ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.804.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 804/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 7. 2018 o dovoláních, která podali obvinění M. B. a R. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 10 To 54/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 2 T 83/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 2 T 83/2017, byli oba obvinění uznáni vinnými zločinem křivého obvinění, a to obviněný M. B. podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku a obviněný R. M. podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Oběma byly uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou.
Uvedených trestných činů se obvinění dopustili podle skutkových zjištění nalézacího soudu v podstatě tím, že ve Věznici V. před pracovníky Generální inspekce bezpečnostních sborů po řádném poučení o trestních následcích křivého obvinění M. B. dne 21. 10. 2016 do protokolu o trestním oznámení nepravdivě obvinil vychovatele M. Ř. z fyzického napadení, k němuž mělo dojít dne 19. 10. 2016 způsobem popsaným ve výroku rozsudku, přičemž ve skutečnosti se po opuštění kanceláře vychovatele s výhrůžkou, že vychovatele tzv. „udělá“, na cele sebepoškozoval a poté se nechal lékařsky ošetřit, to vše ve snaze pomstít se za projednaný kázeňský přestupek jmenovaným vychovatelem a v úmyslu přivodit mu trestní stíhání a tím mu způsobit ztrátu zaměstnání, a R. M. dne 4. 11. 2016 s týmž úmyslem v podaném vysvětlení nepravdivě obvinil jmenovaného vychovatele z fyzického napadení M. B. dne 19. 10. 2016.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 10 To 54/2018, byl k odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výrocích o trestech ohledně obou obviněných a každý z obviněných byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s ostrahou. Odvolání obou obviněných směřující proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně byla jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Rozsudek odvolacího soudu napadli oba obvinění dovoláními.
Obviněný M. B. dovolání podal prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Bokoteje, jehož si zvolil dne 22. 1. 2018 a který jej obhajoval při veřejném zasedání odvolacího soudu dne 15. 3. 2018.
Nutno předeslat, že zvolením tohoto obhájce zaniklo ustanovení obhájce JUDr. Milana Plíška ze dne 23. 3. 2017 (§37 odst. 2 tr. ř., rozhodnutí č. 32/2015-II. Sb. rozh. tr.). Tato změna obhájce byla soudu oznámena dne 1. 3. 2018 (viz rozhodnutí č. 51/2010 Sb. rozh. tr.). Původně ustanovený obhájce JUDr. Milan Plíšek téhož dne odvolacímu soudu sdělil, že byl o plné moci pro JUDr. Petra Bokoteje tímto novým obhájcem vyrozuměn a má za to, že obhajoba obviněného M. B. bude napříště zajišťována tímto nově zvoleným obhájcem (č. l. 317). Odvolací soud ve veřejném zasedání dne 15. 3. 2018 vydal (nadbytečně) opatření, jímž zrušil ustanovení obhájce JUDr. Milana Plíška (č. l. 323), který ovšem už u veřejného zasedání nebyl přítomen. Přesto okresní soud doručil napadený rozsudek oběma uvedeným obhájcům (č. l. 332). Oba také podali dovolání (JUDr. Milan Plíšek údajně na výslovnou žádost obviněného M. B. – viz č. l. 379).
K dovolání podanému obhájcem JUDr. Milanem Plíškem nemohl dovolací soud přihlížet, neboť bylo podáno osobou neoprávněnou. Podle §41 odst. 5 tr. ř. nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení nebo ustanovení vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání (tj. právní mocí rozsudku nebo jiného rozhodnutí ve věci samé – §12 odst. 10 tr. ř.). I když zmocnění takto zaniklo, je obhájce oprávněn podat za obviněného ještě (mimo jiné) dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu. Toto ustanovení však v dané situaci aplikovat nelze. Z logiky věci i ze znění §41 odst. 5 tr. ř. („takto zaniklo“ – rozuměj zaniklo skončením trestního stíhání, nikoli už dříve na základě jiné skutečnosti) totiž plyne, že obhájce opravňuje podat za obviněného dovolání pouze v případě, že zmocnění trvalo v okamžiku skončení trestního stíhání a právě jeho skončením zaniklo. V posuzovaném případě ustanovení obhájce JUDr. Milana Plíška zaniklo zvolením jiného obhájce, které bylo soudu včas oznámeno, takže v odvolacím veřejném zasedání již obhajoval obviněného nově zvolený obhájce. Proto nebylo třeba rozhodnutí odvolacího soudu ani doručovat původně ustanovenému obhájci (jestliže tak soud učinil, nemělo to právní následky), neboť ten již nebyl obhájcem v době pravomocného skončení věci, a proto také nemohl na základě ustanovení §41 odst. 5 tr. ř. podat za obviněného dovolání.
V dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Bokoteje uplatnil obviněný M. B. důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zpochybnil skutková zjištění soudů, jež podle jeho názoru nesprávně vycházely z výpovědí svědků z okruhu odsouzených, kteří nejsou věrohodní, mají závislé postavení osob ve výkonu trestu a v jejich výpovědích jsou značné rozpory. Za nevěrohodné označil i úřední záznamy pracovníků vězeňské služby a zpochybnil možnost, že by si sám způsobil vykloubení palce. Zdůraznil, že událost se stala tak, jak ji popisoval on. Poukázal na to, že soudy neprovedly jím navržené důkazy znaleckým zkoumáním věrohodnosti všech vyslechnutých osob, vyšetřením na „detektoru lži“ a kamerovým záznamem. Vyjádřil názor, že důkazy byly hodnoceny v jeho neprospěch a soudy postupovaly v rozporu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř. Uzavřel, že jeho vina nebyla prokázána a byla porušena zásada in dubio pro reo, takže došlo i k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek okresního soudu i rozsudek krajského soudu zrušil a aby věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný R. M. své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že existuje extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů. Připomněl svou konstantní obhajobu, že se žalovaného jednání nedopustil, nevypovídal nepravdivě a neměl v úmyslu přivodit trestní stíhání poškozeného, pouze chtěl svou výpovědí podpořit spoluobviněného M. B. Soudy podle něj nesprávně vyhodnotily naplnění subjektivní stránky trestného činu. Dovolatel popsal událost tak, jak ji sám vnímal a viděl, a nebyl si vědom toho, že by vypovídal nepravdivě. Soudy obou stupňů hodnotily podle něj nesprávně i druhý aspekt subjektivní stránky činu – úmysl přivodit někomu trestní stíhání a úmysl poškodit jej v zaměstnání. Ve vztahu k těmto okolnostem nepovažuje za naplněný ani úmysl nepřímý. Nebylo prokázáno, že by sděloval komukoli záměrně a cíleně nepravdivou informaci, jejímž cílem by bylo trestní stíhání kohokoli. Namítl dále, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou presumpce neviny a dospěly tak k nesprávným skutkovým zjištěním, když nezkoumaly věrohodnost jednotlivých výpovědí. Vyjádřil názor o zaujatosti slyšených svědků a závislém postavení svědků – odsouzených ve výkonu trestu. Zmínil své základní právo na spravedlivý proces a to, že soud prvního stupně neprovedl jím navržené důkazy – výslechy dalších svědků. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v podrobném vyjádření k dovolání obviněného M. B. uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu některé námitky odpovídají (zmínil však v této souvislosti námitky uplatněné v dovolání podaném dřívějším obhájcem JUDr. Milanem Plíškem), skutkové námitky však nikoli. Pokud jde o dovolání obviněného R. M., jeho námitky podle státního zástupce uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají vůbec, a to ani výhrady týkající se subjektivní stránky činu, neboť obviněný primárně zpochybňuje skutková zjištění soudů. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl, a to dovolání obviněného M. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a dovolání obviněného R. M. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že obě dovolání jsou přípustná (§265a tr. ř.), byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím jejich obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud připomíná, že dovolání nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné je podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Z povahy dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu výroku rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Naproti tomu dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje.
K dovolání obviněného M. B.
Obviněný M. B. založil své dovolání na skutkových námitkách, jež nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy, neboť směřuje k ochraně základního ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces.
V posuzovaném případě Nejvyšší soud neshledal mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jičíně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Hradci Králové, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, konkrétně ve svědeckých výpovědích jak tří příslušníků vězeňské služby, kteří byli události přítomni, tak odsouzených, kteří byli na chodbě v době, kdy obviněný odcházel z kanceláře vychovatele a kdy se následně sebepoškozoval na cele, kam bylo vidět otevřenými dveřmi, přičemž jeden ze spoluvězňů dokonce obviněnému M. B. zabránil v dalším sebepoškozování. Soudy vycházely také z listinných důkazů, zejména z protokolu o zmíněném trestním oznámení a z následného písemného podání obviněného M. B. ze dne 1. 11. 2016, kde opět obvinil vychovatele M. Ř. z násilí a ze způsobení zlomeniny zápěstí.
Nalézací soud přesvědčivě zhodnotil provedené důkazy a zabýval se obhajobou obviněného, odvolací soud se náležitě vypořádal s jeho odvolacími námitkami. Postup soudů nevykazuje prvky libovůle, rozhodnutí soudů obou stupňů jsou řádně odůvodněna a v podrobnostech lze na ně odkázat. Není smyslem řízení o dovolání, aby Nejvyšší soud znovu rozebíral a přehodnocoval provedené důkazy, případně činil vlastní skutková zjištění.
Obviněný dále namítl neúplnost provedeného dokazování a nevyhovění návrhům na jeho doplnění. K tomu je nutno zdůraznit, že soudy jsou při stanovení rozsahu dokazování nezávislé, jsou vázány jen zákonem, zejména ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., podle něhož jsou povinny postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Strany, a tedy i obviněný, mají právo navrhovat důkazy, soudy však nejsou povinny vyhovět všem takovým návrhům. Pokud důkazní návrhy zamítnou, jsou povinny takový postup náležitě odůvodnit. To učinil nalézací soud na str. 6 svého rozsudku a odvolací soud se otázkou úplnosti dokazování a návrhy obviněného na jeho doplnění zabýval na str. 4 napadeného rozhodnutí. V daném případě nebylo důvodu provádět další důkazy k namítaným ani jiným otázkám, neboť důkazní situace je zcela zřejmá a skutkový stav byl prokázán bez rozumných pochybností.
Základní právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zajišťuje obviněnému právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Není je však možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného, nebo že zaručuje postup řízení podle návrhů obviněného.
Obviněný M. B. tudíž v dovolání vznesl námitky, které nejen stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a neodpovídají ani žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b tr. ř., ale ani nemohou vést k závěru o nutnosti zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně za účelem ochrany základního práva obviněného na spravedlivý proces. Podobné námitky uplatňoval obviněný už v předchozím řízení a soudy se s nimi odpovídajícím způsobem vypořádaly. Základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obviněný je pachatelem trestného činu popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku.
K dovolání obviněného R. M.
Také obviněný R. M. dovolání založil především na skutkových námitkách, jež nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Ohledně těchto námitek platí to, co bylo uvedeno shora k dovolání obviněného M. B.
Přitom ani ve vztahu k tomuto obviněnému nelze spatřovat mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy žádný, tím méně extrémní rozpor. Také stran tohoto obviněného mají skutková zjištění soudů odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech výše zmíněných s tím, že v případě tohoto obviněného soudy vycházely rovněž z úředního záznamu o podaném vysvětlení ze dne 4. 11. 2016.
Soudy také ohledně obviněného R. M. postupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 5 a §2 odst. 6 tr. ř., zabývaly se obhajobou obviněného, odvolací soud se náležitě vypořádal s jeho odvolacími námitkami a ani v tomto případě Nejvyšší soud neshledal, že by postup soudů vykazoval prvky libovůle nebo že by došlo v jakémkoli směru k porušení základního práva obviněného na spravedlivé řízení.
Pod uplatněný dovolací důvod lze částečně podřadit námitku obviněného R. M., že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku jednak ve vztahu k nepravdivosti uvedených skutečností a především v tom směru, že obviněný nejednal v úmyslu přivodit trestní stíhání poškozeného ani v úmyslu vážně ho poškodit v zaměstnání. Obviněný sice i tuto námitku založil zčásti na zpochybnění skutkových zjištění soudů, nicméně namítl rovněž, že i přes tato skutková zjištění nelze dovodit úmysl ve vztahu k uvedeným znakům skutkové podstaty trestného činu.
Přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného křivě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání a spáchá takový čin v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu.
Z hlediska subjektivní stránky zákon u skutkové podstaty podle §345 odst. 2 tr. zákoníku předpokládá úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] ve vztahu k lživému obvinění, neboť pachatel si musí být nepravdivosti obvinění vědom, a proto chce jiného křivě obvinit. Nepřímý úmysl [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku] postačuje pouze u specifického úmyslu přivodit trestní stíhání (viz Šámal P. a kol., Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3235, a obdobně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 3 Tdo 1568/2015, 7 Tdo 1272/2016, 8 Tdo 713/2017) a podobně i ve vztahu k úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání.
Skutková zjištění soudů vyjádřená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně i v odůvodněních obou rozhodnutí vedou k jednoznačnému závěru, že obviněný R. M. (stejně jako obviněný M. B.) jednal v přímém úmyslu, a to – jak uzavřel nalézací soud – i ve vztahu ke způsobení trestního stíhání poškozenému a z toho vyplývajícímu jeho vážnému poškození v zaměstnání. Je zřejmé, že takový následek byl motivem a cílem jednání obou obviněných, přičemž jiný cíl ani mít nemohli. Vyplývá to z okolností činu i z toho, že oba obvinění jednali po vzájemné dohodě o tom, že vychovatele M. Ř. „dostanou do problémů“ a že R. M. dosvědčí M. B., že jej jmenovaný vychovatel fyzicky napadl. Cíl jednání obviněných vyplývá i z toho, že obviněný M. B. se za účelem úspěšnosti křivého obvinění M. Ř. sebepoškozoval. Uvedený úmysl je zřejmý i z jeho vyjádření, že poškozeného tzv. „udělá“, respektive že podá trestní oznámení za napadení, že vychovatele nějakým způsobem poškodí apod., přičemž obviněný R. M. byl tomuto jednání přítomen, a poté následovala zmíněná dohoda obviněných. Následné uvedení nepravdivých skutečností pracovníkům Generální inspekce bezpečnostních sborů bylo naplněním této dohody a krokem k uskutečnění uvedeného cíle. Není samozřejmě podmínkou, aby k takovému následku skutečně došlo. Obvinění museli vědět, že takové nepravdivé informace uvedené tomuto orgánu mohou vést k trestnímu stíhání poškozeného a jeho vážnému poškození v zaměstnání. Obvinění bezpochyby chtěli způsobit škodlivý následek předpokládaný trestním právem v podobě nespravedlivého trestního stíhání poškozeného a s tím neodmyslitelně spojeného propuštění ze zaměstnání. Jednali tak v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nejen ve vztahu k lživému obvinění, ale i k dalším shora uvedeným okolnostem.
Námitka obviněného R. M., že jeho jednání popsané ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku nemělo znaky zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, je tudíž evidentně bez opodstatnění.
Dovolací námitky obviněného R. M. tedy dílem neodpovídají důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dílem jsou zjevně neopodstatněné.
Závěrem k podaným dovoláním
Z důvodů uvedených v předchozích částech tohoto usnesení Nejvyšší soud dovolání obviněného M. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., zatímco dovolání obviněného R. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O obou dovoláních rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 7. 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák