ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.773.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 773/2018-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. 7. 2018 o dovolání obviněné P. Š. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 61 To 2/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 82/2017 takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují
- usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 61 To 2/2018, pokud jím byl v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 9 T 82/2017, ponechán nedotčen výrok o vydání bezdůvodného obohacení,
- rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 9 T 82/2017, ve výroku o vydání bezdůvodného obohacení.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím ustanovení §265 tr. ř. se poškozený B. S., s nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 9 T 82/2017, byla obviněná P. Š. uznána vinnou přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle §217 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzena podle §217 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce s tím, že výkon trestu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na patnáct měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že obviněná je povinna vydat poškozenému B. S. bezdůvodné obohacení ve výši 193 250 Kč.
Odvolání obviněné, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 61 To 2/2018, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Jako přečin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle §217 odst. 1 tr. zákoníku posoudily soudy skutek, který podle jejich zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněná prostřednictvím internetu uzavřela dne 22. 3. 2016 v elektronické podobě dohodu o provedení práce s neznámou osobou vystupující pod jménem D. Č. a komunikující pouze z e-mailové adresy a z telefonního čísla …, na tomto podkladě podle instrukcí uvedené osoby obviněná poskytla číslo svého bankovního účtu, na který obdržela dne 30. 3. 2016 částku 193 250 Kč převedenou z bankovního účtu B. S., téhož dne z těchto prostředků vybrala v hotovosti jednak částku 112 850 Kč, kterou prostřednictvím služby MoneyGram zaslala na jméno T. Y., Rusko, a jednak částku 73 400 Kč, kterou stejným způsobem zaslala na jméno I. S., Rusko, zbývající částku 7 000 Kč si dle dohody ponechala jako odměnu a na úhradu poplatků za hotovostní výběr, přičemž neoprávněné odčerpání částky 193 250 Kč z účtu B. S. bylo předmětem trestního řízení pro přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 1 tr. zákoníku. Podle zjištění soudů obviněná popsaným způsobem jednala, aniž si ověřila skutečnou totožnost osoby vystupující pod jménem D. Č., netrvala na osobním setkání s ním nebo jeho zástupcem či zaměstnancem, komunikovala s touto osobou na telefonním čísle, které nemá předvolbu telefonních čísel užívaných v České republice, z popisu platby připsané na její účet jí bylo zřejmé, že platba byla připsána z účtu B. S., a ve formulářích společnosti MoneyGram byla výslovně upozorněna na možnou protiprávnost odesílání plateb neznámým osobám nebo na pokyn neznámých osob, přijala odměnu ve výši neodpovídající běžné hodinové odměně, a to za transakci provedenou přeposláním dvou částek neznámým osobám do cizího státu.
Obviněná podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadla s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázala na to, že částku 7 000 Kč neinkasovala prostřednictvím společnosti MoneyGram a že tato částka byla dohodnuta jako záloha na její činnost, kterou bude vykonávat pro D. Č. Uvedla, že tato osoba si od ní vyžádala kopii občanského průkazu. Zmínila, že na spolupráci s osobou vystupující pod jménem D. Č. se dohodla v době mezi 15. 3. až 22. 3. 2016 a že pokyn k převodu peněz jí byl udělen až dne 30. 3. 2016. Vytkla, že nebyla důsledně prověřena její obhajoba, podle které jí obsluhující pracovník společnosti MoneyGram ubezpečil, že zná osoby, jimž byly peněžní částky zasílány, a že se jedná o řidiče pracující pro D. Č. Doplnila, že osoba vystupující pod jménem D. Č. jí dala pokyn, aby prostředky převedla prostřednictvím konkrétní pobočky společnosti MoneyGram, a vyjádřila názor, že pracovník této pobočky byl pravděpodobným komplicem osoby vystupující pod jménem D. Č. Své námitky shrnula v závěr, že výrokem o vině po ní soudy požadovaly vyšší míru opatrnosti, než je běžně třeba, a že výrok o vině je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Kromě toho vytkla nesprávnost výroku o vydání bezdůvodného obohacení. Zdůraznila, že se nedopustila podvodu vůči poškozenému B. S. Okolnost, že peněžní prostředky byly po krátkou dobu na jejím účtu, podle ní nemůže založit její povinnost vydat bezdůvodné obohacení, zvláště když byly poukázány na další účty. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby ji zprostil obžaloby nebo přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství označil za zjevně neopodstatněné námitky obviněné proti výroku o vině. Konstatoval však důvodnost jejích námitek proti výroku o vydání bezdůvodného obohacení, a to pro nedostatek příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a vznikem škody či bezdůvodného obohacení způsobeného pachatelem trestného činu, jímž byly prostředky odčerpány z účtu poškozeného. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a rozsudek v rozsahu výroku o vydání bezdůvodného obohacení, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Vyjádření státního zástupce bylo předloženo obhájci k případné replice, ale obhájce na ně nereagoval.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné v části směřující proti výroku o vině a že je důvodné v části směřující proti výroku o vydání bezdůvodného obohacení.
Přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle §217 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo jinému z nedbalosti umožní zastřít původ věci ve větší hodnotě, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině.
Zákonné znaky uvedeného přečinu byly zjištěným skutkem bez jakýchkoli pochybností naplněny. Na tomto závěru nejsou způsobilé cokoli změnit namítané okolnosti týkající se způsobu odměny obviněné v částce 7 000 Kč, prokázání vlastní totožnosti obviněné osobě, se kterou uzavírala dohodu o provedení práce, časového odstupu mezi sjednáním dohody a pokynem k převodu peněz, ani případného zapojení domnělého komplice osoby vystupující pod jménem D. Č. Žádná z těchto okolností sama o sobě ani v souhrnu s ostatními nic nemění na tom, že obviněná dala svůj bankovní účet a svou další součinnost k dispozici pro účely transakce, při níž byla zastírána skutečnost, že osobám do ciziny jsou odesílány peněžní částky, které byly předtím získány trestným činem spáchaným jejich neoprávněným odčerpáním z účtu poškozeného B. S. Nedbalost obviněné jako forma jejího zavinění je očividná. Výrok o vině rozhodně neznamená, že by po obviněné byla požadována vyšší míra opatrnosti, než je běžně třeba. Naopak obviněná posuzovaným činem projevila naprostý nedostatek elementární obezřetnosti za okolností, z nichž bylo snadno předvídatelné, že poskytuje součinnost k tomu, aby byl zastřen nelegální původ peněz převedených na její účet a následně odeslaných na účty dalších osob. Obviněná akceptovala nabídku zcela neznámé osoby, která s ní komunikovala jen prostřednictvím e-mailové adresy a z telefonního čísla registrovaného v cizině a která se evidentně vyhýbala osobnímu jednání. Formálně uzavíraná dohoda o provedení práce se týkala úkonů, které v daném kontextu neměly povahu skutečné práce a které ostatně běžně ani nejsou předmětem takové dohody. Zároveň bylo zřejmé, že peníze na účet obviněné byly připsány z účtu třetí osoby, kterou byl poškozený B. S. Úkolem obviněné podle dohody s neznámou osobou bylo tyto prostředky po odečtení slíbené odměny ihned vybrat v hotovosti a odeslat prostřednictvím společnosti MoneyGram dalším osobám do ciziny. V této souvislosti byla obviněná společností MoneyGram výslovně poučena o riziku, že přeposílání hotovosti od neznámé osoby jiným neznámým osobám může být trestným činem. Ze souhrnu těchto skutečností nutně vyplývala zcela reálná možnost, že předmětem prováděné transakce jsou peněžní prostředky pocházející z trestného činu spáchaného ke škodě poškozeného B. S. a že účelem popsaného způsobu provedení převodu peněz je zastřít tento jejich původ. To bylo i ze subjektivního hlediska obviněné bez obtíží seznatelné. Závěr soudů o nedbalostním zavinění obviněné je plně přijatelný.
Výrok o vině obviněné nijak nekoliduje s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je vyjádřena zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestní represe jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Obviněná poskytla svůj bankovní účet a další součinnost k tomu, aby byla zastřena skutečnost, že peníze odesílané osobám v cizině byly získány trestným činem spočívajícím v jejich neoprávněném odčerpání z účtu poškozeného B. S. Povaha jednání obviněné a jeho význam pro dosažení zamýšleného cíle odůvodňují úsudek, že jednání obviněné mělo charakter vyloženě kriminálního činu, na který nelze reagovat jinak než uplatněním trestní represe.
Výrok o vině obviněné přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle §217 odst. 1 tr. zákoníku je v souladu se zákonem. Napadené usnesení Městského soudu v Praze, pokud jím byl tento výrok ponechán nedotčen, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Výrok o povinnosti obviněné vydat bezdůvodné obohacení nemůže obstát.
Hmotně právním základem povinnosti vydat bezdůvodné obohacení je ustanovení §2991 odst. 1 obč. zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), které stanoví, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
Ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. stanoví, že odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému vydal bezdůvodné obohacení.
Z toho je zřejmé, že podmínkou výroku podle §228 odst. 1 tr. ř. je příčinná souvislost mezi trestným činem, jímž byl obviněný uznán vinným, resp. skutkem, kterým byl tento trestný čin spáchán, na straně jedné a bezdůvodným obohacením na straně druhé.
Soudy spatřovaly bezdůvodné obohacení obviněné v tom, že na její účet byla z účtu poškozeného B. S. připsána částka 193 250 Kč. Obviněná ovšem nebyla uznána vinnou jednáním, které by spočívalo v odčerpání peněz z účtu poškozeného a které by bylo posouzeno jako pachatelství (§22 tr. zákoníku), spolupachatelství (§23 tr. zákoníku) či účastenství (§24 odst. 1 tr. zákoníku) na trestném činu, jímž byly peníze z účtu poškozeného odčerpány. Vina obviněné byla shledána v trestném činu, jehož podstatou bylo následné zastření tohoto původu peněz ve stádiu po spáchání trestného činu, který směřoval k obohacení jiných osob než obviněné. Krátkodobá přítomnost peněz na účtu obviněné byla jen prostředkem k tomu, aby se po vybrání a dalším odeslání dostaly do dispozice skutečně obohacených osob, které ale byly obohaceny trestným činem spáchaným odčerpáním peněz z účtu poškozeného, tj. trestným činem, na kterém se obviněná nepodílela. Z trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou, tudíž nevzešlo bezdůvodné obohacení, které by byla povinna vydat. To se týká i částky 7 000 Kč, kterou obviněná získala jako odměnu za spáchání trestného činu.
Výrok o povinnosti obviněné vydat bezdůvodné obohacení tak je v rozporu se zákonem. Napadené usnesení Městského soudu v Praze, pokud jím byl tento výrok ponechán nedotčen, je rozhodnutím, které spočívá na „jiném nesprávném hmotně právním posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (míněno jiném, než je právní posouzení skutku).
Nejvyšší soud proto v rozsahu vadného výroku o vydání bezdůvodného obohacení zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a odkázal poškozeného s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (z protokolu o hlavním líčení je patrno, že nárok na zaplacení částky 193 250 Kč poškozený podle §43 odst. 3 tr. ř. uplatnil jako nárok na náhradu škody způsobené trestným činem, nikoli jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 7. 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu