ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.636.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 636/2018-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 6. 2018 o dovolání obviněného P. M. , podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 11 To 2/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 87/2017 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 6 T 87/2017, byl obviněný P. M. uznán vinným pod bodem 1) zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, pod body 1), 2) přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.
Uvedených trestných činů se obviněný dopustil podle skutkových zjištění nalézacího soudu v podstatě tím, že i přes dřívější odsouzení pro trestné činy výtržnictví
1) dne 16. 8. 2017 v odpoledních hodinách v U. u lavičky na nám. T. G. M. vulgárně urážel svou dceru B. M., vyhrožoval jí, že když s ním nepojede domů, tak že s ní skončil, že jí vyhází věci do popelnice, pak po ní pod pohrůžkou zbití požadoval, aby mu vydala své zlaté náušnice, zlatý prstýnek a mobilní telefon, což poškozená ze strachu před napadením učinila, a poté poškozenou vulgárně urážel na lavičce v čekárně na autobusovém nádraží v U. a
2) téhož dne kolem 17:30 hodin v obci V. D. v blízkosti autobusové zastávky poté, co s ním poškozená B. M. odmítla jet domů, opět ji vulgárně urážel a fyzicky ji napadl tak, že ji silně oběma rukama chytil kolem pasu, odtáhl ji ke svému automobilu, do kterého ji násilím zatlačil, přičemž se poškozená udeřila o střechu vozidla, a za jízdy pak na ni křičel, ať „zavře hubu“, a udeřil ji rukou do spánku.
Odvolání obviněného, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně napaden ve všech výrocích, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 11 To 2/2018, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g), l) tr. ř. a které obšírně rozvinul ve dvou doplněních dovolání.
Námitky vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. založil na tom, že v počátečním stadiu řízení, kdy proběhl jeho výslech jako obviněného i výslech ve vazebním zasedání, neměl obhájce, ačkoli již v té době byl stíhán pro totožný skutek, který byl později – bezprostředně poté, co poškozená vzala zpět svůj souhlas s jeho trestním stíháním – kvalifikován jako trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by došlo k nějakým novým zjištěním. Jestliže byly protokoly o těchto úkonech v hlavním líčení čteny podle §207 odst. 2 tr. ř. a tyto jeho výpovědi byly vzaty v úvahu při tvorbě skutkových zjištění, šlo podle dovolatele o nesprávný postup, jímž došlo k porušení práva na obhajobu i práva na spravedlivý proces.
Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný především zpochybnil skutková zjištění soudů a s poukazem na zásadu in dubio pro reo vyjádřil názor, že měl být zproštěn obžaloby. Soudy podle jeho názoru nesprávně vycházely ze zmíněných jeho výpovědí z počátku trestního stíhání a rovněž z původní svědecké výpovědi poškozené B. M. Nezákonnost tohoto postupu spočívala podle dovolatele krom shora uvedeného i v tom, že tyto výpovědi nebyly v hlavním líčení čteny podle §207 odst. 2 tr. ř., respektive podle §211 odst. 3 tr. ř. celé, nýbrž pouze jejich vybrané části. Takto provedené důkazy se podle obviněného nemohly stát podkladem pro skutková zjištění. Vzhledem k tomu, že z obsahu procesně použitelných (tj. pozdějších) výpovědí obviněného a poškozené nemohla být vyvozena skutková zjištění učiněná soudy, vznikl podle názoru obviněného extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Navíc došlo k opomenutí důkazů, které obviněný navrhl ve svém odvolání, a to listin odůvodňujících podmíněný odklad trestu a doplňujícího výslechu poškozené. Odvolací soud neodůvodnil, proč těmto návrhům nevyhověl. Další porušení svého základního práva na spravedlivý proces obviněný spatřoval v tom, že u veřejného zasedání před odvolacím soudem nebylo jeho obhájci umožněno dokončit závěrečnou řeč (správně konečný návrh), neboť byl již po zhruba 15 minutách přerušen předsedou senátu. Ve druhém doplnění dovolání obviněný pojednal o některých rodinných problémech, které se podle jeho názoru staly jednou z příčin posuzovaného jednání. Motivem oznámení věci na policii nebyl podle obviněného strach poškozené z něho, ale to, že chtěla asistenci policie při odstěhování svých věcí z domu, v němž s obviněným a jeho matkou v té době bydlela. Navíc oznámení učinila poškozená až druhý den, když se domnívala, že se obviněný vzdálil z domu, aby si koupil další dávku drogy. Policisté poškozené řekli, že ve výpovědi může uvést prakticky cokoli, protože pak může vzít zpět jak výpověď, tak souhlas s trestním stíháním. Když to však později chtěla udělat, nikdo jí nevěřil.
Podle obviněného nebyly naplněny znaky zločinu loupeže, neboť neměl v úmyslu se věcí poškozené zmocnit, a to ani na okamžik. Smysl jeho jednání byl zcela jiný. Předmětné věci poškozené v minulosti daroval a fungovaly pak jako symbol toho, v jakém stavu se nachází jejich vzájemný vztah. Dále namítl, že nedošlo ani k pohrůžce bezprostředního násilí a naplnění tohoto znaku nelze dovozovat ani z výpovědi poškozené, která v hlavním líčení uvedla, že ty věci tam sice padly, ale ona věděla, že by ji obviněný neuhodil. Obviněný zpochybnil závěr odvolacího soudu, podle něhož se nejednalo o „učebnicový“ případ loupeže. Obviněný z toho dovozuje, že odvolací soud si nebyl jistý, zda vůbec došlo k naplnění znaků uvedeného trestného činu, respektive že měl za to, že byly naplněny formální znaky zločinu loupeže, avšak pochyboval o naplnění znaku protiprávnosti podle §13 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže soud prvního stupně podobně uvedl, že se nejednalo o „klasickou“ loupež, opět z toho obviněný vyvozuje pochybnost o naplnění znaků uvedeného zločinu, což mělo podle něho vést ke zproštění obžaloby podle zásady in dubio pro reo.
Pokud jde o trestný čin výtržnictví, obviněný namítl, že situace je obdobná v tom, že předmětná jednání nenabyla takové intenzity, aby mohla být posouzena jako jednání protiprávní.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a aby mu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v podrobném vyjádření uvedl, že dovolatel opakuje ve svém dovolání námitky proti skutkovým zjištěním a průběhu dokazování, s nimiž se již přesvědčivě vypořádal odvolací soud v bodech 7 – 10 odůvodnění na str. 4 a 5 napadeného usnesení. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami ohledně opomenutých důkazů. Poukázal dále na ztíženou srozumitelnost argumentace dovolatele, který nerozlišuje mezi hmotně právními a procesními námitkami a protiprávnost vyčleňuje z formálních znaků trestného činu. Na zpochybnění společenské škodlivosti činu (která není zákonným znakem trestného činu) a uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku obviněný dovolací námitky nezaložil a doplňovat dovolání o úvahy v tomto směru dovolacímu soudu nepřísluší, protože by tím mohl porušit zásadu nestrannosti soudního řízení. Státní zástupce shrnul, že námitky odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pouze pokud dovolatel nesouhlasí s právním posouzením soudem popsaného skutku, avšak v této části jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud připomíná, že dovolání nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné je podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Z povahy dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Žádný z dovolacích důvodů se – s výjimkami uvedenými v §265b tr. ř. – nevztahuje k tvorbě skutkových zjištění, k hodnocení důkazů, k rozsahu dokazování apod. Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod se vztahuje zejména na případy, kdy v řízení byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř., tzn. obviněný musel mít v řízení obhájce, ať již zvoleného (§37 tr. ř.) nebo ustanoveného (§38 tr. ř.), a přitom žádného obhájce neměl.
V daném případě byly dány důvody nutné obhajoby jednak podle §36 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť obviněný byl vzat do vazby, jednak podle §36 odst. 3 tr. ř., to však až od okamžiku změny právní kvalifikace skutku na zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Trestní stíhání bylo původně zahájeno dne 18. 8. 2017 pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a další trestné činy, u nichž trestní sazba trestu odnětí svobody nepřevyšuje pět let, jak je to stanoveno v §36 odst. 3 tr. ř. První výslech obviněného proběhl dne 19. 8. 2017 od 09:05 do 10:56 hod., obviněný si obhájce nezvolil a důvody nutné obhajoby dány nebyly. Nicméně byl obviněnému téhož dne obhájce ustanoven z důvodu uvedeného v §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. poté, co bylo soudem ve vazebním zasedání rozhodnuto o vzetí obviněného do vazby.
S námitkou obviněného, že mu měl být ustanoven obhájce ihned na počátku trestního stíhání a jeho první výslech obviněného ani výslech ve vazebním zasedání neměl proběhnout bez účasti obhájce, se přesvědčivým způsobem vypořádal už odvolací soud v bodě 9. odůvodnění napadeného usnesení s tím, že z postupu orgánů přípravného řízení neplyne nějaká účelovost či libovůle, nýbrž se jednalo o původně nepřesnou právní kvalifikaci, která byla změněna v návaznosti na obsah odůvodnění rozhodnutí soudu o vzetí obviněného do vazby, kde soud na možnost jiné právní kvalifikace upozornil. Kromě toho je zřejmé, že bez obhájce byl v důsledku tohoto postupu obviněný pouze jeden den, aniž se to odrazilo ve výsledcích dokazování. Jak zdůraznil už odvolací soud, i v případě, že by obě zmíněné počáteční výpovědi obviněného nebylo možné jako důkaz použít, nemělo by to na skutkové a právní závěry soudů žádný vliv. Podstatným důkazem je především usvědčující výpověď poškozené, která proběhla dne 25. 8. 2017 v přítomnosti obhájce obviněného (č. l. 108-112).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. tedy nebyl naplněn a z hlediska tohoto dovolacího důvodu je dovolání zjevně neopodstatněné.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu výroku, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Obviněný založil své dovolání zčásti na skutkových námitkách, jež nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
V posuzovaném případě obviněný sice namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, Nejvyšší soud se však s touto námitkou neztotožnil. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kladně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, konkrétně ve svědecké výpovědi poškozené, která je podporována výpověďmi dalších svědků i listinnými důkazy, zejména protokolem o prohlídce těla poškozené (č. l. 37) a lékařskou zprávou (č. l. 29). Poškozená ve své výpovědi vysvětlila i to, proč věc oznámila na policii až následujícího dne poté, co se jí podařilo opustit dům obviněného a dostalo se jí pro oznámení věci podpory od babičky, které události vylíčila. Nalézací soud přesvědčivě zhodnotil provedené důkazy a zabýval se obhajobou obviněného, odvolací soud se náležitě vypořádal s jeho odvolacími námitkami. Postup soudů nevykazuje prvky libovůle, rozhodnutí soudů obou stupňů jsou řádně odůvodněna a v podrobnostech lze na ně odkázat. Obviněný ostatně stran skutkových zjištění ani konkrétní námitky nevznesl, přičemž konkrétní námitkou například není tvrzení, že „čin se vůbec nestal tak, jak je soudem … popsáno.“ Obviněný konkrétně nespecifikoval ani to, v jakém směru by měla být aplikována zásada in dubio pro reo, respektive vztahoval tuto zásadu nepřiléhavě k otázkám právním, především k otázce naplnění znaků trestného činu loupeže.
Námitka o nezákonném poučení poškozené před prvním výslechem policejním orgánem, tj. v podstatě poučení, že jako svědkyně nemusí vypovídat pravdu, nemá podklad v protokolu o výslechu svědkyně a zůstává pouze osamoceným tvrzením dovolatele. Výslechu byl od počátku přítomen obhájce obviněného, svědkyně byla řádně poučena, včetně práva odepřít výpověď, jehož nevyužila. Ani v hlavním líčení, kdy už změnila výpověď zcela ve prospěch obviněného, o okolnostech nyní namítaných dovolatelem nehovořila. Uvedla, že ví, že na policii vypovídala jinak, ale byla tehdy na obviněného velmi rozzlobená. Řekla na policii strašně moc věcí, které říci nechtěla, byla ve stresu.
Správné stanovisko zaujal odvolací soud i k námitce, že v rámci postupu podle §207 odst. 2 tr. ř. a §211 odst. 3 tr. ř. nebylo čteno celé znění výpovědí z přípravného řízení, nýbrž jen podstatné pasáže. Takový postup byl v daném případě v souladu se smyslem uvedených ustanovení, jimiž je možnost (a nutnost) odstranění rozporů mezi podstatnými částmi výpovědí.
Obviněnému nelze přisvědčit ani v tom, že spatřuje další porušení svého práva na spravedlivý proces v přerušení konečného návrhu svého obhájce předsedou senátu po 15 minutách přednesu. Právo na jednotlivé přednesy v rámci jednání před soudem je třeba uplatňovat v kontextu daného řízení a jeho stadia a především v souladu s pravidly zdravého rozumu. Výstižně v této souvislosti připomněl státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 6 Tdo 312/2015, i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 2727/2017, v souvislosti s rozdílným charakterem řízení před soudem prvního a druhého stupně a s tím, že zásady rychlosti řízení umožňují předsedovi senátu učinit taková opatření, aby opakovaně nebyla přednášena již uplatněná tvrzení a vznesené námitky. Základní právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zajišťuje právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Není je však možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného, ale ani tak, že garantuje průběh řízení podle jeho představ. Jestliže tedy obhájce svým delším přednesem vybočil z mezí vyjádření a návrhů, které mu ve veřejném zasedání příslušely (a to musí posoudit právě soud, respektive předseda senátu), nelze dojít k závěru, že přerušením jeho konečného návrhu bylo porušeno základní právo obviněného na spravedlivý proces. Na takové porušení by mohlo být usuzováno jen ze závažnějších okolností, které by ukazovaly na nikoli nestranné vedení řízení, na projevy libovůle ze strany soudu apod. Obecně pak vyplývá z prosté logiky věci, že pokud by délka přednesů byla ponechána zcela na vůli stran, bylo by tak de facto na jejich vůli ponecháno i to, zda určitý proces skončí v rozumném časovém horizontu, respektive zda skončí vůbec.
Obviněný dále namítl neúplnost provedeného dokazování a nevyhovění návrhům na jeho doplnění. K tomu je nutno zdůraznit, že soudy jsou při stanovení rozsahu dokazování nezávislé, jsou vázány jen zákonem, zejména ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., podle něhož jsou povinny postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Strany, a tedy i obviněný, mají právo navrhovat důkazy, soudy však nejsou povinny vyhovět všem takovým návrhům. Pokud důkazní návrhy zamítnou, jsou povinny takový postup náležitě odůvodnit. Jestliže dovolatel nesouhlasí s tím, že dokazování nebylo doplněno o listiny, jimiž by bylo možno dovodit možnost podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody, jedná se o důkazy mimo uplatněný dovolací důvod, neboť otázka přiměřenosti trestu není žádným dovolacím důvodem – k tomu viz zejména rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Ani z hlediska základního práva obviněného na spravedlivý proces nelze spatřovat v postupu soudu důvody ke zrušení napadeného usnesení. Obviněný namítl, že před odvolacím soudem nebyla opětovně vyslýchána poškozená. Je sice nedostatkem, že odvolací soud nevyhovění tomuto návrhu v napadeném usnesení výslovně neodůvodnil, nicméně důvody neprovedení tohoto výslechu jsou zřejmé z bodu 10 odůvodnění na str. 5 usnesení odvolacího soudu, kde uvedený soud podrobně a přesvědčivě vysvětlil, proč považuje za věrohodnou jen prvotní výpověď poškozené a proč učinil závěr, že k její pozdější výpovědi nelze přihlížet. Lze souhlasit s tím, že by se jednalo o důkaz nadbytečný. V daném případě nebylo důvodu provádět další důkazy k namítaným ani jiným otázkám, neboť důkazní situace je zcela zřejmá a skutkový stav byl prokázán bez rozumných pochybností.
V této části dovolání šlo tudíž o námitky, které nejen stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a neodpovídají ani žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b tr. ř., ale ani nemohou vést k závěru o nutnosti zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně za účelem ochrany základního práva obviněného na spravedlivý proces. Podobné námitky uplatňoval obviněný už v předchozím řízení a soudy se s nimi odpovídajícím způsobem vypořádaly. Základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obviněný je pachatelem trestných činů popsaných ve výroku odsuzujícího rozsudku.
Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit námitku, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku v tom směru, že obviněný nejednal v úmyslu se předmětných věcí zmocnit. Skutková zjištění soudů výslovně vyjádřená ve výroku rozsudku však vedou k opačnému závěru, neboť obviněný věci požadoval, vynutil si jejich vydání a dostal je do své fyzické dispozice (není rozhodné, na jak dlouhou dobu si je u sebe ponechal). Obdobné platí také ohledně námitky, že nebyl naplněn znak pohrůžky bezprostředním násilím. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že tato pohrůžka padla a právě pod jejím vlivem poškozená obviněnému vydala své věci. Ačkoli později i sama poškozená tuto pohrůžku bagatelizovala s tím, že věděla, že by ji obviněný neuhodil, této změněné výpovědi nalézací soud neuvěřil a důvodně vystavěl skutková zjištění mimo jiné na tom, že záhy poté se obviněný skutečně dopustil na poškozené násilí výše popsaného.
Nelze přisvědčit ani námitce, že soudy měly pochybnosti o právní kvalifikaci skutku, když uvedly, že se nejednalo o „učebnicovou“, respektive „typickou“ loupež. Takové konstatování soudů není v rozporu se závěrem o naplnění znaků trestného činu loupeže, nýbrž vedlo pouze k uložení výrazně mírnějšího trestu, dokonce pod spodní hranicí zákonné trestní sazby za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud výslovně uvedl, že všechny znaky skutkové podstaty „formálně naplněny byly“, čímž je třeba bezpochyby rozumět i naplnění znaku protiprávnosti. Nesprávně dovolatel z takového konstatování dovozuje, že soudy měly za to, že nebyl naplněn znak protiprávnosti činu podle §13 odst. 1 tr. zákoníku. Kromě toho, i kdyby odvolací soud pochybnosti o právní kvalifikaci měl, nemohl by se s nimi vypořádat podle zásady in dubio pro reo, jak to požaduje dovolatel, neboť tato zásada se týká pochybností o skutkových zjištěních, nikoli pochybností o právním posouzení. Jestliže dovolatel dovozuje ze soudem deklarovaného naplnění všech formálních znaků absenci znaku protiprávnosti, je takový názor nesprávný, neboť protiprávnost je obligatorním znakem skutkové podstaty stejně jako objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka, neboť jinak skutková podstata trestného činu nemůže být naplněna (viz také Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník. EVK. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 126).
Námitka obviněného, že jeho jednání popsané pod bodem 2 rozsudku nemělo znaky výtržnictví a pro svou nízkou intenzitu nebylo protiprávní, je zjevně neopodstatněná navíc i proto, že odvlečení mladé ženy do vozidla doprovázené násilím a vulgárními výrazy je nepochybně napadením jiného, které má znaky výtržnosti podle §358 tr. zákoníku.
Uvedené dovolací námitky tedy dílem neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dílem jsou zjevně neopodstatněné.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v návaznosti na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., zjevně tedy ve druhé alternativě uvedené v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže je však dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., z logiky věci plyne, že je zjevně neopodstatněné také ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Závěrem k podanému dovolání
Z důvodů uvedených v předchozích částech tohoto usnesení Nejvyšší soud dovolání obviněného P. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák