ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.695.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 695/2018-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 8. 2018 o dovolání obviněného V. R. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 4 To 6/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 13/2015 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 11 T 13/2015, byl obviněný V. R. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 22 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Skutek spočíval podle zjištění Městského soudu v Brně v podstatě v tom, že obviněný ve dnech 7. 10. 2014, 10. 10. 2014 a 11. 10. 2014 v B. machinacemi popsanými ve výroku o vině neoprávněně odčerpal z bankovního účtu poškozeného Š. S. částku 300 000 Kč.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 4 To 6/2018, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že mu byl nesprávně uložen samostatný trest jen za trestný čin, jímž byl uznán vinným v projednávané věci, a vyjádřil názor, že správně mu měl být uložen souhrnný trest i za trestný čin, jímž byl uznán vinným ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 1 T 127/2016 a který spáchal dne 21. 9. 2016. Kromě toho vytkl, že výměrou uloženého trestu byl porušen zákaz reformace in peius. V této spojitosti poukázal na to, že v projednávané věci mu byl původním rozsudkem ze dne 10. 9. 2015, posléze zrušeným v odvolacím řízení, uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na 30 měsíců ve vztahu k trestnímu příkazu Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 4 T 127/2015, jímž mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 280 hodin, který mezitím vykonal, takže ve věci sp. zn. 4 T 127/2015 nastala fikce neodsouzení a ve vztahu k trestnímu příkazu ze dne 10. 4. 2015 již nebylo možné uložit souhrnný trest. V návaznosti na to uvedl, že od původní výměry trestu odnětí svobody na 30 měsíců mělo být odečteno 280 dnů jako ekvivalent vykonaného trestu obecně prospěšných prací, že tím byla určena nejvyšší přípustná výměra trestu ukládaného v projednávané věci a že uložený trest odnětí svobody na 22 měsíců tuto hranici překročil. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření označil dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájkyni k případné replice, ale obhájkyně na ně nereagovala.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Námitky týkající se správnosti uložení nebo neuložení souhrnného trestu jsou podřaditelné pod tento dovolací důvod, neboť primárně jde o právní posouzení skutku z hlediska otázky, zda se jedná o trestný čin, který byl spáchán v souběhu s jiným trestným činem téhož pachatele.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin, přičemž spolu s uložením souhrnného trestu zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Ukládáním úhrnného a souhrnného trestu (§43 tr. zákoníku) se rozumí ukládání trestu za dva nebo více trestných činů, tj. za souběh trestných činů. Úhrnný trest (§43 odst. 1 tr. zákoníku) se ukládá za situace, kdy o sbíhajících se trestných činech je rozhodováno ve společném řízení jedním rozsudkem. Souhrnný trest (§43 odst. 2 tr. zákoníku) se ukládá za situace, kdy o některém ze sbíhajících se trestných činů již bylo pravomocně rozhodnuto.
Základní podmínkou pro uložení souhrnného trestu je souběh trestných činů. Trestné činy jsou spáchány v souběhu, jestliže mezi časově prvním trestným činem a časově posledním trestným činem nebyl ohledně jejich pachatele vyhlášen odsuzující rozsudek pro žádný trestný čin.
Vztah souběhu očividně není mezi trestným činem, jímž byl obviněný uznán vinným v projednávané věci a který spáchal v době od 7. 10. 2014 do 11. 10. 2014, a trestným činem, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 1 T 127/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 4 To 95/2017, a který spáchal dne 21. 9. 2016. V době, která uplynula mezi oběma trestnými činy, byl totiž vyhlášen odsuzující rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2015, sp. zn. 11 T 13/2015. Pokud bylo účinkem vyhlášení tohoto rozsudku vyloučení souběhu uvažovaných trestných činů, pak tento účinek nebyl dotčen tím, že rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2015, sp. zn. 11 T 13/2015, byl v odvolacím řízení zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 4 To 318/2015, jímž byla věc zároveň vrácena Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Městský soud v Brně znovu rozhodl odsuzujícím rozsudkem ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 11 T 13/2015, a odvolání obviněného proti tomuto rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 4 To 400/2016, podle §256 tr. ř. zamítnuto. Také druhý odsuzující rozsudek Městského soudu v Brně byl vyhlášen v době mezi 11. 10. 2014 a 21. 9. 2016 a z tohoto hlediska byl dalším důvodem vylučujícím souběh v poměru mezi trestnými činy, ohledně nichž se obviněný domáhal uložení souhrnného trestu. Okolnost, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 4 To 400/2016, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 11 T 13/2015, byly zrušeny usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 7 Tdo 891/2017, jímž bylo zároveň Městskému soudu v Brně přikázáno nové projednání a rozhodnutí věci, nic nemění na tom, že namítaný souběh trestných činů je vyloučen a že tudíž nepřicházelo v úvahu uložení souhrnného trestu ve vztahu k odsouzení obviněného ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 1 T 127/2016 (k tomu viz č. 41/1968 Sb. rozh. tr.).
Podle §43 odst. 4 tr. zákoníku se ustanovení o souhrnném trestu neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.
Důsledkem citovaného ustanovení je v projednávané věci to, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 11 T 13/2015, již nemohl být obviněnému uložen souhrnný trest ve vztahu k trestnímu příkazu Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 4 T 42/2015. Tímto trestním příkazem byl uložen trest obecně prospěšných prací, který obviněný vykonal dnem 26. 10. 2016, čímž ohledně tohoto odsouzení nastal účinek, že se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen (§65 odst. 4 tr. zákoníku).
Obviněnému tak byl správně uložen samostatný trest jen za trestný čin, jímž byl uznán vinným v projednávané věci. Uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody na 22 měsíců nebyl porušen zákaz reformace in peius. Pro určení nejvyšší přípustné výměry trestu bylo z hlediska zákazu reformace in peius rozhodné to, že Městský soud v Brně ve věci rozhodoval znovu poté, co jeho předchozím rozsudkem ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 11 T 13/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 4 To 400/2016, byl obviněný odsouzen k samostatnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 28 měsíců uloženému jen za trestný čin, jímž byl uznán vinným v této věci. Okolnost, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 11 T 13/2015, byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na 22 měsíců, tak jasně svědčí o tom, že zákaz reformace in peius nebyl porušen. Dodržení tohoto zákazu nijak nesouvisí s tím, že původně byl obviněnému uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na 30 měsíců ve vztahu k trestnímu příkazu Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 4 T 42/2015, jímž mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 280 hodin, který mezitím vykonal. Ze zákazu reformace in peius rozhodně nevyplývá, že by obviněnému bylo možné uložit trest odnětí svobody jen v délce, jež tvoří rozdíl mezi délkou původně uloženého souhrnného trestu a ekvivalentem délky trestu obecně prospěšných prací uloženého dřívějším trestním příkazem (k tomu viz jednak č. 4/1998 Sb. rozh. tr. a dále č. 33/2002 Sb., jímž zůstal nedotčen právní názor uvedený v č. 4/1998 Sb. rozh. tr.).
Uložením samostatného trestu jen za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným v projednávané věci, ani výměrou tohoto trestu evidentně nebylo porušeno žádné hmotně právní ustanovení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 8. 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu