ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.728.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 728/2018-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. 6. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného H. H. A.-R. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 8 To 127/2017, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 4/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného H. H. A.-R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2017, č. j. 56 T 4/2017-583, byl obviněný uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci. Výrokem podle §228 odst. 1 a 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného pokusu zločinu v podstatě tím, že dne 21. 3. 2017 v době 11:21:30 – 11:21:50 hod. před provozovnou směnárny v obchodním centru Atrium Flora, v P. poté, co zaslechl domluvu dvou osob ohledně výměny peněz bez účasti směnárny, a to poškozeného R. M. a svědkyně D. H., tyto nejprve okřikl a záhy se začal s poškozeným slovně napadat a urážet. Následně obviněný vyšel ven z prostoru směnárny, kde slovní rozepře postupně přerostla ve vzájemnou menší fyzickou roztržku, během níž obviněný poškozeného prudce strčil rukama do oblasti krku a postupoval výhružně k ustupujícímu poškozenému. Ten se ohnal a udeřil obviněného pěstí do obličeje, v důsledku čehož obviněnému upadly brýle. Jakmile si je obviněný opět nasadil, vytáhl z kapsy kalhot zavírací nůž o délce čepele 85 mm, otevřel jej a poškozeného, který z místa již odcházel pryč, před obviněným ustupoval a poté se snažil přímo utéct, dostihl a s nožem připraveným v ruce jej stáhl na zem, kde do něj opakovaně velkou silou bodal. Tímto způsobil poškozenému řeznou ranku na vnitřní straně levé paže délky 4 cm, povrchní řeznou ránu nad levým kyčlem délky 30 cm a především bodnou ránu délky cca 3 cm pronikající do dutiny hrudní s průbodem osrdečníku a pravé srdeční komory, a dále pronikající pravou brániční klenbou do dutiny břišní s bodným poraněním pravého jaterního laloku délky 2 cm, přičemž v důsledku uvedeného poranění došlo ke krvácení do osrdečníku, zakrvácení dutiny břišní o objemu 1,5 litru krve a pravostrannému pneumotoraxu. Po útoku zanechal poškozeného ležet na zemi a vrátil se zpět do prostoru směnárny, kde byl posléze zadržen hlídkou PČR. Obviněný svým jednáním způsobil poškozenému zranění bezprostředně jej ohrožující na životě, které si vyžádalo okamžitý převoz k ošetření a následnou urgentní operaci a hospitalizaci, přičemž obviněný si při takto vedeném způsobu útoku proti tělu poškozeného, který byl veden velkou silou, ostrým nástrojem a směřován do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, byl vědom, že při zasažení těchto orgánů může poškozenému způsobit i smrt, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn, přičemž ke smrti poškozeného, která by jinak nastala nejpozději za několik desítek minut, nedošlo jen díky rychlému poskytnutí odborné lékařské pomoci.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 1. 2018, č. j. 8 To 127/2017-684, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutek byl nesprávně kvalifikován, neboť se jedná spíše o zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, případně pokus zločinu zabití podle §21 odst. 1, §141 odst. 1 tr. zákoníku. Podle obviněného z popisu skutku přímo nevyplývá, že by jednal v úmyslu poškozeného usmrtit. V napadeném rozhodnutí spatřuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, neboť soudy nesprávně hodnotily důkazy, což neumožnilo kvalifikovat jeho jednání jako pokus zločinu dle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný dále namítl, že na jeho jednání mohlo být rovněž pohlíženo jako na upuštění od pokusu podle §21 odst. 3 tr. zákoníku, neboť svého jednání dobrovolně zanechal a bezprostředně poté zavolal poškozenému lékařskou pomoc a policii.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že obviněný námitky uplatněné v dovolání opakuje již od počátku trestního řízení, takže se jimi již zabývaly soudy obou stupňů. Ztotožnil se s názorem soudu druhého stupně, že obviněný nebyl poškozeným nijak atakován a šlo tak o prostý akt odplaty. Ačkoli obviněný jednal v afektu, bylo v jeho možnostech tento afekt zvládnout. Útok obviněného byl likvidační a k fatálnímu následku nedošlo pouze shodou náhodných okolností, na které obviněný neměl vliv. Právní kvalifikaci jednání obviněného považuje státní zástupce za přiléhavou.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů nejsou námitkami, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř., neboť směřují výhradně do rozsahu a způsobu hodnocení důkazů. Kromě toho je namístě poznamenat, že v hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně nelze shledat žádné rozpory, natož extrémní, neboť zcela v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. byly provedeny veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle §2 odst. 6 tr. ř. soudy pečlivě hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena výpovědí poškozeného R. M., svědkyň D. H., E. P. a především kamerovými záznamy, které celou situaci zachytily. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal porušení práva na spravedlivý proces, není zde důvod k zásahu Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a potvrzeného soudem druhého stupně.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitky obviněného stran naplnění znaku subjektivní stránky. Je namístě připomenout, že obviněný poškozeného bodl opakovaně, a to nožem s čepelí o délce 85 mm do oblasti hrudníku, kde je všeobecně známo, že se nachází životně důležité orgány, především srdce. Obviněný tak musel být přinejmenším srozuměn s tím, že poškozeného může takto razantně vedeným útokem nožem na oblast hrudníku usmrtit. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých Nejvyšší soud na základě výše uvedeného vychází, přitom nebyla zjištěna žádná okolnost, na základě které by obviněný mohl předpokládat, že následek ve formě usmrcení poškozeného nenastane. Naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 tr. zákoníku ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tak bylo prokázáno a Nejvyšší soud proto námitku shledal zjevně neopodstatněnou.
Rovněž námitka obviněného, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako pokus zločinu zabití podle §21 odst. 1, §141 tr. zákoníku, případně zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, je podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod. Zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Podmínkou pro použití této privilegované skutkové podstaty je tedy určité silné rozrušení, které odliší společensky méně škodlivé jednání od jednání více škodlivého, kvalifikovaného jako zločin vraždy. Toto silné rozrušení přitom musí pocházet ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Mezi tato omluvitelná hnutí mysli však nelze řadit silné rozrušení např. ze vzteku nebo hněvu jen proto, že jednání poškozeného je pachateli – případně i důvodně – nepříjemné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 3 Tdo 35/2016). Rozrušení obviněného z důvodu, že se zákazníci domlouvali na směně finančních prostředků mimo směnárnu, nelze pokládat za omluvitelné hnutí mysli ve smyslu §141 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění pak nelze shledat ani naplnění podmínky v podobě předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, neboť obviněný byl tím, kdo konflikt vyvolal a byl po celou dobu agresorem, přičemž ze strany poškozeného nedošlo k žádnému takovému závažnému jednání, které by mohlo opodstatnit aplikaci této privilegované skutkové podstaty. Posouzení jednání podle §145 odst. 1 tr. zákoníku je i s ohledem na výše uvedené vyloučeno, neboť obviněný při lokalizaci útoků, použité zbrani i charakteru zranění musel být srozuměn s možným těžším následkem v podobě smrti poškozeného. Nejvyšší soud proto shledal i tyto námitky zjevně neopodstatněnými.
Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit i námitku, že soudy měly uvažovat o zániku trestní odpovědnosti s ohledem na upuštění od pokusu podle §21 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný v této souvislosti uvedl, že svého jednání dobrovolně zanechal a na místo přivolal policii. Podle §21 odst. 3 tr. zákoníku zaniká trestní odpovědnost za pokus trestného činu, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, nebo učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, mohlo být ještě odstraněno. Jednání obviněného je však nutné posuzovat jako pokus ukončený. Je namístě připomenout, že podle judikatury v případě, kdy jednání spočívající v bodnutí nožem do míst, kde mohou být zasaženy životně důležité orgány (srdce, velké cévy apod.), avšak k jejich zasažení nedojde pro překážku nezávislou na vůli pachatele, např. proto, že nůž narazí na kost, je třeba považovat za bezúspěšný ukončený pokus trestného činu vraždy. Jestliže v takovém případě pachatel upustí od opakování jednání směřujícího k usmrcení jiného, nezaniká tím trestnost již ukončeného pokusu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 18. 12. 1978, sp. zn. 1 Tzf 4/78). Ani skutečnost, že obviněný po činu zavolal na linku 158 a učinil o činu oznámení policejnímu orgánu, nezpůsobuje zánik trestnosti pokusu zločinu vraždy, neboť na takovou situaci nelze aplikovat ustanovení §21 odst. 3 tr. zákoníku. Trestnost již ukončeného pokusu tak nezanikne upuštěním od opakování pokusu, a to ani tehdy, jestliže pachatel mohl bez obtíží opakovat tento pokus (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1517/2010). Navíc je namístě poznamenat, že obviněný zavolal nejdříve svému nadřízenému a až poté, co svědkyně E. P. zavolala na linku 155, zavolal na policii. Nejvyšší soud také tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou.
Obiter dictum je rovněž nutné doplnit, že prakticky totožné námitky obsažené v dovolání obviněný uplatnil již ve svém odvolání, přičemž soud druhého stupně se s nimi dostatečně vypořádal. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního či druhého stupně, se kterými se soudy v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.