ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.527.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 527/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 6. 2018 o dovolání, které podala obviněná A. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 3 To 159/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 T 159/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 1 T 159/2016, byla obviněná A. Š. uznána vinnou zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, za který byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.
Tohoto trestného činu se dopustila v podstatě tím, že nejméně od dubna do září roku 2016 ve společném bydlišti v J. u M. B. v rodinném domě a přilehlých prostorách, vědoma si toho, že jde o starší nemocnou osobu, úmyslně fyzicky a slovně napadala svého otce J. Š. např. tím, že mu bránila v odchodu z domu, zamykala jej v domě, nazývala ho bláznem, vzala mu průkazku ZTP/P s tím, že mu dá jinou, protože bude nesvéprávný, vystavovala jej průvanu, vzala mu klíče od domu a bránila mu ve vstupu do kuchyně na dvoře, zrušila mu dovoz obědů, bránila mu v užívání teplé vody s tím, že se má jít umýt do nádrže na dvůr, zakazovala, aby jej doma navštěvovala druhá dcera, účelově o něm dalším osobám sdělovala, že on je ten, kdo ji poškozuje, že trpí bludy a halucinacemi, dne 19. 8. 2016 při sporu o klíče z něj strhla peřinu a bila jej rukama do oblasti kyčlí, vzala mu mobilní telefon a zamkla jej v pokoji, kam se po chvíli vrátila a při otevírání dveří jej uhodila rukou do obličeje a rozrazila mu ret, dne 5. 9. 2016 jej zamkla v domě a znemožnila mu odjezd k lékaři, a tímto jednáním mu způsobila strach z její osoby, neustálý stres, špatný spánek, bolesti břicha a zejména duševní poruchu – smíšenou úzkostně depresivní reakci.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 3 To 159/2017, bylo podle §256 tr. ř. odvolání obviněné zamítnuto.
Proti tomuto usnesení podala obviněná obsáhlé dovolání, které posléze ještě doplnila, s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítla, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, kterým byla uznána vinnou, resp. že nebylo prokázáno, že by svým jednáním skutkovou podstatu podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku naplnila. Ve věci je dán extrémní rozpor mezi vyvozeným skutkovým stavem a provedenými důkazy. Poškozený, jehož výpověď byla jediným přímým důkazem, při své výpovědi vůbec neuváděl, že by jej obviněná v domě zamykala. Před incidentem ze dne 5. 9. 2016 obviněné nesdělil, že má jít k lékaři. Z provedených důkazů podle obviněné nevyplývá, že by poškozeného nazývala bláznem. Průkazku ZTP/P měla s vědomím poškozeného umístěnou ve svém autě, neboť ho vozila k lékařům. Na vyžádání poškozeného mu ji vrátila. Obviněná nečinila žádné kroky k omezení svéprávnosti poškozeného, pouze sdělila změny v jeho chování lékařce, která vystavila žádanky na vyšetření. Soudu prvního stupně obviněná předložila k důkazu fotografie a videozáznamy, z nichž vyplývá, že poškozený je schopen si okna sám zavřít. Obviněná připouští, že uzamkla hospodářské prostory na dvoře, kde však poškozený nemá žádné své věci, přičemž dům je jejím vlastnictvím a poškozený nemá k němu zřízeno žádné věcné břemeno. Dovážku obědů nezrušila a teplou vodu neuzavřela, k tomu došlo chybou instalatéra, který toto potvrdil ve své výpovědi. Sestra obviněné poškozeného v domě běžně navštěvovala, pouze jednou ji obviněná vykázala. Nikomu nesdělovala, že poškozený trpí halucinacemi, pouze řešila, že poškozený má „slyšiny“, neboť ji obviňoval, že ve své ložnici pořádá orgie. V hlavním líčení podle obviněné bylo prokázáno, že to ona měla na sobě opakovaně hematomy. Uvedla, že je velmi drobné postavy, a poškozený je přes svůj zrakový hendikep mnohem silnější. Iniciátorem incidentu dne 19. 8. 2016 byl poškozený a zranění rtu utrpěla naopak obviněná. Zdůraznila, že její postavení jako obviněné neznamená, že její výpověď má automaticky nižší vypovídací hodnotu než výpověď svědka, který je zainteresován na výsledku řízení jako poškozený. Poškozený uváděl, že do května 2016 bylo soužití bezproblémové, přitom je její jednání ve výroku vymezeno nejméně od dubna 2016. Znalecký posudek byl zpracován na základě nedostatečné spisové dokumentace a znalci činí skutkové a právní závěry. Obviněná je toho názoru, že celá věc je spiknutím s cílem dosáhnout vrácení darované nemovitosti. Soud prvního stupně pak odmítl provést důkaz zdravotní dokumentací MUDr. Benešové z důvodu nadbytečnosti vzhledem ke zjišťování duševního stavu poškozeného, ačkoli pacientkou této lékařky je obviněná a vyhledala ji z důvodu psychických obtíží po zahájení trestního stíhání. Obviněná trvá na tom, že se nedopustila jednání, které by naplňovalo definici týrání, soud prvního stupně se podle ní nezabýval ani splněním podmínek pro užití přísnější právní kvalifikace. V doplnění svého dovolání obviněná dále poukázala na opomenutý důkaz, a to její návrh na provedení výslechu znalkyně PhDr. Jitky Přikrylové k její věrohodnosti, zopakovala některé své námitky a dodala, že soudy nepřihlédly k zásadě subsidiarity trestní represe. Závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a zprostil ji obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání podrobně vyjádřil v tom smyslu, že část námitek, které lze podřadit uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevně neopodstatněná. Ve věci přitom neshledal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Především Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu, nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
Obviněná založila dovolání převážně na námitkách, které jsou mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů, resp. hodnocení provedeného dokazování.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná. Soud prvního stupně vyslechl celou řadu svědků, přičemž lze obviněné přisvědčit, že většina z nich měla informace zprostředkované od poškozeného J. Š. (ačkoli nešlo o jediný přímý důkaz, neboť někteří svědkové se zmínili, že byli přímo přítomni nazývání poškozeného bláznem apod.) nebo naopak od obviněné, přičemž jejich svědecké výpovědi podporovaly více méně vždy tu z verzí, kterou takto zprostředkovaně obdrželi. Svědecká výpověď poškozeného byla nicméně podpořena zejména také výpovědí P. C., pracovnice občanské poradny, která se profesionálně zabývá pomocí obětem domácího násilí, i znaleckým posudkem MUDr. Davida Neubauera a PhDr. Jaroslava Veselého, kterým byla u obviněného diagnostikována smíšená úzkostně depresivní reakce. Tito odborníci, kteří přišli s poškozeným do kontaktu, u něj shledali projevy oběti domácího násilí.
Významným aspektem při hodnocení věrohodnosti jednotlivých výpovědí byl i jejich samotný obsah z hlediska toho, nakolik jej lze považovat za reálně možný. Obviněná svou verzi stavěla na jakýchsi počínajících projevech stařecké demence u poškozeného, které však byly spolehlivě vyvráceny. Velmi nepravděpodobně zní i verze o spiknutí za účelem vrácení daru, do které by tak museli být zapojeni i např. potomci svědkyně A. U., dřívější družky poškozeného, kteří – ačkoli na vrácení daru sotva mohou mít zájem – se v hlavním líčení vyjadřovali nejen o skutečnostech, které se týkají projednávané věci a jsou jim známy zprostředkovaně, ale také o hrubém chování obviněné k samotné A. U., které mělo být příčinou jejího odstěhování od poškozeného a které částečně svědci i přímo pozorovali. Oproti tomu pak popis událostí prezentovaný poškozeným spolu s dalšími důkazy koresponduje s případy domácího násilí na seniorech tak, jak se v praxi zpravidla odehrávají (prvky bagatelizace, nerozhodnost, zda situaci řešit „oficiální cestou“, vyhledání odborné pomoci). Poškozený navíc popsal i situace, kdy se obviněná zjevně snažila „vyrábět důkazy“ o tom, že napadá on ji.
Obviněná v hlavním líčení předložila fotografie, videozáznamy a nahrávky z tísňové linky, kam ona sama telefonovala, a kterými se snažila doložit dobrou fyzickou kondici poškozeného a napadání své osoby z jeho strany. Obsah těchto důkazních prostředků se však poněkud míjí s podstatou jejího jednání. Lze připustit, že soud prvního stupně měl na základě provedeného dokazování více upřesnit skutkovou větu ve výroku svého rozhodnutí, neboť některé konkrétní způsoby, kterými mělo k týrání poškozeného docházet, nejsou v detailech zcela přesné a výstižné, resp. vyznění dané slovní formulace může být zavádějící. Z odůvodnění rozsudku tak plyne, že poškozený přes svůj těžký zrakový hendikep a pokročilý věk nebyl zcela nemohoucí osobou, byl například schopen zavřít okna, pohybovat se ve známém prostředí relativně svižným tempem apod., již mu však činilo potíže chodit okna zavírat opakovaně, jestliže je obviněná znovu otevřela. Stejně tak nebyl v domě zpravidla zcela uzavřen, obviněná mu však odebráním klíčů a zamykáním některých dveří vytvářela překážky, které překonával jen s obtížemi. Jednání obviněné tak spíše než v tvrdém omezování jeho svobody spočívalo v opakovaných schválnostech, ponižování a šikaně, čímž u poškozeného vytvářela neustálý stres, přičemž poškozený postupně rezignoval na obranu z důvodu psychického vyčerpání.
Pokud pak jde o fotografie modřin na těle obviněné, je Nejvyšší soud toho názoru, že tato drobná zranění mohla případně i vzniknout při potyčkách s poškozeným, jako přetahování o dveře apod. Jak obviněná sama uvádí, je drobnější fyzické konstituce a nelze zcela vyloučit, že poškozený při přímém fyzickém kontaktu jí mohl případně způsobit i modřiny. Nicméně si lze stěží představit, že by při svém výrazném zrakovém hendikepu sám poškozený vyhledával příležitosti k napadení obviněné, resp. že by se ho obviněná musela obávat, utíkat před ním apod. Ostatně i v případě, kdy by poškozený trpěl demencí a v důsledku toho měl obviněnou popisované „záchvaty“ agresivity, by jej jednak jeho zrakové postižení velmi limitovalo v možnosti obviněné vážně ublížit (de facto by jí stačilo poodstoupit, aby se ataku vyhnula), jednak by takové projevy v žádném případě obviněnou neopravňovaly k hrubému jednání vůči poškozenému.
Jestliže obviněná namítá, že dům včetně přilehlých prostor je jejím vlastnictvím, kde poškozený nemá zřízeno ani věcné břemeno, tedy není povinna mu do všech místností umožnit přístup, opět se její argumentace míjí s podstatou věci. Ačkoli z pohledu občanskoprávních vztahů k dané nemovitosti nebylo zřejmě jednání obviněné protiprávní, poškozený v domě řadu let bydlel na základě určité dohody s obviněnou a důvěry k ní (podle jeho vyjádření dům zakoupil z vlastních prostředků) a to po většinu času sám, resp. s družkou, tedy nemovitost vnímal jako svůj domov, byl zvyklý využívat veškeré její prostory. Po přistěhování obviněné pak docházelo z její strany v tomto směru ke stále větším omezením, což logicky mělo na jeho psychiku negativní vliv. Zavrženíhodnost jednání obviněné tak v tomto případě spočívá v tom, že svá práva prosazovala neurvalým způsobem bez ohledu na poškozeného. Podobně je tomu i ohledně přístupu dalších osob, jako sestry obviněné, do nemovitosti.
Soudu prvního stupně nelze vytknout ani určení počátku jednání nejméně od dubna roku 2016. Vyjádření poškozeného, že do května 2016 bylo soužití bezproblémové, obviněná vytrhává z kontextu ostatních důkazů. Je zřejmé, že popsané jednání muselo vznikat a narůstat postupně, jde tedy pouze o subjektivní hodnocení toho, co sám poškozený již vnímal jako „problémové“, a to i vzhledem k tomu, nakolik obtížné pro něj bylo si zlé nakládání ze strany vlastní dcery vůbec připustit.
Lze shrnout, že skutkové závěry popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně přes výše uvedené drobné nepřesnosti celkově odpovídají provedenému dokazování a nejedná se tedy o případ tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry.
Obviněné lze do jisté míry dát za pravdu, pokud jde o namítané důkazy opomenuté, resp. nedostatečné odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů ze strany soudů. Toto pochybení však nebylo takové intenzity, aby mohlo způsobit porušení základního práva obviněné na spravedlivý proces. Prokazování psychických obtíží obviněné v průběhu trestního řízení zdravotnickou dokumentací nemá v projednávaném případě žádný význam (psychické obtíže v důsledku trestního stíhání jsou zcela pochopitelné, ale nijak nesvědčí o jejím předchozím jednání). Pokud jde o navrhovaný výslech znalkyně PhDr. Jitky Přikrylové, vyjádřil se soud prvního stupně pouze k důkazu jejím písemným znaleckým posudkem. Z tohoto vyjádření na str. 12 rozsudku lze však bez obtíží dovodit, proč soud považoval výslech znalkyně za nadbytečný. Nad rámec jeho odůvodnění lze dodat, že hodnocení věrohodnosti výpovědi není v první řadě úkolem znalce, ale soudu. Ani případné vyjádření znalkyně v tom směru, že obviněná je obecně věrohodná (netrpí např. bájivou lhavostí apod.) by nemohlo mít vliv na skutková zjištění založená na provedeném dokazování. Není v možnostech znalce říci, zda je konkrétní výpověď pravdivá. Obecná věrohodnost osoby přitom neznamená, že tato osoba není vůbec schopna lhát. Obviněný pochopitelně vždy může (a je i do značné míry motivován) na svou obhajobu uvádět nepravdivé či zkreslené údaje. Provádění výslechu znalkyně k věrohodnosti obviněné proto bylo vzhledem k ostatnímu dokazování zjevně nadbytečné. Ani jeden z důkazních návrhů tak nemohl postavení obviněné ovlivnit.
Doposud uvedené námitky směrovaly do oblasti skutkových zjištění, tedy mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů. V závěru svého dovolání však obviněná v rámci určitého shrnutí naznačila i výhrady, jež by bylo možno dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, ačkoli jde o výhrady formulované velmi obecně, více méně vztažené k jejím námitkám skutkovým, jako že se nedopustila jednání naplňujícího definici týrání, resp. že soudy nepřihlédly k zásadě subsidiarity trestní represe, popřípadě směřující proti odůvodnění rozsudku, tedy že se soud prvního stupně nezabýval naplněním znaků těžké újmy na zdraví a páchání činu po delší dobu. Na takto formulované námitky by tak v důsledku jejich nekonkrétnosti bylo nutno reagovat buď obsáhlým výkladem, který by byl de facto opakováním odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nebo konstatováním, že skutek, kterého se obviněná dopustila, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně, naplňuje veškeré znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku. Jednání obviněné se vyznačovalo vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a poškozený je zjevně vnímal jako těžké příkoří. Jednání navíc dosáhlo takové intenzity, že se u poškozeného projevila těžká porucha zdraví v podobě duševní poruchy – smíšené úzkostně depresivní reakce, která podle zjištění soudu prvního stupně poškozeného podstatně omezovala až do doby vynesení rozsudku. Dobu minimálně pěti měsíců pak lze vzhledem k intenzitě jednání obviněné rovněž považovat za delší dobu ve smyslu §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Tyto zcela nekonkrétní námitky obviněné jsou tak zjevně neopodstatněné.
S ohledem na závažnost jednání obviněné, které naplnilo znaky kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného činu, nepřicházelo v úvahu aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestným činem je podle §13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je u méně závažných trestných činů korigován výše uvedenou zásadou subsidiarity trestní represe, která se však u zločinů zpravidla neuplatní. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Z těchto důvodů je v posuzovaném případě, v němž je dána značná společenská škodlivost jednání obviněné, odpovídající běžně se vyskytujícím zásahům do sféry objektu daného trestného činu, uplatnění trestní represe proporcionální reakcí na protiprávní jednání obviněné.
Jestliže je dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z logiky věci plyne, že je zjevně neopodstatněné také ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněné A. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 6. 2018
JUDr. Petr Hrachovec předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák