ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.72.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 72/2018-63
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2017 o dovoláních obviněných M. H. , a R. M. , podaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 13 To 488/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 154/2014 takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují v části týkající se obviněného R. M. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 13 To 488/2015, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 2 T 154/2014, a dále se ohledně obviněného R. M. podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušují rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2016, sp. zn. 4 T 10/2013, ve výroku o uložení trestu a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 10 To 70/2016, pokud jím byl v tomto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ponechán nedotčen výrok o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Pardubicích přikazuje , aby věc obviněného R. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (nalézací soud, soud prvního stupně) ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 2 T 154/2014, byl obviněný M. H. uznán vinným pod body 1), 2), 6), 7) čtyřmi trestnými činy poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), pod body 3), 5) dvěma trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., pod bodem 4) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., pod bodem 10) přečinem vydírání podle §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), pod bodem 11) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, pod body 12), 13), 15) třemi přečiny poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 14) přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pod body 16), 24) dvěma přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 27) přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Vedle toho mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci – pistole a nábojů blíže specifikovaných ve výroku rozsudku a dále bylo podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodnuto o zabrání věci – tří ručních granátů. Rozsudek obsahuje rovněž výroky týkající se náhrady škody.
Obviněný R. M. byl uznán vinným pod body 22) a 23) přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, za něž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let s povinností ve zkušební době podle svých sil nahradit způsobenou škodu. O povinnosti obviněného k její náhradě bylo také rozhodnuto adhezním výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř.
Kromě jmenovaných dvou obviněných byli tímto rozsudkem uznáni vinnými také spoluobvinění J. H. a J. H.
O odvoláních obviněných rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (soud odvolací, soud druhého stupně) rozsudkem ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 13 To 488/2015, tak, že odvolání obviněného R. M. jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl, zatímco ohledně obviněného M. H. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích o vině pod body 13) a 24) a ve výroku o trestu, věc ohledně skutku pod bodem 13) postoupil Městskému úřadu v Lázních Bohdaneč jako možný přestupek, trestní stíhání pro skutek pod bodem 24) zastavil a za zbývající trestné činy, ohledně nichž zůstal výrok o vině nedotčen, uložil obviněnému podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na čtyři roky, se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž uložil trest propadnutí věci shodně jako soud prvního stupně. Dále bylo tímto rozsudkem rozhodnuto o odvolání spoluobviněného J. H., ohledně kterého byl zrušen pouze výrok o trestu a nově v tomto rozsahu rozhodnuto.
Rozsudek odvolacího soudu napadli řádně a včas podanými dovoláními prostřednictvím obhájců obvinění M. H. a R. M.
Obviněný M. H. v dovolání uplatnil důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř.
Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítl, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán, konkrétně předsedkyně senátu Okresního soudu v Pardubicích Mgr. Barbora Kocourková, ohledně níž už před soudem prvního stupně vznesl námitku vyloučení, které však nebylo vyhověno tímto soudem ani soudem druhého stupně. Podjatost jmenované předsedkyně senátu vůči obviněnému vyplývá podle jeho názoru z toho, že nerespektovala presumpci neviny, dávala najevo své přesvědčení o jeho vině, označovala obviněného prstem, čímž svědkům ukazovala, na koho se dotazuje. Takto konkrétně postupovala při výslechu svědka M. R., který měl v hlavním líčení poznat osobu, která ho napadla. Navíc obviněné předem i před svědky označovala termínem „odsouzení“. Dále bez ohledu na jeho závažný zdravotní stav nechala obviněného eskortovat k hlavnímu líčení, ačkoli požádal, aby bylo konáno v jeho nepřítomnosti.
Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný v dovolání v podstatě namítl, že nespáchal předmětné skutky, za které byl odsouzen, respektive že provedené důkazy nebyly dostačující k tomu, aby byl uznán vinným. Soud hodnotil důkazy pouze v jeho neprospěch, nevypořádal se s námitkami obhajoby a jeho skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s důkazy. Obviněný vyjádřil názor, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Vyjádřil se k důkazní situaci týkající se jednotlivých skutků, zejména k tzv. svědectvím z doslechu, která považuje, stejně jako další usvědčující důkazy, za nedostatečná, přičemž ohledně skutku pod bodem 27 dokonce má za to, že není usvědčován „nijak“. Obecně pak namítl, že soud neprovedl důkazy, které navrhovala obhajoba.
Konečně k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uvedl, že fakticky rozhodl odvolací soud v převážné části o zamítnutí jeho odvolání, ačkoli byly dány důvody ke zrušení rozsudku nalézacího soudu v celém rozsahu, čímž zasáhl do ústavně zaručeného práva obviněného daného ustanovením čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (zásada presumpce neviny). V této souvislosti vyjádřil názor, že rozsudky soudů obou stupňů byly v jeho neprospěch ovlivněny tím, že předsedkyně senátu nastupovala na mateřskou dovolenou, přičemž zdůraznil, že v právním státě je nepřípustné, aby odvolací soud přehlížel a zakrýval vady rozsudku soudu prvního stupně jen proto, že soudkyně je na rodičovské dovolené, jak se v daném případě stalo.
Obviněný M. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky nalézacího i odvolacího soudu a aby věc přikázal buď Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích nebo Okresnímu soudu v Pardubicích k opětovnému projednání.
Obviněný R. M. v dovolání uplatnil důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uvedl, že soudy hodnotily provedené důkazy jednostranně a nesprávně, když jediný, kdo ho usvědčuje ze spáchání skutků, je spoluobviněný J. H. Jeho výpověď dovolatel zrekapituloval a zhodnotil jako nevěrohodnou s tím, že ji chápe jako osobní mstu jmenovaného, jehož propustil z práce pro krádeže a nadměrné požívání alkoholu a drog. Poukázal dále na své alibi potvrzované svědkem L. V. a na obsah výpovědi svědkyně M. S., která viděla od místa činu utíkat dva muže – J. H. a J. H., zatímco třetí osobu sedící ve vozidle, jímž odjeli, nepoznala. Svědkyně tak podle dovolatele vyvrací výpověď J. H., který uvedl, že u zapálení jejího vozidla Ford Escort vůbec nebyl a jeho vzplanutí pozoroval z dálky 200 metrů. Spoluobviněného J. H. navíc dovolatel hodnotí jako člověka závislého na tvrdých drogách, nespolehlivého a mstivého. Soudy se věrohodností jediné usvědčující výpovědi podle dovolatele dostatečně nezabývaly a pominuly, že verzi skutku, kterou nabídl J. H., vyvrací výpověď svědkyně S. Rozhodnutí soudů proto dovolatel zhodnotil jako rozporná se zásadou in dubio pro reo. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, tak rozsudek Okresního soudu v Pardubicích a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněných se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství . Dovolací námitky obviněného M. H. vztahující se k podjatosti předsedkyně senátu nalézacího soudu a tedy k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. zhodnotila jako nepodložené. Neztotožnila se ani s jeho námitkami uplatněnými v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že neodpovídají tomuto dovolacímu důvodu, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů dán není. V návaznosti na to je třeba podle státní zástupkyně odmítnout i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Státní zástupkyně uzavřela, že dovolací námitky obviněného M. H. jsou dílem zjevně neopodstatněné, dílem neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Navrhla, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Dovolání obviněného R. M. považuje státní zástupkyně za důvodné, neboť z dosud provedených důkazů vina tohoto obviněného jednoznačně nevyplývá. Soudy nepřihlédly k výpovědi přímé svědkyně M. S., jejíž obsah neodpovídá jedinému usvědčujícímu důkazu – výpovědi spoluobviněného J. H. Jestliže odvolací soud ve svém rozhodnutí tvrdí, že přítomnost obviněného R. M. na místě činu prokazuje výpověď svědkyně M. S., není toto tvrzení pravdivé. Kromě toho nebylo vedeno dokazování k motivu dovolatele čin spáchat ani k motivu spoluobviněného J. H. ke křivému obvinění, o němž hovoří dovolatel (propuštění ze zaměstnání). Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů ohledně obviněného R. M. a aby přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že obě podaná dovolání jsou přípustná (§265a tr. ř.), byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Obecně k řízení o dovolání a k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí soudů. Nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné je podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem; nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující daný dovolací důvod. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudu při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Z toho je zřejmé, že dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Stejně tak nejsou dovolacím důvodem námitky proti rozsahu dokazování a postupu při provádění důkazů, neboť takové námitky jsou svou povahou procesní.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Nejvyšší soud jako soud dovolací tedy zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný k ochraně ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy České republiky).
Z tohoto hlediska mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
K dovolání obviněného M. H.:
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
V daném případě obviněný namítl podjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně, a tedy to, že rozhodovala jako vyloučený orgán, s tím, že podjatost plyne z jejího postupu v průběhu hlavního líčení a nerespektování presumpce neviny. Tuto námitku uplatnil již v průběhu řízení před soudem prvního stupně, tedy před rozhodnutím soudu druhého stupně, takže podmínku včasného uplatnění těchto námitek lze považovat za splněnou. Dovolací námitky vztahující se k vyloučení uvedené soudkyně odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Má-li být důvodem vyloučení soudce jeho poměr k projednávané věci, musí mít soudce k věci nějaký osobní vztah vyplývající z toho, že on sám nebo jiná jemu blízká osoba může mít zájem na výsledku řízení, neboť z určitého výsledku řízení může mít prospěch či naopak újmu, apod. Poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, který vede k pochybnosti, zda soudce je schopen v této věci spravedlivě a nestranně rozhodovat. Pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o možnosti jeho neobjektivního přístupu. Jestliže má být důvodem vyloučení soudce jeho poměr k osobám vystupujícím v řízení, musí mít soudce k těmto osobám nějaký bližší osobní vztah, vyplývající typicky z příbuzenství, z hlubšího vztahu přátelství či naopak nepřátelství, z nějakého osobního sporu apod.
Předsedkyni senátu soudu prvního stupně považoval obviněný za podjatou konkrétně proto, že údajně dávala najevo své přesvědčení o jeho vině, označovala jej prstem svědkovi M. R., který měl v hlavním líčení poznat osobu, která ho napadla. Navíc obviněné předem, i před svědky označovala termínem „odsouzení“. Dále bez ohledu na jeho závažný zdravotní stav nechala dovolatele eskortovat k hlavnímu líčení.
Námitku podjatosti předsedkyně senátu uplatnil obviněný M. H. v podstatě z týchž důvodů už v předchozím řízení a soudy obou stupňů se jí zabývaly. Okresní soud v Pardubicích rozhodl usnesením ze dne 27. 10. 2015, č. j. 2 T 154/2014-4992, že předsedkyně senátu Mgr. Barbora Kocourková není vyloučena z vykonávání úkonů tohoto trestního řízení, a Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích stížnost obviněného proti tomuto usnesení zamítl jako nedůvodnou usnesením ze dne 23. 12. 2015, č. j. 13 To 487/2015-5111. Soudy v těchto rozhodnutích podrobně a přesvědčivě zhodnotily námitky obviněného a ani soud druhého stupně nezjistil nic, co by svědčilo o podjatosti předsedkyně senátu vůči obviněnému. Nejvyšší soud neshledal žádné skutečnosti, jež by závěru soudů odporovaly. Některé dovolací námitky ostatně nejsou ani dostatečně konkrétní.
Z obsahu protokolů o hlavních líčeních je zřejmé, že předsedkyně senátu řídila jednání profesionálním způsobem a v souladu s ustanovením §203 tr. ř. Není zaznamenána žádná námitka, respektive žádost ve smyslu ustanovení §203 odst. 3 tr. ř., které umožňuje tomu, kdo se cítí opatřením předsedy senátu při řízení hlavního líčení zkrácen, žádat, aby o určité otázce týkající se řízení hlavního líčení rozhodl senát. V průběhu hlavního líčení předsedkyně senátu umožnila uplatnění práv obhajoby a byla respektována ustanovení trestního řádu umožňující řádné objasnění věci.
Pokud jde o výslech svědka M. R. v hlavním líčení dne 27. 8. 2015, předsedkyně senátu ve zmíněném rozhodnutí připustila, že po vstupu osob do jednací síně došlo nedopatřením k tomu, že svědek se dozvěděl, jak se který z obviněných jmenuje, což však nemůže zakládat vyloučení předsedkyně senátu, byť by bylo nutno k tomu přihlížet při hodnocení výpovědi svědka. Navíc svědek obviněného M. H. v hlavním líčení jako pachatele ani nepoznal (č. l. 4833), z čehož nalézací soud také vycházel (str. 33 rozsudku).
K námitce údajného označování obviněných termínem „odsouzení“ se vyjádřila předsedkyně senátu tak, že si takového označování není vědoma, a kromě toho není tato námitka natolik konkrétní, aby se jí mohl dovolací soud zabývat. Přesto poznamenává, že i pokud došlo v průběhu hlavního líčení k takovému označení, nebylo by možné z toho dovozovat, že se jednalo o projev přesvědčení předsedkyně senátu o vině obviněných a nikoli o pouhý omyl, respektive přeřeknutí.
Ani z toho, že dovolatel byl eskortován k hlavnímu líčení i přes svou zdravotní indispozici, nelze dovozovat, že by v jeho věci byla předsedkyně senátu podjatá. Naopak lze říci, že obviněnému bylo v otázce jeho účasti u hlavního líčení vyhověno v maximální možné míře. Hlavní líčení trvalo řadu jednacích dnů a jeho naprosto převážné části se obviněný neúčastnil, neboť bylo vyhověno jeho žádosti o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Přítomen byl až dne 3. 3. 2015 (šestý den hlavního líčení), kdy mu ze zdravotních důvodů bylo dovoleno sedět. Následující jednací dny opět probíhaly v jeho nepřítomnosti. Dne 13. 7. 2015 pak bylo zjištěno, že obviněný se nachází ve Vazební věznici Praha – Pankrác, kde je hospitalizován. Tehdy však na dotaz soudu obviněný nesouhlasil, aby hlavní líčení v jeho nepřítomnosti probíhalo, takže bylo odročeno. Dne 12. 8. 2015 obviněný požádal o zajištění podmínek hlavního líčení odpovídajících jeho zdravotnímu stavu (č. l. 4780). V hlavním líčení dne 25. 8. 2015 předložil obhájce lékařské zprávy o zdravotním stavu obviněného, na což předsedkyně senátu reagovala tak, že zajistí, aby obviněný byl u jednání co nejkratší dobu (č. l. 4809). Předsedkyně požádala o tzv. zdravotní eskortu. Po výslechu svědka M. R. v hlavním líčení dne 27. 8. 2015 bylo neprodleně vyhověno žádosti obviněného, aby nemusel být nadále přítomen, a také další jednací dny probíhaly v jeho nepřítomnosti.
Podstatné je, že Nejvyšší soud nezjistil v postupu soudu nic, co by vybočovalo z obvyklého způsobu vedení řízení nebo ze zásad spravedlivého procesu. Rovněž odůvodnění odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Pardubicích splňuje zákonné náležitosti a kritéria pro rozhodnutí soudů v trestních věcech, je věcné a nevykazuje znaky podjatosti.
V postupu předsedkyně senátu soudu prvního stupně tudíž nelze shledat nic, z čeho by bylo nutno dovodit její podjatost a tedy pochybnost o tom, že v projednávané věci mohla nestranně rozhodovat (§30 odst. 1 tr. ř.). Absenci nějaké osobní zaujatosti v daném případě dokresluje i fakt, že předsedkyně senátu dne 1. 4. 2015 navrhla s poukazem na souvislost stíhaných skutků, aby jí byla věc odňata a přikázána Krajskému soudu v Hradci Králové (v čemž jí nebylo Vrchním soudem v Praze vyhověno).
Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy dovolání obviněného M. H. zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný M. H. založil dovolání především na námitkách skutkových, respektive procesních. V této části jde o námitky, které stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které neodpovídají ani žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b tr. ř.
Tyto dovolací námitky obviněného týkající se hodnocení důkazů a skutkových zjištění, jak obecné, tak konkretizované ve vztahu k jednotlivým bodům výroku o vině, nemohou vést ani k závěru o nutnosti zásahu Nejvyššího soudu za účelem ochrany ústavního práva obviněného na spravedlivý proces. Podobné námitky uplatňoval obviněný už v průběhu trestního stíhání a soudy se s nimi náležitě vypořádaly a svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily.
Obviněný byl rozsudkem nalézacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu odvolacího uznán vinným více skutky popsanými ve výroku o vině, spočívajícími v různém jednání naplňujícím znaky uvedených trestných činů, jehož se dopustil v P. i na jiných místech v době od září 2003 do listopadu 2012. V šesti případech [ad 1), 2), 6), 7), 12), 15)] šlo o zapálení vozidel či jejich částí, ve třech případech [ad 3), 5), 10)] o nucení jiných osob násilím a pohrůžkami násilí k vydání určitých finančních částek i k dalšímu jednání, ve třech případech [ad 4), 11), 14)] o odcizení vozidel, z toho v jednom případě spolu s dalšími věcmi z dílny, dále šlo o bezdůvodné fyzické napadení druhé osoby v baru (ad 16) a konečně pod bodem 27) o přechovávání pistole a nábojů v bydlišti obviněného.
Jak v dovolání, tak i v rámci své obhajoby v průběhu samotného trestního stíhání dovolatel zpochybňoval, že by byl pachatelem zjištěných skutků. Soudy však ve svých skutkových závěrech odůvodněně vycházely buď ze svědeckých výpovědí poškozených podporovaných dalšími důkazy, popřípadě tam, kde nebylo přímých svědků (útoky spočívající v zapálení vozidel a krádeže vozidla pod bodem 14), postavily závěr o vině na vyhodnocení souhrnu všech provedených důkazů v jejich vzájemných souvislostech (byť zčásti důkazů zprostředkovaných či nepřímých), včetně motivu činů, aktuálních sporů obviněného s poškozenými, charakteru jeho předchozích odsouzení, popřípadě účasti poškozených policistů na vyšetřování jeho či jeho bratra, vyhrožování poškozeným, a zejména svědeckých výpovědí o vyjádření obviněných k zapálení vozidel i ze samotného charakteristického způsobu spáchání (modus operandi). Soudy se také zabývaly návrhy obhajoby na doplnění dokazování (str. 44-45 rozsudku nalézacího soudu, str. 21 rozsudku odvolacího soudu) a vysvětlily, proč jim zčásti nebylo vyhověno. Hodnocení důkazů provedené zejména soudem prvního stupně, které přezkoumal a přesvědčivě se k němu vyjádřil také soud odvolací, je akceptovatelné. Není účelem řízení o dovolání, aby Nejvyšší soud provedené důkazy znovu přehodnocoval a činil vlastní skutkové závěry, jestliže nezjistil, že by v rámci důkazního řízení došlo k některé z výše uvedených vad, které by odůvodňovaly jeho zásah.
Lze uzavřít, že mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů učiněnými ve vztahu k obviněnému M. H. není žádný zásadní nesoulad. Logická návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy vylučuje závěr, že by bylo porušeno ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
V části, kterou obviněný M. H. vztáhl k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo tedy jeho dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, kterou založil na existenci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. v předchozím řízení. Jeho námitce o údajné nekvalitě rozhodnutí soudu prvního stupně s poukazem na osobní poměry předsedkyně senátu nelze přiznat jakoukoli důvodnost. Je jednak pouze obecná a nesrozumitelná, jednak se de facto vztahuje k již zmíněným námitkám týkajícím se postupu předsedkyně senátu a její namítané podjatosti.
Jestliže je dovolání obviněného ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. zjevně neopodstatněné, zatímco ve zbytku nejsou dovolací námitky vůbec podřaditelné pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů [ani pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], platí totéž i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
K dovolání obviněného R. M.:
Také tento obviněný založil dovolání především na námitkách skutkových, respektive procesních. Namítl, že nebyl pachatelem útoků kladených mu za vinu a na místě jejich spáchání (dvou zapálení vozidel dne 1. 12. 2011 v O. ulici v Ch.) vůbec nebyl.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případě tohoto obviněného došlo k porušení zásad spravedlivého řízení tím, že ze strany soudů došlo k opominutí podstatného důkazu – výpovědi očité svědkyně M. S. (soud prvního stupně), respektive k zjevné deformaci obsahu tohoto důkazu (soud odvolací).
Soud prvního stupně uvedl, že obviněného R. M. usvědčil spoluobviněný J. H., který v přípravném řízení vypověděl, že na místě šel on zapálit vozidlo Mercedes, zatímco J. H. s R. M. jeli zapálit druhé vozidlo (Ford Escort majitelky M. S., zaparkovaný v téže ulici). Zrekapituloval také výpověď svědkyně S., která uvedla, že slyšela ránu, podívala se z okna a uviděla dva muže, kteří běželi směrem od jejich domu, kde bylo zaparkováno jejich vozidlo Ford Escort. Oba tyto muže poznala – jednalo se o J. H. a J. H. Tito naskočili do přistaveného vozidla, v němž seděla další osoba, kterou však svědkyně nepoznala. V hlavním líčení potvrdila správnost této své výpovědi z přípravného řízení a k přítomnému obviněnému R. M. sdělila, že jej v souvislosti s požárem svého vozu neviděla.
K reprodukci výpovědi svědkyně S. nalézacím soudem lze dodat, že uvedla, že toho muže, který čekal v autě, nezná. J. H. (který od jejího vozidla utíkal) zná od školy. Uvedla rovněž, že obviněného M. (přítomného v jednací síni) zná od vidění (z města), ale „časově blízko“ zapálení vozidla ho určitě neviděla (č. l. 4626). Obviněný J. H. v přípravném řízení uvedl, že místo, kde on zapaloval vozidlo, bylo od druhého vozidla (Ford Escort M. S.) vzdáleno asi 200 metrů a na tuto vzdálenost pozoroval jeho zahoření. On po zapálení vozidla Mercedes nastoupil do vozidla ke spoluobviněným, kteří k němu přijeli (č. l. 233). Rozpor mezi výpovědí obviněného J. H. jako jediným usvědčujícím důkazem ve vztahu k obviněnému R. M. a výpovědí jediné očité svědkyně je tedy zcela zásadní.
V rámci hodnocení důkazů k tomuto skutku však nalézací soud výpověď svědkyně M. S. v podstatě pominul a rozpor mezi touto výpovědí a výpovědí obviněného J. H. nehodnotil. Jde přitom o přímou, očitou svědkyni, u níž nebyl zjištěn důvod k tomu, aby stranila některému z obviněných, zatímco ostatní usvědčovala.
Odvolací soud toto pochybení nenapravil, naopak prohloubil, když k této otázce uvedl : „Kromě výpovědi obžalovaného H. prokazuje přítomnost obžalovaných J. H. a R. M. na místě i svědecká výpověď M. S., která ztotožnila tyto dva útočníky, které doprovázela třetí osoba, v té době již sedící v autě.“ Tím došlo k zásadní deformaci obsahu důkazu, který se jeví z hlediska prokázání účasti R. M. na skutku nejpodstatnější.
Nejde tedy v tomto případě o uplatnění zásady volného hodnocení důkazů nalézacím soudem, popřípadě soudem odvolacím (do něhož dovolacímu soudu jinak nepřísluší zasahovat), nýbrž právě o výše zmíněnou situaci, kdy je dán extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů, a tudíž zásah Nejvyššího soudu je nezbytný k ochraně ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces.
Nad rámec dovolacích námitek Nejvyšší soud dodává, že soudy navíc vycházely z jediné výpovědi obviněného J. H., kterou podal dne 28. 6. 2013 (č. l. 232-233), tedy ještě před zahájením trestního stíhání obviněného R. M. pro tento skutek. Pro něj bylo trestní stíhání zahájeno nejprve dne 8. 11. 2012 jen proti J. H. s tím, že jej spáchal „J. H. sám“, poté dne 6. 5. 2013 i proti J. H. a teprve dne 15. 7. 2013 proti R. M. V době výslechu J. H. dne 28. 6. 2013 byl obviněný R. M. sice již stíhán pro jiný skutek (kvalifikovaný jako trestný čin vydírání) a byl mu ustanoven dne 15. 3. 2013 obhájce JUDr. Zdeněk Kadleček (č. l. 2461), který požádal o vyrozumívání o vyšetřovacích úkonech, pročež byl dne 21. 6. 2013 vyrozuměn také o předmětném výslechu J. H. (č. l. 2510, 2515), avšak neměl důvod se tohoto úkonu zúčastnit, neboť nemohl vědět, že se výslech bude týkat ve vztahu k danému skutku i jeho klienta. Výslechu se také nezúčastnil ani on ani obviněný R. M. sám. Proto za situace, kdy na tuto jedinou usvědčující výpověď je nutno klást maximální nároky z hlediska její věrohodnosti, ale i procesní bezvadnosti, neodpovídá plně požadavkům kontradiktornosti ve smyslu článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod.
Závěrem k podaným dovoláním a k dalšímu postupu:
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, zatímco k dovolání obviněného R. M. zrušil v části jeho se týkající napadený rozsudek i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích včetně rozhodnutí na takto zrušené části rozhodnutí navazující a přikázal soudu prvního stupně, aby věc obviněného R. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O dovoláních rozhodl Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť bylo zřejmé, že vadu rozhodnutí týkající se obviněného R. M. nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Vzhledem ke zrušení výroku o vině obviněného R. M. bylo nutno podle §265k odst. 2 tr. ř. rozhodnout také o zrušení navazujícího výroku o trestu, a to o trestu souhrnném, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2016, sp. zn. 4 T 10/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 10 To 70/2016 (jímž bylo odvolání tohoto obviněného zamítnuto). Výrok o uložení souhrnného trestu, byť v jiné věci, má totiž podklad i v nyní zrušovaném výroku o vině (obdobně srovnej rozhodnutí č. 31/1989 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 4 Tz 30/2013). Tento zrušovací výrok se však netýká pravomocného výroku o vině obviněného v uvedené věci Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 4 T 10/2013 (kde byla i otázka viny přezkoumána odvolacím soudem). Nedochází ke zrušení celého uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ani Vrchního soudu v Praze, nýbrž jen výroku o uložení trestu (včetně zrušovacího výroku učiněného podle §43 odst. 2 tr. zákoníku v rámci ukládání souhrnného trestu).
Tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu tak nastává situace, kdy bude nutno nově rozhodnout o trestu obviněného R. M. za zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným ve věci Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 4 T 10/2013. O tomto trestu bude však třeba rozhodnout ve věci, v níž bylo rozhodnuto o vině obviněného, tj. ve věci Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 4 T 10/2013, a bude o něm příslušný rozhodnout Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně. Naproti tomu Okresní soud v Pardubicích bude znovu rozhodovat jen v této své věci sp. zn. 2 T 154/2014. V případě, že bude přicházet v úvahu uložení souhrnného trestu, budou oba soudy postupovat obvyklým způsobem, tj. přihlížet k průběhu druhého probíhajícího řízení.
Závěrem pokládá Nejvyšší soud za nutné vzhledem k obzvláště výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozhodnutí (dne 28. 1. 2016) konstatovat, že věc mu byla s dovoláními obviněných předložena dne 15. 1. 2018, tj. po téměř dvou letech. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák