ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.820.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 820/2018-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 7. 2018 o dovoláních, která podali obvinění J. B. , L. G. , a R. P. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 9 To 512/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 77/2016, takto:
Dovolání obviněných J. B., L. G. a R. P. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 1 T 77/2016, byli jmenovaní obvinění uznáni vinnými pokračujícím zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku a odsouzeni k úhrnným nepodmíněným trestům odnětí svobody se zařazením do věznice s ostrahou, a to obviněný J. B. v trvání šesti roků a obvinění L. G. a R. P. v trvání pěti roků. Dále bylo rozhodnuto o zabrání mobilního telefonu Huawei se SIM kartou a datovou kartou a kovového příborového nože. Rozsudek obsahuje dále výrok, jímž byli všichni tři obvinění podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby pro další část skutků uvedených v obžalobě.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obvinění dopustili trestných činů uvedených v odsuzující části rozsudku v podstatě tím, že v době od 11. 8. 2015 do 1. 10. 2015 ve Věznici Oráčov v několika případech blíže popsaných ve výroku rozsudku všichni společně, popřípadě obviněný J. B. sám, bitím a pohrůžkami nutili spoluvězně J. F., T. C. a M. B., jemuž navíc přiložili na krk naostřený kovový příborový nůž, k tomu, aby si nechali poslat od blízkých osob peníze, respektive balík. Obvinění používali ve věznici mobilní telefon jakožto zakázaný předmět, který ukrývali na ložnici, a mimo jiné nutili další odsouzené k jeho používání ve prospěch obviněných včetně zmíněného opatřování finanční hotovosti.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 9 To 512/2017, byla odvolání všech tří obviněných směřující proti výrokům o vině i trestu rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Rozsudek odvolacího soudu napadli všichni obvinění dovoláním.
Obviněný J. B. v dovolání uplatnil důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zpochybnil skutková zjištění soudů a namítl, že popsané násilné jednání mu nebylo prokázáno. Zpochybnil výpovědi svědků – poškozených M. B., J. F. i T. C. – jako vedené snahou mu uškodit a poukázal na to, že pracovníci vězeňské služby si nepovšimli na M. B. žádného zranění. Namítl, že soudy neprovedly jím navržený výslech matky tohoto poškozeného, který je navíc labilní osobou submisivní povahy a jednal pod vlivem J. F. Z výpovědi manželky posledně jmenovaného i ze záznamu telefonických hovorů nevyplynulo, že by jí J. F. říkal o tom, že peníze potřebuje kvůli vydírání ze strany obviněných, nýbrž že předmětné peníze dlužil jiným vězňům. Navíc při jejich telefonickém hovoru nehovořil otřeseně či v nouzi. Spoluvězni jako svědci potvrdili, že se J. F. dlouhodobě snažil obviněných zbavit a dosáhnout jejich přeložení do jiné věznice, a to kvůli své předchozí potyčce s obviněným J. B., přičemž za tím účelem ovlivnil i M. B., který byl pod jeho vlivem. Svědecky bylo potvrzeno, že J. F. obcházel spoluvězně, aby svědčili proti obviněným. Dovolatel poukázal dále na odvolacímu soudu předložené písemné prohlášení J. F. a M. B., že účelově svědčili proti obviněným ve snaze se jich zbavit. Ke svědecké výpovědi poškozeného T. C. obviněný uvedl, že zde platí stejné výhrady k věrohodnosti výpovědi, navíc pouze z přípravného řízení, neboť v hlavním líčení svědek popřel, že by jej obviněný jakkoli napadal. Zaznamenané telefonní hovory podle dovolatele prokazují, že jmenovaní tři poškození dlouhodobě připravovali účelové jednání proti obviněným ve snaze dosáhnout jejich přeložení z Věznice Oráčov, což potvrdily i výpovědi některých spoluvězňů. Obviněný uzavřel, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, která nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nevyplývají z nich při žádném z logických způsobů jejich hodnocení a jsou pravým opakem toho, co bylo zjištěno dokazováním. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení krajského soudu a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný L. G. své dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítl extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a zjištěnými okolnostmi. Uvedl, že skutky kladené mu za vinu se nestaly. Namítl i extrémní rozpor mezi zjištěními soudů a provedenými důkazy. Krajský soud podle názoru dovolatele nesprávně zamítl jeho odvolání, nevyjádřil se k listinám předloženým mu obhájcem obviněného R. P., z nichž vyplývá nevěrohodnost svědků M. B. a J. F., těmito listinami ani neprovedl důkaz a nevyslechl znovu oba jmenované svědky. Nevyhověl ani návrhům na výslech svědkyně M. B., na opatření znaleckých posudků a na provedení konfrontací, aniž byl takový postup náležitě odůvodněn. Podle dovolatele jde o opomenuté důkazy a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Vyjádřil názor, že důkazy byly hodnoceny jednostranně v jeho neprospěch a soudy nepostupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. Bylo porušeno jeho právo na obhajobu i principy in dubio pro reo a presumpce neviny. V rámci dovolacího důvodu namítl také nepřiměřenost uloženého trestu, jenž mu byl podle jeho názoru uložen tak extrémně přísný, že to vnímá jako neslučitelné s ústavním principem proporcionality trestní represe. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Rovněž obviněný R. P. své dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a zjištěnými okolnostmi a porušení procesních pravidel zakládající nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces. Podle názoru dovolatele soudy nesprávně neprovedly některé navržené důkazy a skutková zjištění soudů nemají v provedených důkazech spolehlivou oporu. Podrobně se dovolatel zabýval hodnocením výpovědí některých svědků s tím, že M. B. vypovídal velmi nejistě, v hlavním líčení se v konkrétnostech odchýlil od své výpovědi z přípravného řízení, takže jeho dřívější výpověď musela být čtena a on pouze potvrdil její správnost. Jeho výpověď se liší také od výpovědi svědka J. F., který navíc vypovídal nepravdivě o tom, že byl při dálkové eskortě fyzicky napaden obviněným J. B. Dovolatel poukázal na konkrétní rozpory ve výpovědi svědka M. B. a J. F., například ohledně výše částky požadované obviněnými, a tyto výpovědi podrobně rozebral z hlediska jimi uváděných okolností. Připomněl prohlášení obou posledně jmenovaných svědků, která učinili poté, co se dostavili do advokátní kanceláře obhájce s tím, že se vyjádřili k souzené věci zcela jiným způsobem, přičemž krajský soud tento listinný důkaz předložený u odvolacího veřejného zasedání neprovedl. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, popřípadě aby sám provedl důkaz opětovným výslechem jeho a svědků M. B. a J. F.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do dne konání neveřejného zasedání k podaným dovoláním nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná (§265a tr. ř.), byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím jejich obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), byla však podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud připomíná, že dovolání nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné je podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Z povahy dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu výroku rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Naproti tomu dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat (v dovolateli uplatněné alternativě), jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z těch obvinění konkrétně odkázali na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K dovoláním podaným všemi obviněnými lze shodně říci, že v nich neuplatnili žádné námitky v tom smyslu, že by soudy zjištěné skutky nenaplňovaly znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podané dovolání obvinění založili na námitkách, které navazovaly na jejich obhajobu z původního řízení a byly obdobné jako námitky odvolací, založené na tvrzení, že nespáchali skutky kladené jim za vinu. Tyto námitky mají vyloženě skutkovou povahu a tím se ocitají mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obvinění sice formálně deklarovali tyto zákonné dovolací důvody, ale jinak uplatnili námitky, které jim co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod ně podřaditelné.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno základní ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Rakovníku, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad ve svědeckých výpovědích poškozených J. F., T. C. a M. B. i v dalších důkazech v podobě výpovědí svědků z řad spoluvězňů, otce poškozeného V. C. a dalších, včetně vychovatelů ve věznici P. S. a K. M., dále záznamů o odposleších telefonních hovorů i listinných důkazů. Ty nalézací soud zhodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a odvolací soud jeho postup přezkoumal. Se vzniklými rozpory mezi provedenými důkazy i s dílčími vnitřními rozpory ve výpovědích poškozených se soudy přesvědčivě vypořádaly a hodnotily i výpovědi svědků z řad odsouzených spoluvězňů svědčících ve prospěch obviněných. Postup soudů nevykazuje prvky libovůle, rozhodnutí soudů obou stupňů jsou řádně odůvodněna a v podrobnostech lze na ně odkázat. Není smyslem řízení o dovolání, aby Nejvyšší soud znovu rozebíral a přehodnocoval provedené důkazy, případně činil vlastní skutková zjištění.
Obvinění dále namítli neúplnost provedeného dokazování a nevyhovění návrhům na jeho doplnění. K tomu je nutno zdůraznit, že soudy jsou při stanovení rozsahu dokazování nezávislé, jsou vázány jen zákonem, zejména ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., podle něhož jsou povinny postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Strany, a tedy i obviněný, mají právo navrhovat důkazy, soudy však nejsou povinny vyhovět všem takovým návrhům. Pokud důkazní návrhy zamítnou, jsou povinny takový postup náležitě odůvodnit. To učinil nalézací soud zejména na str. 20, 22-23 svého rozsudku a odvolací soud se otázkou úplnosti dokazování a návrhy obviněných na jeho doplnění zabýval na str. 21 napadeného rozhodnutí. V daném případě nebylo důvodu provádět další důkazy k namítaným ani jiným otázkám, neboť důkazní situace je zřejmá a skutkový stav byl prokázán bez rozumných pochybností. Lze tudíž akceptovat, že soudy považovaly rozsah provedeného dokazování za dostatečný.
Základní právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zajišťuje obviněnému právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Není je však možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného, nebo že zaručuje postup řízení podle návrhů obviněného.
Obvinění tudíž v dovolání vznesli námitky, které nejen stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a neodpovídají ani žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b tr. ř., ale ani nemohou vést k závěru o nutnosti zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně za účelem ochrany základního práva obviněných na spravedlivý proces. Základní právo obviněných na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obvinění jsou pachateli trestných činů popsaných ve výroku odsuzujícího rozsudku.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému z dalších zákonných dovolacích důvodů neodpovídá ani námitka obviněného L. G. proti výroku o jemu uloženém trestu, v níž poukazuje na jeho údajnou nepřiměřenost a extrémní přísnost. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
K přezkumu výroku o trestu nemohl Nejvyšší soud přikročit ani na základě námitky obviněného L. G., že jemu uložený trest je tak extrémně přísný, že jde o porušení ústavního principu proporcionality trestní represe a zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na ochranu před zasahováním do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nejde tu o krajní případ, kdy by extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem dosahoval ústavně právní roviny, jež by odůvodňovala případný zásah dovolacího soudu. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby, která je stanovena rozpětím od dvou do osmi let. Při stanovení jeho druhu a výměry měly soudy na paměti zákonná kritéria stanovená pro ukládání trestů v trestním zákoníku a výrok o trestu náležitě odůvodnily, přičemž zejména vzaly v úvahu okolnosti činu, přitěžující okolnosti (při absenci okolností polehčujících) i hodnocení osoby obviněného. Aniž by byl Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat výrok o konkrétním uloženém trestu z pozice jakéhosi dalšího odvolacího soudu, konstatuje, že výrok o trestu uloženém obviněnému L. G. vytýkaným ústavním deficitem netrpí.
Z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatněného obviněnými v uvedené alternativě v návaznosti na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba uvést, že jestliže dovolací námitky nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neodpovídá dovolání ani důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněných J. B., L. G. a R. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O všech dovoláních rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 7. 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák