoto extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Z dokazování však nevyplynuly žádné zásadní rozpory, které by odůvodňovaly existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
Nejvyšší soud je tak toho názoru, že mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Českých Budějovicích, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Českých Budějovicích, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného. Jestliže v dovolání obviněný tuto obhajobu opakuje, kdy podané dovolání je z části totožné s podaným odvoláním, lze odkázat na odůvodnění soudů obou stupňů, přičemž zejména nalézací soud se přehledně a výstižně vypořádal s jednotlivými aspekty obhajoby obviněného.
Právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že je pachatelem předmětného trestného činu. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, když nebyl ve věci zjištěn ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 7. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu