ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.693.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 693/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 6. 6. 2018 o dovolání obviněného I. F. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2017, sp. zn. 4 To 425/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 4 T 77/2017 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 4 T 77/2017, byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k peněžitému trestu v celkové výměře 30 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dva a půl roku.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil v podstatě tím, že dne 30. 4. 2017 v 00:15 hod. v T. řídil po předchozím požití alkoholických nápojů osobní motorové vozidlo, přičemž byl kontrolován policejní hlídkou a orientační dechovou zkouškou u něj bylo v 00:19 hod. zjištěno množství 2,22 promile a další zkouškou ve 00:34 hod. 2,12 promile alkoholu.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. 11. 2017, sp. zn. 4 To 425/2017, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že jeho jednání bylo nesprávně kvalifikováno jako trestný čin a rozhodnutí je založeno na extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Rozhodnutí o vině je založené na orientačních dechových zkouškách, které byly provedeny v rozporu se závazným pokynem policejního prezidia a dvěma odlišnými analyzátory. Mezi výsledky měření byly propastné rozdíly, přesto jej policisté nevyzvali k podrobení se odběru biologického materiálu. Podle judikatury musí být stav vylučující způsobilost pachatele k řízení motorového vozidla jednoznačně prokázán a nepostačí jen obecné zjištění k jeho motorickým a verbálním projevům na místě činu. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že námitky obviněného neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, přičemž ve věci neshledal ani existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soudy obou stupňů řádně zjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností a námitkami obviněného se dostatečně zabývaly. O hodnotách naměřených přístrojem Dräger nejsou pochybnosti. Přes chybu v tisku lístku byla první dvě měření relevantní a následná měření byla již nadbytečná. Podle státního zástupce tak bylo bez pochybností prokázáno, že se obviněný v době řízení vozidla nacházel ve stavu objektivně zcela vylučujícím jeho způsobilost k takové činnosti. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e tr. ř.). Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud však shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Námitky obviněného stran hodnocení důkazů soudy obou stupňů jsou námitky skutkového rázu a obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy České republiky.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy extrémní rozpor neshledal. Skutečnost, že obviněný řídil pod vlivem alkoholu, byla prokázána nejen samotnými dechovými zkouškami, ale rovněž výpověďmi policistů stran chování obviněného, jeho přiznání k požití alkoholu a pachu alkoholu, který byl z obviněného cítit. Nejvyšší soud připomíná, že podle judikatury lze při posuzování ovlivnění řidiče alkoholem vycházet rovněž ze svědeckých výpovědí spolujezdců, zasahujících policistů a lékařů, kteří prováděli klinické vyšetření, jakož i ze svědeckých výpovědí jiných osob o chování řidiče, eventuálně o jeho způsobu jízdy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 874/2007). Přestože tedy byly provedeny pouze dechové zkoušky a nikoli zkouška krevní (v důsledku toho, že se obviněný přiznal a akceptoval výsledky dechové zkoušky na místě a následně na výzvu policistů se odmítl podrobit krevní zkoušce), Nejvyšší soud nemá na základě dokazování provedeného soudy nižších stupňů pochybnosti o tom, že obviněný byl v době řízení motorového vozidla ve stavu zcela vylučujícím výkon této činnosti.
Navíc je nutné zdůraznit, že první dvě dechové zkoušky proběhly řádně a správně, byť na různých dvou testovacích přístrojích, přičemž jediným problémem byla nefunkční tiskárna u prvního z nich. Oba ale byly v pořádku a z hlediska měření funkční, což potvrdily nejen svědecké výpovědi policistů J. S. a J. H., ale i kalibrační protokoly a ověřovací listy (č. l. 10-11, 13-14). K opakování dechové zkoušky došlo přibližně po 15 minutách a také na druhém přístroji byla naměřena hodnota přesahující dvě promile. Odběr biologického materiálu (krve, popřípadě moči) obviněný odmítl, jak vyplývá z výpovědí obou jmenovaných policistů (č. l. 46-47, 56) i z úředního záznamu ze dne 30. 4. 2017 (č. l. 7 p. v.).
Svědek J. H. se ve své výpovědi podrobně vyjádřil k provedení dalších dvou dechových zkoušek na služebně (k nimž bylo použito téhož přístroje jako při druhé zkoušce). V podstatě připustil nadbytečnost těchto dalších zkoušek, respektive odůvodňoval je snahou zjistit, zda hladina alkoholu klesala, anebo stoupala. Připustil rovněž, že výsledek třetí zkoušky, při níž bylo naměřeno pouze 0,75 promile, nedovede přesně vysvětlit, nicméně z praxe je mu známo, že k takovým ojedinělým výkyvům u těchto měření dojít může, proto se také měření opakuje. Další měření tímtéž přístrojem už zapadalo do řady předchozích měření, neboť bylo naměřeno 1,61 promile, což mohlo odpovídat klesající hladině alkoholu u obviněného.
Pozdější dvě provedené dechové zkoušky považuje Nejvyšší soud, ve shodě se soudem druhého stupně, za nadbytečné (srov. str. 5 usnesení odvolacího soudu) a výsledky prvních dvou měření za dostatečné a relevantní. Tyto zkoušky prokázaly, že obviněný měl v době řízení motorového vozidla přes dvě promile alkoholu v dechu. Nevznikly důvodné pochybnosti o tom, že obviněný se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo. Zmíněný výkyv při jednom z měření na tom nemohl nic změnit. I v tomto případě byla naměřena hodnota blížící se obvyklé orientační hranici jednoho promile, která navíc není nepřekročitelná a je třeba ji hodnotit v souvislosti i s ostatními důkazy. Ty v daném případě potvrdily, že obviněný nebyl ve stavu způsobilém k řízení motorového vozidla. Tak již při silniční kontrole byl na první pohled zjevně pod vlivem alkoholu (viz výpověď svědka J. H. č. l. 56) a řídil v noci vozidlo bez rozsvícených světel. Byl z něho cítit alkohol, jevil známky zmatenosti (policistům na vyzvání k předložení dokladů dával klíče od vozidla), chování měl apatické, zpomalené, postoj a chůze byly nejisté, oči zarudlé (viz výpovědi policistů a úřední záznam č. l. 7). Je zřejmé, že obviněný (s využitím toho, že odmítl odběr krve i moči) následně nedůvodně namítá, že nebyl alkoholem ovlivněn tak výrazně, jak zjistily soudy.
Lze tedy uzavřít, že si soudy obou stupňů vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí podle §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, nelze dovolací argumentaci obviněného na základě uvedeného pokládat za námitky v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani s jinými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. ř.
Námitka obviněného, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin, by sice formálně mohla naplnit uplatněný dovolací důvod, avšak materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, neboť obviněný tuto námitku staví výlučně na vlastní verzi skutkového děje, který je však diametrálně odlišný od skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů. Tuto námitku je proto namístě považovat za námitku skutkového rázu, která neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu.
Ta skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině obviněného přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, nepředstavují porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení. Fakt, že obviněný nesouhlasí s těmito zjištěními a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 6. 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák