ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.601.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 601/2018-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 23. 10. 2018 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněné A. V. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 To 18/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 64/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 4 T 64/2017, byla obviněná A. V. uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byla odsouzena podle §337 odst. 1 tr. zákoníku, za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let za současného vyslovení dohledu. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 21. 4. 2017, sp. zn. 6 T 11/2017, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jí byl uložen trest propadnutí věci, a to vozidla (specifikovaného ve výroku o trestu). Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 3 let.
Obviněná se přečinu dopustila tím, že (zkráceně) dne 4. 1. 2016 v odpoledních hodinách, v době vycházky z Psychiatrické nemocnice B., v místě svého trvalého bydliště v P., zakoupila a následně měla ve svém držení psa – štěně kanárské dogy, z chovatelské stanice M. P., H. B., a tohoto jednání se dopustila navzdory tomu, že věděla o uloženém zákazu chovu zvířat, který jí byl uložen rozhodnutím Úřadu městské části Praha 12 ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. P1225366/2014/OŽD/Krn, s nabytím právní moci dne 31. 10. 2014, na dobu 5 let ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, tedy do dne 31. 10. 2019.
Proti tomuto rozhodnutí podala odvolání obviněná a státní zástupkyně v neprospěch obviněné. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 To 18/2018, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou při nezměněném výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku odsoudil za uvedený přečin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního osudu v Táboře ze dne 21. 4. 2017, sp. zn. 6 T 11/2017, podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku a §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jí byl uložen trest propadnutí věci (věcí uvedených ve výroku o trestu). Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 3 let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 21. 4. 2017, sp. zn. 6 T 11/2017, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Městský soud v Praze se sice vypořádal s jejími námitkami ohledně viny, avšak obviněná považuje takové zdůvodnění za nedostatečné a nesprávné. Obviněná doslovně citovala obsáhlou pasáž z odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze. Uvedla, že z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že se jí nevěří, protože i v jiných řízeních vypovídá svědek R. B. v její prospěch. V této souvislosti však obviněná považuje za logické, že k věci vypovídá jako svědek osoba, která byla na daném místě a účastnila se jednání, které je důležité pro posouzení její viny a skutečnost, že jde o jejího přítele je snad logická, neboť psa přece nemůže koupit cizímu člověku a nedá mu ho chovat. Obviněná se nemůže ztotožnit s právním názorem městského soudu, že vlastněním věci, kterou nemůže užívat, je možno dopustit se trestného činu. Jako příklad uvedla, že když vlastní auto a má vysloven zákaz řízení, tak vozidlo pouze nesmí užívat. Totéž podle obviněné platí o zvířeti. Orgány činné v trestním řízení se podle ní spokojily s faktem, že koupila psa a mají za to, že již toto jí zákon zakazuje a není třeba zkoumat ničeho dále, trestný čin se stal. Zdůraznila, že psa koupila v době, kdy byla na vycházce z psychiatrické nemocnice a to podle ní není trestný čin, neboť jí je zakázáno zvířata chovat, nikoli získávat do vlastnictví. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že po seznámení s obsahem dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III
Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že obviněná postavila své dovolání na obdobných námitkách jako svůj řádný opravný prostředek – odvolání (č. l. 195 a násl. tr. spisu). Shodnými námitkami obviněné se proto zabýval a vypořádal se s nimi soud druhého stupně. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněné a zabýval se jimi dostatečně podrobně již nalézací soud.
Základní obhajobou obviněné po celé trestní řízení je, že jednání uvedené ve skutkové větě (které obviněná nepopírá) nepovažuje za trestné. Tuto námitku ale zakládá na své verzi průběhu skutkového děje prezentované po celé trestní řízení, že psa koupila jako dar svému kamarádovi a je přesvědčena o netrestnosti takového jednání. Již soud prvního stupně ale považoval tuto její obhajobu za vyvrácenou provedenými důkazy. Obviněná i nadále ale pomíjí, že provedeným dokazováním byla tato obhajoba zcela vyvrácena a nesouhlasí ani se způsobem odůvodnění rozhodnutí odvolacím soudem, které považuje za nedostatečné a nesprávné. Nesouhlasí zejména s tím, jak soudy hodnotily výpověď svědka R. B. Je přesvědčena, že vlastněním věci, kterou nesmí užívat, není možno se dopustit trestného činu. Přirovnává v této souvislosti vlastnění zvířete k vlastnictví vozidla, které může vlastnit, avšak po dobu uloženého zákazu řízení motorových vozidel pouze nemůže užívat.
Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněná svými námitkami popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a zejména nesouhlasí s tím, jak obvodní a městský soud hodnotily provedené důkazy a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněné dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, neboť se netýkají aplikace hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy, nemají hmotně právní povahu, protože se týkají postupu soudů při dokazování, při hodnocení důkazů a při zjišťování skutkového stavu. Jde o námitky skutkové povahy, které se týkají aplikace procesního práva (trestního řádu), což nekoresponduje s tím, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v porušení hmotného práva (trestního zákoníku). Pokud obviněná vytýkala odvolacímu soudu způsob odůvodnění rozhodnutí, je nutné připomenout, že podle §265a odst. 4 tr. ř. je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí nepřípustné, což vychází ze zásady, že dovoláním, obdobně jako jinými opravnými prostředky, lze napadat jen výrok určitého rozhodnutí, nikoli však jeho odůvodnění. Proto, když obviněná zčásti uplatnila námitky proti způsobu, jakým odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl a vyložil své argumenty, není možné takovou výhradu považovat za přípustnou.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by skutková zjištění soudů byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo porušeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy se projevuje zejména tím, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, že skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy může vyplývat i z toho, že tato zjištění jsou zcela nebo v rozhodující míře založena na nějakém procesním úkonu, který je zatížen tak podstatnou vadou, že je jako důkaz nepoužitelný a skutková zjištění soudů nemají oporu v ostatních důkazech.
Obviněná existenci takového rozporu ani výslovně nenamítala. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, s nimiž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Obviněné byl rozhodnutím Úřadu městské části Praha 12 ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. P1225366/2014/OŽD/Krn, uložen mimo jiné zákaz chovu zvířat na dobu 5 let ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, tedy do dne 31. 10. 2019. Podle §3 písm. k) zákona č. 246/1992 Sb., zákona na ochranu zvířat proti týrání (dále jen zákona na ochranu zvířat) je „chovatelem každá právnická nebo fyzická osoba, která drží nebo chová (dále jen "chová") zvíře nebo zvířata, trvale nebo dočasně, přemísťuje zvíře, nebo obchoduje se zvířaty, provozuje jatky, útulky, záchranné stanice, hotely a penziony pro zvířata nebo zoologické zahrady, provádí pokusy na zvířeti nebo zvířatech anebo pořádá jejich veřejná vystoupení.“ Skutková zjištění soudů v této věci mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi samotné obviněné (č. l. 121 tr. spisu), v kupní smlouvě (č. l. 52, 145 tr. spisu), ve sdělení Psychiatrické nemocnice B. ohledně vycházek obviněné, z nichž vyplývá, že obviněná dne 4. 1. 2016 v době vycházek mimo oddělení nemocnice (kterou však měla povolenou za jiným účelem) uzavřela kupní smlouvu, jejímž účelem bylo pořízení psa – štěněte. Z výpovědi svědka P. P. vyplývá, že po ztrátě psa obviněná nadále vystupovala jako jeho majitelka (telefonicky i osobně ho kontaktovala a také se svědkem R. B. ho upozorňovali, že pes patří obviněné). Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že velice pečlivě hodnotily především výpověď svědka R. B. K hodnocení přistupovaly obezřetně s vědomím existence rozporů mezi výpovědí obviněné a R. B. Obviněná sice nepopírala, že zakoupila štěně, avšak tvrdila, že ho pořídila jako dar pro svého kamaráda, kterému zemřel jeho pes, přičemž se jednalo o svědka R. B. Výpověď obviněné je však v této části v rozporu s tvrzením svědka R. B., který v předmětné době ještě vlastního psa měl a staral se o něj. Navíc svědek uvedl, že obviněná mu štěně půjčila, tak ho venčil (č. l. 127 tr. spisu). Pokud R. B. dále uvedl, že mu obviněná zamýšlela v budoucnu psa darovat, vyhodnotily oba soudy tuto výpověď jako účelovou, ve snaze obviněné pomoci (str. 6 rozhodnutí soudu prvního stupně, str. 4 rozhodnutí soudu druhého stupně). Učinily tak zejména s ohledem na osobu svědka R. B. a jeho vztah k obviněné, které se i v jiných řízeních evidentně snažil pomoci. Je přitom zřejmé také z odůvodnění rozhodnutí Úřadu městské části Praha 12 ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. P1225366/2014/OŽD/Krn, jímž byla obviněná uznána vinnou ze spáchání přestupku týrání zvířete podle §§27 odst. 1 písm. b) zákona na ochranu zvířat a byl jí uložen mimo jiné zákaz chovu zvířat na dobu 5 let, že také v tomto souvisejícím případě se obviněné snažil pomoci.
Soudy tak zcela důvodně shledaly obhajobu obviněné, že zakoupila psa za účelem daru kamarádovi, za zcela vyvrácenou a naopak za prokázané, že obviněná, s ohledem na okolnosti případu a její osobnost, štěně nejen zakoupila a chovala se k němu jako k vlastnímu, ale také věděla, že má uložen zákaz chovu zvířat na dobu 5 let a pouze po dobu své nepřítomnosti (když sama ve svých výpovědích uváděla, že pobyt v psychiatrické nemocnici je pouze dočasného rázu) svěřila psa svému kamarádovi R. B., aby ho opatroval. Ostatně hospitalizace v Psychiatrické nemocnici B. obviněné nebránila ani ve spáchání přestupku týrání zvířete podle §27 odst. 1 písm. b) zákona na ochranu zvířat, jímž byla uznána vinnou rozhodnutím Úřadu městské části Praha 12 ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. P1225366/2014/OŽD/Krn, a byl jí uložen mimo jiné zákaz chovu zvířat na dobu 5 let, který svým nyní posuzovaným jednáním evidentně mařila, když vědomě vykonávala činnost, která jí byla zakázána. V této souvislosti rozhodně nelze akceptovat námitku obviněné, kterou vlastnění zvířete přirovnává k vlastnictví vozidla, které pouze po dobu uloženého zákazu řízení neužívá. Jednak je nutno zdůraznit, že podle §494 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, má „živé zvíře zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.“ Zvíře tedy není v právním smyslu věcí a nelze jeho vlastnění přirovnávat k vlastnění věci např. vozidla.
Nejvyšší soud uzavírá, že provedené důkazy, uvedené také v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění (§2 odst. 6 tr. ř.) a řízení jako celek mělo charakter spravedlivého procesu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. soudy důvodně shledaly obhajobu obviněné za vyvrácenou. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit.
V odůvodnění svých rozhodnutí soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněné neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému důvodu podle §265b tr. ř. Protože ve věci nebyl shledán ani extrémní rozpor, bylo dovolání posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 10. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu