ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.708.2018.2
sp. zn. 7 Tdo 708/2018-I-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 13. 6. 2018 dovolání obviněného P. V. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 2 To 79/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 20/2017 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 2 To 79/2017, v celém rozsahu a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2017, sp. zn. 5 T 20/2017, ve výroku o vině obviněného P. V. zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy.
Podle §
265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek Vrchního soudu v Praze a zrušenou část rozsudku Krajského soudu v Praze obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuj e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2017, sp. zn. 5 T 20/2017, byl obviněný P. V. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na deset let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci postihujícímu věci specifikované ve výroku. Kromě toho bylo v adhezním řízení rozhodnuto výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř.
O odvolání, které podal obviněný proti výroku o vině zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a navazujícím výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 2 To 79/2017. Podle §258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Praze zrušen ve výroku o vině zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve výroku o trestu a ve výroku podle §228 odst. 1 tr. ř. Podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný nově uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen za tento trestný čin a dále za trestné činy, ohledně nichž zůstal rozsudek Krajského soudu v Praze nedotčen, podle §185 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm roků a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 10. 2017) zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci postihujícímu věci specifikované ve výroku. Nově bylo rozhodnuto také v adhezním řízení výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř.
Jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku posoudil Vrchní soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění převzatých z rozsudku Krajského soudu v Praze spočíval v podstatě v tom, že obviněný od přesně nezjištěné doby v roce 2015 do 6. 7. 2016 v R., K., a na dalších místech se pohlavně stýkal se svou dcerou XXXXX * ), kterou v přesně nezjištěném počtu případů hladil na holých prsou, na holém přirození a zadečku, lízal ji na přirození, přiměl ji, aby lízala jeho přirození, zasouval jí prsty do přirození a do konečníku, přikládal jí penis k přirození a konečníku, přestože mu říkala, že se jí to nelíbí, a k uvedenému jednání zneužil nízkého věku poškozené, která nemohla chápat smysl jeho jednání, posoudit význam odporu a nesouhlasu a nebyla schopna účinně se bránit. Změna oproti rozsudku Krajského soudu v Praze záležela v tom, že Vrchní soud v Praze redukoval způsoby jednání obviněného a nezahrnul do nového výroku o vině jednání obviněného spočívající v zavádění penisu do přirození a konečníku poškozené.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Napadl výrok o vině zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. a v důsledku toho i další navazující výroky. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl nesprávnost skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině. Shodně se svou obhajobou z původního řízení popřel, že by se vůči poškozené dopustil jednání uvedeného ve výroku o vině. Vyjádřil nesouhlas s tím, že jako rozhodující usvědčující důkaz byla použita svědecká výpověď poškozené. Tuto výpověď označil za nevěrohodnou. Zároveň poukázal na to, že poškozená byla nezákonně vyslechnuta před zahájením trestního stíhání, tj. bez účasti obhájce, a že nebyla vyslechnuta v hlavním líčení, z čehož vyvozoval porušení svého práva na spravedlivý proces garantovaného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud v rozsahu podaného dovolání zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření shrnula, že námitky obviněného směřují proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy. Uvedla, že takové námitky nejsou dovolacím důvodem. Navrhla, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájkyni k případné replice, ale obhájkyně na ně nereagovala.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu námitky, v nichž se tvrdí, že skutek, tak jak ho zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., jsou mimo rámec dovolacího důvodu. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje, ledaže jsou tato zjištění v tak extrémním rozporu s důkazy, že tím je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. Jde o to, že předmětem právního posouzení může být jen skutek, který byl zjištěn způsobem respektujícím základní ústavně zaručená práva a svobody.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy může vzniknout i za situace, kdy skutková zjištění soudů jsou založena na nějakém úkonu, který je ale zatížen tak podstatnou vadou, že je jako důkaz nepoužitelný, a kdy ostatní důkazy nejsou dostatečné k tomu, aby z nich vyplývala skutková zjištění soudů. V posuzované věci obviněného P. V. se jedná právě o takovou situaci.
Jediným přímým a zároveň rozhodujícím usvědčujícím důkazem o tom, že obviněný se dopustil jednání popsaného ve výroku o vině zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, byla svědecká výpověď poškozené. Poškozená byla jako svědkyně vyslechnuta před zahájením trestního stíhání. V hlavním líčení pak byl čten protokol o jejím výslechu. Tento postup byl v rozporu s trestním řádem a ve svých důsledcích znamenal porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Trestní stíhání obviněného bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 7. 7. 2016. Usnesení bylo doručeno obviněnému dne 7. 7. 2016 ve 21,00 hodin a obhájkyni dne 8. 7. 2016. Výslech poškozené jako svědkyně byl konán dne 7. 7. 2016 v době od 12,53 hodin do 13,52 hodin. Byl proveden před zahájením trestního stíhání jako neodkladný a neopakovatelný úkon. V protokole o výslechu poškozené jako svědkyně není uvedeno, na základě jakých skutečností byl výslech považován za neodkladný nebo neopakovatelný, ačkoli to ustanovení §160 odst. 4 tr. ř. výslovně vyžaduje.
V návrhu státního zástupce na provedení neodkladného a neopakovatelného úkonu spočívajícího ve výslechu svědka bylo uvedeno: „Neodkladnost a neopakovatelnost výslechu spočívá v tom, že poškozená je velmi nízkého věku a postupem času hrozí ztráta důkazní hodnoty její výpovědi. Její výslech pak má sloužit jako podklad pro zahájení trestního stíhání a ke konkretizaci samotného skutku, proto nelze výslech odložit na dobu po zahájení trestního stíhání. S ohledem na nízký věk poškozené a charakter projednávané věci je též opakování výslechu vyloučeno, neboť by mohl nepříznivě ovlivnit psychický stav poškozené.“ Návrh státního zástupce byl ve zjevném rozporu se zákonnými podmínkami neodkladného nebo neopakovatelného úkonu.
Podle §160 odst. 4 tr. ř. neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání, a neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést.
Neodkladnost či neopakovatelnost úkonu podle §160 odst. 4 tr. ř. nemůže záležet výlučně v tom, že jím mají být objasněny skutečnosti podmiňující zahájení trestního stíhání. Úkony podle §158 tr. ř., které slouží ke zjištění okolností podmiňujících zahájení trestního stíhání, zásadně nemohou být nahrazovány úkony podle páté hlavy trestního řádu, tj. úkony, které mají povahu dokazování. Skutečnost, že je nutno v přípravném řízení provést úkon, který nebude možno znovu provést před soudem, neznamená, že je tento důkaz možné provést před zahájením trestního stíhání, jestliže je osoba, která má být obviněna, známa a je možné zahájit její trestní stíhání. (K tomu viz č. 28/1995 Sb. rozh. tr.)
Postup, při kterém v posuzované věci byla poškozená jako svědkyně vyslechnuta před zahájením trestního stíhání, měl z hlediska zásad spravedlivého procesu ten závažný důsledek, že eliminoval účast obhájce. Obviněný tím byl zbaven práva „vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě“, jak mu toto právo garantuje ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jde o jedno z tzv. minimálních práv obviněného. Jeho účelem je zajistit kontradiktornost provádění usvědčujících důkazů, přičemž kontradiktornost řízení je jedním z atributů spravedlivého procesu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Konkrétní podobou práva uvedeného v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy je právo obviněného na to, aby jeho obhájce měl možnost být přítomen výslechu usvědčujícího svědka a aby mohl takovému svědku klást otázky. Na tomto právu byl obviněný zkrácen tím, že výslech poškozené jako svědkyně byl proveden jako neodkladný a neopakovatelný úkon, aniž pro to byly zákonné podmínky.
Podle záznamu policejního orgánu o zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. ř. byly tyto úkony zahájeny dne 6. 7. 2016. Ze záznamu vyplývá, že podkladem k zahájení úkonů trestního řízení pro podezření ze zločinu pohlavního zneužívání podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl „výslech“ oznamovatelky M. B. V záznamu byl skutek zakládající podezření z trestného činu popsán tak, že P. V., v blíže nezjištěné době v období od prosince 2015 do současné doby v místě svého bydliště pohlavně zneužívá svoji dceru XXXXX * ), se kterou nežije, ale hlídá ji dle potřeby její matky, přičemž má poškozenou „osahávat, strkat jí do pipinky a do zadečku prst, lízat jí pipinku, šukat ji do pipinky a zadečku, strkat jí tam čůráka a podobně“ (s odkazem na údaje oznamovatelky). Dále je v záznamu konstatováno, že P. V. byl pro shodnou trestnou činnost v minulosti dvakrát odsouzen. Ze záznamu je patro, že oznamovatelka M. B. reprodukovala to, s čím se jí poškozená svěřila.
Obsah záznamu o zahájení úkonů trestního řízení jasně svědčí o tom, že policejní orgán postupem podle §158 odst. 1 tr. ř. získal ohledně skutku, doby a místa jeho spáchání, způsobu jeho provedení a osobě pachatele takové poznatky, které umožňovaly nejprve zahájit trestní stíhání obviněného podle §160 odst. 1 tr. ř. a teprve poté přikročit k výslechu poškozené jako svědkyně za současného dodržení podmínek použitelnosti protokolu o jejím výslechu jako důkazu v hlavním líčení. Mezi těmito podmínkami bylo také vyrozumění obhájce o konání výslechu včetně možnosti obhájce být výslechu přítomen a klást svědkyni otázky.
K zahájení trestního stíhání nebylo třeba výslechu poškozené jako svědkyně, protože skutkové okolnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin a že ho spáchal P. V., vyplývaly z toho, co policejní orgán zjistil výslechem oznamovatelky M. B. Její údaje byly dostatečně konkrétní a rozhodně nebylo nutné vyslýchat poškozenou jako svědkyni před zahájením trestního stíhání „ke konkretizaci samotného skutku“. Reálná možnost zahájit trestní stíhání na podkladě skutečností, které policejní orgán zjistil výslechem oznamovatelky M. B., vylučuje úvahu o tom, že u poškozené „postupem času hrozí ztráta důkazní hodnoty její výpovědi“. Akceptovat nelze ani to, že u poškozené „je opakování … výslechu vyloučeno“. Požadavku, aby výslech byl proveden jen jednou a nemusel být opakován, mělo být za daných okolností vyhověno jeho konáním po zahájení trestního stíhání za podmínek kontradiktornosti.
Ustanovení §102 tr. ř., které upravuje výslech svědka, pokud jím je osoba mladší než osmnáct let a pokud má vypovídat o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivnit její duševní a mravní vývoj, nestanoví nic o přítomnosti obhájce. Citované ustanovení je podle okolností konkrétního případu nutné aplikovat způsobem, který je slučitelný s ustanovením čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejsou-li splněny podmínky pro konání výslechu takové osoby před zahájením trestního stíhání, je třeba o výslechu vyrozumět obhájce, umožnit mu účast a dát mu možnost klást vyslýchané osobě otázky, zvláště když obviněný popírá spáchání činu a výslech uvedené osoby má povahu usvědčujícího důkazu, nota bene důkazu jediného či rozhodujícího.
Postup, který v hlavním líčení spočíval v přečtení protokolu o výslechu poškozené jako svědkyně, ačkoli její výslech byl před zahájením trestního stíhání proveden v očividném rozporu s ustanovením §160 odst. 4 tr. ř., zásadním způsobem ovlivnil celkový charakter řízení v tom smyslu, že mu odňal povahu spravedlivého procesu založeného na kontradiktorním dokazování viny obviněného. Tento zásah do sféry minimálních práv obviněného zaručených Úmluvou, resp. do základních práv zaručených Listinou, nebyl podložen žádným závažným a přijatelným důvodem a nebyl v dostatečné míře kompenzován. Za takovou kompenzaci nelze považovat ani provedení dalších důkazů, mezi nimiž byly zejména výpovědi svědků z okruhu osob, které měly o věci zprostředkované poznatky, znalecký posudek objasňující vlastnosti poškozené apod. Naznačenou kompenzací nebyla ani Vrchním soudem v Praze zdůrazňovaná přítomnost soudce při výslechu poškozené, neboť účel přítomnosti soudce při neodkladném nebo neopakovatelném úkonu není totožný s účelem přítomnosti obhájce a nespočívá v tom, aby soudce nahrazoval obhájce, jehož přítomnost při neodkladném nebo neopakovatelném úkonu je vyloučena již z podstaty věci.
Výslech poškozené jako svědkyně byl proveden před zahájením trestního stíhání v evidentním rozporu s ustanovením §160 odst. 4 tr. ř., takže protokol o tomto výslechu nemohl být v hlavním líčení čten a následně použit jako důkaz při zjišťování skutkového stavu. Odhlédne-li se od tohoto důkazu, je zřejmé, že ostatní důkazy – tak jak byly hodnoceny oběma soudy – nepředstavují dostatečný podklad skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině. Soudy hodnotily tyto důkazy v kontextu se svědeckou výpovědí poškozené v tom smyslu, že je považovaly jen za důkaz věrohodnosti její výpovědi. Ostatně Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně uvedl: „V konkrétním případě … výpověď poškozené nebyla jediným, výlučným důkazem pro rozhodnutí o vině obviněného. Odvolací soud shora uvádí řadu dalších svědeckých výpovědí a znaleckých posudků, které tuto výpověď potvrzují a společně s vlastní výpovědí poškozené vytváří řetěz důkazů o vině obviněného bez důvodných pochybností.“ Tento závěr, jímž Vrchní soud v Praze uzavřel úvahy vztahující se k hodnocení důkazů, výslovně odkazuje na to, že ostatní důkazy prokazují vinu obviněného „společně … s výpovědí poškozené“. Jestliže se svědecká výpověď poškozené vyloučí z rámce hodnotících úvah soudů, pak ostatní důkazy i přes svou četnost neposkytují podle dosavadního hodnocení důkazů oběma soudy podklad ke skutkovým zjištěním, na nichž je založen výrok o vině. Za tohoto stavu jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s důkazy, které byly provedeny bezvadně a které byly použitelné. Tento stav není akceptovatelný ani s ohledem na osobu poškozené, jejíž zájmy jsou chráněny Úmluvou o právech dítěte, na kterou odkázal Vrchní soud v Praze. Jestliže orgány činné v trestním řízení zatížily výslech poškozené, který z hlediska obsahu má povahu zásadního až rozhodujícího důkazu, tak podstatnou vadou, že protokol o tomto výslechu je při zjišťování skutkového stavu nepoužitelný, nemůže to být v konečném důsledku přičítáno k tíži obviněného s odůvodněním, že je třeba chránit práva dítěte. Respekt k právům dítěte v tomto kontextu znamená, že mezi použitelnými důkazy není svědecká výpověď poškozené, a nikoli to, že vadně provedený výslech poškozené jako svědkyně se stane důkazem viny obviněného. Měla-li být svědecká výpověď poškozené zahrnuta mezi důkazy použitelné při zjišťování skutkového stavu, pak to za daného stavu bylo podmíněno provedením jejího výslechu v hlavním líčení.
Skutek byl oběma soudy zjištěn způsobem, který vykazuje vážný deficit kontradiktornosti řízení při dokazování a představuje zjevné porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Takto zjištěný skutek nemůže být předmětem hmotně právního posouzení.
Nejvyšší soud proto zrušil jak napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v celém rozsahu, tak rozsudek Krajského soudu v Praze ve výroku o vině obviněného zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, v celém výroku o trestu a ve výroku podle §228 odst. 1 tr. ř., který měl podklad ve zrušeném výroku o vině, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Praze odstraní vadu vytknutou tímto usnesením Nejvyššího soudu a znovu rozhodne o té části obžaloby, v níž je obviněnému kladen za vinu zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 6. 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.