ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.810.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 810/2018-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 17. 10. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 8 To 458/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 66/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 33 T 66/2017, byl obviněný M. K. uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 3 let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 8 To 458/2017, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným spácháním přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě škody.
Obviněný se trestných činů dopustil podle rozsudku odvolacího soudu tím, že dne 16. 3. 2016 kolem 19:21 hodin, v P., ulice D. v., poblíž vstupní brány Sportovního areálu D., po předchozí slovní rozepři napadl poškozeného J. S. tak, že jej nejméně 2x udeřil pěstí do pravé strany spánkové části hlavy, v důsledku čehož upadl poškozený na zem, zde do něj několikrát kopl nohou, kdy kopy směřovaly do těla poškozeného, přičemž poškozený utrpěl zranění spočívající ve zlomenině nosních kostí s lehkou deviací nosu vlevo, edém nosního kořene, krevní podlitinu horního víčka pravé očnice, krevní výron nad očnicí, tržnou ránu nad očnicí vpravo a lehký otřes mozku, přičemž pracovní neschopnost poškozeného přesáhla dobu 1 týdne.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním obviněný M. K. s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že skutek byl soudy nesprávně právně kvalifikován, jelikož jednal v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku. Uvedl, že poškozený na něj i jeho vozidlo útočil, útok poškozeného byl učiněn důraznějším použitím vodítka, což bylo prokázáno výpovědí svědkyně H. F. Nejednal s úmyslem poškozenému ublížit, ale bránil své zdraví a svůj majetek před útokem poškozeného, přičemž jeho obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Poškozený byl podle něj zcela zjevně pod vlivem alkoholu a ke svému útoku použil vodítko, proto se bál o své zdraví. Fyzické napadení bylo vyvoláno ze strany poškozeného, přičemž on jednal v obavě o své zdraví a majetek. Jeho obrana musela být silnější než intenzita útoku poškozeného, jinak by byla neúspěšná. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 8 To 458/2017, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 8. 2017, č. j. 33 T 66/2017-254, a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitku nutné obhajoby tak, jak byla obviněným formulována nelze podřadit pod uplatněný ani jiný dovolací důvod. Obviněný totiž primárně nebrojí proti právní kvalifikaci činu, ale jde mu o prosazení pro něj příznivější verze skutkového děje, která byla však provedeným dokazováním odmítnuta jako vyvrácená. Prostřednictvím dovolání se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Dovolací soud je vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Zásah do skutkových zjištění lze připustit pouze, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Tato situace však v projednávané věci nenastala. Dovolání tak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a státní zástupce navrhl, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Je vhodné připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, proč by uvedený skutek (blíže popsaný v rozsudku soudu prvního stupně) nevykazoval zákonné znaky uvedených trestných činů a domáhá se beztrestnosti svého jednání s poukazem na to, že jednal v nutné obraně. Nutná obrana, která je okolností vylučující protiprávnost, má obecně hmotněprávní povahu, a tedy obecně také odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto případě jí ale tuto povahu nelze přiznat, protože obviněný námitku o jednání v nutné obraně založil na své verzi průběhu skutkového děje, tedy že se bránil útoku poškozeného vodítkem na psa, která je ale v rozporu se skutkovým zjištěním soudů uvedeným ve výroku o vině, že po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného tak, že jej udeřil nejméně 2x pěstí do spánkové části hlavy, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, kde jej pak ještě několikrát kopl nohou do těla. Námitku existence nutné obrany tak primárně založil na námitkách proti skutkovému zjištění soudů a v souvislosti s tím proti hodnocení důkazů soudy, když v rozporu se zjištěním soudu prvního stupně namítá, že se pouze bránil útoku poškozeného. Tyto námitky se shodují s jeho obhajobou z původního řízení a na této soudy vyvrácené verzi obhajoby, že se pouze bránil, je pak založena i jeho námitka, že neměl v úmyslu poškozenému způsobit újmu na zdraví a jednal v nutné obraně. Obviněný tedy sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají. Předmětem právního posouzení, jehož nesprávnost lze namítat, je skutek tak, jak ho zjistily soudy. Proto námitka o jednání v nutné obraně, sice obecně hmotně právní povahy, tuto povahu v tomto případě mít nemůže a nelze ji podřadit pod uplatněný důvod dovolání.
Pouze nad rámec Nejvyšší soud uvádí, že nutnou obranou podle §29 tr. zákoníku se rozumí čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, přičemž nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Čin bránící se osoby při dodržení podmínek a mezí nutné obrany není trestným činem. Podstatou nutné obrany je odvracení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Podmínkou nutné obrany je, aby útok bezprostředně hrozil nebo trval. Podle okolností případu musí tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný.
O takovou situaci se ale v této trestní věci nejednalo, když podle zjištění soudů po předchozím slovním konfliktu došlo k potyčce mezi poškozeným a obviněným, kdy i s ohledem na výpověď svědkyně H. F. je nepochybné, že se poškozený s obviněným pohádal a následně se navzájem začali strkat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Městský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Tuto vadu obviněný ani nenamítal. Zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného. Jestliže v dovolání obviněný tuto obhajobu opakuje, lze proto odkázat na odůvodnění soudů obou stupňů, které se přehledně a výstižně vypořádaly s jednotlivými aspekty obhajoby obviněného.
Právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obviněný je pachatelem předmětného činu. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 10. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu