ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.606.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 606/2018-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 6. 2018 o dovolání obviněného V. K. , podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 10 To 424/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 44/2017 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. K. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě
dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 10 To 424/2017, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 6 T 44/2017. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., jež spatřoval v tom, že jeho jednáním nebyly naplněny znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a porušily zásadu in dubio pro reo. Namítl, že skutek nebyl prokázán tak, jak je uvedeno ve výroku odsuzujícího rozsudku, a že závěr o vině je založen na hypotetických závěrech znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a na nepřesných i nepravdivých výpovědích svědků. Namítl, že nebyla vyvrácena jeho skutková verze, přičemž soudy se opomněly zabývat dalšími variantami děje. Tuto svou argumentaci obšírně rozvedl a poukázal na vybranou judikaturu, především Ústavního soudu. Vyslovil rovněž názor, že nebyla naplněna subjektivní stránka pokusu uvedeného zločinu. Poukázal na skutečnost, že svého jednání litoval a svou lítost podpořil jak omluvou, tak i velmi štědrým vyrovnáním s poškozeným, kterému za zničené kolo a drobné oděrky vyplatil odškodné ve výši 500 000 Kč. Závěrem v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a rozhodl o zastavení trestního stíhání, eventuálně aby věc postoupil do přestupkového řízení, případně aby věc přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření poukázala na to, že obviněný v dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání, s níž se soudy přesvědčivě vypořádaly. Odůvodnila svůj závěr, že soudy popsané jednání obviněného bylo prokázáno svědeckými výpověďmi a znaleckým posudkem, připomněla ovšem, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Uzavřela, že námitky dovolatele nejsou důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v posuzované věci uplatnitelný v alternativě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Podstatou dovolacího důvodu je porušení hmotného práva, tj. trestního zákona, při jeho aplikaci na skutkový stav zjištěný soudy. Předmětem právního posouzení tu je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním, na které bylo hmotné právo aplikováno, stojí mimo rámec dovolacího důvodu.
Obviněný byl odsouzen pro pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku. Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Kladně spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 21. 5. 2016 v 15:00 hodin v K. v ulici S. blízko křižovatky s ulicí R. jako řidič osobního motorového vozidla Mercedes Benz úmyslně vytočil přední kola svého stojícího vozidla do plného vybočení vpravo, a ačkoli věděl, že po pravé straně vozidla u místa spolujezdce stojí na jízdním kole cyklista, poškozený L. V., s vozidlem se rozjel a najel na ostrůvek, čímž poškozeného porazil, poškozený zůstal zaklíněný s jízdním kolem pod vozidlem, i přesto však obviněný pokračoval v jízdě, přejel travnatý ostrůvek a pravým zadním kolem přejel přes zadní kolo jízdního kola poškozeného. Tímto jednáním způsobil poškozenému ve výroku rozsudku popsaná lehčí zranění, pokud by však došlo k přejetí nohy poškozeného – levého bérce a hlezna – mohlo dojít ke zlomenině kosti bérce, dále mohlo dojít ke tříštivé zlomenině kotníku, přičemž tato zranění by představovala delší dobu trvající poruchu zdraví a lze na ně pohlížet jako na těžkou újmu na zdraví.
V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádné konkrétní námitky v tom smyslu, že by uvedený skutek nevykazoval znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný založil své dovolání na námitkách, které směřovaly proti skutkovým zjištěním soudů a které spočívaly v podstatě v jiném hodnocení provedených důkazů. Jde o námitky, které pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jinak uplatnil námitky, které mu svým obsahem neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. To platí také o námitce, že zjištěný skutkový stav lze vyhodnotit „maximálně jako nedbalost nevědomá“, a to jen ve vztahu k ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 tr. zákoníku, neboť tato námitka vychází z vlastní skutkové verze obviněného, která je odlišná od skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně.
Do těch Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kladně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad ve svědeckých výpovědích poškozeného i dalších osob, které nehodě přihlížely a jejichž výpovědi verzi poškozeného potvrzují. Nalézací soud jednotlivé důkazy pečlivě zhodnotil a zabýval se obhajobou obviněného a svá zjištění vyjádřil ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Jeho nedostatkem je pouze to, že v jeho skutkové části jsou uváděny právní pojmy např. „těžká újma na zdraví“ namísto skutkových zjištění, což však v daném případě rozsudku neubírá na jeho celkové správnosti a srozumitelnosti. Odvolací soud se v napadeném usnesení přesvědčivě vypořádal s odvolacími námitkami obviněného, které byly obdobné námitkám dovolacím. Postup soudů nevykazuje prvky libovůle, rozhodnutí soudů obou stupňů jsou řádně odůvodněna a v podrobnostech lze na jejich odůvodnění odkázat. Procesní zásadu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) soudy neporušily, naopak je zřejmé, že tam, kde i po provedení dostupných důkazů existovala pochybnost v otázce, zda poškozenému byla skutečně přejeta noha, nalézací soud vycházel z varianty pro obviněného příznivější a tuto okolnost z popisu skutku vypustil.
Nalézací soud se na str. 8-9 a 13 rozsudku podrobně zabýval i okolnostmi, z nichž byl dovozen závěr o úmyslu obviněného spáchat uvedený zločin, a obhajobu obviněného v tomto směru odmítl. S ohledem na výpovědi svědků uzavřel, že cyklista (poškozený) se v okamžiku zahájení manévru obviněným nacházel bezprostředně vedle vozidla obviněného v místech prostředního sloupku a okénka spolujezdce, přičemž na toto okénko bouchal a směrem do vozidla křičel, takže obviněnému bylo známo místo, kde se poškozený nachází. Dále vzal nalézací soud z výpovědí svědků za prokázané, že v okamžiku zahájení manévru obviněný mohl odjet z místa rovně, jiné vozidlo už před ním nestálo. Přesto stočil vozidlo doprava, čímž poškozeného porazil. Když poškozený spadl na zem, bouchal do vozidla a hlasitě křičel, aby obviněný nepokračoval v jízdě. Z těchto závěrů vyplynulo, že obviněný musel vědět, že pokud zvolí popsaný manévr, cyklistu porazí a následně jej může i přejet, a s tímto možným průběhem děje musel počítat a být s ním srozuměn. Nalézací soud tedy nepřisvědčil obhajobě obviněného, že systém ve vozidle mu ukazoval, že může manévr bezpečně provést, a proto že se k němu odhodlal. Naopak dospěl k závěru, že manévr provedl obviněný v úmyslu působit přímo na jízdní kolo a tělo poškozeného.
Tyto závěry lze v hrubých rysech akceptovat i přes poněkud redundantní odůvodnění rozsudku a místy ne zcela jasné odlišení úmyslu přímého a nepřímého ve vztahu k poražení a přejetí poškozeného a ve vztahu ke způsobení vážného zranění. Lze rovněž dodat, že i pokud bylo primárním motivem jednání obviněného vzdálit se z místa konfliktu (byť je to v určitém rozporu se závěrem soudu, že obviněný se mohl prostě rozjet v přímém směru), nevylučuje to vědomost obviněného o tom, že manévrem poškozeného porazí, popřípadě přejede, ani smíření, počítání s takovou eventualitou. Nalézací soud ostatně v této souvislosti poukázal na způsob provedení předmětného manévru, jeho náhlost a nelogičnost. Odvolací soud se s naznačenými zjištěními soudu prvního stupně o okolnostech odůvodňujících závěr o úmyslu obviněného ztotožnil a zdůraznil, že nekontrolovaný pád poškozeného byl nutným a předpokládatelným výsledkem manévru obviněného, přičemž v jízdě pokračoval obviněný i poté, co byl upozorněn, že poškozený je zaklíněn pod vozidlem.
Skutkovou povahu mají rovněž námitky obviněného proti obsahu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, znalkyně MUDr. Olgy Plockové-Tatičové, ze kterého vyplynulo, k jakým vážným zraněním poškozeného mohlo dojít, pokud by došlo k přímému přejetí levého bérce a hlezna – konkrétně ke zlomenině kosti bérce a k tříštivé zlomenině kotníku nohy. Lze se ztotožnit i s konstatováním nalézacího soudu na str. 14 rozsudku, že si lze představit ještě vážnější zranění, která mohou vzniknout při takovémto střetu vozidla s cyklistou, než jen ta, o nichž hovořila znalkyně. Nelze akceptovat námitku obviněného, že jde o spekulace znalkyně vycházející z jiného než prokázaného průběhu skutkového děje. Protože znakem pokusu trestného činu je absence vzniku (celého) následku činu, musí být součástí skutkových zjištění soudů i to, k jakému následku jednání pachatele bezprostředně směřovalo, tj. jaký následek jeho zjištěným jednáním mohl vzniknout, ale nevznikl. V případech útoků proti zdraví člověka je takový bezprostředně hrozící následek zpravidla zjišťován na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Nejednalo se tedy o nějaké neodůvodněné spekulace či posuzování hypotetických variant skutkového děje, jestliže se znalkyně vyjádřila k hrozícím následkům jednání obviněného. Šlo naopak o součást objektivních skutkových zjištění. Z nich vyplývá, že poškozenému bezprostředně hrozila vážná a delší dobu trvající porucha zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, v úvahu ale přicházely i jiné formy těžké újmy na zdraví uvedené v §122 odst. 2 tr. zákoníku, například zmrzačení, ochromení údu nebo poškození důležitého orgánu.
V zásadě nad rámec dovolacích námitek Nejvyšší soud dodává, že na základě všeobecně známých skutečností a běžných lidských zkušeností musí být každému průměrnému člověku – a tedy i obviněnému – známo, že sražením a případně přejetím cyklisty motorovým vozidlem mohou být způsobena velmi vážná zranění, ať už zranění výše popsaná nebo i jiná, s následnou delší dobou léčení a podstatným omezením v obvyklém způsobu života. Z hlediska subjektivní stránky činu přitom postačí, je-li průběh skutkového děje a hrozící následek zahrnut ve vědomí pachatele alespoň v hrubých rysech a v tzv. laické představě. Pokud tedy obviněný najížděl svým automobilem na poškozeného sedícího na jízdním kole, musel si být vědom, že k takovému vážnému zranění může dojít. Jestliže se pachatel rozhodne vůči tělu jiné osoby použít motorové vozidlo, jehož váha je několikanásobně vyšší než váha lidského těla, pak musí vědět a být srozuměn s tím, že může dané osobě způsobit závažné zranění. Ve vztahu k hrozícímu následku tedy byly naplněny znaky subjektivní stránky pokusu uvedeného zločinu ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.
Pro úplnost lze dodat, že na správnosti závěru soudů o vině obviněného nemůže nic změnit ani fakt, že ke vzniku dané situace přispěl poškozený svým agresivním chováním, které ale zase bylo reakcí na zbytečné troubení obviněného. Vzrůstající náročnost podmínek silničního provozu a agresivita jeho účastníků vyžaduje vzájemnou toleranci a neopravňuje k tomu, aby na agresivní projevy jednoho z účastníků bylo reagováno ještě agresivnějším jednáním (samozřejmě pokud se nejedná o nutnou obranu, což však v daném případě nepřicházelo v úvahu).
Skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku, nepředstavují porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí s těmito zjištěními a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím pádem ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 6. 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák